Chyba z minulosti – Záchvěvy minulých časů, část 9.

„Vidíš? Jak snadno mohu s tebou manipulovat?“ Y’qul rozpřáhl Hinatiny ruce kolem svého území, které bude navždy jeho. Nehledě na tom, kdo co říká, či vykoná.
Loutka/Naruto/K’tueh’ruova poloviční mysl se držel za břicho a myslel si, že je to konec. Nebyl. Byla to dokonalá iluze. Mnohem dokonalejší než měli členové Uchiha klanu. Právě Y’qul byl základem pro shinobi svět. Zasadil zakázaný strom, ze kterého Kaguya utrhla plod naplněný jeho mocí, až v jejím těle se ona moc proměnila na chakru. Tolik smrtelnou pro Mocné. Dokonce z jeho moci a Kaguyiny chakry vznikl Rinnegan, který se pak rozdělil do Sharinganu a Byakuganu…
„Využiji toho, žes tak dlouho v šoku. Což se nestává často, no ne? Něco ti teď přečtu. To se budeš teprve divit!“ prorokovala Hinata/Y’qul. Z ničeho nic se jim v ruce jako mávnutím objevila Bezejmenná kniha Nekonečných hrůz od šíleného stoupence Indry a jala se číst:

„… a pak nastane den, kdy Všemocný Vládce zajme nemohoucí tělo, nepřítel se objevivší na prahu Tvého Nekonečného Trůnu v těle silného ducha. Nastanuvivše Tvůj den, neboť toto jest jsou znamení Tvého triumfu! Tak jest psáno v Nekonečnosti věků. Zvítězíš, porobíš si nepřítele! Bude to jistě krásný pohled.

