Války klanů VIII. Pryč

V minulém díle

Praporec plánoval podminovat most klanu Tokugawa, ale než tak stihli plně udělat, byli odhaleni a napadeni. V nepřehledném boji zahynul zbrojíř Sasuke a Hideo odpálil nakonec techniku místo něj. Hinata, která zůstala po jeho boku, byla zděšena.

„Vzpamatuj se!“ zařval na plakající dívku mistr genjutsu. „Copak seš malý děcko?“
„Jak… jak můžeš být klidný?“ vzlykla Hinata a utřela si tekoucí slzy z tváře, které svou čistotou vytvářely rýhy mezi vším potem, sazemi a naštěstí cizí krví. Dívka byla v hrozném stavu, stejně tak Hideo, který už jen zhluboka dýchal a sbíral energii na další úprk. „Po tom všem, co jsme způsobili…“
„Klidný? Připadám ti klidný?“
„…opravdu jsou peníze tak mocné, že mění lidi?“
Muž se zarazil. Pak se nahlas rozesmál. Bylo mu jedno, jestli ho někdo uslyší nebo ne. Naivita mladé kunoichi ho dostala.
„Myslíš, že to dělám pro peníze?“
Dívka se na něj podívala. „A pro co jiného?“
„Protože mě to baví!“
Pak Hideo popošel k dívce a podíval se jí zhluboka do očí.
„A tebe taky, jen to přiznej. Ten adrenalin při akci, ten stres před ní a ta úleva na konci. Jsou to úžasné momenty. Vzpamatuj se znova, Hinato, nikdo z nás tu není pro peníze. Nikdo. Nebo si snad myslíš, že Taichi stále potřebuje nějaké peníze? Že Sasuke je potřeboval? Nebo snad já? Ne. Děláme to jen proto, abychom to mohli dělat. A já tě viděl na mostu, bylas ve svém živlu. Vím, že to popřeš, ale toho chlapa jsi odpálila dobře. Skočil do vody. V brnění. Co se asi stane s chlapem v brnění, který skočí do vody?“
„MLČ!“ zařvala dívka a otočila se k muži zády. Ve tváři už neměla smutek, ale čirý vztek. Avšak na koho vlastně? Na Hidea? Nebo na sebe? Měl pravdu. Hideo měl pravdu. Byla pokrytec. Přesně tohle chtěla a tohle dostala. A to se jí líbilo. Život na hraně, život, který má možná nějaký smysl, jiný, než jen rodit děti a starat se o domácnost.
„Ve světě shinobi jsi buď shinobi, nebo nejsi nic. Nechci farmařit. Nechci sekat stromy. Chci žít. A tohle je moje cesta. A tvoje taky!“ dokončil Hideo svá slova a došel na okraj lesa. Už s klidnějším hlasem řekl: „Musíme se spojit s ostatními, pojď.“
Když viděl, že dívka nereaguje, zmírnil hlas a podíval se jí opět do očí.
„Na začátku je to vždycky těžké. Ale ty žiješ. Soustřeď se na to a budeš v pohodě.“ A vydal se do temnoty lesa. Hinata ještě chvíli stála na místě a zpytovala svědomí, ale pak se za ním rozeběhla. Nechtěla být sama.
„Kam jdeme?“ zeptala se ho, když ho dohnala v hustém lese. Tma jejímu zraku nedělala problém, a i Hideo vypadal, že si nějak pomáhal. Snad vyhrabal ještě poslední kousky chakry na oční techniku.
„Ten signál způsobil to, že se ostatní rozprchli, aby odlákali pozornost nepřátel od nás. Budou někde v okolí. A my musíme najít styčný bod.“
Hinata přemýšlela, kde by ho mohli najít. Jí nikdo nic neřekl. Samozřejmě.
Když Hideo vycítil, že dívka přemýšlí, pokračoval ve vysvětlování. „Náš styčný bod je vždy místo našeho posledního zastavení. Našla bys ho?“
Aha, takhle to je. „Ne. Ale vím, že to je daleko.“
„Den pomalé cesty. A musíme za sebou zahladit všechny stopy.“
„Půjdeme řekou,“ řekla Hinata. Hideo spokojeně zabručel.
„Jsi znalá.“
„Utekla jsem svému klanu, ne?“
Dále šli mlčky. Lesem kráčeli ještě dobrých dvacet minut a směřovali na sever. Na místo, odkud rozhodně nepřišli. Pak Hideo zvedl ruku a zavelel. „Po svých stopách nazpátek.“ Hinata zatajila dech při představě náročného úkolu, ale nakonec to bylo snazší, než čekala. Její stopy v lese byly sotva znatelné, ale ona je i přesto viděla. Stejně tak Hideo, který své první stopy úmyslně dělal silnější.
