Chceš si hrát?
Opatrně si sundala oblečení a přitom hleděla na poličku, na které seděla jediná hračka. Malá panenka oblečená v krajkovaných bílých šatech na ni hleděla obrovskýma černohnědýma očima. Okolo kulatého obličejíčku jí ochable visely hnědé kudrny, ve kterých byla ještě vpletena bílá stužtička. Na dlouhé dřevěné polici vypadala osaměle a uboze, ale přece krásně a vznešeně. Alespoň pro některé. V Shizune vzbuzovala pouze strach. Nejraději by ji vyhodila, ale to jí její matka zakázala už dávno. Jejich rodina byla chudá, sotva měli peníze na jídlo, a ta panenka byla jediná věc v domě, kterou nutně nepotřebovali. Shizune si ještě teď vzpomínala na den, kdy ji dostala. Ještě teď ten den proklínala.
„Shizune! Neběhej tady tak a raději mi pojď pomoct,“ okřikla ji její matka a vrazila do jejích maličkých, dětských rukou obrovskou lahev plnou jakéhosi oleje. Právě se vracely z velkého nákupu, který v jejich rodině probíhal vždy, když jeden z rodičů donesl domů peníze. Takže ne moc často. A vlastně nikdy ani nebyl tak velký. Ale přežívali, všichni tři. A víceméně si nemohli stěžovat.
Když Shizune a její matka dovlekly nákup k první laviččce v parku, položily na ni těžké tašky a na chvíli si sedly. Její otec sice vždy říkal, že se nemá lenošit, ale každou volnou chvíli využít v práci, kterou pak lze přeměnit na peníze nebo něco podobně hodnotného – ale dneska byl nákup obzvlášť těžký a obě si alespoň malinkatou chvíli odpočinku zasloužily. Přišla k nim nějaká zadýchaná a mírně upocená paní a zeptala se, zda si může přisednout. Shizunina matka přikývla a paní jen unaveně klesla na lavičku. Vytáhla z kabelky kapesník a otřela si jím čelo i kůži okolo rtů. Dlouze se na děvčátko zadívala.
„Nejsi ty náhodou ta Shizune?“ zeptala se najednou.
„A – ano,“ zakoktala se Shizune.
„Aha, myslela jsem si to. Párkrát jsem o tobě slyšela od svojí vnučky.“ Na chvíli se zamyslela. „Máš doma nějaké hračky?“
„Ne,“ řekla udiveně Shizune.
„Myslela jsem si to. Podívej,“ vytáhla z kabelky hnědovlasou panenku v bílých šatech. „Nechceš ji? Moje vnučka ji chtěla vyhodit a já jsem ji vzala s tím, že ji dám nějakému děvčátku, co nemá moc hraček a bude ji chtít.“
Shizune se na panenku dlouze zadívala. Nelíbila se jí. Ale ta paní jí něco chtěla dát a... To se přeci neodmítá, nebo ano?
„Notak, vezmi si tu krásnou panenku, Shiz, když ti jí Tamachiki – san nabízí,“ usmála se na ni její matka.
„Dě – děkuji,“ pokusila se Shizune usmát a vzala si panenku do svých rukou. Ještě jednou na paní Tamachiki rádoby povzbudivě mrkla a popadla do ruky lahev s olejem.
„Půjdeme, mami? Chtěla jsem ještě doma udělat pár věcí.“
„Tak dobře,“ povzdechla si její matka. „Promiňte mi to, ale když Shiz se ani na chvíli nezastaví. V tomhle je opravdu hrozná,“ pousmála se, vzala tašky a jala se odcházet pryč. Shizune sklouzla z lavičky, popadla olej a rozeběhla se za ní. Špinavý písek jí křupal pod nohama.
Opatrně si oblékla velké tričko po jejím otci a když pustila jeho okraj, dopadl jí až ke kotníkům. Ještě jednou se na panenku zamračila a lehla si na bok tak, aby na ni viděla. Dřív jí tato poloha vadila, hodiny a hodiny nemohla usnout a zírala přitom na bílý flek ve tmě, ale za těch několik posledních let si zvykla. Nespouštěla z panenky oči a hleděla přímo do dvou temných děr v jejím obličeji. Už nekolikrát uvažovala o tom, že jí lesknoucí se korálky z toho jemného obličejíku prostě vydloubne, ale bála se toho, že dvě prázdné díry by působily ještě hrůzostrašněji.
