Volání hlubin

Stál na pobřeží a znepokojeně se díval na petrolejově zbarvené moře. Chladný vítr skučel, bral dech z plic a zvedal vlny. Na obloze se kupily těžké mraky zvěstující další divokou bouři. Poslední dobou byla nebesa neustále potažena mraky barvy temné oceli a nebyl den, kdy by nepršelo. Obyvatelé Uzoshio začali tvrdit, že za pár dnů by se mohli připojit k Deštné, tak vážná situace byla.
Ustaraně si povzdechl a smetl písek ze rtů. Přehoz ze silnější vlny přitáhl více k tělu. Čekal užírán pocitem bezmoci. Jeho nejlepší přítel se ráno vydal s posádkou na moře a doteď se nevrátil.
„Kushiro, pojď už domů!“
„Ano, okaa-san,“ odvětil, písek zaskřípal o zubní sklovinu.
Prohrábl si vlhké rusé vlasy, naposledy se podíval na čím dál zuřivější moře. Mohl se smířit s tím, že už svého nejlepšího přítele nikdy nemusí spatřit. Ale taky mohl doufat. Jedno nebo druhé?
Často spolu tenhle scénář probírali. A i když teď situace nevypadala optimisticky, přesto mu záviděl. Záviděl mu možnost volby, jít si za svým.
Oba moře milovali se vším všudy; jeho nekonečnou šíři, tajuplnou krásu i nebezpečné hlubiny. Jako děti si hrávali na piráty, lovce perel i obyčejné rybáře.
Kushiro však měl tu smůlu, že pocházel z klanu Uzumaki. Svět shinobi ho vůbec nelákal a kdysi se snažil rodiče přesvědčit pro něj silným argumentem, že jeho strýc Noboru Uzumaki se přece stal velitelem jedné námořní posádky. Jenže pro jeho rodiče jako by Noboru vůbec neexistoval.
Kushiro jejich přístup nechápal, zvlášť když mu dědeček vyprávěl, že ještě před První válkou se klan zaměřoval na lov cenných perel a vzácných kamenů. Ty byly většinou v nepřístupných místech, a tak museli využívat chakru, která jim umožnila potápět se do větších hlubin.
Po válce se už k tradici nikdo nevrátil. Kromě jeho strýce.
„Být shinobim je čest,“ říkávali rodiče.
Co zmohl proti jejich rozhodnutí? Mohl se vztekat, mohl plakat, mohl řvát, ale nebylo by to nic platné. A tak Kushirovi nezbývalo nic jiného, než se toužebně dívat na proměnlivou mořskou hladinu.
Snad možná jednou…
„Tak pojď.“
Trochu sebou trhl. Na ten kousavý matčin hlas, kterým mluvila, kdykoli se jen zmínilo slovo ‘moře’, si snad nikdy nezvykl. Sklonil hlavu, zrychlil krok a matku nechal za sebou. Nechtěl se s ní bavit, nebylo o čem.
V borovicové aleji zpomalil. Tuhle část cesty měl vždycky rád. Vůně borovic se mísila se slaným ovzduším a v čase bouřek místo získávalo až magický nádech. Kushiro si vždy představoval, že takhle voněla kouzla. Alej navazovala na zahradu sídla Uzumaků. Otočil se, zdali za ním nejde matka, načež vešel. Tahle část byla oficiálně nepřístupná a jen on věděl, jak se dostat tam a zpět.
Svět se ponořil do ponurého, temného šera. Zablesklo se, hned vzápětí zahřmělo tak hlasitě, že Kushirovi zapískalo v uších.
Spěšně prošel zahradou, doběhl na verandu. Přesto ho zastihly těžké kapky začínajícího deště. Blesk znovu osvítil svět.
S nezájmem se podíval na matku, se kterou se střetl na chodbě. Kushiro jen pokynul hlavou a šel dál.
„Onii-chan!“
Plačtivý hlas ho donutil se otočit.
Jeho pětiletá sestřička se k němu řítila rychlostí světla. Vrazila do něj, přitiskla se k němu a objala jeho nohy. Jemně ji pohladil po hlavě.
„Onii-chan, tady jsi,“ zahuhlala plačtivě do látky.
Chvíli takhle stáli, hladil ji po vlasech a tiše ji uklidňoval. Probodl matku pohledem, nemusela chodit za ním. Věděla, že se Kushina bojí bouřek, a přesto ji nechala samotnou. To prý aby byla samostatná. Tenhle přístup rodičů k výchově z celého srdce nenáviděl. Čišel z nich absolutní nezájem. O své děti se zajímali jen tehdy, pokud splnili jejich očekávání. Jako Kushirův starší bratr Kusure, který zemřel v První válce. Opěvovali ho, označovali za hrdinu. Kushirovi připadalo, že jeho bratr zemřel jako blázen. Zemřel kvůli někomu, kdo se o Uzoshio vůbec nezajímal a jenom potřeboval víc pěšáků do své armády.