Po svých stopách došli až na doslech proudu vody. „Zde proskáčeme k řece.“ A tak skákali korunami stromů. Hideo si obnovil alespoň minimální porci energie a stíhal držet s mladou dívkou krok. Když došli k řece, po proudu stále plavaly dřevěné kusy ze zničeného mostu, které žhnuly plameny, dokud se nepropálí až k vlastnímu zániku na hladině vody. Ale nyní dvojice stála mnohem dál, než bylo jejich místo, kde odpálili techniku.
Odtud běželi přímo po toku řeky. A co nejrychleji dokázali. Po hodině Hideo uznal, že už to stačí a skočili zpět na břeh řeky, kde si krátce odpočinuli.
„Nebudou nás sledovat,“ řekl si jen tak sám pro sebe, „mají dost starostí s ohněm.“ A měl pravdu, nikdo se nikde neobjevil. Zdrželi se na odpočinku patnáct minut, pojedli kousek skromných osobních zásob a opět se pustili do cesty. Tentokrát mířili severozápadně, na místo, kde přespali ještě se Shingenem na okraji hlubokého lesa. Zdálo se to, jako kdyby od té doby uběhla celá věčnost, ale bylo to pouze pár dní. A za těch pár dní toho Hinata zažila více než za ty roky předtím.
„Sasuke… mrzí mě jeho smrt,“ šeptla, když běžela vedle mistra genjutsu. Vzpomněla si na toho chlapíka, jak spolu hovořili o zbraních a jak ji varoval před tím, co se všechno může dít. Zpětně pochopila, že ji chtěl jen uchránit tomuto osudu. Ale ona si ho vybrala. A to nikdo nemohl změnit.
„Mě taky,“ odpověděl Hideo.
„Ale jinak,“ dodala dívka. Muž přikývl.
„To nejlepší, co jsem pro něj mohl udělat, bylo dokončit to. Byl by na sebe pyšný.“ A Hideo měl pravdu. Když Sasuke umíral, když se zohýbal pro svůj poslední štětec a když mu namířený šíp prorazil hrdlo, myslel na jediné. Na to, jak nezklame své společníky. Jak udělá radost otci, který ho tam někde pozoruje.
Tati, tohle bude ta největší exploze. Budeš na mne hrdý. A s těmito myšlenkami nečekaně zemřel. Ale byly to krásné myšlenky. A táta, táta na něj byl přeci jen hrdý.

Na místě nikdo nebyl. Hideo se rozhlížel všude okolo, ale všude jen prázdno a nicota. Nad lesem svitly první ranní paprsky. Pole na obzoru se brzy zaplní lidmi, kteří připraví půdu a zasejí, aby na podzim mohli sklízet. Utíkal jim čas.
„Jsi si jistý, že jsme správně?“ zeptala se Hinata, která taktéž nikoho neviděla. Osobně ale místo nepoznávala. Byl to kus lesu jako každý jiný. A mohla v tomhle Hideovi věřit? Nevypadal jako stopař nebo navigátor, ačkoliv je vedl sebevědomě a jistě.
„Jsem. Na cestách trávím většinu svého života. Naučíš se vstřebávat detaily kolem sebe.“ Hideo popocházel sem a tam, Hinata se mezitím opřela o kmen stromu a usedla. Dostala své tělo na pokraj možností a teď za to trpěla bolestmi. Cesta kvapným tempem jim zabrala půlku noci a celou dobu uháněli, aby se zbavili případných pronásledovatelů. A dívka také měla zdání, že Hideo spěchá za ostatními. Chápala to, sama se necítila v bezpečí ve společnosti jednoho unaveného uživatele genjutsu. Potřebovala slyšet klidná slova Taichiho a spatřit krásný úsměv Mari. Dokonce by si vystačila i s hrobovým tichem od Meče.
Mistr iluzí se pak zastavil a šáhl hluboko do jedné ze svých tašek, které byly naplněny převážně Sasukeho věcmi. Chvíli v ní šmátral, než něco vytáhl a dal to Hinatě k rukám. Dívka se na to podívala, byl to kunai. Již od pohledu kvalitní, leč jinak zcela obyčejný.
„Proč mi ho ukazuješ?“ zeptala se ho. Muž ji pobídl.
