manga_preview
Boruto 77

Oblačno, místy zataženo: 4/ Osamocený jelen

Není kam táhnout, prolétlo mu myslí dřív než uvědomění, že by měl cítit neklid. Není kam táhnout.
A tak jí to řekl. „Není kam,“ pronesl jednoduše; se vší tou vahou, co mu seděla na ramenou a on ji tam cítil.
Žena před ním otevřela ústa a Shikaku čekal další posměch, další vyhazov, však proč jí tohle vůbec říká, je to celý tak nesmyslný, nesmyslně padlý na hlavu. Měl se hned sehnout pro svoje věci a jednoduše vypadnout.
Je jedno kam. Správný kam stejně nenajde.
Jenže on se nepohnul a její ústa se zase beze slov zavřela.
Proč najednou nic neříkáš, ženská. Cejtím, kolik jedu v sobě máš.
Prohlížela si ho nepříjemně světlezelenýma očima, co mu připomínaly kočičí, a dávala si s prohlídkou záležet, jako by ho prve vůbec neviděla. „To už je tvůj problém, ninjo,“ prohlásila nakonec tiše.
Byl. Zatraceně velkej, protože ta bláhová část v něm doufala, že tu Gashi pořád je, že zas ucítí jeho velkou ruku na své hlavě a s pocitem, že je malej kluk jako tehdy, něco konečně vymyslí. Měl to být počáteční odpich.
„Je,“ přitakal hořce.
Oči se jí zúžily, jako by nad něčím přemýšlela. Po jeho otázce se však překvapeně rozostřily.
„Nevíte, kde je pěkně?“
„Cože?“
Řekni, že víš, řekni to. Protože já už ne.
„Neznáte nějaký místo, kde to ujde? Kde je aspoň trochu hezky a nechaj tam na chvíli i podělanýho ninju?“
Neznělo to nijak. Shikaku už nemohl, a tak jeho otázky pozbyly veškerých emocí.
Kupodivu se však zdálo, že právě to na ni zapůsobilo.
„Copak, je ti líto, že jsi ninja?“ zahrál jí na rtech úsměv, ale zdál se mu hraný.
„Záleží na tom, co je mi líto?“ Ani to vlastně nechtěl říct, ale ta věta z něho vylétla sama. Náhle se cítil unavený, unavenější než před tím vetchým starcem, unavenější než v zabahněném zákopu. Byl najednou tak strašně unavený a to ho zbavilo i toho posledního nánosu správného, přijímaného chování.
„No mně ne,“ odpověděla klidně. „Jen mě napadlo, že se svou reputací asi u lidí moc štěstí nemáš, co?“
Dělala si z něho srandu.
„Podívejte-“
„Já se dívám,“ pousmála se. „A není to nic moc.“
Ty mrcho. „Nechápu, jak jste s takovým přístupem mohla mít za švagra shinobi,“ zaťal.
Sevřela ruku v pěst. Trefil se. „Drž hubu, ninjo, nežvaň, o čem nic nevíš,“ prskla.
„Tak řekněte!“ rozhodil rukama. „Řekněte, klidně všechno, co jen chcete, a v první řadě to, co se stalo Gashimu, protože to je asi jediná věc na světě, kterou chci vážně slyšet. A když budete chtít, můžete řečnit dál, mně je to jedno, mně to totiž vůbec nezajímá!“ Křičel, křičel úplně zbytečně a blbě, jako by se mu však konečně začala uvolňovat hruď. Ta ženská před ním se zarazila, ale nebála se, nedívala se na něho jako většina ostatních. Hnus, zhnusení vůči němu v sobě měla, jenže to bylo všechno, ta druhá část nebyl strach. Ta druhá část byla něco, co se jeho vůbec netýkalo a mohlo mu to být ukradené, a tak taky bylo. „No?“
Choval se jako idiot. Choval se iracionálně a choval se tak, že mu to přeřezávalo obruče kolem mozku.