Když přišla domů, hodila panenku do své jediné skříně a naházela na ni oblečení. Až se někdy matka nebude dívat, vyhodí ji. Co nejdřív. Protáhla se. Byla unavená, ještě pomáhala mámě na zahradě okopávat záhonky a potom s přípravou večeře. Lehla si do postele, rozvalila se na břiše a zabořila obličej do tenkého polštáře. Obvykle by usnula hned, ale teď měla takový nepříjemný pocit. Několikrát sebou zavrtěla a nakonec se otočila na pravý bok. Schoulila se do klubíčka a chtěla počítat ovečky, tak, jak jí to vždycky radila babička. Když se dopočítala až ke stosedmdesátémutřetímu huňatému bílému tělíčku, vzdala to. Proč dneska nemůže usnout? Pořád měla ten tíživý, ale přece houpavý pocit v žaludku, snad jako kdyby se jí tam třepetaly tisíce křidélek maličkých motýlků. Že by něco špatného snědla? Ne, to ne. Buď by se jí udělalo špatně dřív, kdyby to bylo z oběda, anebo až později, kdyby snad bylo něco zkaženého k večeři. Nestalo by se to poprvé ani naposledy, ale rozhodně by to nepoznala v tuto dobu. Tak co to k čertu bylo? Co má dělat, aby usnula? Některé holčičky říkaly, že je dobré si číst, ale to ona neuměla. A i kdyby uměla, doma neměli ani jedinou knížku. A některé si třeba hrály. To by mohla... ale má jenom tu jedinou panenku, kterou dostala dneska. A jak se vůbec hraje s panenkama? Ale ne, tuhle by nevytáhla ani kdyby neměla spát až do rána. Panenka... Prudce se posadila na posteli a zahleděla se na zavřenou skříň, kterou měla přímo naproti čelu postele. Koukala na skříň nejméně deset minut a pak se opřela o stěnu. Pořád měla ten zvláštní pocit. Lehce pohnula hlavou. Nepohnuly se teď náhodou dveře od skříně?! Ne, ne, to snad ne. Ale co když...? Ne, to je nesmysl! Musela v duchu okřiknout sama sebe. Ale zrak ze skříně stále nespouštěla.
Když venku začali zpívat ptáci, podařilo se jí usnout.
„Kampak jsi dala tu panenku, cos dostala od Tamachiki – san?“
„Eh... Je ve skříni,“ zahuhlala Shizune.
„Ve skříni? Proč ve skříni?! Vždyť je tak krásná! Dej mi ji,“ řekla rázně její matka.
„Ano,“ sklopila oči Shizune a začala se prohrabovat v oblečení. Když vytáhla panenku, stále na ni po očku pokukovala a podala ji své matce. „Tady.“
„Skvěle,“ usmála se a položila panenku na poličku, co byla přišroubována na zdi vedle postele a nic na ní nebylo. „Proč si ji nedáš třeba sem? Vypadá to krásně.“
„Já... moc se mi nelíbí, vlastně jsem ji chtěla vyhodit,“ přiznala Shizune.
„Vyhodit?! Zbláznila ses?! Takovou krásnou hračku? To ani náhodou, to ti nedovolím!“
„Tak... jo. Promiň. Nechám si ji.“
„Skvěle, tak je to dobře.“
Ráno se s trhnutím probudila a zadívala se na poličku hrůzy, jak jí začala přezdívat. Panenka byla na svém místě. Zdálo se to Shizune jenom, nebo se panence opravdu hlava naklonila mírně doprava? Ale ne, to nebylo možné. Takovéhle věci si říkala bůhvíjak dlouho a přece to nikdy nebyla pravda. Obezřetně si sundala tričko a navlékla se do kraťásků, které si včera nechala v nohou postele. Ještě jednou se na panenku po očku podívala a vyrazila ven z pokoje.
