To je dobře...

Sluneční světlo házelo na tapety zlatavé jiskry. Lehce se nadzvedl a pohybem ruky přivolal tmavovlasého chlapce, který stál v rohu místnosti. Ten mu upravil polštář a podal umyvadlo s teplou vodou. Pokusil se pohnout nohama, ale necítil je. Povzdechl si, máčeje si obličej ve vodě, ale když si jej třel hebkým ručníkem, kolem úst už mu hrál úsměv. Bylo mu dobře. Pohybem hlavy odmítl nabízenou snídani a chlapec ji pohotově odložil stranou. „Přines mi mé svitky,“ poručil jemně, „a otevři okno, chci slyšet ptáky.“ Čerstvý vzduch vnesl do pokoje pozdně jarní vůni. Přijal přinesené svitky a dal se do čtení.

Bylo tomu přes rok, co začal v nohou ztrácet cit. Způsobilo to dávné těžké poranění zad, na jehož vyléčení se podílelo mnoho vynikajících mediků Země ohně. Ani ti však nedokázali víc, než následky zranění výrazně oddálit. Prakticky mu i předpověděli, kdy se jeho stav začne zhoršovat. (Proto také nikdo z nich neopustil jeho dům.) Poslední slíbený rok na nohou nepromarnil, uzavíral výhodné smlouvy s mocnými konkurenty, kteří o jeho stavu nevěděli, nešetřil svými penězi, mohl-li za ně koupit užitečné lidi, či požitky. Žil překotně jako v horečce. Když na sklonku roku náhle ve směšné potyčce zemřel jeho syn, zhroutil se.

Prudce se vytrhl ze spánku a zjistil, že litery svitku mu tančí před očima. Protřel si je a potřásaje hlavou, snažil se vybavit si sen, který v něm vyvolal zvláštní tísnivý pocit. Křik… Usilovně se zamyslel, ale tísnivý pocit rychle zmizel. Chlapec, o kterého zavadil pohledem, mu již podával podnos s jídlem. Musel přece jen na nějakou dobu usnout, neboť slunce už do oken nesvítilo. S povděkem přijal jídlo a úklonou hlavy pochválil hocha, když zjistil, že čaj je horký. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se. Chlapec pohotově skryl své chvilkové překvapení a odpověděl: „Toru, pane.“ „To je dobře,“ pokýval zamyšleně.

Několik dní a nocí ležel v horečkách a blouznil. Když se probral, jen s námahou se rozpomínal na události posledních let. Medici tušili, jak se bude jeho stav vyvíjet, ale žádný neměl chuť vystavit se jeho hněvu tím, že by mu řekl pravdu. Zažehnávali tedy jeho obavy ujišťováním, že se mu vzpomínky brzy vrátí, a zaměstnávali jej věcmi, které dělal rád, aby co nejvíce oddálily poznání zřejmého. Paměť se mu nevracela, naopak s každým měsícem byly jeho vzpomínky nejasnější. K jejich veliké úlevě ovšem se slábnoucí pamětí ustupovaly i výbuchy vzteku. Zvykl si. Zdálo se skoro, jako by byl šťastný.

„Umíš zpívat, Toru?“ přerušil náhle ticho. „A-ano, pane,“ tentokrát byl hoch zjevně znepokojený. „Zazpívej mi něco,“ poručil mu, opřel hlavu do polštářů a zavřel oči. Chlapcův hlas se trochu zachvěl, ale brzy ho ovládl a čistým hlasem zpíval baladu o první velké válce. Hleděl se strachem na svého pána, kterému tvář tuhla pod přívalem nečekaných pocitů, snad vzpomínek. Pociťoval vítězoslávu a zadostiučinění, ale do mysli se mu vkrádal křik. Cítil krev. Svou, cizí? „Dost,“ poručil s tváří zrůzněnou znepokojením. Příjemný vzduch a teplo v místnosti mu vzápětí vrátilo klid. Obrátil se na hocha bázlivě napjatého. „Neboj se, nic se nestalo.“

Jak se jeho fyzický stav horšil, jeho zvyky se nečekaně proměňovaly. Ačkoli lidským zpěvem druhdy pohrdal, nechával své sluhy zpívat, málokdy je však nechal píseň dokončit. Rozhněval-li ho někdo, nesměl se k němu pár dní přiblížit, ale nemusel snášet jeho hněv a urážky ani nebyl fyzicky trestán. Ve dnech, kdy měl dobrou náladu, býval laskavý, stávalo se i, že některého sluhu náhodně obdaroval. Rozkazy musely být i nadále plněny přesně, ale jeho chorobná netrpělivost, která nestrpěla odkladu, se vytrácela. Sluhové kolem něj stále našlapovali po špičkách, ale v domě zavládl klid, který v něm nebyl od doby, kdy převzal moc.

Měl nutkavý pocit, jako by mu něco unikalo. Snažil se rozpomenout na to, co dělal, když ještě chodil. Nevěděl. Chodil někdy vůbec? Jeho svět vyplňoval útulný pokoj a oddané služebnictvo. „Hej, Toru, kolik je hodin?“ „Pět hodin po poledni,“ odpověděl světlovlasý hoch. „Tolik?“ podivil se na chvíli, „to jsi dlouho zpíval.“ Chlapec mlčel. „Zazpívej mi ještě,“ řekl po chvíli. „Odpusťte, pane, ale…“ krátce se odmlčel, „neumím zpívat.“ „To je dobře,“ potřásl hlavou, „dal bych si trochu čaje.“ Hoch bez odmluv odběhl. Jen co se za ním zavřely dveře, odložil plný šálek na stolek a usmál se. Bylo mu opravdu dobře.

Poslední dva týdny života přestával postupně vnímat svět kolem sebe. Dlouhé hodiny mlčel a jakoby v polospánku s úsměvem hleděl z okna. Obsluhovat se nechal už jen mladými chlapci, kterým všem říkal Toru. Přestával si uvědomovat plynoucí čas, neustále se v mysli vracel k několika málo momentům, k písni, kterou mu jeden ze sluhů zazpíval, k šálku čaje, který nikdy nevypil. Medici shodně (a s těžko skrývaným zadostiučiněním) diagnostikovali blížící se smrt. Všichni v domě se s temnou radostí či obavami připravovali na pánovu smrt, jen on o ní nevěděl. V posledních dnech se zdál více než jindy skutečně šťastný.

Dýchal ztěžka, ale nic ho nebolelo. Všude kolem byli lidé. „Děkuji vám, ale nic si nepřeji, můžete jít,“ řekl pomaleji než jindy. „Ne, pane,“ sluha s vážnou tváří zavrtěl hlavou, „odpusťte mi, ale umíráte.“ Poslední slova mu prolétla myslí, ale sotva se jí dotkla. „To nevadí, opravdu, cítím se… docela dobře.“ Všichni mlčeli. „Jenom jedno mi pověz, Toru, vrtá mi to hlavou. Jaký jsem byl člověk?“ Rysy přítomných ztvrdly. Nahromaděné křivdy, strach a ponížení opakovaly bezhlese jediné: krutý, krutý, krutý! Nakonec se kdosi slitoval a pro těch pár laskavých slov zalhal tiše: „Dobrý.“
„To je dobře,“ řekl a zavřel oči.