Snad pochopila, oč doopravdy jde. Založila si ruce na prsou a usmála se. Krokodýl by v tu chvíli vypadal láskyplněji.
„To se ti muselo stát hodně věcí, že tak zoufale hledáš místo k pokání.“
Vytřeštil oči. A možná to bylo ono a možná nebylo.
Chvíli oba mlčeli. Už nevěděl, co dodat. Ona vypadala zamyšleně.
„Nesnáším ninji,“ řekla pak tvrdě.
„Jsme dva.“ Nenávidím lidi.
Sundala špinavou rukavici a štíhlými prsty si přejela přes hladké čelo, přičemž zavřela oči. „Vážně je nesnáším. Ale moje sestra si jednoho vzala, a ten nebyl zlej. Gashi by byl rád, kdyby za ním někdo z rodiny přišel. Hodně rád. Radost mi to nedělá,“ procedila mezi zuby, „a asi začínám být sentimentální, ale můžeš tu zůstat. Chvíli,“ zvedla varovně prst. „Jenom chvíli. Ale pamatuj si, budeš se mi plést pod nohy, padáš, pochroumáš mi zvířata, je z tebe invalida a jestli sáhneš na mě, zabiju tě, rozumíš?“
Kdyby mu v těle zůstala trocha humoru, alespoň by mu zaškubaly koutky. Kývl hlavou na souhlas.
„Můžeš spát tady na seně. Dělej si, co chceš, jen se nemotej kolem mě. Jídlo si snad dokážeš obstarat sám. Ale abys neřekl, že jsem škrt a ve vzpomínce na Gashiho ti dám jednu večeři. Přijď si pak, až budeš chtít.“
„Díky,“ vydoloval ze sebe.
„Máš i nějaký způsoby, to se cení. Fajn,“ popadla své vidle a vyšla otevřenými vraty ven.

A najednou ta cesta vůbec není jasná, najednou zatáčí, kde jen může, klikatí se a běží, běží o sto šest před tebou, našel sis ji sám, takovou, jakou jsi nikdy nechtěl a takovou, jakou teď přesně potřebuješ, pustou a prázdnou od všech nářků ostatních, od vyčítajících očí a natahujících se rukou. Je plná zátočin a plná opovržení, ale to opovržení je obecné a ne jen tvoje, není jenom tvoje, a tak se dá snést. Najednou se to dá všechno trochu snést.

Dokázal strávit dny válením se v seně, zíráním na dřevěnou střechu nebo škvíry ve stěnách; podle toho, jakou polohu si zrovna zvolil. Bylo zvláštní moci jen tak ležet, na místě, které nebylo všemi zapomenuté, a jednoduše moct tam být, existovat. Mezi obyčejnými. Existovat a nemuset se hlídat.
Přestal cítit potřebu vyhledávat chlast. Ve válce se ho zříkal. Doma se jím pravidelně prolíval, aby vydržel mezi svými. Zvedal v nepravidelných intervalech ruce, nechával si tančit mezi prsty osvětlený prach a vytěsňoval z mysli nepříjemné vzpomínky.
Válka? Pryč s ní.
Rodina a klan, pryč s nimi.
Chouza a Inoichi... určitě se ještě ani nevrátili zpátky. A teď, nechce, ale musí – pryč s nimi...
Hrstka pomocníků na statku si zvykla na nemluvného muže, který po nich nic nechtěl, a už se na něho ani zvláštně nedívala.
Po pár dnech se přemístil na mez, kde se před ním objevoval ten krutý a zapovězený svět plný křičících barev. Svět plný polí a otevřených prostorů, svět plný vůní hlíny, obilí a sena, do kterého svým způsobem teď patřil i nepatřil zároveň. V tom Světe se vzadu krčily rozlehlé sady jabloní, švestek i pár pásů meruněk, což ho vzhledem k umístění statku překvapilo. Tentokrát neodolal. Pokud měl ještě něco aspoň trošku rád, tak meruňky.