„Zase ses počurala?! Proč to děláš, dřív se ti to nestávalo! Jsi nemožná,“ zavrčel na ni její otec.
„Já... V noci se bojím...“
„A to kvůli tomu nedojdeš ani na záchod?! A čeho se bojíš?“ Už řval. Shizune sklopila oči. Tohle mu nehodlala říkat, beztak by se jí buď vysmál anebo ji zmlátil. V tom horším případě oboje.
„Nevím,“ zašeptala. Na tvář jí dopadla velká a teplá ruka. Lehce trhnula hlavou, ale ne moc. Tohle bylo přece na denním pořádku.
Když se vrátila do pokoje, jako obvykle jí padl zrak na jedinou poličku. Otočila se k oknu, ale najednou se s hrůzou zastavila a podívala se na poličku znova. Panenka. Nebyla tam. Byla pryč.
Vběhla do kuchyně a zavřela se tam do jediné skříňky, která tam byla. Vmáčkla se mezi hrnce, poklice a nože. V prostoru pod dřezem se cítila v bezpečí. Potmě nahmatala rukojeť nože a pevně jej uchopila. Přece jen, co kdyby náhodou. Ta panenka tam přece nebyla. Ale tímhle nožem se jediné hračce ubrání, tímhle nožem se zvládne ubránit komukoliv. V naprosté tmě čekala snad několik hodin, měla nastražené uši a oči dokořán. Nic se nedělo. Co kdyby vylezla? Ale ne, to ne, panenka může být kdekoliv. Jen ne tady. Tady je Shizune v bezpečí. Tady jí nikdo neublíží. Tady se schovávala už jako malá, když její otec zuřil a chtěl ji i matku zbít a když byla její matka opilá a házela po ní i otci nádobím a jinými věcmi. Tady jí nikdy nikdo neublížil, tady ji nikdy nikdo nenašel.
Venku se ozvaly kroky. Co to...? Panenka. Je to ona. Našla si ji. Pevně sevřela nůž. Ozvalo se zašramocení, jak tvrdé hliněné prsty narazily do napodobeniny dřeva. Dvířka od skříňky se začaly otevírat. V Shizune hrklo, ale pak se sebrala a zaječela z plných plic. Odrazila se ode dna a vyskočila ven. Když se jí do očí zabodlo ostré světlo, napřáhla ruku a bodla. Ozval se ženský jekot a odporné mlasknutí, když Shizune vytáhla nůž, napřáhla jej znova a opět bodla. Bodala a bodala, dokud se neozývalo nic a ještě potom bodala a bodala a bodala. Najednou se jí roztřásla ruka. Už dál nemohla. Celé tělo se jí třáslo, hlava jí třeštila a zrak pokrýval zamlžený závoj. Byla udýchaná. Zavřela oči a vychutnávala si pocit vítezství. Položila si nůž na stehnou, ale ucukla a pustila jej na zem, když zjistila, že je celý mokrý. Prudce otevřela oči. Všude okolo byla krev. Měla ji na tričku, na nohách, na rukách, všude. A obkročmo seděla na tělu. Na tělu své vlastní matky. Zabila svou vlastní matku. Zabila ji. Zabila, ji, protože si myslela, že je to ta nenáviděná panenka. Proboha. Až domů přijde otec a zjistí, co udělala, zemře taky. Co má dělat, co má dělat?! Rozhlédla se okolo sebe.
Na stole seděla panenka a dívala se na ni.
Ne, ne, prosím, ne. Znova už ne.
Utíkala po ulici a déšť jí smýval krev z těla. Šaty ze sebe už dávno strhala. Běžela a slzy se jí na obličeji mísily s krví a vodou. Už nemohla, už nemohla dál. Stmívalo se. Doklopýtala k rohu a chytila se jej. Ozvaly se kroky a najednou před ní stála vysoká blondýna v zeleném oblečení. Měla obrovská prsa.
„Holčičko, co tu děláš? Ztratila ses a nevíš, kudy domů?“
„Ne, já... Nemám domov, rodiče umřeli. Hledám... hledám práci nebo tak něco,“ zalhala.
