Milujte svého záporáka: 3. Orochimaru se snaží odejít

"Ne! Ne!!" Orochimaru zoufale narážel ramenem do tvrdé temnoty. Ta ho zřejmě posoudila jako nově příchozího antihrdinu bez zpáteční jízdenky, a odmítla propustit ven.
Opodál se zastavilo několik podezřelých existencí a začaly dělat poznámky typu:
"Smůla kámo, tyhle jsou posunovací."
"Pět babek, že za minutu skončí!"
"Nechceš půjčit šperhák?"
"Hi hi hi!"
Orochimaru se zastavil. Kdyby bylo trochu chladněji, u nosu by se mu jistě objevil obláček páry. Obrátil se ke svému publiku a rozhodně postoupil vpřed.
"Zpomal kamaráde, snad by sis nechtěl nechat vyspravit fasádu?" upozornil jej nějaký chlápek v kožené bundě a šátku s lebkami.
Orochimaru zúžil oči do černých štěrbinek. "Vy jste sem zrovna přišli?"
Skupina přisvědčila.
"Omluvte mě!"
Zůstal stát pár metrů od stěny a trpělivě čekal. Zahlédl několik postav, jak se pomalu hrabou z temnoty, ale byly příliš daleko. Konečně se tma zavlnila v místech, která si vyhlédl. Přihlížející antihrdinové užasle pozorovali, jak se rozbíhá, skáče a sráží vnadnou zrzku zpátky na místa, odkud přišla. Otvor se uzavřel.

Když mu před očima přestaly pobíhat hvězdičky, naskytl se mu pohled, za který je spousta mužů ochotna platit hotově. Zrzka stála přímo nad ním a tvářila se jako žena, která by velice ráda použila bičík, ale musí si vystačit s jehlovými podpatky. Když zjistila, že je její společník při vědomí, sklonila se o něco níž a vytáhla věc, kterou si doteď nesla na zádech. Ozval se nepříjemný zvuk vysunovaného ostří.
"Co bysss řřřekl na to, kdybych ti tohle narrrvala do citlivých míssst, dááárrrling?" zeptala se zlověstným mezzosopránem a zamávala mu zbraní nad hlavou. Byla to vlastně dvě ostří, spojená jakýmsi mechanismem, který je sklápěl a vysunoval. Ale i kdyby to byla rezavá sekyra, v jejích rukou by se jistě změnila na nástroj hromadného ničení.
Orochimaru málem odpověděl: "To by mě určitě nepotěšilo", ale včas se zarazil. Tohle byla linie hrdinů. On se spoléhal jen na svou vlastní nepříčetnost. Bolestně vydechla, když se jí jeho sandál zabořil do obnaženého břicha. Uhnul před jehlovým podpatkem a povedlo se mu vstát. Pokusila se znova zaútočit, ale brzy si uvědomila, že s velkou zmijí na krku to nepůjde snadno. Manda jí přátelsky ukázal zuby. V soubojích jeden na jednoho byl nenahraditelný.
"Absssrrrd!"
Tak takhle mu ještě nikdo neřekl. "Omlouvám se, ale jestli tu nechceš zůstat ležet s otravou krve, tak bych to rychle schoval!"
Zamračila se, ale pak Manda zasyčel a jí nezbylo, než se zařídit podle jeho rady. "Kvůli tobě jsssme tu uvízli! Porrrtál je uzavřřřený!"
Nacházeli se... nikde. Kam až oko dohlédlo byla neproniknutelná tma, přestože v ní oba svítili jako baterky. Orochimarovi to nevadilo. Zapískal na Mandu a vydal se pryč. Jeho zločinné já žilo neustále ve stínech. "To mě mrzí."
Jen co se osvobodila z hadího sevření, rozhodla se jej pronásledovat. "Mrrrzí!? Prrrrávě jsssi mi zničil moji drrruhou šanci!"
"Tak se vrať domů," poradil Orochimaru, který neměl náladu na hádky. Takový muži bývali ženatí. "Třetí se určitě najde."
"Domů? Absssrrrd!" Nenechala se odradit. "Jsssme uvěznění ve věčné nicotě!"
"Takže zemřít by ti tu nevadilo?" zeptal se s nadějí.
Přimhouřila oči. "Ty tady nejsssi kvůli tomu, mám prrravdu?" Neodpověděl. Zlomyslně se zasmála. "Ách, místní záporrrný hrrrdina! Musssíš ssse teď cítit hrrrozně odssstrrrčený, co, dárrrling?"
Bylo zajímavé, že si pod jejím dárrrling dokázal představit pouze motorovou pilu. "Co je mi po tom... Tak jako tak se Listová rozpadne."
"Sssnad. Ale nebudeš to ty, kdo jí v tom pomůže."
"Dobře, přiznávám, štve mě to! Ale už není nic, co bych mohl udělat..."