„Odolnej druh,“ odpověděla mu na jeho nevyřčenou otázku Gashiho švagrová přes rameno, aniž by se otočila. „Sázel ho ještě manželův děd... Hej,“ uvědomila si náhle a ostře se nadechla. „Neříkala jsem ti o nějakých pravidlech, ninjo?“
„Jen jsem se na ně zašel podívat a vy tu byla,“ pokrčil rameny a natáhl ruku k plodům. Oba věděli, že jeho díl je v celém ohromném čísle sklizně jen zobnutím vrabce, proto se nedovolil, a proto ho ona nechala.
„Jo, a mně támhle rostou zlatý jabka,“ pohodila hlavou k letním jabloním. „To povídej někomu jinýmu.“
Nechtěl se s ní dohadovat, tak jen znovu pokrčil rameny a popošel pár metrů dál, aby se s úlovkem uhnízdil pod jedním ze stromů. Slunce tu tolik nepálilo. Hodila po něm pohoršeným pohledem, než se znovu chopila hrábí a pokračovala ve shrabávání shnilých padavčat.
Shikaku si opřel hlavu o kmen, vlasy zadrhly o hrubou kůru, a pomalu rozloupl první meruňku. Byla velká, sametová a šťavnatá; její sladkost se mu okamžitě rozlila po celých ústech. Zahodil pecku vedle sebe, olízl si prsty a rozloupl další.
Ticho přerušoval jen křik ptáků, šum hmyzu a zvuk pročesávané trávy. Na tohle by si mohl pak zase jednou zvyknout.
Můžeš si to dovolit?
Zadrhly se jí hrábě o drn a ona zaklela. Otočil jejím směrem hlavu a chvíli ji sledoval, přičemž dál pojídal svůj až příliš sladký úlovek. Je to moc zralé. Je to až moc zralé.
Sevřel ruku v pěst a meruňka explodovala. Šťáva mu tekla po prstech dolů.
Cítil ji, ale nedíval se.
Raději pozoroval tu prostořekou ženskou a říkal si, jak se jí může v tak velkých hadrech dobře pracovat. Říkal si, že musí mít vážně velkou páru, aby tohle všechno utáhla (kde je tvoje pára?). Říkal si milión věcí a mezi nimi se náhle ozvala i pozapomenutá povinnost vděčnosti.
Pomoc... Pomož?
Příliš sladké meruňky a příliš hrubý hlas. „Je toho dost.“
„Hele, ty chceš vážně schytat jednu vidlema!“ obrátila k němu námahou i vztekem zrudlý obličej.
Vzdychl. „Víte... někdy se mi nechce mluvit,“ a teď ani netuším, proč ti to tu říkám, „někdy je vážně zbytečný mluvit. Jsou to jenom prázdný plky a lepší mlčet. Jenže někdy je tak nějak naopak mluvit lepší,“ podíval se na ni. „Někdy to dokonce jde...“ Znáš to?
Stiskla k sobě pevně rty, až čekal, kdy zase vybuchne. Jedna, dva, tři, čtyři... A nic.
Nevybouchla.
Sehnula se znovu ke své práci.
Jistě, radši ho bude ignorovat. Taky by to měl se sebou tak udělat. Ale bylo to zvláštně krásné. Nezajímá tě, zda vůbec něco řeknu. Jak to řeknu. Jestli to bude dobře nebo špatně, jak moc nad tím budu přemejšlet a jak moc se trefím. Bože, v tak krásný místo jsem ani nedoufal.
„Je toho dost. Najímám pár lidí, ale i tak je to náročný,“ ozvala se překvapivě.
Lány a lány pozemků, tolik těl by do nich šlo zakop- „Chybí tu Gashiho ruka,“ vydechl.