Tak řknul oddaný posel Tvé Nekonečnosti…“

„Copak? My jsme se vyděsili?“ Y’qul zaklapl knihu, co se zase vypařila. Odvážil se jít dost blízko, sehnul se ke stále klečícímu K’tueh’ruovi, aby se tváře obou milenců skoro dotýkaly. V tom se to stalo! Sice na kratičký okamžik, až si to ani jeden neuvědomil, ale stalo. Oba staří nepřátelé ztratili kontrolu nad svými hostiteli! Díky ozdravnému a velice mocnému prostředí se Narutova domnělá nepřítomnost v jeho vlastní hlavě pomalu vracela do svého těla. Jakoby se jeho ztracená duše znovu neviditelně vtahovala do původního (leč znovu oživeného) těla, i přestože byl moc sláb, aby převzal plnou kontrolu. Stačilo k tomu málo. Pohled do Hinatiných očí. Stával se kompletním, co se týkalo mysli, tělo už bylo nenávratně mrtvé, držené v pohybu jen pomocí oné zvláštní tekutiny, kterou Mocní měli místo krve. Mysl byla „naživu“ jen díky K’tueh’rovi. Bohužel se tím vracela i celá minulost. Se všemi vzpomínkami. Aby se s tím dokázal vyrovnat, stáhl se stejně jak to udělala Hinatina mysl. Tam si musel vše srovnat, probrat hlavně ty špatné vzpomínky, hlavně co se týče snadného ovládnutí Madarou, zrada Hinaty a Itachiho, smrt Itachiho a jeho, bylo toho hodně. Nějaký čas to zabere. Jenže nemohl zapomenout na noc, kdy se spolu poprvé pomilovali. O Hitomi stále ještě nevěděl.
Kdežto Hinata sílila také, musela vynaložit veškerou svou vůli, aby kolébala Y’qula, že jen a jen on vlastní její tělo. Pohled do těch nebesky modrých očí – nechtěla si to připustit, ale strašně se jí po nich stýskalo, až to bolelo, musela uznat, že Sendai měla pravdu, nikdy se s Narutovou smrtí nevyrovnala – zažehl starý zápal lásky, kterou k němu cítila na samém počátku všeho. Také ona vzpomínala na ty krásné okamžiky v Narutově náručí, stejně tak v Itachiho… musela tyto myšlenky potlačit, teď na to nebyl vhodný čas a místo. Stáhla se a vyčkávala. Neustále pozorujíce, co se dělo.
„Ne, jen mě zaráží jedna věc. My máme taky jednu větu o finální bitvě. Chceš ji vědět? Je skoro stejně stará jako ty.“ Popíchl K’tueh’ru zvědavost své nemesis. Ani nepočítal, kolikrát se v minulosti střetli, ještě, když svět neznal lidí, natož shinobi, byli nepřátelé odnepaměti. Pouze mezi nimi vzniklo hodně nezvyklé pouto. Nemyslím milostného rázu, to by ani nebylo možné, při stavbách jejich těl. Bojovali spolu tak dlouho, že pokaždé vyhledávali jeden druhého, věděli o síle a slabinách toho druhého. Jednou vyhrál ten, podruhé zas onen. Respektovali se, bavilo je to, takže se nikdy nezabili. Žádného sobě rovného soupeře neměli. Až pak na svět přišla nečekaná katastrofa. Celá planeta zmrzla pod náporem sněhu. To skoro vyhubilo obě rasy, až jako poslední zbyli oni dva. Y’qul na svém trůnu a K’tueh’ru pohřben v jeskyni ve stavu podobném hibernace, než ho pak objevil Madara…
„A jak tedy zní?“ Během té otázky se Hinata posadila na trůn.
„Poslední bitva se (ne)odehraje, když (ne)přítel (ne)bude sedět na trůnu, (ne)věř nikomu, jen sobě, pak vyhraješ. Krásná viď? Už jako mládě jsem ji slýchával. Nečekal bych, že se dožiju dne, kdy ji řeknu někomu jinému, co nepatří mezi nás, Mocné.“ K’tueh’rovi pak něco došlo při pohledu na Hinatu sedíc na trůně. Dvojité poselství obsažené v té větě. Předříkal si jí v duchu ještě jednou. Skládačka byla kompletní. Tak takhle to mělo být. Pro sebe se usmál. Nebál se smrti, jen té nechutné nekonečné černé nevědomosti o ničem.
„Opravdu dojemné, ale co kdybychom si to zpestřili? Sebe navzájem se známe. Jsme poslední svých rodů, co takhle bojovat těmito těly s jejich schopnostmi?“ Navrhla Hinatina ústa. Začala se maličko nudit. Nepochopíc tu větu, na kterou už zapomněla, ani Y’qulovi nedošlo, že přesně tohle nepřítel chce.
„Nemám námitek, a aby to bylo ještě zajímavější budeme mít publikum, co ty na to?“ Nadhodil K’tueh’ru nabídku, stačilo jen čekat.
„Abys neřekl, že jsem nefér, budiž. Publikum si zvol sám.“ Pronesla Hinata vstávajíc z trůnu.
K’tueh’ru se podruhé usmál. Tohle šlo podezřele snadno.
Diváci se tu objevili ani ne vteřinku poté, co byly vybráni. Nebyli to nikdo jiní, jak Hitomi, jejich dcera a Obito. Kankurou s Temari a Saiem stále spali na místě bitvy. Byli v pořádku. Pro další pokračování nebyli vybráni.
Do toho se K’tueh’ru rozhodl přivést další publikum, ať je rodinka kompletní! Ani nemusel pronášet složitá zaříkadla. Oba byli zcela pod jeho mocí. Takže mu to nedalo moc práce. Tady se ukazovala síla mysli, kterou vládla jeho rasa. Mohl by oživit zbytek svých, ale vzduch prosycený chakrou a bez vhodných hostitelů by byl tento proces poměrně náročný. Už to kdysi zkoušel. Výsledek stál za nic. Ztráty byly na obou stranách. Nechal toho a dal všechnu sílu do toho, aby přežil a naplnil onu větu. Stali se jimi dvě duše zemřelých. Rodiče Obita. „Toť jest můj výběr.“ Zaznělo konečné slovo.
„Dobře, nemám námitek,“ souhlasil Y’qul. „Aby to bylo ještě lepší, zavřel jsem je do neviditelných skleněných klecí, slyší nás, ale my je ne. Nechceme přece žádné vměšovaní.“
„Tak jest. Dávám nám pět minut na přípravu k boji.“

Obito s Hitomi nemohli uvěřit tomu, kde se ocitli. A s kým. Stále byli poněkud v šoku z toho náhlého probuzení a neskutečně rychlé cesty mezi dvěma dimenzemi. Nikdo z Uchiha klanu takhle necestoval. Velmi brzy zjistili, že jejich skleněná „klec“ je velká tak akorát pro dva lidi. Takže prostor pro nějakou techniku tady nebyl. Opravdu, cítili, že stojí na něčem pevném, leč pouhým okem neviditelné. Vskutku slyšeli každé slovo, ale jakmile promluvili, slyšeli se pouze oni. Další „klec“ se objevila těsně vedle jejich. Obito šokem vytřeštil oči, stejně jako před ním Hitomi, když spatřila své rodiče.
„Mami, tati!“ snažil se výkřikem upoutat jejich pozornost. Zdařilo se, avšak se také neslyšeli. Viděli jen otvírat ústa. Y’qul nebyl blázen, aby jim dovolil komunikovat. Párkrát mu to zachránilo krk.
„Co budeme dělat?“ zeptal se nešťastně Obito.
„Nevím, asi čekat, jak tohle dopadne,“ odpověděla Hitomi, sbírala sílu, aby řekla Obitovi něco, co jí Sai prozradil těsně před tím, než se tohle začalo dít. „Víš, něco bys měl vědět…“