„Vem si ho.“
„Proč?“
„Je to zbraň, co zabila Jina. Tvého předchůdce. Sasuke si ji nechal, protože je to dobrá zbraň, ale pro tebe by mohla mít třeba jiný význam.“
Dívka okamžik přemýšlela a pak zbraň přijala, potěžkala si ji a dala do jedné z kapes.
Náhle něco zašramotilo. Oba dva se postavili do pozoru, dívka s rukou na meči. Ale z keře vylezla Mari se Švihem. Mladý samuraj měl obvázanou hlavu a léčitelka naopak roztrženou vestu se zaschlou krví. Oba dva byli očividně vyčerpaní.
„Zvládli jste to!“ vzdychla Hinata a Mari ji instinktivně objala. Dívka pohyb opětovala.
Švih se mezitím podíval na Hidea.
„Sasuke?“
„Zabit.“
„Sakra.“
Mari se otřepala. „Sasuke… to snad ne. Je to moc brzy. Jin nás opustil nedávno a teď tohle…“
„Viděli jste ostatní?“ zeptala se Hinata. Švih zavrtěl hlavou.
„Byl to chaos. Pustilo se jich na nás asi deset najednou. Sotva jsme je udrželi u vstupu na most, ale několik z nich proklouzlo.“
Hinata si moc dobře vzpomínala na dva vojáky, kteří je napadli. A jednoho z nich asi i zabila. Teď už nad tím ale nemělo cenu přemýšlet.
„Byla to zatracená past,“ zavrčel pak samuraj, „celá ta mlha. Moc dobře o nás věděli! Měli jsme si toho všimnout.“
„Už se stalo,“ řekla Mari a podala mu ruku na rameno. „Už to nezměníš.“
„Já vím. To já vím,“ odsykl a posadil se na místo, kde předtím seděla Hinata.
„A vy dva jste v pořádku?“ zeptala se léčitelka. Oba dva kývli. Vlastně z toho vyvázli dobře. Krátký souboj jim neublížil.
Načež se všichni usadili a každý si vzal na starost jednu ze světových stran. Další, kdo se objevil, byla Akira. Přišla asi hodinu po Švihovi s Mari a nesla s sebou velkou část jejich zásob. Lovkyně byla zcela v pořádku, během bitvy byla míle daleko, zajišťovala zásobování. Než se stihla zapojit do boje, uviděla signál, a změnila trasu.
„Už jsme skoro všichni,“ povzdechla si Hinata a byla ráda, že už nemusí být s Hideem sama. Muž se jí nezdál. Od exploze se sice uklidnil a byl milý, ale Hinata si myslela, že z naprosto jiného důvodu. Pamatovala si jeho pohled, když zahlédl její sharingan. Měl strach. A Hinata si myslela, že se jí bojí i teď, ačkoliv asi netušil, co sharingan vůbec dokáže.
Mari se usadila vedle Hinaty. „Zvládla jsi to?“
Dívka přikývla. „Začínám si zvykat.“
Léčitelka zabručela. „Na jednu stranu to ráda slyším… na druhou… chápeš?“
Hinata chápala. Začínat si zvykat na boj, na utrpení, na smrt. Není to něco, na co by si měl člověk zvykat.
„Bylo to hrozné,“ řekla pak Hinata a položila si ruku do dlaní. Mari se o ni opřela. A společně a tiše odpočívaly.
Taichi se zbytkem skupiny dorazily po další hodině. Skupina vypadala lépe než ta předchozí. Taichiho tělo obdrželo plno drobných ran a jeho oblečení bylo potrhané, ale Meč se Záblesk měli na sobě pouze krev jiných lidí a sami byli zcela v pořádku.
„Měli tam několik silných shinobi,“ oznámil velitel. Pak se podíval na všechny okolo. „Sasuke?“
Ale už se nemusel ptát dál. Zbrojíř. Přišli o zbrojíře, to byla obrovská ztráta.
„Udělal jsi to, Hideo?“ zeptal se pak iluzionisty, ten kývl hlavou.
„Viděl jsi, ne?“
Velitel smutně přikývl, pak se posadil doprostřed mýtinky. Mari k němu přišla a kontrolovala jeho rány, zatímco vůdce mluvil. „Objevili se všude. Měli to ale mizerně naplánované, jejich velitele, zkušeného shinobiho jsem vyzval na souboj na vodě a on opustil své muže. Meč je pak dokázal zdržet, já mezitím bojoval s mužem na vodě, ale neporazil jsem ho.“
Všichni slyšeli zklamání v jeho hlase. Záblesk pak hodila cosi k jeho nohám. Byl to zlatý řetízek, potřísněný krví.