"Prrravda. Odtud ssse totiž už po drrruhé nedossstaneme."
Ticho.
"Oprrravdu ti to bude vyhovovat?"
Zastavil se. Ať už byla kýmkoliv a jejím příběhem bylo cokoliv, měla pravdu. Ve skrytu duše Konohu miloval, stejně jako chudý miluje své šváby a z nějakého důvodu je považuje za lepší, než šváby sousedů. Jsou to totiž jeho švábi. Tohle byli Orochimarovi nepřátelé!
"Ehm, ehm." Na jejím zakašlání bylo něco zvláštního. Asi, že jasně vyslovovala všechna písmena.
Zvedl hlavu a spatřil malou bílou tečku.

Zvučná čtyřka se ke Konoze jen tak nepřiblížila. S jejich následky prohýřeného dne byl už úspěch, že po cestě nepadli, ačkoliv k tomu neměli Sakon s Ukonem daleko. Tayuya si nejprve narvala vatu do uší a obklad pod čelenku, načež kráčela trochu stranou a pokoušela se nevnímat tikot vlastních hodinek. Jiroubou se spíš posunoval než chodil a co se Kimimara týkalo... Kidoumaru musel připustit, že i kdyby se ho pokusili vzbudit, asi by to nevyšlo, takže ho jen uložil do postele na ošetřovně. Potom je všechny (včetně sebe samého) nalil kafem a vyrazili na misi. Cesta se tedy nevyhla spoustě přestávek na postávání v křoví (v Tayuyině případě dřepění) a jednou se stalo, že se Sakon s Ukonem neshodli, čí tělo právě obývají a vznikla z toho valná hromada.
Když se konečně ocitli na kopci nad Konohou, nacházeli se tedy v příliš bídném stavu na to, aby je situace Skryté Listové patřičně šokovala. Kidoumaru rozhodil rukama: "Tady se asi někdo nerad opaluje."
Temnota uprostřed svěží zeleně působila skoro uklidňujícím dojmem. Vítr nerušeně vál, kytky voněly a kolem se potulovalo jen několik zmatených ANBU, kteří nevěděli, co mají dělat. Narozdíl od nich, Zvučná čtyřka si vždycky našla vhodný klacík, kterým se mohli rýpat ve vosím hnízdě.
Tentokrát to byla celá větev, kterou Tayuya hodila dovnitř. "Co to -rva...?"
"Je to černé, je to měkké a příjemně to chladí," shrnul Sakon a zacouval dovnitř.
Zbytek skupiny pokrčil rameny a následoval ho.

Není jisté, co si Orochimaru - nepřítel Konohy číslo >144 - myslel, když následoval bílý bod před sebou, ale černovlasý muž středního věku v domácích pantoflích to rozhodně nebyl. Obklopoval ho nábytek, jako v hodně využívané pracovně. Psací stůl zaskládaný papíry, zapnutý počítač, další stolek s papíry, hromada lampiček, židle s odřeným polstrováním a mezi tímhle vším se povalovaly tužky, gumy a pravítka. Trvalo asi dvě minuty, než si uvědomil přítomnost obou postav.
"To už jsem tady? Hmm, malý moment!" Olízl si rty a cosi dokreslil. "Výborně Orochimaru, už tu na tebe dlouho čekám." Muž se opřel lokty od stůl, až mu propletené prsty kryly obličej. Následující otázka jej však poněkud zaskočila.
"Jak dlouho?"
"Nó, asi pět minut," přiznal. "Musíme si spolu o něčem promluvit. A slečno Crimson, pár metrů tamtím směrem je nový portál do vašeho světa - je mi líto, ale víc udělat nemohu. Takže, kdyby jste byla tak laskavá..."
Zrzka si naštvaně odfrkla, přesto se vydala pryč. Muž vstal a poplácal Orochimara po rameni v jakémsi spikleneckém gestu, zatímco sledovali její vzdalující se postavu. "Kolegové ze Square Enix. Dali si záležet."
Hadí mistr se mu opatrně vymanil. "Kdo jste?"
Neznámý se zatvářil jako někdo, kdo má před sebou nepříjemnou, leč neodkladnou záležitost, která se velmi těžko vyřizuje. "Abych se vyjádřil co nejpřesněji, jsem duch tvého příběhu. Ale můžeš mi říkat Kishimoto Masashi."
Narozdíl od spousty nezaujatých diváků, Orochimara zaujalo spíš to první: "Duch čeho že?"
Kishimoto zamyšleně přešlápl z nohy na nohu. "Tedy, jak bych to... Pamatuješ, co říkal Sasuke, když jste se všichni sešli v sídle Hokage?"
"To s těma pohádkovýma postavama, co se snaží proniknout do reality? Ani moc ne." odvětil Orochimaru a zarazil se. "Moment, jak vy o tom víte?"