Hořce se zasmála. „Ty si pleteš pojmy, ninjo.“
„Nechápu.“
„Nevím, co ti Mori řekl a neřekl, ale tohle není Gashiho statek a nikdy nebyl,“ sehnula se k jednomu jablku, co bylo jen mírně potlučené a zakousla se do něho. Chvíli žvýkala, než sousto spolkla a otočila se k Shikakovi. „Tohle je teď můj statek. Gashi pracoval ve vesnici jako švec, bydleli tam s mojí sestrou oba v takovým menším bytě nad jeho krámkem.“ Ještě párkrát se zakousla, a pak mrštila ohryzkem do dálky. „Zničili ho. Je to ruina.“
Ninja švec.
„Začal to dělat chvíli po tom, co se tady usadil. Nějak se musel živit,“ dodala, jako by mu četla myšlenky.
Jak moc bys chtěl být švec v tiché a zapadlé vesnici? „Mrzí mě, že jsem ho nestihl,“ rozlepil ústa těžce. Bylo to hloupé a naivní, ale chtěl, chtěl tu ruku ještě jednou ucítit.
„Byl celkem fajn chlap,“ sehnula se k nahrabané fůře a přitáhla si pytel, aby do něho přemístila shnilé ovoce.
Viděl, že už na to má jistý grif, ale pořád by se jí hodila další ruka. Pomalu vstal a sklonil se k pytli, aby ho přidržel.
Lepily mu ruce.
Cukla sebou, když ho vedle sebe ucítila. „Něco jsem ti tehdy ksakru řekla!“
„Podržím aspoň ten pitomej pytel,“ zahučel tiše. Díval se jí do očí a viděl v nich odpor, viděl v nich zášť k celému pokolení ninjů. Jen ho podržím.
Zahleděla se mu do obličeje, pak na jeho ruce a na své hrábě a povzdechla. „Neměla jsem tě tu vůbec nechávat... To jen ten blbej sentiment, že se mu trošku podobáš...“ Chvíli pracovali mlčky. Když se přesunuli o kus dál, pomohl jí už náhradními hráběmi i hrabat.
„Ten pytel předtím,“ kývl k němu.
„Pak se tu otočím s povozem a všechno to zaráz svezu na hnůj.“
Je toho tak hrozně moc. Ale je to teď moje.
Manžel, proplulo mu myslí. „Mám čekat,“ zahučel, „že se někde vynoří a já ho jen hodně velkou náhodou míjel, nebo váš manžel spíš-“
Ještě stačil uhnout, jak po něm mrštila hráběmi. „Zmiz mi z očí! Padej, okamžitě padej!“ zařvala, popadla lopatu a hodila ji také.
Sakra, děvče...
Lítost, to teď měla v očích.
A snad právě kvůli tomu se opravdu sbalil a vypadl, zavřel se v tom podělaném seníku a do večera nevyšel.

Slyšel ji pak, jak zajížděla s prázdným povozem do dvora a vypřahala koně. Postarší muž je odvedl do stáje a žena zmizela ve stavení. Znovu si lehl do sena, paže složil pod hlavu a váhal. Slíbila mu večeři, o kterou nešlo, vlastně ani nevěděl, zda s ní ona ještě počítá, ale mohl ji použít jako... měla to být vůbec omluva? Necítil ji.
Zbyla tu jen ona. Zbyla z toho snu o velké hřejivé ruce jako poslední.
Záhadný manžel je pryč. To pochopil. Pochopil i její vztek, jelikož uhodil na citlivou strunu. Dalo se to lehce odhadnout. Horší bylo jakým způsobem pryč. Proč se naštvala tolik. (Proč hrubě uhodil tam, kam nechtěl.)
Sakra. Alespoň to mírně cítil.
Rozhodl se, zvedl se a vyšel ven. Z oken stavení se linulo žluté pohostinné světlo. Chvíli čekal, kdy se dostaví obvyklá nechuť jít dovnitř. Ale nepřišla.
Tý ženský seš ukradenej. Ta ženská o tebe nestojí, hochu.
A právě proto je to tak fajn.