„Co to je?“ zeptal se jí.
„Chtěla jsem to říct vám všem. Tohle je všechno, co zbylo z toho, kdo vyvolal mlhu.“
Všichni se na ni podívali. Hlavně Taichi.
„Kdys to provedla?“
„Během exploze.“
Zdvihl obočí. Ani si nevzpomněl, že by je opustila, ale zjevně ano. Taichi si tak ještě chvíli poseděl, pak se zdvihl a zrakem pojal všechny okolo. Vypadali hrozně. Ale splnili svůj úkol, mohli být na sebe hrdí.
„Hlavy vzhůru, zvládli jsme to, a to je hlavní, co.“
Nikdo hlavu nezdvihl, ale to bylo jedno. „Můžeme vyrazit?“
„Hinata má sharingan.“
Dívka sebou trhla, jakmile to Hideo vyslovil. A reakce ostatních byla různorodá, Taichi sebou ani nehnul. Akira a Mari se podívali na Hinatu s překvapeným pohledem a zbytek jen nechápavě hleděl na Hidea, který se postavil a koukal přímo na velitele skupiny.
Mistr genjutsu pak jen zasyčel. „Tys to věděl?! Celou tu dobu…“
Mari zatahala dívku za rukáv. „Ty jsi Uchiha?“
Hinata byla překvapená ženinou znalostí. „Jak to víš?“
„Studovala jsem.“
Ale Hinatu zajímalo ještě něco, podívala se na Akiru, která si měřila mladou kunoichi zcela novým pohledem. Tak takhle jsi zastavila démona… Pak zachytila její pohled. „Znám tvůj klan. Z vyprávění.“
Hinata kývla. Mezitím se snažil Taichi uklidnit Hidea. „Ano, věděl.“
„A proč jsi sakra nic neřekl?“
„Změnilo by to něco?“
„Jasně!“
„A víš, co to sharingan vlastně je, Hideo, co?“
Taichi ho dostal. Hideo neochotně zavrčel.
„Tak vidíš,“ Taichi přešel k němu a mluvil pomalu a nejklidněji, jak jen dokázal. „Sharingan, to je síla klanu Uchiha. Vím to, sloužil jsem s nimi. A ta síla je obrovská. Poznal jsem to hned, jak jsem ji uviděl běžet na řece. Uchihu si nespleteš, jakmile ho jednou spatříš. Jejich pohyby, jejich vzhled. Mluví to samo za sebe. A jako Uchiha se sharinganem znamená Hinata velkou posilu, která se nám teď bude hodit, co?“
Hideův pohled se velitele snažil ještě chvíli vyzvat, pak změkl a podíval se zpátky na Hinatu. Jen šeptem dodal: „A můžeme jí věřit?“
„Já jí věřím,“ odpověděl Taichi, pak se otočil na dívku. „Dokážeš ho aktivovat?“
Hinata zavřela oči, když je posléze otevřela, viděla svět jiným pohledem. Všechny detaily vystoupily do popředí. Každý pohyb se zdál náhle pomalý. A cítila chakry všech okolo. Když uviděla Záblesk, byla zaražena. Byla silná. Velmi silná. Stejně tak Meč.
Taichi během toho okamžiku zkoumal její oči: rudá barva byla pohlcující a dva tomoe, znaky okolo zorniček, byly krásné. Kdysi spatřil spoustu sharinganů. A měl štěstí, že vždy to byly jen přátelské pohledy. „Jak dlouho ho máš?“
„Od té doby, co jsem si myslela, že mladší bratr zemřel.“
Muž ji zrakem pobídl, aby vyprávěla dál.
„Hráli jsme si jednou v zimě v lese. Všude byl sníh. Zrovna jsem ho pronásledovala a on utíkal. A jak byl všude bílý sníh, zapadl dolů do jakési hluboké a temné jámy. Plakala jsem a v ten den jsem ucítila, že je něco jinak. Bylo mi osm let. Až po několika letech jsem si uvědomila, co se stalo. Nikdo z rodiny to ale neviděl.“
„Trénovala jsi ho?“
„Částečně. Ale jen sama.“
Taichi vypadal, že je s odpověďmi spokojený a už se přestal vyptávat, jen ještě doplnil jednu věc: „Od tohoto dne ho začneš trénovat s námi, co?“
Dívka odhodlaně kývla.