Podobnou situaci zažívali ve vedlejším vězení. Sotva se Sendai rozkoukala, tak ji Itachi začal líbat jako o život. „Tolik si mi chyběla, až jsem z toho v tom mrtvém těle šílel. Promiň mi všechno, co jsem ti udělal a vím, jakým peklem sis prošla.“ Omlouval se od srdce Itachi.
„Já vím, taky jsem na tebe nikdy nedokázala zapomenout a nesmířila se s tvojí smrtí. Sice jsem se pak vdala, ale byla to chyba. Nikdy jsem nemilovala nikoho tak, jako tebe. Odpouštím ti vše. Jsem už přece mrtvá, takže na minulosti už nezáleží. Ať už si spal s Hinatou nebo ne. Je mi to jedno. Důležité je, že jsme i po smrti spolu.“ Kdyby Sendai měla ještě slzy, brečela by štěstím. Konečně zase spolu. I přes fakt, že jsou po smrti.
„Díky, ale teď je důležité zjistit situaci a jednat. Nevím, kolik toho svedeme v nehmotné formě, ale…“ nedokončil větu, protože spatřil svého plačícího syna v náručí mladé dívky, nápadně se podobajíc na Naruta. „Oni jsou…“
„Ano, náš syn Obito, ta dívka je zase dcerou Naruta a Hinaty. Už byla těhotná, když mi pomáhala porodit Obita.“ Dodala Sendai, vzpomínajíc na tu chvíli. Tím chtěla naznačit, že Hitomi není dcerou Itachiho.
„To je dobře, že i Naruto má potomka.“ Pak se chtěl na něco zeptat, ale Y’qul mu odpověděl více něž dostatečně.

Na jiném místě, se v nějaké hluboké jeskyni zhroutilo staré tělo ze svého pomyslného trůnu. Jen se svalilo na zem, tupě tu žuchlo a zůstalo ležet bez dalších známek života. K’tueh’ru se stáhl s tohoto těla, už ho nebude potřebovat. A nikdy ani nepotřeboval. Jeho skutečným cílem bylo tělo posledního Uzumakiho, kvůli jeho minulosti, taktéž z části proto, že Uzumaki jsou z malé části jeho potomkové. Mocní si uvědomili, že lidské tělo je daleko odolnější než jejich a začali si chovat lidi jako otroky, pouze ti nejsilnější byli poctěni myslí Mocných. Ta se do jejich mozku vpila jako voda do houby. Čili se z obyčejného člověka stával napůl Mocný. Pak přišla ona katastrofa a zmařila tak další pokusy. Ovšem lidé přežili, sice s málem, ale dokázali to. Poté se rozprchli do celého světa. Právě jeden z nich se stal prvním Uzumaki…
Tělo objevil až Kabuto, který mu nesl papíry s výsledky oné kapaliny, kterou kdysi sám vložil do obou těl přátel. Rozbor ukázal nečekané věci. Chtěl se s tímto objevem pochlubit, přišel však pozdě. Uchiha Madara zemřel.
Kabuto nyní vycítil svou šanci. Usmál se pro sebe a teď teprve mohl začít jeho výzkum. „Ani jsem ho nemusel zabíjet. Taky dobře. Byl to magor,“ mluvil do ticha jeskyně. Zvedl se od těla, posunul si obroučky svých brýlí a odkráčel jako vítěz. Do klína mu tak spadlo všechno, co patřilo Madarovi. Lépe to dopadnout nemohlo. Uchechtl se nahlas a v ten moment se zarazil.
„Co je tady k smíchu? A co tady děláš?“ zajímala se postava stojíce za jeho zády.
„Co je tobě vlastně do toho?“ Kabuto se otočil na mladíka s červenýma očima, stejnými jako měl Madara…
Mladík jen pokrčil rameny a zničehonic zaútočil.

