A to je Ona

Byla jsem sice o hodně mladší, ale to přece nebyl důvod, aby mě přehlíželi. Pořád vzadu, pořád v jeho stínu. Kdo by si všimnul holky, která stojí za někým tak důležitým, tak skvělým, tak dokonalým. Kvůli jeho zádům jsem nikdy neviděla ani pořádný svět, nikdo se nespoléhal na mě, když tu byl můj bratr.
Pořád jsem poslouchala, že moje jutsu je moc sobecké, že chrání jenom mě, zatím co to bratrovo bylo lepší. Ale už si nikdo nevšimnu, že jsem ve svém věku vytvořila vlastní jutsu, bylo jenom moje, nikdo jiný ho neuměl, jen já.
Vztekle jsem dupla jako rozmazlený fracek a táhla se domů temnou uličkou. Už zase se něco dělo, už zase v Konoze probíhala nějaká důležitá akce a mě poslali domů. On mě poslal domů. Nejednou mi blesklo hlavou, jaký by byl můj život bez něj. Jak by mě brali mí přátelé nebo vesnice. Většina lidí ani nevěděla, že je můj bratr, ani ten strašák nevěděl, kdo jsem. Zaskřípala jsem zuby.
Zatřepala jsem hlavou a pak si upravila dlouhé tmavé vlasy. Moje tyrkysové oči prolétly okolím, jako bych se bála, že tu nadávám nahlas a někdo to mohl slyšet. Byli jsme rozdílní, ale bylo tu pár věci, co nás spojovali - oči, úsměv a přesvědčení. Chtěli jsme něco dokázat a chránit své přátele a vesnici, proto jsem se tak snažila svoje schopnosti zdokonalit a změnit moje jutsu, aby chránilo i moje přátele ne jen mě. Když se to nepodaří mě, tak možná jednou mým dětem.
Zatím se mi to nepodařilo, a tak jsem se stáhla do ústraní. Přestala jsem se snažit vyrovnat svému perfektnímu bratrovi, protože aby si mě někdo všimnul, musela bych minimálně odpálit půlku vesnice.
Nakopla jsem kámen na cestě a v tom se to stalo. Země se otřásla a noční ticho prořízl řev. Vyděšeně jsem se za sebe ohlédla a viděla dým, jak vychází zpoza budov. Ozval se křik ostatních vesničanů a spustil se poplach. Udělala jsem krok k chaosu, ale v tu chvíli se z boční ulice vyhrnul dav lidí a s hlasitým jekotem se hnal proti mně. Nestihla jsem se ani pohnout, když do mě jeden z vesničanů vrazil a pak druhý a další, až se jim podařilo srazit mě k zemi. Cítila jsem dusot nohou na svém těle a pak se mi zajiskřilo před očima, když mě někdo nakopnul do hlavy. Stočila jsem se do klubíčka a jen se modlila, aby to už konečně přestalo. V tom mě někdo popadl za obě ruce a vytáhnul na nohy. Udělala jsem dva nejisté kroky, ale ruka zesílila stisk a táhla mě spolu s davem daleko od hrozivého řevu.
Co se to sakra děje? V uších mi hučelo a před očima jsem měla pořád mžitky. Ani jsem nevěděla, kdo mě to táhne pryč z vesnice a já se ani nesnažila bránit. Viděla jsem jen černošedé obrysy. Opět se za mnou ozvala rána a vzteklý řev. Naježily se mi všechny chlupy na těle a dokonce mě to donutilo přidat do kroku. Věřila jsem člověku, který mě táhl davem, že mě nenechá zaškobrtnout. Neměla jsem odvahu se otočit.
Zastavili jsme uprostřed lesa. A já se opřela o první strom a chytila se za hlavu, aby se mi konečně přestala motat.
„Mazuki, jsi v pořádku?“ položil mi někdo ruku na rameno a já naposledy zhluboka vydechla.
„Jo, je mi dobře,“ zvedla jsem hlavu a usmála se na svou kamarádku. Byla jsem ráda, že se také dostala z vesnice, ale to mě probralo úplně. Stala jsem obklopená svými spolužáky.
„Co se děje? Proč jsme tady?“ vyhrkla jsem hned a procpala se davem. „Ve vesnici se něco děje měli bychom…“
„Ne,“ zarazil mě hlav postaršího muže a zvedl ke mně ruku. „Nenapadli nás jiné vesnice, tohle je náš vnitřní problém. Není důvod, abyste nasazovali své životy. Zůstanete tady.“
„To přece nejde!“ vykřikla kunoichi rozčileně a postavila se vedle mě.
„Pokud se něco pokazilo, je tam můj bratr. Musím jít!“ řekla jsem naštvaně a udělala krok, ale zastavila mě něčí ruka. Otočila jsem se a vyškubla se mu. „Nech mě,“ zasyčela jsem vztekle. Ještě před pár minutami jsem na svého bratra byla naštvaná, ale teď mě ovládl strach a hněv. Do hlavy se mi pomalu vtírala myšlenka, že jsem to přivolala. Podívala jsem se na muže, který se dál snažil vysvětlit ostatním situaci, a pak se protáhla davem dozadu.
Procházela jsem zrovna okolo dvou mladších kluků z akademie, když jsem zaslechla jen útržek rozhovoru, ale to úplně stačilo, aby se mi stáhly útroby a já měla co dělat, abych nezakopla.
„Prý se osvobodil Devítiocasý démon,“ zašeptal jeden. Otočila jsem se po ostatních, zaskřípala zuby a protáhla se davem. Z kapsy jsem vytáhla stuhu a vázala si vlasy. Jedním pohybem překontrolovala pouzdro s kunaii a rozběhla se do tmy.
