Bíločerný pocit viny 1. část

Apartment - Pressures

Byla to oficiální akce a oni všichni tam museli být. Za okny vládla tma, ale uvnitř bylo světla až příliš. Jemné tóny valčíku se táhly po místnosti tam a zase zpátky. Tenten přišly otravné.
Hlavně protože tady celou dobu jen sedí a snaží se přinutit hlavu, aby ji nebolela.
Nechtěla tam sedět, ale nikdo ji nevyzval. Ani Neji, který celou dobu seděl vedle ní a propaloval případné uchazeče o tanec výhružným pohledem.
Sobče, pomyslela si hořce, i když pořád nechápala, proč hlídá zrovna ji. Prstem obkroužila okraj skleničky, podložila si hlavu rukou a rádoby koketně se na Nejiho usmála. Ten jí pohled opětoval, ale svůj střídmý výraz neztratil. Povzdechla si.
Kluci se o několik stolů dál něčemu hlasitě smáli.
„...vypadá jako na hlídce...“ zaslechla jen a viděla, jak se i všichni ostatní otočili jejich směrem. Kousla se do rtu, o čem to mluví?
Kiba se dál něčemu chechtal. Všechny pohledy se od ní zase odvrátily, snad až na jeden. Ten nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje, postupně přejel podél celé páteře. Znovu se na ně otočila, to už se od skupiny oddělila jedna postava.
Tenten se podívala na Nejiho. Posílal výhružné pohledy někam za ni. Protočila oči.
„Smím prosit?“ ozvalo se vedle ní tiše a ona si vlastně ani nebyla jistá, jestli je ta otázka pro ni. S roztomilou roztržitostí se rozhlédla.
„Jistě,“ odpověděla jakoby samozřejmě a v očích se jí objevily zářící jiskřičky. Provázely ji dva pohledy, každý jiný. Bílé oči nevěřícně, černé, zpod brýlí, s dobře skrývaným zájmem.
Jemné tóny předehry se rozezvučely ještě než ji Shino stačil odvést na parket. Pozorně si ho prohlédla. Tak pozorně, jak jen vzácné byly chvíle, kdy si jeho tvář prohlédnout mohla. Jen tmavé brýle měl na očích snad pořád.
Waltz – tanec, který spolu měli tančit. A tak začali.
Rozpačité ticho po chvíli narušil její smích. Zvoniví a lehce podbarvený vůní kopretin, která se kolem ní vznášela. Shino jen zvedl obočí. Hlavou kývla směrem ke Kibovi, který se snažil schovat obrovského bílého psa pod malým stolem.
Shinovi zacukaly koutky úst, ale nic neřekl.
Tentenina vzdorovitě vysunutá brada znovu ukázala někam přes sál. Seděl tam Neji. Pak se zašklebila a v jejích očích přitom bylo napsané lehce čitelné děkuju.
Zkřivil linku rtů do lehkého náznaku úsměvu. Na jeho obličeji jí to připadalo nepatřičné.
A pak tančili, prostě jen tančili.
Poslední tóny dozněly, Tenten se na něj s díky usmála.
Když se vracela zpátky ke svému stolu a k Nejiho bílým očím, přísahala by, že posledních pár tónů se dívala přímo do Shinových černých očí a našla v nich porozumění.
„Už asi půjdu domů, jsem nějaká utahaná a stejně si myslím, že už jsme tu tvrdli dost dlouho,“ oznámila Nejimu. V jejím hlase bylo něco nového. Energie? Snad. Nedokázala to přesně určit.
„Půjdu s tebou,“ zabručel. I v jeho hlase bylo něco nového. Hněv? Snad ne.
Byl to jenom tanec, Neji, tak se prosím tě uklidni.
Jen tanec, tanec beze slov.

Byla to letní bouřka, taková, jaké měla Tenten nejradši. Plná hromů a blesků, temně šedé oblohy a hlavně dešťových kapek.
Za pár hodin už bude tahle bouřka někde jinde a v Konoze po ní zbude jen čistý vzduch a lehkost v srdcích díky právě odplavené špíně. Nebo tak si to alespoň představovala. Černý hněv, snad největší ze všech hříchů a jím obtěžkané kapky vody. Promokla až na kůži.
Když byla ještě na cvičišti, bylo přesně takovéto ticho před bouří. On na ni soustředěně zíral a ona mu oplácela stejně přesvědčeným pohledem. Bála se něco říct, bála se pohnout, bála se dokonce i dýchat. Strach nenápadně vnikal do jejích očí. Cítila elektrizující napětí ve vzduchu a strachovala se, aby jediné její slovo, pohyb, nádech, nepřivolalo výboj tak silný, že by ho už nedokázala unést.
Rozpršelo se a ona odešla. Beze slova.
Teď už jí domů zbývalo jen pár kroků, ale jí se do prázdného bytu nechtělo.