Skřípot pantů a chlad chodby, než otevřel ty správné dveře.
„Ah, Mabo, dobře, že ses ještě zdržel, já-“ Zvedla oči od šití a strnula.
„Ahoj,“ promnul si neoholenou bradu a zůstal stát. Ještě z prstů matně cítil ty hnusný meruňky.
Nepohnula se. „Jdu na slíbenou večeři, ale pochopím, když...“
Mlčela a on dál nemluvil. Přesunula zrak na jeho boty, jako by jí mohly spásně napovědět odpovědět. Pak unaveně kývla hlavou.
„Že sis ale vybral den...“ Mávla rukou, aby si sedl ke stolu, zatímco sama vstala a odešla do spíže.
Přijal nabízenou židli a ze svého místa si začal prohlížet velkou místnost. Stál tu ohromný černý sporák, vedle něhož se nacházely hladké dveře do komory, a stála tu masivní dubová skříň vedle polic plných různých příruček. Bylo tu ošoupané modré křeslo s vyřezávanými nožkami a stolkem z třešňového dřeva. V koutě se povalovala polena na přikládání, páry zašpiněných holínek a jiných pracovních bot, na věšáku nad nimi visely dlouhé kabáty a kalhoty podobné těm, co měla celý den na sobě.
A nad ním samotným visely hodiny, co nepříjemně tikaly.
Měl chuť je zastavit. Nevnímat, jak čas plyne.
Radši se pohledem vrátil ke stolku s křeslem a uvažoval, jak zvláštně sem nezapadají.
Prohlídku mu přerušil zvuk talíře a košíku pokládaných na pečlivě vydrhnutou desku stolu.
„Děkuju. A je mi líto...“
Zavrtěla hlavou. „Nech to. Není, protože ani nemá být,“ a vrátila se k šití.
Polykal horkou polévku a prohlížel si teď ji. Shodila jednu vrstvu toho šíleně obrovského oblečení, ale pořád na sobě měla velikost podobnou stanu, takže se těžko odhadovala. Shodila ovšem i šátek, který jí odpoledne při práci kryl vlasy a znovu se objevily ohnivě rudé kadeře, tentokrát svázané do tlustého hladkého copu. Vlnil se jí na rameni jako lesklý had.
Rovněž její věk byl těžko odhadnutelný. Tehdy ráno se mu zdála asi na sedmatřicet, jenže najednou nevěděl; spíš míň. Když se nemračila a nevrhala po něm neviditelné nože zhnusení, vypadala mladší. Divoká růže, zašklebil se, jo, to bylo přesný.
„Co?“ zaútočila.
A je to tu zas.
„Vyprávěl mi Mori, když jsem sem šel, na koho se mám obrátit.“
„Tos už říkal.“
„Hm,“ bručel, „ne všechno. Měl jsem dle něho zkusit Divokou růži.“
Ruka s jehlou se jí zastavila nad spravovanou košilí.
„Tak na tu pitomou přezdívku hned zapomeň a jestli ji ještě někdy vyslo-“
„Mám v zadku vidle, vím,“ skočil jí do řeči.
Zatvářila se spokojeně.
„Ale jak ti mám teda říkat?“ přerušil její potěšený výraz. Jestli se má nechat urážet, nepotřebuje jí projevovat tolik slušnosti. Budou si alespoň kvit.
„Však mi nemusíš nijak říkat. Dle pokynů se ode mě máš držet dál. Na jinou večeři jsem tě nezvala,“ zchladila ho rychle.
Nevšímal si toho. „Jmenuju se Shikaku,“ představil se tiše stolu.
„A co já s tím,“ vyštěkla a dál si hleděla svého. Pak se náhle začala chichotat. „Celkem vtipný, Narové chovají jeleny, ne? A shika je jelen, to si teda nešli daleko pro inspiraci,“ zasmála se jeho náhle zamračené tváři. „No tak, nedudrdi se, jelene.“
Ignoroval ji a sáhl po další housce, kterou by přikusoval k polévce.