Naruto už byl trochu silnější, jen ho zarazila jedna věc. Kam se poděl Kyuubi? Vůbec ho necítil. Vlastně necítil vůbec nic. Musel to zjistit. Pravda ho vyděsila víc, než nadcházející boj proti té, kterou v životě miloval víc než svůj život. Kyuubi zemřel společně s ním a už nebylo možné ho oživit. Ani jeho sílu. Na boj zůstal sám. A bez chakry! Průzkumem celého
těla doslova zcepeněl šokem! Nic živého v něm nebylo! Jen mysl K’tueh’ra a jeho. Doufal, že Hinata na tom bude podobně. Jinak je mrtvý! Počkat! On už je!
Zasmál se své situaci, netušíc, co prožívá Hinata a je na tom hůř než on.
Pak si všiml dvou klecí. Zarazil ho fakt, že Sendai se vznáší úplně stejně jako Itachi. Itachi! Jeho přítel, který ho tak bolestně zradil. Věděl, že není čas se zaobírat minulostí. Ta stejně nejde změnit. Druhá klec pro něj byla záhadou. kdo byli? Mladík se nápadně podobal na Itachiho, což mohlo znamenat jediné. Obita. Naposledy ho viděl v den jeho narození. Opravdu Itachi na něho mohl být pyšný. Zalitoval jedné věci, že i on neměl potomka. Jak by asi vypadal/a? Mladá žena se mu podívala do očí, do těch samých, co měl on sám! Něco gestikulovala. Zaměřil se na její ústa. Formovala jen jediné slovo. Otče. Cožpak by to bylo možné?
Sotva na to pomyslel, K’tueh’ru ho zaměstnal tak, že nebyl prostor dále myslet na tuto myšlenku.
Načež v sobě Naruto ucítil příval moci, tolik jinou od chakry. Stal se telepatem! Stejným jakým bývali Mocní…
Něco zkusil.

Na rozdíl od Naruta byl její chakrový oběh zastaven. Nikoli vyjmut. Jenže síla Byakuganu spočívala na základě úplného zastavení chakry nepřítele. A tu z Narutova těla necítila. Tudíž usoudila, že se bude bojovat jen holými pěstmi. Vůbec se jí to nelíbilo. Tady se moc zmýlila.
Navíc musela soustředit mysl na to, co teď přijde. Nechtělo se jí do toho. Už jen z principu, čí tělo to bylo. Najednou se však zarazila. Uslyšela ve své hlavě další hlas. Zprvu si myslela, že už šílí.
„Ahoj,“ začal hlas nejistě.
„Ahoj, jsi to ty?“ zašeptala Hinata.
„Ano, jsem to já. A chtěl bych ti toho tolik říct.“ Ozvěna jeho hlasu zněla zoufale.
„Já také, možná nejrychlejší cesta bude, když ti všechno ukážu,“ navrhla.
„Dobře, pusť se do toho.“ Vyzval ji a pak se na něho doslova snesl hurikán vzpomínek a tornádo událostí, které dosud netušil. Nestačil je vstřebat tak, jak by sám chtěl. Propadal se do stále větší propasti zoufalství a šílenství. Tolik bolesti. Způsobil tolik bolesti, hlavně jí a stále cítil, že ho Hinata miluje a neodsuzuje. Málem se těmi pocity zalknul. Nezasloužil si nic. Vždyť jí zmrzačil! Tím ji připravil peklo na zemi! A co hůř, byla těhotná! Hitomi je jeho dcera!
Hinata nepromluvila, nechala ho, ať se s tím nějak popasuje. Až byl schopen nějak myslet, předal Hinatě zase své vědomosti, i když to nechtěl. Cítil se hůř než odpad. Dopustil se tolika chyb a přesto ho stále milovala! Opravdu si to nezasloužil! Zasloužil si trpět, nic jiného.
Hrdličky, už jste skončili?
Oba dva pomyslně nadskočili.
Vy jste si opravdu mysleli, že o vás nevíme? My? Poslední svých rodů? To jste nás, ale podcenili a urazili.
Proto Já, Y’qul z rasy Prastarých, vyzývám Tebe Naruto z klanu Uzumaki na souboj!
Proto Já, K’tueh’ru z rasy Mocných, vyzývám Tebe Hinato z klanu Hyuuga na souboj!
Tím se uzavřel pradávný kruh. Poslední bitva mohla započít.
Publikum si mohlo čelisti vykloubit, jak jim spadly. Naše čtveřice si myslela to stejné. Co se to tady herdek filek děje? A kdo jsou ti, které jmenovali? Ničemu nerozuměli. Nezbývalo jim nic jiného, než to groteskní představení sledovat. Zatínat pěsti a čekat jak to celé dopadne.