Shino šel do knihovny, potřeboval se naučit na tu teoretickou část zkoušek pro senseie a chybělo mu několik informací.
Pršelo. Nikdy neměl déšť rád.
Srážel malá muší křídla k zemi a nedovoloval jim znovu vzlétnout. Každá kapka jakoby lidem brala naději. Nebo tak si to alespoň představoval. Třpytivá naděje uvězněná v kapce vody. Měl skoro před očima, jak se křehoučká naděje tříští o beton Konožských ulic. A ve vesnici pak zbyl jen strach a hněv.
Radost a naděje se rozbily na tisíce střepů.
Přešel přes úzkou lávku vedoucí nad tím dřív průzračně čistým potokem. Podíval se přes zábradlí, voda už rozhodně tak čistá nebyla. Zelené spletence řas se komíhaly v malých vlnkách, jak od kapek, tak od proudu. Shino si na nose posunul brýle.
Na jednom kameni u potoka seděla promoklá Tenten. Z drdolů se jí uvolnily dlouhé prameny skoro černých vlasů. Rámovaly její bledý obličej a namodralé rty se bezděčně roztáhly do úsměvu. Házela do potoka kamínky a něco si mumlala.
Vypadala roztomile.
On by v tuhle chvíli rád váhal, tak strašně rád by odešel a nechal ji tam s jejím sladkým úsměvem.
Jenže neváhal, ani vteřinu a trochu ho to děsilo.
Minulí týden si pro Tenten přišel jen kvůli Kibovu pitomému nápadu, že by mohli zkusit Nejiho nějak vyprovokovat, aby se konečně začal snažit.
Teď s pohledem upřeným do jejích hnědých vlasů muší křídla opět vzlétla.
„Ahoj,“ řekl jen.
„Ahoj,“ odpověděla rozzářeně, „Co tady děláš?“
„Já… šel jsem do knihovny.“
„Aha, no jó, ty děláš ty zkoušky, co? Hinata o tom něco říkala. Ve středu?“ uhnula pohledem, když lovila v paměti a jednoduché kouzlo jejích velkých očí na okamžik zesláblo.
„V úterý,“ opravil ji.
„No jasně. Já byla na tréninku a tohle počasí, to se mi vždycky hrozně líbilo. Zlepšilo mi to náladu,“ zamračila se a našpulila rty, „Neji-san se poslední dobou chová divně a Lee-kun s Gaiem-senseiem jsou na té misi v té hornické vesničce. Jsem si docela jistá, že se tam výborně baví a já tu zůstala s načuzeným Hyuugou,“ mračila se čím dál usilovněji.
„Hinata-san, Kiba a Sakura-san zítra odcházejí na misi, mohl bych trénovat s vámi.“
„Myslím, že by to nepomohlo. Proč vlastně nejdeš s nimi?“ Bylo to zvláštní, docela by ho zajímalo, jestli to jen předstírá nebo ji to doopravdy zajímá.
„Vhledem k tomu, že budou převážnou dobu v tom úkrytu pašeráků, který je pod vodou, asi bych tam byl zbytečný.“
„Ono je to pod vodou? To jim to tam Sakura zatopí! Jednou do něčeho strčí a je to tam pod vodou,“ zasmála se. A její smích byl stejně krásný a upřímný, jako si ho pamatoval.
„Já už chci taky nějakou misi. Připadám si strašně přebytečně. Neji-san i Lee-kun pořád někde někoho zachraňujou a já tu tak akorát čekám na to, až se vrátí. A Lee-kun mi pak ještě řve do ucha, že síla mládí zase zvítězila. Někdy toho mám plný zuby. Neji-san se sice nechlubí, ale stejně z něj vždycky jen vyzařuje hrdost, když nějakou misi splní. Do nejmenšího detailu, samozřejmě,“ smála se dál. Její hlas byl zastřený kapkami deště. Mluvila dál, ale on její slova moc nevnímal. Soustředil se na pohybující se rty a velké hnědé oči. Slova i všechno ostatní bezděky ignoroval.
Možná ty bouřky nebudou tak špatné.
Čas moc nevnímal, a tak ho překvapilo, když déšť začal ustávat. Tenten seskočila ze svého kamene a otočila se k němu. S úsměvem, samozřejmě.
Zvláštně se jí zalesklo v očích, tak nějak uličnicky. Sáhla někam za něj a než stačil zareagovat, stáhla mu z hlavy kapuci.
„Lepší,“ řekla a měřila si ho kritickým pohledem, „Mnohem lepší.“
Mokré prameny vlasů se jí lepily na obličej. Zvednul ruku a jeden z nich odsunul od jejích očí. Špičky jeho prstů se na okamžik dotkly její kůže.
Lehce se k ní naklonil.
„Co?“ uniklo jí ze rtů.
Stáhnul se zpátky a pravou ruku strčil do kapsy. Trochu zrudla, ale jinak na sobě nedala nic znát.
„Už bych měla jít domů. Víš, začíná tu být trochu zima. No, ale bylo to fajn, takže... hmm, někdy příště,“ usmála se. Jen kývnul, zachoval si svou nemluvnost a odešel opačným směrem.

