Ty jsi byla shinobi?

S touhle písničkou to zní líp: Kajiura Yuki-Vanity

V zatemněné místnosti se tetelil zkažený vzduch, přesto však nedokázal zabránit ženě tiše vzlykat. Seděla vedle lože, na kterém ležel muž s poklidným výrazem. Vypadal, jako by spal. Ano, opravdu spal, ale navěky. Už neotevře své hnědé oči, nevstane z lůžka, neutiší plakající ženu. Ruce plné mozolů měl položené přes sebe, jindy přísně sevřené rty nahradil lehký úsměv. Ženě z očí skanuly další slzy.
Váhavě natáhla svou ruku a lehce se dotknula jeho tváře. Jak čekala, nic se nezměnilo. Už se na ni neusměje. Prudce ruku přitáhla k tělu a znovu se usedavě rozplakala. Vlasy se jí svezly do obličeje a skryly tvář před světem. Pokojem se prohnal jemný vánek a trochu jí nadzvedl jeden těžký pramen. Vyděšeně vzhlédla.
Kde se v zavřeném pokoji mohl vzít vítr? Otočila se ke dveřím, ty však byly zavřené. Její pohled putoval k oknům, ale i ta byla zavřené na petlici. Znovu sklonila hlavu a dýchala na zkřehlé ruce. Už blázní...
Lehký poryv větru se odrazil od zdi a přeměňoval se na hustou mlhu. Vedle postele se pomalu začala zhmotňovat jakási postava. Tmavý kouř světlal a tvaroval se do postavy vysokého muže. Smutně se zahleděl na sedící ženu a vzdychl. Nemohl však nic měnit, vše už bylo dáno. Jeho život vyprchal. Trochu se k ní přiblížil a pokusil se ji pohladit po vlasech. Ruka však jen naprázdno pročísla vzduch.

„Zbytečný. Každý má teď svůj svět. Radím ti dobře, rozluč se rychle, bude to jednoduší.“
Muž se polekaně otočil. V rohu místnosti stála zahalená osoba, ledabyle se opírající o zeď. Postoupil víc k loži se svým tělem.
„Další nechápavec,“ uchechtla se osoba u zdi a pokročila do středu místnosti.
„Nevím, kdo jste a co tu děláte, ale žádám vás, abyste...“
„Odešla?“ přerušila ho. „Vyhovím ti, odejdu. S tebou po boku.“
Muž hlasitě zalapal po dechu. „Já vás neznám. Jděte si svou cestou a mě nechte být!“ Pokojem se rozlehl hlasitý smích.
„Půjdu si svou cestou a ty svou. Máme ji však společnou,“ přikročila k němu a sundala si kápi.
„Pořád nechápu...“ hlesl muž, zírající do tváře krásné ženy. Dával si pozor, aby si od ní održel jistý odstup.
„Proč jsou lidi tak tupí,“ zavrčela a přistoupila k loži. „Nemám ráda dlouhé výlevy, tak se rozluč, nemám na tebe celý den,“ ukázala na plačící ženu a pak na bezvládné tělo.
„Nechci se loučit, pokud někomu řeknu sbohem, budete to vy!“ křikl silně. Pobaveně vydechla.
„Mě nikdo nemůže dát sbohem. Nikdo se mi nemůže vyhnout. Já jsem totiž ta jediná jistota v životě. Mě potkáš jen jednou a už se mě nezbavíš.“ Zabodla pohled zelených očí tvrdě do zmateného muže. Ten ještě kousek poodstoupil. Nevěděl, co si myslet, až pak mu vše začalo docházet...
„Ty jsi Smrt.“
„Správně,“ zaradovala se. „Teď, když to chápeš, tak sebou trochu pohni. Nejsi můj jediný klient a kvůli tobě to pak nebudu dohánět,“ protáhla se a mírně zaklonila hlavu. Muž se zamračil.
„Pokud jsi Smrt, chováš se úplně jinak, než bych čekal. Myslel jsem, že...“
„Jo, hodně lidí myslí, ale nic nevymyslí. Pokud jsi čekal něco jinýho, promiň, že jsem zklamala. Sbal se.“