„A nechceš chodit se mnou?“
„S... s vámi?“
„Ano. Dělala bys mi společnost a já bych tě živila. Až vyrosteš, splatíš mi to. Třeba mi přineseš štěstí.“
„Dě... Děkuju,“ uklonila se jí Shizune.
„Skvěle, tak pojď. Koupím ti nějaké oblečení a jídlo. Budeš bydlet u mě. Koupím ti postel. A hračky, spoustu hraček.“
Původně jsem to sem nechtěla dávat. Psala jsem to sice v totálním transu a líbilo se mi to, ale... Po týdnu, který si nechávám na zpětné zhodnocení povídky, už se mi to nelíbí. Tak jsem to nechala na disku ležet týdny dva. A nelíbí se mi to ještě víc.
Ale když už si tady zoufám, jak po Věci nezvládám napsat nic dobrého, proč veřejně nepřiznat i tohle zklamání, že? 
Jinak se začněte smiřovat s tím, že tady zas pěkně dlouho nebudu prudit. Blíží se školní rok, tenhleten bude obzvlášť vydatný, a navíc už mě nebaví psát FF z Naruta. Takže se na to můžete těšit, všichni ^^
Jo a jen tak mimochodem, jeden cvok (myšleno v dobrém) mi založil FC. Neříkám to ani tak proto, abyste se přidali, i když mému egu by to dozajista udělalo dobře, ale protože je tam pěkný a přehledný seznam mých FF
EDIT 17.01.2012: Možná se to nezdá, ale občas něco hodím na svůj blog i na pište-povídky.cz... Většinou jsou to zbytky, které za moc nestojí, ale i na tom blogu se občas objeví zajímavé věci. Odkaz sem dávat nebudu, na to tam jsou přílišné blbosti, ale kdyby se někomu až moc líbila moje tvorba... Mohl by si to najít (není to až tak těžké) a občas tam mrknout a nechat komentář... Vzhledem k tomu, že to tam vypadá, že to píšu spíš pro sebe, by mi to udělalo radost.
Mise H: ooo
, to bylo drsný, moc dobře napsaný i husí kůže mi vyskočila. Nejlepší číst večer se svíčkou. 
. Ta panenka je jako taková moderní Annabelle, i když vím, že tohle je z roku 2010 a Annabelle až z roku 2014.
Je to zajímavě vymyšlený, protože mě vždycky zajímalo, jak se Shizune dostala k Tsunade. A to, že zabila svojí matku je hodně psycho. Škoda, že tam není, co stalo s otcem, protože by to ještě mohla být zajímá story
„I guess it’s time to put down my pen, Right…I need a title for the next book…let’s see…Ach,got it…“The Tale of Naruto Uzumaki“…pefect.“ - Jirayia
Měli by udělat novou kategorii povídek a to, pozor nečtěte o půlnoci před spaním!
Jako povídka je to fajn a je to taky dobrý horor, zvlášť když to čteš o půlnoci a ještě si k tomu pustíš Hidan song, to je potom hezká pohádka na dobrou noc
Tam, kde tančí listy... A hoří oheň
Stín ohně se mihotá po vesnici.
A listy jednou opět vyrostou. Sandaime Hokage
To je krása. Hm, Tsunade byla tenkrát ještě milá, plná energie, mladá, což? Výtečný, ani se mi teď nebude chtít spát!
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Pokud si dobře vzpomínám tak i Věc jsme do role tvé nejlepší povídky pasovali mi - čtenáři. Abych to upřesnil myslím, že jsem to říkal já a ještě několik dalších. Pro mě to tak zůstává, ale není to tím, že by ty ostatní povídky (zvláště tahle) byli horší. Jen Věc se mě trefila do nálady i vkusu (což se o téhle říct nedá).
Je to horor a ty já nemám moc rád. Jak už tady někdo říkal pokud člověk zná tvojí tvorbu, tak je to předvídatelné. Jenže to je předvídatelné i u Kinga, když ho znáš (Knihy od něj se musí prokládat něčím jiným, alespoň pro mě).
Ono celkově tvoje povídky jsou skvělé, ale mě jimi nikdy neomráčíš (to ani s Věcí) přesto musím uznat že umíš.