Byla rychlejší, než si myslel, že by kdy mohla být. Sledovat její pohyby nebylo těžké. Byakugan viděl i neviditelné. Jen v jejím těle se chakra rozlévala jinak, než byl zvyklí. Změnila i taktiku.
Kdy se to všechno naučila?
Vyhnul se dvěma dalším shurikenům, které na něj mířily a zaměřil se na chakrová vlákna právě vybíhající z jejích prstů.
„Hakkeshou Kaite,” zašeptal a začal se otáčet okolo vlastní osy. Všechny Tenteniny zbraně s třeskotem dopadly na zem, ale jeho technika skončila dřív, než měl v plánu.
Tohle bylo víc než zvláštní.
Pohyb chakry v jejím těle se zase o něco změnil. Zaútočila ze zadu, i když to bylo vlastně jedno. Vykopla směrem k jeho ramenu. Oči pohotově zaregistrovaly pohyb a on zablokoval její nohu. Rychle se stáhla, on přešel do útoku. Přišlo mu divné, že by na něj přímo útočila, protože v taijutsu neměla vůbec žádnou šanci ho porazit. Jeho údery se snažily dostat přes její obranu, ale nepovedlo se jim to. Zatím.
Na okamžik zaváhal.
Co má v plánu, přimhouřil oči.
Využila toho a zaútočila s kunaiem v ruce. Nůž lehce prořízl stopu jeho chakry, ale jeho samotného se ani nedotkl.
A nejspíš to Tenten ani neměla v plánu.
Tok její chakry!
Zaútočil znovu, tentokrát o něco tvrději. Podařilo se mu znehybnit její levou ruku. S jejím postojem a výrazem to nijak nepohnulo. Pořád se tvářila stejně soustředěně.
Znovu prořízla vzduch kunaiem, znovu naprázdno. Teď si byl ale naprosto jistý, že ho zranit mohla. Mohla, ale neudělala to.
Přešel do ofenzívy.
„Juu…“ doznělo naprázdno. Stihla uskočit dřív, než slovo dořekl. Odskočila ještě o něco, nenápadně si prohmatala levou ruku.
Za šest hodin s ní bude moct zase hýbat, uvědomil si Neji.
Zase zaútočila na dálku, začala ho ostřelovat shurikeny. Kunaiů jí zbývalo kolem deseti, spíš míň než víc.
Začala skládat pečetě a i když je pozorně sledoval, nepoznal v nich žádné její jutsu. Vlastně ani jakékoli jiné.
Mihla se kolem něj, rychle jako stín, v ruce kunai s bílou rukojetí.
Pak zaútočila. Shurikeny jednoduše zablokoval, ale v té chvíli byla ona už jinde, útočila na něj tím nožem.
Zranila ho.
„Nauč se Přejícnosti,“ oznámil klidný tón svého hlasu.
Co to má sakra...
Letěly na něj další zbraně.
„Hakkeshou Kaite,“ řekl znovu. Všechny její zbraně se zastavily a spadly na zem. Všechny až na jednu. Škrábla ho do ramene.
„Nauč se Štědrosti.“ Prolétla kolem něj a zachytila dvěma prsty ten kunai.
Už nehodlal riskovat.
„Juuken.“ Napoprvé se mu taktak vyhnula, ale když to zkusil podruhé, znehybnil, kromě levé ruky ještě pravou nohu. Odskočila a hned přešla do ofenzívy.
Dokázala ho škrábnout i po třetí.
„Nauč se Mírumilovnosti,“ znělo poselství.
Stáli od sebe na vzdálenost tří kratších skoků. Dost blízko, aby se mohl pokusit na ní zaútočit, dost daleko na to, aby se jí povedlo ho zranit.
Ani si neuvědomil jak, Byakugan... zmizel?
Kolem jeho tváře prolétl další kunai, zase s bílou rukojetí, Škrábnul ho do tváře a tenký pramínek vlasů se ve větru snesl k zemi.
„Nauč se Cudnosti,“ pronesla skoro až obřadně. Vyrazil.
„Hakke Rokujuyon Shou.”
Mezi prsty pravé ruky svírala tři kunai. Tři bílé rukojeti.
2...
Škrábla ho všemi třemi najednou.
4...
Na bílé ulpěla krev.
8...
„Nauč se Milosrdenství.“
16...
„Nauč se Střídmosti.“
32...
„Nauč se Pokoře!“
6...
Došla mu chakra. Veškerá jeho chakra. Klesne na kolena a pak se na zem položí úplně. Nedokáže se ani pohnout.
Tenten zakašle, hrozivě. A po do úsměvu stočených rtech jí stéká krev. Vyhrála.
„Vyhrála jsi,“ konstatuje s pohrdáním, „Náhodou.“
Rozšířila oči. Objevuje se v nich zoufalství.
Po právu.
„Už to nikdy znovu nedokážeš. Neměla jsi vyhrát.“
Kouše se do rtu, aby se nerozvzlykala nahlas. Slzy se mísí s krví, temně rudou. Všechny hříchy s ní mizí, všechny ctnosti do sebe pohlcují malé slané kapky. Malé, ale jasně zářící.
Vyhrála. Ale za jakou cenu?