Kushina zavzlykala. Jemně se vyprostil z jejího objetí a vzal ji do náruče.
„Půjdeme někam jinam, ano, Kushino?“
Malá horlivě přikývla. Znovu zahřmělo a ona sebou trhla. Přitiskl ji k sobě, když znovu popotáhla, zrychlil krok.
Zavřel se s ní do svého pokoje a posadil ji do křesla, které bylo natěsnané v rohu u knihovny. Rozsvítil lampičku, která místnost rozzářila příjemným světlem.
„Tak, Kushi,“ pohladil ji po vlasech, „co budeme dělat?“
Upřela na něj svá ubrečená kukadla.
„Já, nevím, onii-chan,“ popotáhla. „Já jenom nechci bouřku!“
Kushiro se zamyslel. Jak by mohl sestřičku zaměstnat tak, aby si bouřky nevšímala? Pohádkové knihy měla ve svém pokoji a ten byl moc daleko na to, aby ji tu teď mohl nechat sám.
„Hele, Kushi, mohla bys z mého stolu přinést vonné tyčinky?“
Kushiro ukázal na šuplík. Kushina přikývla, seskočila z křesla a přeběhla místnost. On mezitím z police sundal podstavec a sirky.
„Děkuji,“ pohladil ji po vlasech. „Pomohla bys mi? Vyber tu, která ti nejvíc voní. Tu spolu zapálíme.“
Sledoval sestřičku, jak pečlivě vybírá, každou vůni ověřila dvakrát. Pousmál se. Ona jediná ho neodsuzovala za jeho lásku k moři. Právě naopak, z celého jejího zlatého srdce ho podporovala. Tajně, samozřejmě. Byla jeho jedinou kotvou, která ho držela doma.
„Tuhle,“ upřela na něj modré oči.
Když s úsměvem přikývl, upevnila ji k podstavci. Kushiro si podřepl k sestřičce. Zapálil sirku.
„Pomůžeš mi?“ zeptal se.
Kushina přikývla, položila dlaň na jeho ruku a společně tyčinku zapálili.
Prásk!
Kushina sebou leknutím trhla, přitiskla se k bratrovi.
„Klid,“ zahučel do jejích vlasů a jemně ji pohladil po zádech. „Co kdybychom si něco přečetli?“
Po váhavém přikývnutí vzal z police knihu pojednávající o hvězdách. Posadil si ji vedle sebe, zabalili se do teplé deky. Zvedl jednu ruku, aby se Kushina mohla přitulit k jeho boku a pak ji objal. Cítil, jak z ní trochu opadlo napětí. Rozevřel knihu a narazil na ilustraci Velké a Malé medvědice. Hvězdy Kushira fascinovaly snad stejně jako moře, ale tuhle vášeň sdílel spolu se sestrou. Díky tomu strávil hodiny v knihovně, aby ke každému souhvězdí, které v knize bylo, našel nějakou legendu, starý příběh. A když nic nenašel, tak si něco vymyslel. Rád Kushině vyprávěl a při její první bouřce zjistil, že ji jeho hlas uklidňuje. Jenže příběh o Velké a Malé medvědici vůbec nebyl veselý, a tak si ho Kushiro pozměnil.
Pokoj brzy vyplnila jemná vůně santalového dřeva a za chvilku se ozvalo pravidelné oddechování.
Kushina spala.
Kushiro potichu zavřel knihu, položil ji vedle sebe a hlavu si opřel o křeslo. Za chvilku taky usnul.

Vzbudilo ho zběsilé klepání na dveře. Trhl sebou, div Kushinu neprobudil. Opatrně ji přenesl na postel. Další zaklepání bylo o poznání netrpělivější.
„Kushiro-san, mohl byste jít se mnou prosím?“ vyhrkla služebná hned, jakmile otevřel dveře.
Přikývl.
„Co se stalo?“
„Noboru-sama… Loď vašeho strýce ztroskotala!“
V tu chvíli by se Kushirovi krve nedořezal. I když to tušil.
„Chce vás vidět,“ dodala služebná, když nic neříkal.
Cestou narazili na lékaře.
„Je na tom hodně špatně?“ zastavil ho Kushiro.
Lékař si ho pozorně prohlédl, chvíli v paměti pátral, kam mladého muže zařadit.