Nespokojený byl ale Hideo. „Tak řekne mi někdo, co ten sharingan teda je? Co dokáže?“
Hinata chtěla něco říct, ale Mari, která nespustila zrak z dívky, se dala do vysvětlování. „Je to jedno z nejstarších kekkei genkai. Technika, která se předává pouze po krvi z jedné generace na druhou. A sharingan, to je jedna z nejstarších pokrevních schopností vůbec. Umožňuje to vidět chakru, sebemenší detaily, kopírovat pohyby… a jeho uživateli to dodává schopnost používat genjutsu na nejvyšší úrovni.“
Hideo zasyčel. Kvůli genjutsu tu byl přeci on.
„Víš toho hodně,“ řekla Hinata Mari. Ta se usmála.
„Nestudovala jsem historii, jen tak pro nic za nic. Ale nikdy by mě nenapadlo, že tu živoucí historii našeho světa potkám.“
Hinata se začervenala. Živoucí historie, huh?
„Hinata je naše budoucnost,“ ukázal Taichi na dívku. Ta mu opětovala pohledem. „Zapomeň na to, že se námi jen trénuješ. Už jsi součástí Praporce, co vy na to všichni, co? Myslím, že jsi za poslední dobu ukázala, co všechno v tobě je… a co všechno v tobě může být.“
„Navíc teď budeme potřebovat každého,“ doplnila Mari s odkazem na zesnulého Sasukeho. V Hinatě mezitím probíhal boj emocí. Nevěděla, jestli je dobrá zpráva, nebo špatná. Věděla jen, že tohle chtěla. Nový dobrodružný život. Ale stál nový život za všechny vykonané skutky?
Švih se jen díval do země. Měl Hinatu rád. Proto nechtěl, aby k tomuto došlo. Kolik znáš žoldáků v důchodu? zeptal se sám sebe. On měl kdysi pádný důvod, proč do Praporce vstoupil a proč opustil bezpečí samurajského cvičiště. A když ten důvod skončil, už se neměl proč vracet. Ale Hinata ještě nebyla ztracený případ. Dosud ne.
„Ještě jedna věc,“ dodal Taichi a zachmuřil se. „Jako člen Praporce máš právo nás opustit po jakýmkoliv úkolu. Kdybys to však chtěla udělat během něj… neradil bych to nikomu.“
Pochopila.
Velitel Praporce se pak ještě na svou společnost obrátil s posledním dotazem: „Rozdělíme se, nebo ne, co?“
Akira vystoupila. „Chápu, že nechceš, Taichi, aby nás případně dostali všechny… ale ne. Radila bych držet se pohromadě, takhle budeme silnější.“
„Souhlasím s Akirou,“ přidal se Hideo. „Podívej se na nás.“
Švih zabručel. Záblesk mlčela, klidně by zamířila zpátky sama. Bylo jí to jedno.
„Hinato?“ otočil se velitel na dívku.
„Společně jsme silnější,“ odpověděla. Nechtěla se zas dělit, už ne.
„Dobře, tak pojďme.“

Taichi měl starosti. Bylo jich stále osm, velká skupina, kterou lze snadno vystopovat. Mohl jen věřit ve schopnosti svého týmu, že za sebou zahladili všechny stopy a vyhnuli se upoutání pozornosti. Ale na druhou stranu už to stejně bylo jedno, most byl zničený, válka začala. Praporec byl společně dost silný na to, aby odolal téměř každé hrozbě, kterou mohl klan Tokugawa shromáždit.
Zpáteční cesta byla mnohem odlišnější než cesta k mostu. Taichi si nedělal takové starosti s opatrností a hnal Praporec nejrychlejší možnou cestou k hranicím s klanem Toyotomi. To znamenalo, že sledovali okraj lesy, který se táhl povodím řeky.
Když zahlédli cestu nebo obydlí, jednoduše to obešli. Přespávali opět jen na bezpečných místech, ale zároveň je Taichi nehnal do extrému a s klidem svolil ukončit denní cestu o hodinu dříve, jen aby se mohli prospat a odpočinout si. Akira naštěstí zachránila dostatek zásob, takže mu odpadla starost navíc. Jediné starosti měl s vybavením od Sasukeho, Hideo zachoval dostatek klidu a naštěstí je všechny pobral, ale kdo se o ně nyní bude starat? Kdo jim bude vyrábět a shánět nové zbraně a výbušniny? Sehnat dobrého zbrojíře bylo náročné a Taichi byl rád, že před lety narazil právě na Sasukeho. Až skončí tahle válka, bude muset natáhnout sítě do všech směrů.