„Počkej...“
„Beru si teprv třetí-“ Podíval se na ni a uvědomil si, že vůbec nemluví o jeho apetitu, co za dny pobytu vzrostl, ale zírá na něho se skelnýma očima. Atmosféra kolem ní se změnila.
„To si pamatuju... Gashi kdysi zmiňoval, byla to taková pitomost...,“ projela si rukou obličej od špičky nosu k čelu a pak křečovitě zajela do vlasů. „Narové mají prý zvyk využívat v hlavní... hlavní linii, části rodiny, větvi? názvu jelena, Gashi říkal, že se vždycky objevuje...“
Ah. Došlo mu, co myslí.
Zakolísal jí hlas. „Ty seš z hlavní... zkrátka z toho hlavního potentátu.“
Nemělo cenu zapírat. Svěsil ramena a ruce položil na kolena. „Jo.“
„Jak to můžeš říkat tak klidně?!“ vyjela na něho. „To znamená, že seš syn vůdce klanu, ne?“
„Jak se to vezme,“ smetl ze stolu neviditelné drobky.
„Cože?“
„Jsem.“
„Ale to pak-“ Najednou vypadala nejistě.
„Jsem taky nynější vůdce klanu,“ přiznal těžce, přičemž hypnotizoval špičky svých prstů. O čem je dospělost? Čím člověk dospívá? Spal se ženami, a muže to z něj neudělalo. Viděl smrt, smrt přicházela od dětství, přičemž správné dětství samo bylo utopií, ale dospělost se v tom jen převalovala, možná to byla ona a možná nebyla a možná – je možné dospět ve dvanácti a zestárnout ve dvaceti? Možná by sám už měl být mrtvý, to když ho korunovali vládcem a jeho imaginární bílé vlasy poletovaly vzduchem.
Není dospělý. Je stařec, co nezestárl pro ostatní.
Jak pitomý může být celý svět?
„Ty jsi vůdce celého klanu?“ zachvěla se. A jemu to došlo.
K růžím přinesli nože.
Jsi první, co se nestará o frčky jako takový.
„Žádný strach, neublížím ti.“
Konsternovaně se opřela o záda židle a vydechla, zatímco pozorovala, jak se pomalu natáhl pro onu třetí housku, aby zaměstnal ruce, rozlomil ji na dvě poloviny a jednu položil na desku vycíděného stolu.
Ta druhá náhle pozbývala chuti. Stejně se donutil žvýkat.
„Jak se může vůdce klanu potulovat někde po světě?“
„Může. Neměl by.“ Neměl by tolik věcí.
Podíval se na ni a poprvé to uviděl. Co se ti proboha stalo? ptaly se její oči, ale ústa nemluvila, a tak neodpověděl.
Mlčeli.
„Cos doufal, že u Gashiho najdeš?“ opřela se lokty o stůl a zadívala se na něho.
Sousto mu uvízlo v hrdle, až párkrát zakašlal. „Já nevím. Ani nevím.“ A jiným by to nestačilo, ale ona pomalu pokývala hlavou v porozumění.
Tehdy si poprvé neurčitě uvědomil, jak je rozhovor s ní odlišný od rozhovorů s ostatními.
A jak vůbec nezáleží na jménech.

Poznámky: 

Minule jsem zapomněla: Kashiba je reálně existující město v japonské prefektuře Nara.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, So, 2020-10-03 21:30 | Ninja už: 4746 dní, Příspěvků: 6132 | Autor je: ONLINE, Moderátor, Editor fóra, Legendární šermíř z Mlžné

Misia PM: Už som si robil nádeje, že sa dozviem, čo sa stalo s Gashim, ale dosť to odhalenie odďaľuješ. A Shikamara to potom zrazu akoby úplne prestalo zaujímať. Ale ako by mu už predstava sexu nebola až taká vzdialená, začína za zamýšľať, čo je to, čo nevidí. Natruc vkročiť do domu bolo asi druhýkrát, keď mal fakt akýsi, síce neurčitý, ale cieľ. Prvým bolo, keď sa rozhodol navštíviť Gashiho. Trocha som sa pousmial nad poslednou vetou, ako na menách nezáleží, no paradoxne práve tým, že prezradil svoje, v nej vyvolal akýsi záujem čoby archetyp vládcu, čo zanechá všetko, čo má a túla sa svetom.

Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod? ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR Smiling Fan-mangy:
To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Út, 2017-10-24 20:08 | Ninja už: 2210 dní, Příspěvků: 1332 | Autor je: ONLINE, Manga tým, Leeho závaží

Tys ho přidala. To jsem moc ráda. Děkuju! Smiling
Konečně komentuju, a stejně to asi bude kratší než bych ve skutečnosti chtěla. Tím problémem s vyjadřováním netrpíš sama. Laughing out loud
Kdybych tak někdy dokázala psát jako ty. Ne co se týče stylu, ale dopadu, působení. Úplně souhlasím se Senpai, formální i obsahová prostota toho příběhu je nesmírně působivá. Je sobecký takhle pod cizí FFkou mluvit o sobě, vím, ale díky tobě jsem si konečně uvědomila jednu věc, co mi už dlouho vadila na mým psaní a co jsem nebyla schopná zachytit. Za to ti taky moc děkuju.
Ty to prostě umíš. Umíš to tak, že z těch písmenek voní seno, chutnají meruňky a loupe se zaschlý bláto. Laughing out loud
Shikaku už se začíná trochu chytat, ale stejně je mi z něj úzko. Čiší z něj hrozná samota.
Na konec jeden drobnej detail. Nemám tušení, jak to koresponduje s celým příběhem, ale je vážně hezký, když Růže říká, co je po jméně.
Jsem hrozně ráda, že sem vůbec přispíváš a že si můžu takovýhle práce přečíst. Ještě jednou děkuju Smiling

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Ne, 2017-10-22 15:52 | Ninja už: 2241 dní, Příspěvků: 2741 | Autor je: Naháněč jelenů

Opäť skvelé zemité dialógy dvoch ľudí, ktorí asi stratili všetky ilúzie o žití a rezignovane fungujú, lebo nejako musia. Keď sme v úzkych, tak sa radi vraciame do detstva napr. k láskavým starým rodičom a Shikaku by rád útechu pohladenia po hlave od Gashiho, ktorá je, bohužiaľ, nerealizovateľná. Tiež poznám takúto únavu: "Byl najednou tak strašně unavený a to ho zbavilo i toho posledního nánosu správného, přijímaného chování." Úvaha o ceste je veľavravná, po uvedomení si súvislostí sa ozaj stáva znesiteľnejšou. Stále som v Shikakuovom vrecku, vyvaľujem sa v sene a pocit, že človek nič nepotrebuje, je veľmi relaxačný. Mňaaam, sladké prezreté marhule a do toho tvrdá asi zatrpknutá, a preto zlostná žena - dobrá príprava na Yoshinu Laughing out loud Skutočne krásne: "Nezajímá tě, zda vůbec něco řeknu. Jak to řeknu. Jestli to bude dobře nebo špatně, jak moc nad tím budu přemejšlet a jak moc se trefím. Bože, v tak krásný místo jsem ani nedoufal." Rozhovor pri večeri, keď sa žena dozvedá, že Shikaku je vodcom klanu, ktorý sa na všetko vykašlal a niečo hľadá, prinútili ženu zamyslieť sa a k čomu dospela, sa snáď dozvieme nabudúce Smiling Príbeh je čarovný svojou prostotou ľudského prežívania v "primitívnych" podmienkach, kde niet miesta pre povrchnosť, snobstvo a teatrálnosť. Na menách tu skutočne vôbec nezáleží. Aku, si majstryňa Kvítek sakury