Pravý trest

14. únor.
Pro mnohé to byl slavnostní den, svátek zamilovaných.
Pro něj… Pro něj to byl den, který by nejraději vymazal ze svého života. Jeho dosavadní už tak šílený život byl náhle otočen o sto osmdesát stupňů.
Byl to totiž den, kdy mu dali vybrat mezi jeho rodinou a Konohou. Datum vykonání mise bylo neznámé, tudíž k té příšernosti došlo mnohem později. On se tím však celou dobu užíral. Svého rozhodnutí nelitoval, věděl totiž, že kdyby měl zvolit znovu, zvolil by stejně.
Ten den nesnášel i z jiného důvodu.
Změnil totiž život dívce, kterou miloval.
Jistě, taková dětská desetiletá láska, která vydržela celé tři krásné roky až do onoho osudného dne. Byla to první silná láska, která, jak se říká, nikdy skutečně nevymizí.
Itachi si ale přál, aby zmizela a vzala celé jeho srdce s sebou.
Protože to bolelo.
Jenže nemohl, nedokázal, zapomenout. A tak, ani ne po ročním výročí jeho slavného masakru, tu stál na konožských pozemcích ukryt v temném stínu rozložitých dubů. Bylo brzké ráno, těsně před východem slunce, takže temný stín poskytoval dobrou ochranu.
Přišla.
Nemohl tomu uvěřit, i po tom všem přišla na louku v jejich dobu. Pořád se přesvědčoval, že by byl raději, kdyby ji tu vůbec neviděl, protože by to míň bolelo. Když ji však uviděl, jeho srdce se zatetelilo blahem a přestalo krvácet.
Stál daleko a viděl jen obrys její postavy, přesto ji poznal. Její ladná, rázná chůze tak typická pro ženy z klanu Inuzuka byla prostě nezaměnitelná.
Před Hanou poskakovala její tříčlenná psí smečka, ranní výcvik je vždy bavil. Alespoň tak si to Itachi pamatoval.
Hana se náhle zastavila, aby mohla obdivovat právě začínající východ slunce. Magický okamžik, kdy měli čas sami pro sebe. Povídali si, smáli se spolu všemožným pitomostem a zapomněli na okolní svět. Neřešili klany, Konohu, ani status shinobiho. Ctili přítomnost a prostost bytí.
Tři zatraceně dlouhé roky.
Které nikdo nikdy nemohl vymazat. Na které ani on, a snad ani ona, nechtěl zapomenout, i když se to od očekávalo.
Dnes po dlouhé době byli v podstatě znovu spolu, ale vlastně každý zvlášť. Oba stáli na druhé straně neviditelné zdi. Ona o něm nevěděla, on se nemohl přiblížit.
Co by udělala, kdyby ho tu viděla?
To Itachi nedokázal odhadnout. Nechtěl to ani vědět, takhle to bylo pro ni nejlepší. Táhlo ho to k ní, ale nemohl! Způsobil by tolik problémů nejen sobě, ale především Haně.
Po chvíli se Hana otočila k dovádějícím psům a něco na ně promluvila. Itachi nic neslyšel, na to stál moc daleko.
Hned na to se psí trojčata seřadila před Hanu a pak už jen Itachi sledoval, jak psi plní její pokyny. Z milých chlupáčů se vmžiku stala nebezpečná zvířata, která dokázala zabít na pokyn. Psi tančili svůj nacvičený smrtelný tanec. Itachi z nich nemohl spustit oči. Neodvažoval se pohnout, téměř nedýchal. Věděl, že kdyby se pohnul byť jen o pouhý milimetr, psi by ho zaregistrovali.
Každý, kdo tři Šedé bratry viděl, musel mít z nich respekt. Vypadali jako vlci, marně Hana všem vysvětlovala, že se jedná o severské Inuity. Jejich zbarvení bylo šedo-bílé, vypadali téměř shodně, Itachi je však dokázal od sebe rozlišit.
Daimaru, nejstarší, byl z trojice nejvyšší a celkově nejmohutnější. Hana se při jeho výcviku speciálních technik zaměřovala převážně na sílu. Jeho šedé zbarvení bylo o jeden odstín šedé tmavší. Katsumaru, prostřední, byl dost tvrdohlavý a netrpělivý pes. Hana Itachimu kdysi řekla, že jí matka tvrdila, že Katsumaruovu povahu nezvládne. Disciplína však udělala své, Hanin odhad zaměřit ho na mrštnější a agresivnější techniky byl správný.
Hiramaru byl nejmladší, nejmenší a submisivní. Skvěle Haninu smečku doplňoval. Byl rychlý, mrštný a trpělivý, a tak Hana jeho výcvik zaměřila na podporu a různé způsoby útoků ze zálohy.
Kooperativní útoky, které byly pro Inuzuky a jejich psy charakteristické, se soutěživí sourozenci učili ztěžka. Její matka ji tak častokrát kritizovala za to, že nezvládá psy naučit elementární techniky klanu. Proto před čtyřmi lety Hana k odpoledním tréninkům přidala i tyto ranní, v kterých podporovala osobitost psů. Odpolední tréninky pak spolu trénovali to, co měli – kooperaci. Dnes, jak Itachi věděl, jim spolupráce nedělala problém, ale podle Haniných vyprávění to trvalo velmi dlouho, než si psi uvědomili, že někdy je dobré k vítězství využít kooperativní techniky, kdy všichni čtyři splynou v jeden útočící a dobře namazaný stroj.
