Dej si pozor na to, co není

Seděla jsem za mřížemi a dívala se do matně osvětlené chodby. Nikdo po ní nešel. Dusivé ticho mi lezlo až do morku kostí. Slyšela jsem každý tep svého srdce, každý nádech a výdech, každou myšlenku. Kdybych věděla to, co vím teď, kdyby mi to někdo řekl, nemusela jsem tu sedět. Vyšetřovací stanice v Konoze byla nechvalně proslulá. Věděla jsem, že půjdu pod ruce samotnému Ibikimu, ale nakonec jsem usoudila, že mi je to jedno. Můj život tímto skončil a už nezáleží na tom, co se mnou bude.

Kroky se ozvaly dřív, než jsem si to stihla uvědomit. Byla jsem ponořená několik dní v absolutním tichu a i když jsem je slyšela, nebyla jsem schopná je hned zařadit. Všechny svaly se ve mě napjaly navzdory tomu, že jsem chtěla být klidná a uvolněná. Nešlo to, cítila jsem příliš velkou nespravedlnost. Ptala jsem se neustále sama sebe, proč zrovna já. Kroky se přiblížily a já se vtiskla do rohu. Jako by mi to mohlo nějak pomoct. Svázané ruce jsem natáhla před sebe co nejvíc to šlo. Ve výsledku to muselo působit komicky.
„Vstávej,“ řekl bez výrazu. Nedokázala jsem se přinutit. Hrála jsem si na hrdinku a teď jsem se choulila před jeho slovy. Opovrhovala jsem sebou. Dveře cely se otevřely a někdo mě popadl a vytáhl na nohy. Odvedli mě do osvětlené místnosti. Nikde nebyl stín, kde bych se mohla schovat. Byla jsem nervózní. Klaply dveře a já zůstala v místnosti sama. Nebylo v ní nic. A když říkám nic, myslím tím opravdu nic. Jen bílé stěny a spoustu světla.

Odněkud se ozval hlas a já ztuhla. To on všechno zavinil, to on. Rozbrečela jsem se, posadila na podlahu do rohu a pažemi objala kolena. Chtěla jsem být co nejmenší a neviditelná. Nechtěla jsem vůbec existovat. Nechtěla jsem se narodit. Cosi mě hodilo doprostřed a zvedlo do vzduchu. Kolem mě začala proudit čakra, bylo to jako tenkrát poprvé. Vracely se mi vzpomínky. A s nimi i síla.

Bylo mi čerstvých dvacet, myslela jsem si, že mi patřil svět. Jako obyčejná dívka bez rodičů jsem neměla moc možností, nikdo mě nikde nechtěl, ale já se konečně dokázala vymanit ze všech výchovných systémů a dětských domovů. Pamatuji si tu svobodu, kterou jsem cítila, když jsem byla daleko za městem. Byla jsem volná jako pták, mohla jsem konečně roztáhnout křídla. Ano, ta křídla, která jsem schovávala po celý svůj život, aby si ze mne děti nedělaly legraci. Jednou jsem je někomu ukázala a zanechalo to trvalé šrámy na mé duši. A nejen děti, ale i dospělí uměli být velice krutí.

Stála jsem na vrcholku hory, kterou jsem na své cestě přecházela. Kolem mě byl jen mrazivý vzduch, který mě v jednu chvíli přestal řezat do tváří. Prudce jsem roztáhla ruce, zaklonila hlavu a vydala dlouhý pronikavý skřek. A roztáhla křídla. Dravčí křídla, tvořená zvláštním druhem čakry, která vykreslovala každé pírko. Vlasy mi divoce vlály ve větru a já se nekontrolovatelně smála. Byla jsem šťastná. Nikdy jsem neměla sklony k riziku, ale najednou mě přepadla strašná chuť vrhnout se dolů. Vyšplhala jsem na ten nejvyšší výběžek a v dalším okamžiku jsem se již řítila střemhlav dolů. A v posledním okamžiku, přesně ve chvíli kdy jsem se prstem jemně dotkla vodní hladiny, jsem vzlétla. Divoce jsem se smála a můj smích byl slyšet na míle daleko.

Dole pode mnou se objevil stín, ale nikde nikdo. Otočila jsem se a uviděla tajemnou postavu. Seděl si jen tak ve vzduchu, ale po chvíli zviditelnil svá čakrová vlákna. Měl stejná křídla jako já.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.
„Tvůj druh,“ odpověděl.
„Druh?“
„Jsme stejného druhu, nikdo kromě nás nemá taková křídla,“ objasnil.
„Aha,“ nevěděla jsem, co mám na to říct. Měla jsem pocit, že už mě chce zase někdo svázat.
„Proletíme se?“ navrhl a já přikývla. Nevěděla jsem, co mám dělat a doufala jsem, že dokážu při nejhorším rychle uletět.
„Co máš teď v plánu?“ zeptal se.
„Proč se ptáš zrovna na tohle?“ nemohla jsem pochopit, že se nezeptal na to, jak jsem ke křídlům přišla nebo tak něco. Zřejmě o tom všem hodně věděl.
„Ani nevím, nejspíš si najdu nějaké místo, kde budu moct volně žít,“ odpověděla jsem popravdě.
„Chceš jít se mnou?“ vztáhl ke mě ruku.
„Nevím, neznám tě,“ byla jsem opatrná, ale dlouho mi to nevydrželo. Byl stejný, jako já a to mě k němu lákalo. Konečně bych nebyla tak osamocená. Konečně mě někdo bral jako sobě rovnou.

Seděli jsme na větvi a jedli syrového zajíce. Za celý rok, který jsem s ním byla jsem ho neviděla jíst nic tepelně upraveného. Choval se jako dravec. Pil z horských potoků, lovil drobnou zvěř a používal k tomu pouze svou čakru. Dokázal ji zformulovat do podoby drápů. Učil mě postupně pracovat s čakrou i moudrosti dravců. Jedno mi však zatajil.

Křídly jsem bila do zdí a ačkoliv nebyla z masa a kostí, nechávala na stěně krvavé šrámy. Zoufale jsem se snažila vymanit ze sevření toho, co mě drželo uprostřed. Rychle a přerývaně jsem dýchala, na zem pomalu dopadaly mé slzy. Má křídla tepala vzduch do stříbrných vírů, bolest mého hlasu zvonila dlouhé vteřiny v ozvěnách. Rozcuchané vlasy mi vlály do všech stran a uštvaný výraz se usadil v mé tváři.
Najednou se všechno zpomalilo, několikrát jsem máchla křídly na prázdno a padala dolů k zemi. Mé tělo vydalo tlumený zvuk. Místností se rozhostilo nekonečné ticho. Nikdo dlouhé minuty nepřicházel. Byla jsem sama. Opuštěná a zrazená. Moudřejší. A umírající...