Řekl bych co se týče gradace a stylistiky tohle Věc překonalo, bude to tím, žes to po sobě četla tolikrát až se ti přestala líbit.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
to je snad nejlepší povídka, jakou sem kdy četla. XD
AminQa: Delas si... Ja jsem strasny optimista, akorat mi to nikdo, kdo cte moje povidky, nechce verit, vetsina lidi, co je cte, si mysli, ze jsem permanentne v depresi!
To ale neni pravda, ja jsem optimisticky a hyperaktivni clovek, ale take premyslivy, dikybohu 
Jinak bych to nedala.
Me jako priklad ve skole? Tyjo... Tak to je ale dobry, kdyz mi hrabe, neprojevuje se to nahlas. Ale i tak nevim nevim, jestli bych to riskovala...
Kimm: Oh, vážně? Tak to gratuluju, že ses k tomu dokopala, mě se nikdy taková věc nepodaří. To ne, já abych si usmyslela, že si něco přečtu, odkládala to a pak si to fakt přečetla.. To je nemožné xD
Oh, vážně? Tak to děkuju... A to jsem dřív měla pocit, že mi vážné věci, a tím víc bojovky a horrory, nejdou. Napsala jsem to... V transu... V inspiraci... V sadistické náladě
Ráda bych si to rozmyslela, ale... Vím, jak to dopadlo minulý školní rok. A viděla jsem svůj rozvrh >.< Sotva budu mít čas na to si občas něco sama přečíst... Ale tak snad až nastoupí další prázdniny či nějaké jiné volno, příjde to na mne... Snad
JE TO TU! Aneb seznam mých FF.musíš být hodně velká optimistka, že jo?
z vlastní zkušenosti vím, že lidé, kterým z jejich psaní vyzařuje depka atd, tak sou většinou dost usměvavý a veselý 
tak by mě zajmalo, jestli to na tebe sedí 
tebe bych nerači dala ve škole jako příklad toho, že lidi, co milujou anime, nejsou zastydlý děcka i ve třiceti 
povídka byla jako vždy zajímavá a ... depresivní
Už dlouho se chystám si od tebe něco přečíst. Už dlouho rozklikávám tvé Fanfikce a už dlouho mi do toho vždycky něco vchází. Jenže dnešek, dnešek je zase o něčem úplně jiném.
Prvně jsem si říkala, jestli si vůbec chci něco přečíst, s ohledem na to, že povídka byla zařazená v hororu. Jenže pak jsem si řekla - No co, jednou ten svůj strach budeš muset překonat -. A i když se teď chvěju jak malej ratlík, i když si teď představuju tu malou, nevinnou a přitom brutální panenku, musím se usmívat. Protože lepší horor jsem si zatím nepřečetla. A nejde tu jen o žánr...celkově o povídku. Byla napsaná skvěle. A ty děsivý scény zakompenzovaný tak dobře, že jsem se až divila, jak to můžeš vůec napsat.
Bylo to sice děsivý, ale mně se to zase děsně líbilo. Ta depresivní atmosféra mi poslední dobou dělá dobře. Ano, jsem divná, ale to jsem prostě já.
Klaním se před tebou, Anko. Bylo to opravdu skvělý.
Jen...s tou pauzou si to ještě rozmysli. Konoha by tak přišla o další výjimečnou autorku. A to by byla velká škoda.
• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda
Akai, ano, dětská představivost je nezměrná a to je na ní úžasné... Ba přímo dokonalé. Ano, s tím přesunutím... V mé fantazii tu panenku vzala maminka Shizune a pak ji položila na stůl - těsně předtím, než ji Shizune v záchvatu zuřivosti zabila. Takže tak
Děkuju 
Ahoudori, ono to asi bude tím, že už i já jsem si všimla, že poslední dobou se mé povídky točí akorát okolo toho, že někomu z nějakého důvodu rupne v bedně, tak někomu jinému podřízne krk, popřípadě ho podřízne sobě. Asi už bych s tím měla něco dělat, začíná mě to nudit
Dívná? To nejsi. Já se u toho smála, a to dost ujetě a ďábelsky, ale to už je něco jiného xDD Děkuju moc 
JE TO TU! Aneb seznam mých FF.Musím říct, že jsem tu vraždu nějak podvědomě čekala. Možná to bylo tým, že pár (většinu jednorázovek, série mám rozloženy na tenhle týden) tvých povídek, hlavně depresivních, jsem už přelouskala, nebo prostě tým, že vidím za všem něco... xD Nevím, vážně nevím...
