Dědictví Bílé vlčice – Tým vytvořen – část 1.

Právě předala svou poloviční sílu nové generaci, která bude chránit tajemství jejího rodu.
Ten komu to dědictví předala byl malý hnědovlasý chlapec, který vůbec nic nezaregistroval, že dostal něčí sílu, ale později se to u něho projevilo schopností mluvit se svým psem. Tento kluk ji zaujal právě proto, že miloval zvířata, hlavně psy.
A za pár dní potkala Bya osamělou holčičku, které se ujala a rozhodla, že bude s tím chlapcem, chránit to tajemství, že budou její nástupci. Holčička se jí vůbec nebála naopak k ní přistoupila bez špetky strachu.
Její čas se nebezpečně krátil, zbývalo ji jen několik málo let, ale věděla, že její partner s volbou souhlasil a nic nenamítal, ale je to dávno, co ho ztratila…

Konoha

„Kibo! Máš za úkol jít do Suny a tam s jednou dívkou vykonat úkol, pro který se hodíte pouze vy.“ Řekla Tsunade.
„Hai.“ Odsouhlasil Kiba a po vyslechnutí dalších pokynů se vydal sbalit si věci a hned poté společně s Akamarem vyrazili směr Suna.

Suna

„Zítra brzy ráno přijde tvůj kolega na vaši společnou misi,“ oznámil Gaara.
„A kdo to má být?“ zeptala se hnědovlasá dívka, která měla ve vlasech pár míst, které byly bílé.
„Inuzuka Kiba, protože on má stejné zaměření jako ty,“ odpověděl ji kazekage.
„On je taky milovníkem zvířat?“ divila se Kiharashi Kimm.
„Ano a také pokud si dobře pamatuji, tak k útokům má svého psa, Akamara,“ řekl Gaara.
„To bude nějakej náfuka.“ Povzdychla si Kimm.

Cestou do Suny

Kiba myslel na to jaká bude jeho kolegyně. Hezká, ošklivá, hodná, protivná a nahlas řekl:
„Určitě bude panovačná, že Akamaru?“
A Akamaru na souhlas štěkl. Pak oba dva usnuli pod hvězdnou oblohou.

Ten večer měli oba dva zvláštní sen, ve kterém hrál ten druhý důležitou roli. Po probuzení si ten sen nepamatovali, ale pamatovali si jeden druhého.

Před Sunou

„Kazekage už na vás čeká.“ Oznámil strážný a pustil Kibu s Akamarem dál.
„Dobře a budova je…“ nedořekl, protože se před ním objevil Kankurou a na přivítanou řekl: „Tak pojď, už na tebe všichni čekáme.“
„Ach jo, chytám Kakashiho syndrom,“ vzdychl Kiba.
Po cestě se bavili o všem možném a v kanceláři už opravdu byli všichni: Gaara, Kimm a jí hodně podobná dívka.
Kiba se zeptal: „Neměli jsme jít jen dva? A co tady dělá ona?“
„Já? Co spíš ty?“ zajímala se Kimm.
„Měli, ale pro jistotu jde i Kankurou a Kimmina sestra Kazemi.“ Gaara je rovnou představil a zabránil další výměně slov mezi Kibou a Kimm.
„Ahá a čeho se ta mise bude týkat?“ nadhodil další otázku Kiba už trochu klidný.
„Kdybys mě nechal mluvit, tak se to dozvíš.“ Řekl Gaara a Kiba se mírně začervenal.
„Gomen…“ opět nedořekl Kiba, protože Gaara mávl rukou a začal mluvit, ale jak byl Kiba pohroužen do vlastních myšlenek, tak sice přeslechl Gaarovi pokyny a cíl mise, ale jaksi mu to nevadilo a zaslechl jen poslední slova:
„…velet bude Kazemi. Je to jasné?“
„Ona?“ Kiba se zatvářil pochybovačně, ale Gaara ho ubezpečil:
„Neboj, Kazemi je bývalá členka ANBU a má skvělé výsledky a bohaté zkušenosti z misí.“ Kazemi po kazekageho slovech zčervenala a Kankurou si všiml, jak je hezká, když se červená. Byla to sice Kimmina starší sestra, ale vůbec na to nevypadaly. Kazemi měla spíše černé vlasy a očí v barvě hnědé.
A Kazemi na tom byla podobně, ale štvalo jí, že Kankurou nosí tu svoji pokrývku a má fialové linky po celém obličeji, ale jinak se jí líbil…
„Tak bráško, my jdem a zatím se měj a pozdravuj ségru, až se vrátí z mise, jo?“ řekl Kankurou při odchodu.
„Jistě a zlomte vaz.“ Popřál jim Gaara.
„Jasan,“ a odešli směr země Světla.
Rozloučili se i se strážným a nabrali tempo. Kiba se pochopitelně vezl na Akamarovi.

