Sestřička, část třetí: Něčemu věřit

...

No, myslela jsem, že nebudu vědět, co sem napsat. (A že já ty tři tečky fakt chtěla!) Ovšem teď sem můžu šoupnout tohle malé oznámení, takže je zase všechno v pořádku. *ufff!*
Tahle část měla být původně delší. Jenže, víte... ona by byla o tolik delší, až by se mi to nelíbilo. Jak by řekla moje maminka, "tyhle dlouhý řeči nemám rád" já to své obyčejné šílenství raději dávkuju.
Táákže, pro vás to znamená jediné.
Hádáte?
Už víte?
Máte tip?
... Jo! Sestřička bude mít o díl víc! ^^

K hloučku patnáctiletých ninjů uprostřed náměstí s křikem doběhla značně udýchaná Inuzuka Tsume, opřela se rukama o vlastní stehna a notnou chvilku popadala dech.
„Co říkáš?“ přeptal se jí jeden z nejblíže stojících chlapců, poněvadž předtím jí přes hukot větru vůbec nebylo rozumět.
„Uzumaki Kushinu unesli,“ zopakovala Tsume. Narovnala se do své původní výšky a ocitla se tak tváří v tvář osmi ohromeným párům očí. „Vypadá to, že to mají na svědomí v Oblačné...“
Jako na povel teď všichni obrátili pohled k dívce v rozepnuté zelené vestě, která v hloučku zaujímala místo přímo naproti Tsume. Ta ze sebe nedokázala vypravit ani slovo; v obličeji byla neuvěřitelně bledá, což v kombinaci s rozpuštěnou hřívou jejích ryšavých vlasů působilo obzvlášť nezdravě.
Renjiru, vyčouhlý mladík po její levici, ji s účastí chytil za ramena a současně vrhl ošklivý pohled směrem ke Tsume, jako by ten únos snad zosnovala ona sama.
„V pohodě, Momoko?“
Oslovená se ani nepohnula.
„Unesli...?“ opakovala hluše, „Kushinu... unesli?“
„Jo,“ mávla Tsume trochu netrpělivě rukou, „jak říkám, někdo z Oblačný. Vždyť je to jasný jako facka, jsme s nima ve válce, takže se prostě pokusili ukrást něco, co by jim poskytlo výhodu... a že by to byla sakra výhoda, no ne?“
„Pokusili?“ zpozorněl Renjiro, „takže...“
„Jasně, už je zpátky,“ a Tsume mu věnovala přezíravý úšklebek. „Poslali prej záchrannej tým přímo z fronty a několik ANBU navíc, ale než se celá tahle banda stačila zmátořit, už tu s ní byl ten její spolužák. Řeknu vám, to musí bejt třída, takový dvanáctiletý ucho a přečurá několik jouninů z Oblačný!“
Momoko se mírně zapotácela, jako by toho na ni bylo za jednu krátkou chvíli trochu moc. Svět se jí před očima houpal, zvětšoval a zmenšoval... Renjiro ji jemně usadil na rozpálené schody u kašny a skupinka přátel se starostlivě sesedla okolo ní.
„Jsi v pořádku, Momoko?“
„... Který... spolužák?“ vypravila ze sebe ztěžka, pohled upřený přímo na Tsume.
„Nějakej Namikaze Minato,“ pokrčila Inuzuka rameny, “takovej sympatickej blonďáček, bejt o pár let mladší, tak se dvakrát nerozmejšlím...“
Momoko dlouze vydechla, zavřela oči a chvíli vnímala jen šumění vody v kašně. Pocit na omdlení pomalu odezníval. Tak Namikaze Minato... ten Namikaze Minato, co se kolem její sestřičky vždycky tak otravně motal. Ten Namikaze Minato, jehož nabídky k přátelství Kushina pokaždé tak šťavnatě odmítla... tenhle Namikaze Minato to s ní snad nakonec myslel opravdu vážně.
„Je Kushina v pořádku? Kde je teď?“ obrátila se teď už pevnějším hlasem znovu na Tsume; ta napůl pobaveně, napůl otráveně vyvrátila oči vsloup.
„Ale jasně, je úplně v pohodě! Ten kluk ji sem dotáh‘ v náručí jak nějakou porcelánovou misku, nezkřivili jí ani vlásek na hlavě. A počítám, že teď bude někde doma u maminky, ne? Po takovým zážitku aby člověk zůstal alespoň dva dny pod dekou...“