Hana se k Itachimu otočila zády. Obrys její postavy se téměř doslova koupal v teplém naoranžovělém slunečním svitu. Připomínala mu nějakou nadpřirozenou bytost, takovou ohnivou vílu.
Kéž by tak mohl vidět znovu její tvář! Chtěl znovu obdivovat její jemné rysy, rád by ji ještě jednou držel za ruku, chtěl se utápět v jejích černých očích a ponořit svou tvář do jejích rozpuštěných vlasů, které lehce voněly po šeříku…
Potlačil povzdech a dál sledoval její trénink.
Už tak měl štěstí, že ji tu mohl vidět.
Pohrával si však sobecky s myšlenkou, že by ji na pár hodin uvrhl do genjutsu… Vytvořil by loňský Valentýn. Znovu by ji mohl obejmout, mohli by si povídat, aniž by je rozdělovaly role shinobiho a nukenina.
Už už se k tomu chystal, ale pak se v čas zarazil. Opravdu je tak sobecký? Spíš je pravděpodobnější, že už ho nechce vidět. Proč tedy prodlužovat agónii a utrpení obou? Jenže Itachi se nechtěl smířit s tím, že se s ní ani nerozloučil. V tomhle ohledu potřeboval uzavření, ať už mělo být jakékoliv. Ale nemohl tam jen tak nakráčet, jako by se vůbec nic nestalo.
Kdyby mohl, frustrovaně by si prohrábl vlasy. Pitomý zvyk, který pochytil od toho… Deidary, tak se jmenoval. Nesnášel to, ale teď toto gesto dokonale vyjadřovalo jeho bezradnost.
Navíc by ho teď jakýkoliv pohyb mohl prozradit. Věděl, že Hana trénink ještě nedokončila. Chyběla už jen jedna část, ale… Ta byla bez něj docela nepoužitelná. Náhle Hana rázně tleskla, čímž ukončila trénink, a někde poblíž vyděšeně zakrákala vrána, vyděšená tlesknutím.
Itachi si uvědomil, že může využít situace. Byl to bláznivý nápad.
Lepší než nic.
Proměnil se ve vránu, hlasitě zakrákal a vletěl na louku. Přistál několik metrů před Hanou a zůstal stát. Psi zpozorněli, přestali dovádět a pozorovali Hanu. Hana však zkameněle pozorovala vránu.
Konečně mohl vidět její tvář! Vůbec se nezměnila, až na jednu věc… Její oči se nesmály. Itachi si v duchu povzdechl. Je to jeho vina? Mohl se jen dohadovat, ale předpokládal, že ano. Hana byla až moc dobrá ve zvládání stresu. Tréninky s týmem, zvlášť tréninky s psy, plnění misí a do toho ještě veterinářský trénink, v kterém musela ovládnout i základy zdravotnictví. Itachi se už tehdy divil, že se z toho ještě nesesypala. Byla to silná dívka.
Když už měl pocit, že na něj Hana zírá dost dlouho a k ničemu se nemá, netrpělivě zakrákal a zamával křídly.
Hana se nevědomky napřímila, její výraz zvážněl.
„Do formace!“ zavelela a proměnila se v psa, totožného jako byli její psí partneři.
Všichni čtyři vránu obklíčili.
Itachi v duchu souhlasně přikývl, je na čase zopakovat si jejich tanec.
Psi se točili kolem něj a zrychlovali. Za chvíli ztratil ponětí o tom, který z psů je vlastně Hana, všichni najednou byli úplně stejní.
Najednou se proti němu jeden z psů vyřítil. Itachi s podrážděným zakrákoráním vzlétl, opsal vzorec, který s Hanou kdysi vymysleli a přistál mimo jejich kruh. Psi se okamžitě přemístili do jiné formace. Takhle spolu tančili notnou chvíli. Itachi létal nahoru a dolů, po pár kolech začal psy dokonce dráždit. Byla to hra na kočku a na myš, kde nikdo nevyhrál, ani neprohrál. Alespoň ne teď, v počátcích výcviku psi zakousli téměř každou vránu. Účelem celého tohoto snažení bylo psy utahat, aby dopoledne mohla Hana trénovat s týmem, aniž by se musela věnovat psům.
Itachi ve vzduchu opsal poslední elegantní smyčku, zakrákoral a přistál na nejbližší větvi.
Jejich tanec byl u konce.
Hana se s tichým puf proměnila zpátky na člověka. Nevěřícně ho pozorovala.
„Itachi?“ zašeptala tiše.
Tak moc se chtěl proměnit! Toužil ji znovu obejmout, pohladit po vlasech.
A rozloučit se.
Neudělal to.
Pouze naklonil hlavu na stranu, naposledy zakrákoral, zamával křídly a odlétl.
Letěl pryč, zpátky na jiho-západ. Promění se až za hranicemi Ohnivé v hlubokých lesích Země Řek.
Zvířecí forma však jeho rozdrásané, krvácející srdce nijak nezmírnila.

Tohle považoval za svůj pravý trest za vyvraždění Uchihů…