Ale vím, že tohle bylo něco... a to něco, se četlo samo. Jediné, co jsem dělala bylo posouvání textu.
Ale ten konec... měla jsem co dělat, abych nevyprskla. Smíchem. A já vím, že jsem divná. xP
Prostě se mi to líbilo. A hodně.
Alea iacta est – Kostky jsou vrženy (Caesar)
nedávno jsem četla hororovou povídku o hračkách,takže jsem si ji tímto hodně připomnělo, ale tohle bylo o hodně lepší
A asi i proto jsem si to tak moc živě představovala. A naprosto Shizune chápala 
Je to hlavně o tom, jak je malé dítě představivé. I já jsem taková byla, vlastně i jsem. Když se něčeho trochu víc bojím, ihned mi připadá že se to pohnulo anebo třeba si neuvědomuji, že ji mohl někdo přesunout - u povídky, když nebyla na poličce - no, asi jsem stále hodně velké dítě
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Iwagakure, horrory jsou super, toho se drž
A díky 
misko, opět děkuji... A pochybuju, že tu zítra něco bude, to bych dneska musela být sakra aktivní
Akumakirei, ráda bych, ale mám to prostě zašité někde v podvědomí... >.<
Ale panenky jsou prostě panenky... Krásné a vypsychované 
Děkuju. Jo, to znám, v dětství jsem zásadně jezdila s autíčky do dvoupatrové garáže
Díky, snad transů opravdu přijde víc..
JE TO TU! Aneb seznam mých FF.Buď aktiní
... Ať je, co číst 
We live alone, we die alone. Everything else is just an illusion. (Orson Welles)
Nesnaž se ji překonávat... Ono to samo přijde. Nebo spíš to přišlo
Jde jen o to, aby tě psaní bavilo...
Miluju téma panenek. Ne že bych si s nima jako malá tak strašně ráda hrála, to jsem spíš měla sbírku autíček xD, ale něco na nich je. Tak ti přeju víc transů... mně se to líbilo. Nebo spíš - nahánělo mi to husí kůži. Nevidím důvod zklamání
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
To je krásný!! Mě by nic takového nenapadlo
... Máš skvělé nápady, a proto jsi tak skvělá autorka 
.. No jo... Doufám,že zítra bude další jednorázovka 
We live alone, we die alone. Everything else is just an illusion. (Orson Welles)
super!poslední dobou jsem nějak moc na horrory
10.2.-Všechno nejlepší Izuna-sama!
19.2.-Všechno nejlepší Tobirama-sama!
Bože, to snad není možný, už se mi to stalo zas. Zase si myslim, že jsem napsala něco divnýho a vy takhle xDDD Tak to vezmem od koberce
Aki, děkuju mnohokrát. A školní rok... muhehe
Já se tam vlastně těšim, ale myslim, že tak po dvou týdnech mě to přejde 
Nettiex, já nevím, já... Když jsem to psala, strašidelné mi to přišlo dost, ale pak když jsem si to četla znovu, právěže mi to připadalo akorát jako ta pouhá slova bez jakékoliv atmosféry. No co už, asi to bylo tím, že jsem věděla, jak to skončí
S tím dítětem... obvykle píšu o tom, jak někomu rupne v kouli, tak někoho zavraždí. A už dlouho jsem měla chuť nechat se zbláznit malé a nevinné dítě vcelku nepoznamenané žiovtem... Asi jsem sadista
Ano, autor nikdy nedokáže vidět své dílo objektivně, to je v podstatě nemožný, bohužel.
Já vim, že není, ale prostě mě to štve. Štve a zároveň těší, že jsem tu laťku vůbec tak vysoko nastavit zvládla.