***

„Kushi! Jsi to ty? Kushi!“
Postava napůl ukrytá ve stínu stromů se otočila po hlase. Jakmile zahlédla svou starší sestru, úlevně se usmála, vykřikla a vrhla se jí kolem krku - Momoko se však přesto nemohla zbavit dojmu, že v první vteřině, než se Kushina stačila ovládnout, zahlédla v jejích očích záblesk zklamání.
„Momo, já jsem tak ráda, že tě vidím!“ vykřikovala jí těsně u ucha, až jí napůl hrozilo ohluchnutí, držela ji v pevném objetí a odmítala se pustit. „Živou a zdravou! Není ti nic? Co tady vlastně děláš, poslali tě domů? Vyprávěj, jaké to tam je, tak vyprávěj, Momo!“
„Ty ses vůbec nezměnila...“
Bylo to to první, co jí připadlo na mysl. Ne že by čekala, že se její sestra za ten půlrok nějak výrazně změní, koneckonců, kdyby měla věřit, že se vůbec někdy někdo změní, nikdy by netipovala zrovna Kushinu, ale... teď to její nadšení působilo nějak nepatřičně. Kushina byla samozřejmě šťastná, že ji vidí, to bezpochyby. Ale to, co chtěla doopravdy vědět, to, co ji doopravdy zajímalo... byla odpověď na otázku, jaké je to na bojišti. Jaké to je, zažít válku na vlastní kůži. Chápala ji, chápala, že to musí bolet, muset zůstávat tady, zavřená jako pták v kleci, zatímco všichni tam venku nasazují krk; jenže se zároveň nemohla zbavit pocitu, že Kushinu kromě toho všeho prostě jen přitahuje boj. Přímo z ní čišela energie, jako by byla nabitá elektřinou, toužící předvést všechno, co dokáže, a vydat ze sebe maximum... a tohle Momoko pochopit nemohla, a stejně tak neměla zájem se o to vůbec snažit.

„Tak co, jaké to tam je?“ nepřestávala na ni sestřička dorážet ani o deset minut později, když už obě mířily k domovu, držíce se pevně za ramena. Ocelová mračna nad nimi stínila oblohu a chvěla se napětím. „Vidělas Minata? Tátu? Aiko? Mikoto? Tak co, povídej! Momo!“
Momoko se zamračila; zamyšleně a odmítavě zároveň. Víc než kdy dřív si teď uvědomila, jak moc o tom všem nechce mluvit. Jak ráda by nadhodila nějaké úplně normální, banální a nedůležité téma, jak ráda by strávila pár hodin hovorem o věcech, o kterých se tak obvykle dvě sestry mohou bavit... ale najednou tu stála překážka, obrovitá a masivní bariéra z olova. Nevěděla, co říct ani kde vůbec začít.
„Jaké by to tam tak mohlo být,“ odpověděla vyhýbavě a pokrčila rameny. Byla si jistá, že tomu Kushina nemůže porozumět, ať už si říká cokoli.

„Hmm... omlouvám se, asi jsem na tebe šla moc zprudka,“ pokusila se Kushina navázat na ztracenou nit po téměř půlhodině ticha. Momoko měla pocit, jako by si toho v onom mlčení řekly desetkrát víc, než by se jim podařilo vtěstnat do skutečných slov, ale... stiskla v dlaních hrnek horkého čaje a pevně ho objala prsty. Je doma. Zní to tak krásně a absurdně zároveň.
„Ne, to... to já bych se asi měla omluvit,“ povzdychla si a její hlas zněl trochu přiškrceně, „nějak se mi o tom špatně mluví... poslali mě sem jen se vzkazem, za pár dní musím zase zpátky. Kamenná nám začala vraždit ptáky s hlášeními pro vesnici, takhle jim padají informace přímo do rukou... tak jsme teď začali nosit zprávy my. Udělali z nás informační jednotku, nebo jak tomu vlastně tam nahoře říkají...“
Cítila, jak ironicky zní celá tahle výpověď. Jak zbytečně a nechtěně drsná jsou její slova. Samotnou ji to překvapilo... copak ten jeden hloupý půlrok stačil na to, aby se s ní udála taková změna? Napadlo ji, že by měla co nejrychleji přestat, takhle tím Kushině ještě ublíží, a to přece... nechce...
„Kde je máma?“ zeptala se, čistě jen pro změnu tématu. Bylo to okaté, přesně tak, jak si přála.
Kushina se s vlastním hrnkem posadila naproti ní, rukama opřenýma o stůl si podpírala bradu a rentgenovala ji jasnýma očima. Většinou v nich vídala moře nebo letní oblohu; teď byly jako trnky, pozorné a zpytavé. Chtě nechtě si musela přiznat, že je jí v její přítomnosti přeci jen o něco líp: od konečků prstů se jí po celém těle pomalu rozlévalo teplo úlevy, známé a přinášející pocit, že je zas konečně v bezpečí.
„Někde na návštěvě,“ a Kushina mávla rukou k oknu, za nímž teď zuřila divoká podzimní lijavice, „a ještě tam asi chvilku zůstane. Kdyby věděla, že ses vrátila, už by byla dávno tady, co říkáš? Momo...“
„Ty, Kushi,“ přerušila ji starší na samém začátku věty a hlas jí zničehonic lehce zostražitěl. „Cos vlastně dělala tam na kraji lesa, když jsem se tam objevila? Nezdálo se mi, že bys měla někam namířeno, když jsi hned tak nadšeně šla se mnou...“ A něco tě zklamalo, to mi nevymluvíš.
Kushina se zatvářila vzdorovitě, přitom ale svěsila hlavu a oční zorničky jí sklouzly k tekutině uvnitř hrnku.
„Už jsem se vracela zpátky,“ zamumlala neurčitě.
„Jo? A odkud? Bylas na hranicích Listové, a máš přece přísně zakázáno odsud bez povolení kamkoli vycházet...“
„Říkám ti, že jsem...“
„Pokoušela ses zase utéct, Kushi?“