V pokoji zavládlo naprosté ticho, přerušované jen tichými vzlyky truchlící ženy. Smrt se znuděně otočila k oknu a vyhlédla ven. Uviděla pěstěnou zahradu s mnoha rozkvetlými květinami a ptáčky v krmítku.
„Tyhle dny nesnáším. Slunce pálí, ptáci řvou a lidi jsou moc veselí. Nic pro mě.“ Zamyšleně si přejela bříškem prstu po rtech.
„Už jsi?“ otočila se se zájmem na muže, stojícího za ní.
Střetla se s překvapeným pohledem. Od chvíle, co se otočila k oknu, se muž nepohnul ani o píď. Stále ho překvapovalo, jak ke svému údělu přistupuje s jistou nadsázkou. Myslel, že Smrt bude nahánět hrůzu, bude neúprosná, ale to, co teď viděl, mu vyrazilo dech. Jako by před něčím prchala a nechtěla se zastavit. Bála se zůstat na jednom místě.
„U všech mrtvých, jak ti to mám ještě říct? Je konec, rozluč se a jdeme,“ rozhodila bezmocně rukama. Muži začaly cukat koutky u úst. Tahle bláznivá osůbka se mu začínala zamlouvat.
„Sice je dobře, že to bereš s humorem, ale mě to moc k smíchu nepřipadá. Brzdíš mi provoz!“ zkrabatila čelo a postavila se do čela postele. Zvedla ruce a něco zamumlala. Z úst mrtvého se vynořilo zlatavé světýlko a pomalu stoupalo vzhůru.

„To je tvá duše,“ poučila ho tiše, když se nadechoval k otázce. Světýlko doputovalo až k ní a sama Smrt ho pevně sevřela dlani, až jeho svit pohasnul.
„Nemusíš se bát, tys z cesty nesešel,“ zašeptala a ruku otevřela. Po světýlku nezbylo ani stopy.
„Kam...“
„To není důležité,“ přerušila ho. „Teď tě dovedu na místo, které už nikdy neopustíš. Stejně tak my se už nikdy nesetkáme. To je cena věčnosti.“ Přistoupila až k průhledné postavě muže a natáhla ruku. Ta však jen zůstala viset ve vzduchu.
„Měl bys ji...“
„Mám otázku,“ skočil ji do řeči dřív, než stačila dořeknout větu. Zklamaně ruku spustila zpět k tělu.
„Ty máme všichni.“
Trochu od ní odstoupil. Přeci jen to byla sama Smrt, ať už byla jakkoliv legrační.
„Kam se teď dostanu?“ Zelené oči se rozzářily.
„Když půjdeš se mnou, dozvíš se to. Nemusíš se bát, tomu místu se nevyhneš.“ Její odpověď ho moc neuklidnila. Podezřívavě přivřel oči.
„Proč jsi taková?“ Žena se zarazila.

„Řekněme, že život není vždy med. Můžeme jít?“ natáhla znovu ruku. Muž však ucouvl.
„Jaký život má Smrt?“ Ženě zmizel ze rtů úsměv. Tohle už nebyla hra, na kterou ona byla zvyklá. Prořekla se... a za to teď měla pykat. Pykat za své činy, za své vzpomínky.
„I Smrt byla živá, copak tě to tak překvapuje? Co sis myslel?“ snažila se zaretušovat svou chvilkovou slabost. Ještě se jí nestalo, aby narazila na tak zvědavou duši. Většinou ji prosili o smilování.
„Smrt je přeci... smrt. Nebo ne?“ tázavě se na ní podíval. Unaveně vzdychla a sedla si na dřevěnou lavici.
„I smrt musela zemřít...“ zašeptala.
„Jenže jak by...“
„Jak jsi zemřel ty?“ nedala mu šanci otázku dokončit.
„V boji,“ zarazil se.
„Shinobi,“ opřela si hlavu o vlhkou zeď. „Tak si představ, že i já měla vlastní život. Podobný této ženě,“ ukázala na plačící ženu u lože zemřelého. „A přitom jsem byla jako ty.“
„Ty jsi byla shinobi?“ vykřikl překvapeně. Hořce se usmála.
„Kdysi dávno... No, proč vzpomínat, jdeme?“ zvedla se nedočkavě.
„Co se stalo?“ zastihla ji jeho otázka.
„Dlouhý příběh,“ usedla zpět. „Mladá, naivní, zamilovaná, opuštěná... Co víc chceš slyšet?“
„Příběh... Pravdu. Mám rád dlouhé příběhy.“
„Věř mi, tenhle bys nechtěl slyšet.“