Na druhou stranu získal Hinatu. Věřil tomu, že až se holka zocelí, bude jedna z nejnebezpečnějších členů Praporce. Síle sharinganu se jen tak nic nevyrovná. Jenom musí přežít dostatečně dlouho, aby svůj sharingan povznesla do výšin. Taichi se v duchu zapřisáhl, že to zařídí. Praporec na ni bude dávat pozor a ona jim to vrátí skrze své schopnosti.
„Mám divný pocit z Hidea,“ řekla jednoho dne Hinata Mari, když odpočívaly před sluncem pod stromy. Byla to jedna z jejich denních pauz, přičemž čekaly na podvečer, aby vyrazily. Taichi je nechtěl hnát pouze v noci jako Shingen, kdy měli obtíže se sledováním trasy, ale stejně čekal, až se začne stmívat, než si byl jistý postupem. Na rozdíl od Shingena však lidi na obzoru ignoroval. Museli by narazit na mocné shinobi, aby mohli být ohroženi a to doufal, že není tak pravděpodobné.
„To asi všichni, nic si z toho nedělej,“ odpověděla léčitelka.
Mari zavrtěla hlavou. „V jednu chvíli u mostu byl naštvaný… ale pak už se choval mile. Ale nakonec na mne zas zaútočil při našem setkání.“
„Hideo už je takový. Ale můžeš se na něj spolehnout.“
„Nechci se spoléhat na člověka, co je náladový.“
„Je to mistr iluzí, na to nezapomínej. Nikdy nevíš, co je pravda, co je lež… co je samotná skutečnost.“
„Ale to se týká jen technik.“
„Techniky, Hin, definují to, jak se chováme. Ne, je to i naopak! Techniky jsou definovány našim chováním! Hideo se přetvařuje, nikdy nevíš, co myslí vážně a co ne. Proto je přirozené, že se našel v genjutsu.“
„A ty, Mari, není divu, že jsi léčitelka.“
„Jak to myslíš?“
„Myslíš hlavně na ostatní… ale poslyš, když už se bavíme, co jsem podle tebe já? Jak se chovám?“
Mari se začervenala a odvrátila zrak.
„Jsi úžasná bojovnice. Už od prvního pohledu.“
Během posledního úseku cesty, kdy Taichi odhadoval, že se dostanou k řece, která tvořila přirozenou hranici mezi dvěma klany, na ně ve tmě zavolal vysoko na obloze sokol. Taichi zastavil Praporec a natáhl ruku, hnědý pták mu rázem přistál na ruce a velitel mu z nohy sundal malý zabalený vzkaz. Když pták uviděl, že jeho úkol je splněn, rozmáchl se křídly a zmizel do nekončící tmy.
Hinata aktivovala svůj sharingan a ptáka pozorovala ještě dlouhou dobu, než zmizel v dálce. Byl to ninja sokol, dravec, kterému stačil kus chakry a dokázal vystopovat téměř kohokoliv a kdekoliv. Ale otázkou vždy bylo, jak si opatřit chakru. Taichi zřejmě už měl nějaký postup domluvený s kýmkoliv, kdo mu poslal vzkaz. Každopádně zvíře to bylo nádherné, usoudila Hinata. Chtěla by mít sokola. Uchiha se sokolem, to by bylo.
Starý válečník si vzkaz přečetl a pak pohlédl na Praporec.
„Míříme zpátky k mostu.“
Mari zasyčela. „Cože?“
„Ale k jinému,“ pousmál se Taichi. „Dostal jsem tě, co?“
Léčitelka neodpověděla. Pouze zavrčela.
„Co tím myslíš?“ zeptal se ho Hideo. Taichi ukázal všem zprávu.
„K jižnímu mostu, který jsme míjeli při překračování řeky. Něco se tam chystá.“
A když k ránu doběhli na místo, tak spatřili, co přesně. Několikatisícová armáda okupovala oba dva břehy. Kolem mostu, který nebyl zdaleka ani tak velký jako ten, co zničili, byly rozestaveny palisády a špičaté kůly. Místy do vzduchu trčela pozorovací či střelecká věž. Mezi stovkami stanů se pohybovali ozbrojení muži, na volných prostranstvích se cvičilo. Sem tam byl vidět kůň nebo vůz převážející zásoby, kterých měla armáda mnoho.
Nad tím vším hrdě vlál znak klanu Toyotomi.
A nade všemi také visel strach. Strach z války, kterou Praporec zahájil.