"To je v pořádku, nemusíš si to pamatovat. Sasuke se mýlil," řekl Kishimoto a posadil se zpátky za svůj stůl. "Je pravda, že společná vůle k životu všech padlých záporáků vytvořila portál. A je pravda, že všechno to jsou imaginární, smyšlené charaktery. Ale do skutečné reality by se nedostaly ani krumpáčem."
"Co tím chcete říct?" znejistěl Orochimaru. Sice si pěstoval svou milovanou nepříčetnost, přesazoval ji do úrodnější půdy svého života a zastřihoval, jako dobře opečovávanou bonsai, aby mu lépe seděla. Ale nikdy nebyl hloupý! Teprve teď si tu začal připadat jako pitomec.
Bylo poznat, že se Kishimoto snaží oddálit svou odpověď. "Možná bude trochu těžší se s tím vyrovnat... dal by sis něco k pití?"
"Ne," odsekl Hadí sannin, přesto se mu v ruce objevila široká sklenka zlatavého moku. Zacinkal led.
Duch příběhu si mrzutě promnul dlaně, když byl přinucen pokračovat. "Víš, skutečná realita je pro tvůj svět a světy všech těch antihrdinů, kteří sem přišli, něco jako vesmír. Věc, která všechny příběhové linie odděluje, ale zároveň - a to je moc důležité - také spojuje."
Kishimoto se odmlčel a doufal, že to jeho posluchač pochopil.
Orochimaru pokrčil rameny a trochu upil ze své sklenice. "No a?"
Doufal marně. "Podívej, snažím se ti tu naznačit, že skutečná realita nejsi ty - ne Zvučná, ne Konoha. Vy všichni jste jeden velký, složitý příběh."
Kdyby se Orochimarův mozek podobal hodinovému strojku, pravděpodobně by bylo už slyšet skřípor zaseklých koleček. "Příběh? Zvučná? Konoha? A co třeba Písečná?"
"Písečná taky."
"A Travnatá?"
"Taky."
"A co Země Čaje a Měsíce a..."
"Úplně všechny!" zvýšil Kishimoto hlas a zabránil tak Orochimarově vnitřní explozi. "Všechen váš známý svět, to, co děláte, jak myslíte, vy samotní jste vytvořeni a řízeni duchem příběhu."
Orochimaru upustil sklenici a ta zmizela dřív, než stihla dopadnout na černou zem. "Takže... takže všechno, co jsem kdy udělal... to jsi chtěl ty?"
Kishimoto svěsil ramena. "Já přímo ne. Každý příběh má autora, který se při jeho vytváření pohybuje někde mezi realitou a skutečností svého díla. Tak jsem byl stvořen i já - nejsem pravý autor, vlastně i tahle podoba je jenom vypůjčená. Já jsem příběh, žiju v každé jeho části a dohlížím na to, aby se věci staly tak, jak se stát mají."
Orochimaru klesl na kolena. S tímhle se ještě nikdy nesetkal. "Takže to znamená, že mě celý můj život sledujete!?" vyhrkl.
Duch pokýval hlavou.
"I v koupelně?" zděsil se hadí mistr.
"No, teoreticky jsem část tebe samého, takže veškeré hygienické úkony děláme společně..."
Orochimaru zaúpěl.
"Ale tak je to se všemi," zkusil Kishimoto. Úpění pokračovalo. "Mě to opravdu mrzí, ale takhle to prostě je..."
Orochimaru vstal a zdálo se, že se bojí sebe samého. "Tak proto jsem dělal všechny ty věci... Já vlastně nesnáším kombinaci žluté, bílé a fialové! A v těhle botách mi příšerně mrznou prsty u nohou!" Sklopil zrak k fialové mašli, uvázané okolo pasu. "A tuhle věc přímo nenávidím! Je nepraktická a vždycky se někde zachytí! K čertu s tím!" Rozvázal ji a odhodil. Ovšem, jakmile s ním fialový provaz ztratil kontakt, zastavil se ve vzduchu, zavrtěl sebou a počal se vracet. Orochimaru zděšeně vykřikl a dal se na útěk. "Ne! Nech mě na pokoji!"
Duch příběhu v podobě Kishimota Masashiho, obíhán zoufalým záporákem, kterého pronásleduje neodbytný kus oděvu, ukryl hlavu do dlaní. S hrdiny byla jednoduchá práce. Většina z nich byla dřív nebo později disciplinována a jejich myšlenky nastoupeny v pravidelných řadách, a to nepočítal zelené mozky. Zato záporáci byli tvrdý oříšek. Jak se postupně propadali do svých negativních emocí a šílenství, počali si žít vlastním životem. Na druhou stranu, v tuto chvíli se tohle malé negativum stalo výhodou. Někdo musel dát věci dopořádku.