Její mladší sestřičce po tváři přelétl stín; v očích se jí teď objevil neovladatelný, chladný vztek. Upřela je na ni.
„A kdyby, tak co?“ vyjela překvapivě podrážděně a její tváře chytily nádech červené barvy.
„Kushi, ty moc dobře víš, že tohle nesmíš... Třetí to výslovně zakázal, copak chceš porušit Hokageho - “
„Ty nemáš ponětí, jaké to je,“ přerušila ji Kushina a hrnek se jí v ruce roztřásl spolu s hlasem. „Netušíš, jaké to je, trčet tady a sedět na zadku, zatímco vy všichni jste někde ve válce! To si myslíš, že se o vás nebojím?! Kašlu na to, co říká stařík Třetí! Jsou to už víc než čtyři roky, co se ta pitomost stala, to si vážně myslí, že jsem pořád stejně slabá? Je mi šestnáct, Momo! Jsem jinchuuriki Devítiocasého! K čemu byl potom celý ten zatracený trénink s liškou, když teď musím tvrdnout tady a čekat, až mi přijdou oznámit, že někdo z vás...“
Ani si nestihla všimnout, kdy se vlastně Kushina postavila na nohy; teď odkopla židli a vztekle praštila pěstí do stolu, až se otřásla podlaha. „Tak mi to sakra vyčítej, Momo... tobě se to mluví, když můžeš něco změnit, když můžeš být na frontě a bojovat!“
Aura vyplňující obývací pokoj jako by vzkypěla nepřístojným hněvem. Kushina byla tak rozzuřená, jak ji ještě Momoko nikdy neviděla; oči jí červeně plály jako při tréninku s liškou a bezmoc, která sálala z každého jejího slova, všechen ten vztek ještě umocňovala.
Momoko celý ten výstup přikoval na místě s vytřeštěným výrazem ve tváři.
„Kushi...“ zkusila to tiše, když to začalo vypadat, že snad rozhořčení z její sestry trochu opadá. „Kushi, nemysli si, že tím, že tam jsi, dokážeš něco změnit. Je mi jasné, že zrovna tohle teď asi nechceš slyšet, ale my všichni jsme úplně stejně bezmocní...“
„Ale pořád jste tam, ne? O to přece jde.“
Ozvalo se zaskřípění domovních dveří a někdo zatahal za kliku.
„Máma je tady,“ zkonstatovala nešťastně Momoko. Připadala si najednou děsivě, propastně slabá; jako uschlá větev ve větru.

Toho večera po nesmírně dlouhé době zase jednou usínaly společně v jednom pokoji. Přikryté peřinami až po bradu, tiše ležící a naslouchající zvukům té plískanice venku, co narážela do oken; Momoko ovládl pocit, že tu jedinou možnou chvilku upřímnosti už obě propásly.
Až pak se Kushina opřela o loket a podívala se na ni: i v té zdánlivě neprostupné tmě Momoko bezpečně rozpoznala, že se usmívá.
„Ty, Momo...“ zašeptala, a znělo to stejně jako tehdy, když spolu v tomhle pokoji mluvily poprvé. „Jak jsi říkala, že jste tam na frontě všichni bezmocní... to byla pěkná pitomost.“
„Cože?“ podivila se její starší sestra, ale Kushina ještě očividně měla v úmyslu pokračovat.
„Když věříš, že něco změníš, tak přece určitě něco změnit můžeš... no, to znělo hloupě, nikdy jsem na tyhle řeči moc nebyla, vždyť mě znáš, plácám nesmysly. Ale ty stejně chápeš, co tím myslím, ne?“
Momoko to chápala. A nevěřila tomu ani za mák, ale... z nějakého důvodu se stejně musela ulehčeně usmát. Tohle byla ona. Ta Kushina, kterou tu zanechala před půl rokem.

„A právě proto tam tak strašně moc chci být, Momo, víš?“