Děkuji... Ale jak jsem řekla, ono jich v budoucnu až tak moc nebude
Yamato, ano... Je to zajímavé, ale i tyhle dvě povídky jsem psala v totálním transu, který byl ne nepodobný tomu u psaní téhle. A vlastně i na stejném místě.
Mám rozepsanou nějakou povídku ze světa star wars třeba, ale nemám nejmenší tušení, kdy ji dokončím... Ale kdyby se tak stalo, či kdybych napsala nějakou jinou a rozhodla se ji někde uveřejnit, rozhodně bych si ten odkaz do podpisu dala, přece jen, jsem egoista a mám ráda, když ostatní chválí mou práci 
...
Asi tam budu jezdit častějc
Děkuju...
A já možná, možná něco napíšu. Ale nevim. Ono by nešlo ve školním roce ani tak o čas, jako spíš o tu náladu. Ta mi většinou bohužel chybí
A Hayo, děkuju mnohokrát. Mě k tomu vlastně inspirovala jedna z panenek mojí sestry
Sice vypadala úplně jinak, bylo to takové to realistické miminko co brečí, čurá a blinká... Ale hlavně mělo úplně rudý oči, fuj. Celou dobu, co byla ve stejné místnosti jak já jsem po ní nenápadně pokukovala. Nechápu, jak si s ní ty děti můžou každej den hrát 
JE TO TU! Aneb seznam mých FF.No páni! To je výborné! Skvěle čtivé, úplně jsem se nemohla odtrhnout. A ta panenka mě dostala! Totálně! Kdysi jsem takovou podobnou měla doma a taky jsem z ní měla strach
ale už ji nemám naštěstí 
ale vrátím se k tvé povídce, je úžasná a mě se líbí jak je napsaná. Prostě ten způsob tvého psaní se mi tady líbil, musím si přečíst další tvé povídky 
skvělé 
Když to tak vezmu kolem a kolem, asi nejvíc mě od tebe zaujala povídka, kterou jsi věnovala Reazon... a potom Bubny se chvějí. Právě tím začátkem, který byl pro někoho úplně o ničem... ale tys dokázala spojit dvě úplně nesourodé věci jen díky emocím, které vyvolají... a takové psaní mám ráda. Takové, jaké je i v téhle jednorázovce.
Takže běda ve školním roce jen biflovat... Nemusíš psát na Naruta... stránek pro psavce je spousta, já uvítám jakýkoliv odkaz, třeba v podpisu, že jsi relaxovala od učení kdekoliv s čímkoliv...
Právě jsi v mých očích Věc, kterou mám v sobě překonala. Psychologické povídky mám prostě nejraději.
Tohle bylo... tak úžasně temné, originální, děsivé, znepokojující... zvlášť, když jsi jako hlavní hrdinku dosadila dítě.
Celou povídku jsem doslova zhltla. Donutila jsi mě cítit tu úzkost. Bláznivou, šílenou... neco, co se nedá vysvětlit, ale je to tu... je to tu a je to děsivé.
Ze slov jsi udělala něco víc... a to je podle tebe zklamání?
Autor fakt nikdy nedokáže vidět svoje dílo objektivně.
Nejprve jsem nahlédla k poznámce, teprve pak k povídce. A už slova "v transu" mě nadchla, předznamenávají totiž skutečně skvělé dílo. A nemýlila jsem se. Je to vážně výborné...
A k té Věci - psaní přece není o překonávání minulých děl. Možná je škoda, že si člověk nastaví laťku a pak ji nějak nemůže přeskočit. O tom já něco vím. Netrap se tím. Neber tak vážně komentáře, že to "není tak dobré jako xxx". Příště třeba bude. A pak možná zase ne... pak ano... znovu ano... hlavně, že tě to baví. I to je ta zábava psaní, ne?
Takže možná ne tak často, možná to bude trvat dlouho. Ale já si na tvé další povídky dám pozor
Dobrý horor. Konce ti jdou a vůbec, je to napsané zatraceně dobře
(Prosím, nepřipomínej mi školní rok O.o)
Hybrid - Blind Side
FF Kniha