„Ach, vy jste mladý pán Uzumaki! Váš strýc měl štěstí, že trosky, kterých se držel, zanesla bouře k pobřeží a ne na otevřené moře. Je v šoku a podchlazený, ale jinak bude v pořádku.“
Kushira zalila částečná úleva.
„Děkuji,“ usmál se a vešel do strýcova pokoje.
Noboru seděl v posteli, v rukou držel hrnek čaje. Kushiro tušil, že čaj obsahuje i silnější nápoj. Postarší muž byl bledý, rty měl stále lehce namodralé.
„Ahoj, Kushiro-kun,“ pozdravil ho mdlým hlasem.
Kushiro se posadil na židli vedle postele.
„Ahoj,“ pozdravil. „Slyšel jsem, že budeš v pořádku. To je dobře. Co se tam probůh stalo?“
„Totálně jsme to zdrbali. Chtěli jsme vyplout jen na dvě hodiny kvůli té zakázce s černými perlami, však víš, říkal jsem ti o ní. Po hodině jsem se zeptal mladýho juniora meteorologa, jak to vypadá s počasím, když už to vystudoval… No, dal jsem na jeho slova a chytila nás bouřka. Vlny nás nanesly do Útesovýho bludiště a to byl konec.“
V pokoji se rozhostilo ticho.
„Přežil ještě někdo?“ zeptal se nakonec Kushiro.
„Ne… Všichni jsou mrtví.“
Kushiro zbledl, sevřel dlaně v pěst a skousl si ret. I když věděl, jaká rizika moře přináší, na ztrátu svého přítele nikdy nebyl připravený. I když si tenhle scénář neustále představoval a myslel si, že je na něj připravený, realita je vždy jiná, tvrdší. Vyhodí vás ze zajetých kolejí a dokáže vám pravý opak.
Uslyšel odsunutí dveří.
„Bohové se zlobí, to bys měl vědět, Noboru!“
Hrubý rázný hlas se roznesl pokojem.
Kushiro se otočil.
„Jirou ojii-san?“ zamrkal překvapeně. Pak vyskočil, nabídl starci židli a sám si sedl na kraj postele.
„Jak to myslíš?“ zeptal se, když strýc mlčel.
„Vy mladí vůbec nic nevíte,“ povzdechl si Jirou. „Náš klan rozzlobil bohy. Upustili jsme od starých zvyků, porušili dohodu, a tak nás Ryuujin trestá. Není to tak, Noboru?“
Jirou se vyčítavě zadíval na svého druhého syna.
„S tím nemám nic společného,“ zahuhlal Noboru. „Já Kameny proudů nevzal.“
„Já vím, nevychoval jsem z tebe bezbožného hlupáka, který o tom nic neví. Zato tvůj bratr je ztracený případ,“ povzdechl si Jirou.
„Tak co po nás chceš?“
„Oběť.“
„To nemůžeš myslet vážně, otou-san!“ rozčílil se Noboru.
„Jenom takhle dohodu obnovíme.“
„Ne, prostě ne.“
Kushiro těkal pohledem z jednoho na druhého, byl čím dál víc zmatený. Dialog mu vůbec nedával smysl.
„Mohl by mi někdo objasnit, o co tu jde?“ zeptal se do napjatého ticha.
„Tady Jirou ojii-san,“ Noboru jméno rozčileně vyštěkl, „chce, aby se jeden z nás dobrovolně utopil. To prostě nemůžu dovolit.“
„Kushiro, pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o Bohu moří?“ zeptal se vnuka Jirou a ignoroval vražedný pohled svého syna.
Mladík váhavě přikývl. Příběh o Ryuujinovi, dračím Bohu moří, si vybavoval.
Tradovalo se, že Ryuujin sídlí v blízkosti Země Vírů. Jeho palác je postaven z bílých a červených korálů, kde jsou uschovány Kanju a Manju – Kameny proudů, kterými Ryuujin ovládá odliv a příliv. Klan Uzumaki se ve svých rybářských dobách k němu obracel, až s ním nakonec uzavřel dohodu. Jaká dohoda to byla, už nikdo nevěděl.
Ať už byly bouře přirozené či uměle vyvolané božím hněvem, nastal tu neřešitelný problém. Nikdo se tak nemohl dostat do Země Vírů a oni nemohli na pevninu.