Ozvala se rána, jak Orochimaru dopadl na zem a mašle se mu přivázala zpátky kolem pasu. Byla už velmi dlouho součástí jeho postavy a nehodlala se svého postu jen tak vzdát. Rozhořčeně vstal. "A abyste věděl, třeba jsem ani nechtěl být záporák! Mám svoje práva! Jashine, vždyť já ani nemám rád hady!"
Kishimoto mu věnoval soustrastný pohled. "Je mi to líto."
"U všech anakond královských... proč tohle vlastně říkám?"
"Podívej Orochimaru, obvykle se takhle postavám neukazuju. K tomu, abych se dokázal zhmotnit do této podoby, jsem byl nucen opustit celý příběh..."
"A co to znamená?"
"Že teď právě stagnuje. Ehm, žádný strach, ostatní si toho ani nevšimnou a autor to bude brát jako krátkou tvůrčí kryzi. A tím se vlastně dostáváme k tomu, co se ti snažím vysvětlit. Tento příběh ještě nebyl dokončený a to je to, co sem přitáhlo ostatní antihrdiny."
"To chcete říct, že tomu někdo nedomyslel konec a oni se ho teď snaží udělat sami?"
"Tak nějak, alespoň, co se Konohy týče. A zdá se, že jsi jediný schopný jedinec široko daleko, který dokáže věci napravit."
"Och, opravdu? A co třeba Tsunade?"
"Je Hokage, myslí moc na blaho vesnice."
"Sasuke?"
"Zaslepený touhou po pomstě."
"Kabuto!?"
"Zaslepený touhou po... ehm, dobré službě."
"Nějaký zakřiknutý, podceňovaný kluk, který se dokáže za hodinu naučit rasengan a zachránit svět?"
Duch příběhu překvapeně vzhlédl. Orochimaru se učil rychle. "To by šlo, žel, Naruto je momentálně mimo vesnici..."
Orochimaru vyvalil oči. "Naruto!? Ten zakřiknutý a podceňový kluk, který má v sobě Kyuubiho?" Zamyslel se nad tím. "Proč je vlastně zakřiknutý a podceňovaný?"
"To ti nemůžu říct. Postavy nesmí znát vývoj děje..." pokusil se Kishimoto, ale bylo už pozdě.
"Jak asi skončím já?"
Och ne. "Jak jsem řekl, o tomhle nepodávám informace!"
Stačila ovšem pouhá vteřina a Orochimarovi se ve tváři rozlil výraz plný uvědomí. "Já tam umřu, že jo?"
"Já-ti-nic-neřeknu!" vyhláskoval Kishimoto, ale věděl, že je to zbytečné.
Hadí sannin se chytil za hlavu a začal pobíhat kolem. "Já tam umřu!! No jasně, jsem blbej záporák a ti vždycky skončí špatně! Někdo je zabije, upálí nebo umučí..." Zhrozeně se zastavil. "Mě nikdo neumučí, že ne?"
Kishimoto odpověděl naštvaným výrazem. "Ať řeknu cokoliv, stejně si to budeš myslet, co?"**
"Je mi teprve padesát čtyři! Ještě jsem nic nezažil!"
Kishimotovi došlo, že jsou veškeré jeho pokusy zbytečné a nejlepší bude Orochimara nechat, aby se vyplakal. V tom se Hadí sannin zastavil a tváří se mu mihl ten typický výraz šíleného vědce, který dostal nový nápad, kam strčit něčí mozek.
"Moment! Říkal jsi, že ten příběh ještě není dokončený!"
Kishimoto věděl, kolik uhodilo a rázně zavrtěl hlavou. "V žádném případě!"
"Proč ne?"
"Protože jediní záporáci, kteří kdy přežili, skončili buď ve vězení a nebo se vzdali svého záporáctví. To ty přece nechceš, ne?"
To musel i Orochimaru uznat. "Ne. Ale musí být ještě nějaká jiná možnost!"
"Unášel jsi malé děti, vraždil hrdiny a byl nepřítelem klidu a míru - lidé potřebují nějakou satisfakci."
"Aha, takže jenom proto, že MĚ celý život NĚKDO ovlivňuje bez MÉHO svolení, budu muset UMŘÍT!!?"
Duchové příběhu se obvykle řídili striktními rozkazy autorových myšlenek a neměli tedy pochopení pro podobné odklony. Ale když jste duch příběhu Narutova formátu a musíte se starat o stovku různých postav s vlastními liniemi, brzy si vypracujete smysl pro kompromis.
"Tak dobře," připustil Kishimoto. "Dejme tomu, že ti dám šanci žít šťastně až do smrti. Ale na oplátku se ty vrátíš do Konohy a pomůžeš mi vrátit věci do původního stavu."
To se Hadímu mistrovi očividně zamlouvalo. "A co ten šťastný život asi tak zahrnuje?"