Ohnivá vůle se nevzdává! Společník, část 20.

„Mě by zajímalo, proč mě ty hádanky pořád pronásledují,“ ptal se Itachi mladší.
„To proto, abys je všechny vyřešil,“ ozvalo se za ním.
„Kdo jsi?“ zeptal se Itachi mladší.
„Ty nevíš?“ odpověděl otázkou.
Itachi chvíli přemýšlel a pak mu to došlo!
Nari Keichi!
To nemohl být on?
Nebo ano?
„Jsem to já.“ Potvrdil Keichi.
„Ale vždyť jsi…?“
„Mrtvý? Jsem, ale díky tomu, že jsi vyluštil předchozí hádanku. Uvolnil si mé jutsu, aby můj duch pomohl ukončit tohle všechno. Meče slábnou. Je potřeba je co nejdřív vrátit do jejich domoviny. Jinak zde napáchají velkou paseku. Tak mi to bylo sděleno od Hokanagi.“ Vysvětlil. „Také je to částečně zadostiučinění, že jsem dřív napáchal tolik zla.“ Dodal.
„To koukám a co tahle,“ ukázal na tu, kterou viděl jako poslední, „jaký má význam?“ zeptal se Itachi.
„Nemůžu o tomhle mluvit, ale prozradím, že to má co dočinění s meči.“ Řekl Keichi.
Hádanka zněla takhle:

Nedávala vůbec smysl, alespoň pro tentokrát. Náhle si vzpomněl na Linu. Z ničeho nic.

Suna

Lina také myslela na Itachiho, co asi dělá. Moc ji udělala radost, tahle událost.
„Mohu s tebou mluvit?“ zeptal se jí Gaara.
„Jistě, tati, můžeš.“ Odpověděla.
„Mohla bys jít na chvíli do Konohy?“ Lině se rozzářily oči a objala otce. „To víš, že ano. Moc ráda uvidím tetu Hinatu a strýčka Naruta.“ Také Itachiho, dodala v duchu.
„Tak to je moc dobře.“ Pronesl Gaara.
„A můžu se zeptat pro změnu já?“
„Ano,“ kývl Gaara.
„Co tam budu dělat?“
„No, jak bych to řekl, najdeš si tam budoucího manžela.“ Znělo prostě.
„To je překvapení a nejsem na to moc mladá?“ zajímala se Lina, která se podobala na otce než na matku.
„Ehmm, kolik je ti?“ dnes dával samé otázky.
„Čtrnáct.“ Lina na svůj vypadala poněkud vyspěle.
„To je věk, kdy se dívky zamilují a já chci, abys ses dobře rozhodla a proto ti nabízím tuto šanci poznat co nejvíc kluků. Bude na tobě koho zvolíš.“

Konoha

Itachi zašel za Narutem, který místo papírování psal opět další díl Icha Icha a chystal úplně novou ultra mega zvrhlou knihu, která vyzvedne tenhle žánr na jinou úroveň.
„Já to řeknu, Hinatě-san.“ Ozval se Itachi, tak dobře, že Naruto se lekl vylil inkoust na svoje nové dílo.
„Ne!“ zanaříkal a snažil se to nějak dát do pořádku.
„Musíš mě tak lekat, od práce?!“ rozčílil se Naruto.
„Ano! Musím vám něco říct.“ Itachi se dal do vyprávění a Naruto, který byl plně zabrán do úklidu se náhle zaposlouchal a nemohl uvěřit svým uším. Meče, které dříve chránily se teď stávají nebezpečnou zbraní!
„Odkud to víš?“ zajímal se Naruto.
„No, odtud.“ Ukázal mu knihu, na kterou zapomněl.
Prolistoval tou knihou a hned mu do oka padla Itachiho poslední básnička.
„Co to jako má bejt?“ zeptal se.
„Nevím, ale Keichi říkal že to souvislost s meči.“
Náhle to Naruto viděl. Ta hádanka se týkala naleziště dvou mečů.
Ta první je o Hokunagi a ta druhá o Hokanagi!
Jak prosté!
Jednoduché!
„Vím, co tím Keichi myslel.“ Naruto se dal ihned do realizování.
„Díky, Itachi, pak něco obdržíš.“ Křikl Naruto přes rameno a byl pryč.
Věděl o jedné osobě, která mu pomůže.
Kunoichi.
Rin.
Večer mu Hinata v posteli řekla, že se Rin přestěhovala k nim.

„Ahoj, Rin, mohu s tebou mluvit?“
„Ale jistě, Naruto-sama.“ Souhlasila Rin. Odmítala mu tykat.
„Kde je tvůj meč?“ zajímal se Naruto.
„U mě v pokoji, proč?“ Rin byla neklidná.
„Potřebuji ho a je možné, že ti ho nevrátím.“ Zněla Narutova odpověď.
„Tak dobře, ale už jsem ho dlouho strážila. Stejně za chvíli bych musela určit svého nástupce.“
„Díky, udělám co je v mých silách ti pomoci.“ Houkl pře rameno a byl pryč.

Potřeboval se dostat do minulosti a vyzvednou meč Hokunagi a celou skupinu.
Svůj meč dal na původní místo. Pak pronesl formuli, která byla vyryta na rukojeti.

Pak se přenesl do minulosti a podle toho meče, hned věděl, kde je. Šel do Keichiho pokoje. Tam ve vitríně se skvěly dva meče. Tak stejné a tak jiné.
Vzal i přes sklo Hokunagi. Měl touhu vzít svůj, již teď bývalý meč.
Nevzal.
Nemohl.

Byl opět zpátky. Pak se opět podíval do knihy, kde se objevilo nové sdělení.

Zkoprněl hrůzou, a čekalo ho složité rozhodnutí.
Vzpomínky a vše co spolu prožili, otec, matka… Má tu moc se rozhodnout sám?
Musel tohle byl jeho osud od samého začátku vše směřovalo k tomuhle. Se slzami v očích se potopil do oceánu. Položil meč a co se nestalo!
Meč zmizel.
Vyplaval na hladinu a náhle si všiml, že má svoje staré oblečení a rychle se přemístil do Konohy, kde ho čekalo překvapení!
Zkoušel se dostat pod pomník, ale nešlo to! Skrýš tam nebyla!
Vrátil se zpět do minulosti! Měl šanci něco změnit a něco posunout jiným směrem. Bylo mu po všem smutno.
Nevěděl co se stalo s jeho synem a ostatními. Vždyť byl ještě mladší než jeho syn!
Dohnal ho Kakashi.
„Ahoj, hokage-sama, tě volá.“
„Už jdu.“ Bylo zajímavé vidět ho opět v těch letech.

V kanceláři

Na židli seděla jeho matka! Přesně tak jak si to pamatoval. Vzpomněl si na: „Události se vrátí na samý počátek.“
„Mami?“ zkusil to.