Cesta

Během cesty náhle Kazemi udělala gesto, aby se všichni zastavili, teda až na Kimm, která zvláštně hvízdla a na menší mýtině se objevila šedá vlčice.
„Ahoj, kde je Bya?“ zeptala se Kimm.
„Je to s ní vážné.“ Pověděla její dcera Neya.
„Ahá a kde je tvůj bratr?“ dál se zajímala Kimm.
„Ten? Už asi pět měsíců jsem ho neviděla, ale matka má podezření, že se přidal do tlupy našeho nepřítele Oyashiho, který je postrachem všech vlků, kteří si zachovávají svůj neutrální postoj vůči ninjům a lidem.“ Rozpovídala se Neya a Kiba jim rozuměl a zeptal se:
„Tak, počkat o co tady jde?“
„On nám rozumí?“ divila se Neya.
„Proč bych neměl?“
„No, protože řeč vlků je už hodně stará a už jen pár lidí jí rozumí.“ Vysvětlila Kimm a hned si pomyslela: Tak další, kdo jim rozumí, tak to vypadá, že nejsem jediná a navíc je strašně hezký.
Bez dalších průtahů Kimm zavelela: „Tak jdeme, vy lenoši!“
„Já nejsem lenoch to zaprvé, za druhé tady nebudeš tak řvát, jasný?“ ohradil se Kiba a Kimm se zastavila na oplátku mu řekla:
„Tak za prvé neznám tě, za druhé tady velím já, za třetí mě nezajímá, že nejsi lenoch a za čtvrté je mi putna, že umíš mluvit vlčí řečí. Stejně na to neberu ohled, je to jasný?“
Kankurou jen zíral a Kazemi byla na chování své sestry zvyklá, ale stejně ji štvalo, že Kimm je hezčí. Kiba se zamyslel a pak kývl na souhlas, ale v duchu si myslel:
Ona je celkem pěkná a když se rozčílí je ještě krásnější.
Akamaru jakoby četl Kibovy myšlenky, tak štěkl na souhlas a Neya se divila, že Akamarovi rozumí a sdělila to své kamarádce.
„Vy rozumíte Akamarovi?“ zeptal se Kiba.
„Jo, a co?“ řekla Kimm ostřejším tónem než zamýšlela.
„Nic, tak se ho na něco zeptejte!“ radil Kiba.
„No to je nápad, takže Akamaru jaký je Kiba pán?“
„Kiba je hodný, starostlivý pán, ale jak se kolem mihne ženská tak to je jak mílius a na mě úplně zapomene,“ práskl Akamaru Kibu.
„To byla podpásovka,“ řekl Kiba.
„No tak jdeme! Na kecy bude ještě spoustu času.“ Prohlásila Kazemi a Kimm kývla a v mžiku byla pryč a Neya následovala Kimmin příklad.
Kiba si povzdechl: „Ach jo, to je ženská.“
Kankurou dodal: „Mě se spíš líbí Kazemi.“
„Fakt?“ divil se Kiba a pak v tomto duchu pokračovali celou cestu, dokud Kazemi nevyhlásila, že se utáboří.
Hlídku si vzala Kazemi a asi po dvou hodinách hlídky za ní přišel Kankurou.