„Kushiro, nechceš mi říct, že nad tím vážně uvažuješ, že ne?“ Noboru křečovitě držel hrnek, čaj už dávno vychladl. „Nebuď blázen. To ti je jedno, že tu necháš rodiče i sestru?“
Kushina…
Opravdu byl Kushiro tak bláhový, aby ji tu nechal? S lidmi, kterými sám opovrhuje? S rodiči, kteří jí nijak neprojeví lásku, ani úctu, pokud se nesmíří s nalinkovanou budoucností? Věděl, jak je impulzivní a jak nesnáší změny. Její odchod do Konohy, který už otec dávno schválil, pro ni nebude lehký. Stálo mu to za to opustit ji?
Váhal.
Jirou se Kushirovi zadíval do očí.
„Pokud se bojíš o Kushinu, Mito se o ni v Konoze postará.“
„Zrovna teta mi nepřipadá jako mateřský typ,“ odfrkl si Noboru.
„A přesto vychovala dítě. Nebál bych se toho,“ usmál se Jirou. „Koneckonců, já i Noboru odcházíme do Konohy také.“
„Opravdu?“ zakuckal se Noboru, který se zrovna napil čaje.
„Jistě. S Kushininým odchodem tu nezůstane kámen na kameni. Na tak malý klan jsme až moc silní. Ale abychom mohli odejít, potřebujeme klidné moře,“ zadíval se Jirou na Kushira.
„Pro lepší zítřek?“ usmál se slabě Kushiro. Dalo se říci, že byl přesvědčen.
„Pro lepší zítřek.“
„Mně se to pořád nelíbí,“ zavrčel Noboru. „Ale konej, jak myslíš, chlapče.“

Rozloučení s Kushinou byl zlý nápad.
Kushiro stál u její postele a díval se, jak spí. Venku pořád zuřila bouřka, ale ona klidně oddechovala, na tváři blažený úsměv. Její rudá hříva byla rozhozená po celém polštáři, deka se válela na zemi. Zvedl ji, znovu sestru přikryl a políbil ji na čelo.
Povzdechl si.
Své rozhodnutí nemohl vzít zpět. Vlastně na jednu stranu ani sobecky nechtěl. Co by dělal ve městě, které je plné ninjů? Které reflektuje svět, ve kterém nikdy nechtěl žít? Ostrov byl jeho domov a on ho nechtěl opustit, stejně jako nechtěl opustit svého přítele.
Dopis, který jí napsal, vložil do knihy se souhvězdím, knihu pak přibalil do zavazadel, která byla připravená kvůli jejímu odjezdu do Konohy.
Letmý dotyk, pohlazení po vlasech.
„Sbohem,“ zašeptal.
Jako shinobi svět nespasí. Mnohem užitečnější bude, pokud obnoví s bohem dohodu. A třeba se v podvodním království setká se svým přítelem...
Vykročil do deště, prošel zakázanou částí zahrady a k přístavu šel zkratkou. Chvíli bloudil, než našel zarostlou cestičku, po které již léta nikdo nechodil.
Stál na molu, díval se na rozbouřenou hladinu moře.
Volalo, lákalo. Pojď za mnou!
Řeka Sanzu nikdy nebyla blíž.
Jako uhranutý rozvázal lano loďky, kterou už dávno nikdo nepoužíval. Zhluboka se nadechl, vyplul na rozbouřené moře.
Sebevražda v bouři… Takže se na vodu přeci jenom dostane.
Kushiro se třásl zimou, studený vítr ho šlehal do tváří a mořská sůl pálila v očích. Bárka se div nepřevrhla už u pobřeží, tak divoké moře bylo. Nechal loď unášet po proudu, řízení by mu stejně nic nepřineslo. Jeho cílovou destinací byla smrt.
Neplul moc dlouho, když přišla první obrovská vlna. Smetla ho na palubu, na kluzkém dřevu se udržel jen tak tak.
Pud sebezáchovy začal pracovat.
Přelila se přes něj další vlna a tentokrát se neudržel. Ocitl se pod vodou. S očima otevřenýma dokořán viděl jen zkalenou vodu. Nevěděl, kde je nahoře a dole, přesto několikrát kopl nohama. Ocitl se nad hladinou. Lapal po dechu, oči ho pálily od soli. Oděv byl čím dál těžší, začal Kushira tahat ke dnu. Mozek mu pracoval na nouzový režim, mohl myslet jen na jediné; přežít. I když jeho prvotní cíl byl úplně jiný, tváří v tvář realitě neměl nad tělem kontrolu.
Proud ho přirazil na skálu. Tělem projela vlna bolesti, zatmělo se mu před očima. Za pár vteřin byl znovu pod vodou. Zadržoval dech, tělo protestovalo groteskními pozicemi, potřebovalo kyslík.
Já ten dopis vážně neměl psát.
Osmdesát sedm vteřin. Mozek dosáhl kritického bodu.
Nadechl se.