Lehce pokrčil rameny a sedl si na postel se svým tělem. Pak se zhluboka nadechl a začal se zvědavě vyptávat.
„Jak ses jmenovala? Kdes vyrostla? V kolika...“
„Proboha, co chceš ještě slyšet? Jestli jsem v dětství měla kočku? Jo, měla a jmenovala se Brunda. Vlastně to byl kocour...“ svraštila čelo a ponořila se do vzpomínek. Muž nevěřícně zdvihl obočí.
„Jsi vůbec Smrt? Nečekal bych, že budeš tak... absurdní,“ dokončil větu s mírným zaváháním.
„Představoval jsem si starou ženu s vrásčitým obličejem, špinavými nehty, roztrhaným pláštěm a...“ Zarazil se, když zpozoroval její pohled.
„Takže kdybych se sem přibelhala s kosou na zádech, vyválená v blátě, bolestí v krku a vpadlou zubní protézou, byla bych ti sympatičtější?“ vyjela zostra. Překvapila ho její reakce. Ruku měla zatnutou v pěst a v očích nebezpečné plameny.
„Stále váhám nad tím, jestli jsi Smrt nebo ne,“ utrousil. „Můj respekt tedy ztrácíš.“ Sevřenou ruku uvolnila a pohodlně se opřela o zeď.
„Celkem mě bavíš. Když se jedna duše vzbouří... stejně se nejde vrátit. Tvým pánem jsem odteď já a tvé myšlenky mě nezajímají.“
„Proč jsi taková?“ zopakoval svoji otázku. Pobaveně zakroutila hlavou.

„Jenom smrt dělá tu nejšpinavější práci. Ty jsi shinobi, víš, jak vypadá válečné pole, hlína nasáklá krví a mračna vran, která přinášejí zkázu. Shinobi však zabíjí, šíří kolem sebe opar strachu a za sebou nechávají prázdné pohledy mrtvých. To já je musím křísit, já mezi nimi chodím, probouzím je a rozhoduju, kam jejich duše přijde. Není to hezký pohled... Každý nemá to štěstí zemřít ve spánku. Umírají v boji... To válka a tohle všechno ze mě udělalo to, co jsem.“ Bezmocně sklopila hlavu.
„Už víš, jaká je samotná Smrt. Půjdeš tedy dobrovolně?“ Muž viditelně zaváhal.
Smrt rozhodně vstala a přešla k plačící ženě. „Já bývala taková. Milá, ochotná, přátelská... Co z toho zbylo,“ mávla rukou a trochu rozvířila těžký vzduch.
„Ty máš štěstí, půjdeš za světlem. Ne do temnoty jako jiní. Čeká tě krásný svět“ a s těmito slovy mu podala ruku. Muž očima zalétl k sedící ženě u lůžka.
„Ona ještě jít nesmí. Pokud však zvolí svou cestu dobře, shledáte se. I když... Jak určit, která cesta je ta dobrá. Každý má svou. Bez zla by se nedalo poznat dobro. Někteří musí být ti špatní...“ zamyslela se, muž ji však neposlouchal.
„Co znamená, zvolí svou cestu dobře? Vždyť je...“
„Pořád má možnost volby. Je jen na ní, co udělá v příští minutě, příští den nebo jestli se nikdy neodhodlá. Jen ona sama si vybere svůj osud. Od toho jsou tu jiní, můj úkol je starat se o mrtvé. Nevím, pro co se rozhodne.“ Naposledy se na ni zahleděla a odešla ke dveřím.
„Jedno je však jisté. I ona se dostane do mé moci a já ji přijmu. Jdeš tedy?“ pronesla ke dveřím, aniž by se otočila. Muž natáhl ruku a pokusil se dotknout plačící ženy.
„Radši později než teď,“ zašeptal a vydal se za Smrtí.

Pokojem se prohnal prudký vichr, když se otevřely dveře a dovnitř nakouklo pár slunečních paprsků. Žena polekaně vzhlédla a spěchala dveře zavřít. Jakmile je zabouchla, svezla se dolů na zem. Spojila ruce k tiché modlitbě a podívala se k lůžku. Zdálo se, jako by vzduch, který ji dusil, zmizel a nahradil ho čerstvý. Čerstvý jako právě zkypřená hlína, do které měla zaset nové vzpomínky...