„Kam si myslíš, že jdeš?“
„Jdu zátky,“ zavrčela jsem za sebe a ani se nezastavila.
„Rozkazy zněli, abychom tu zůstali. Nebo snad myslíš, že to bez tebe nezvládnout?“
„Už jednou jsem ti řekla, abys mě nechal být,“ zavrčela jsem podrážděně a ignorovala ho. Jistěže jsem si nemyslela, že beze mě to nezvládnou, ale ta vtíravá myšlenka byla čím dál agresivnější a já věděla, že se prostě musí přesvědčit, že je v pořádku. „Ty poslouchej rozkazy jako vždycky, já zatím zmizím,“ houkla jsem ještě za sebe a zrychlila krok.
Jestli je v tom Kyuubi, tak je bratr určitě u něj. Vyběhla jsem z lesa a už jen viděla, jak se obrovská silueta démona zvedla k obloze a o sekundu později zmizela.
„Problesknutí,“ zašeptala jsem potichu a rozhlédla se kolem. O vteřinu později už jsem šplhala na ten nejvyšší strom. Rozhlédla jsem se po okolí a snažila se najít jen náznak, jen malou nápovědu. Ozval se řev a pak se objevil prach, který se vznesl nad stromy, a pak vše utichlo. Seskočila jsem na nižší větev a pak ještě na jednu, abych se dostala na úroveň ostatních stromů. Běžela jsem, co nejrychleji jsem mohla a přeskakovala z jedné větve na druhou, a čím víc jsem se blížila, tím byl ten stísněný pocit silnější. Měla jsem pocit, jakoby mi někdo seděl na hrudníku a já se ze všech sil snažila popadnout dech.
Konec lesa. Poslední skok. Tvrdý dopad do trávy.
Skoro jsem se svalila na zem, když jsem se rozběhla k volnému prostranství. Ještě jsem ani pořádně neviděla, co se děje, ale mé útroby ovládnul děs. Udělala jsem poslední krok, když mě zastavilo něco neviditelného. Promnula jsem si čelo a zašmátrala před sebe. Viděla jsem řetězy napravo i nalevo a pomalu cestovala očima po jejich článcích, dokud jsem se nepodívala do těch nejvzteklejších očí, jaké jsem kdy viděla. Bylo v nich tolik hněvu, nenávisti a síly, že jsem zalapala po dechu a o krok ustoupila. Tohle ne, tohle není pravda. Uhnula jsem pohledem a začala pátrat po okolí. Naprázdno jsem polkla, dodala si trochu odvahy a přiložila dlaně na neviditelnou bariéru. Moje modlitby a prosby, aby tam nebyl, musely být slyšet u všech možných i nemožných božstev. A pak jsem se málem rozbrečela.
„Aniki!“ zařvala jsem skoro nepříčetně a zabušila do bariery. Zvedl ke mně pohled a na chvíli ho ovládl šok.
„Vypadni odtud,“ zakřičel na mě, ale já rozhodně zakroutila hlavou. Zkontroloval ženu, která mu klečela u nohou, a pak se rozběhl směrem ke mně.
„Musíš odejít!“
„Ani mě nehne,“ zakřičela jsem a utřela si slzy. „Co se tu děje? Pomůžu ti.“
„Tady mi už nepomůžeš Mazuki,“ promluvil potichu a klidně a pak se na mě usmál. To mě vyděsilo ještě víc. Setřela jsem si slzy smutku a rozčilení.
„Co se to tu děje?“ zeptala jsem se.
„Musím zapečetit Kyuubiho a to můžu udělat jen díky Shiki Fuujin.“ Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu.
„To přece nemůžeš. Zabije tě to! Vždyť Kushina už Kyuubiho chytila tak proč…“
„Nemám čas ti to vysvětlovat. Musím to udělat,“ přerušil moje rozčilení pořád tím klidným, laskavým hlasem.
„To nedovolím!“ řekla jsem a rozhlédla se po bariéře. „Štíty jsou moje specialita. Sundám ho jediným nárazem.“
„Mazuki,“ promluvil, ale já dál přejížděla prsty po neviditelné překážce. „Podívej se na mě.“ Zavřela jsem oči a cítila, jak mi tečou slzy. Tiskla jsem k sobě čelisti a měla pocit, že pokud se na něj nepodívám, tak se tahle strašná noční můra neděje.
„To chceš ohrozit celou vesnici, sebe a taky mého syna jen proto, abys mě zachránila?“ pokračoval, když jsem se ani nepohnula.
„Ano!“ vykřikla jsem plačtivě a on se rozesmál.
„Pořád tak sobecká. Aspoň už ti nebudu stát v cestě životem.“ Střelila jsem po něm zamračený pohled.
„Tak to přece není! Tohle jsem nechtěla. Tohle bych přece nikdy nemohla chtít. Já – já…“ kroutila jsem rozčileně hlavou.
„Budeš moje náhrada. Jsi silná, statečná a dokážeš všechno, co si usmyslíš. Budeš dělat to, co umíš nejlíp. Kombinovat schopnosti ostatních s těmi svými a až bude Narutovi nejhůř, tak budeš stát po jeho boku, místo mě a místo Kushiny.“
„Tohle přece…,“ zašeptala jsem, moje ramena ochabla a prsty sjely po štítu. „nikoho jiného nemám. Chci tu zůstat s tebou,“ štkala jsem a dívala se mu zpříma do očí. A on se znovu jemně usmál.
„Nebudeš sama,“ řekl s úsměvem a pak se podíval někam za mě. „Postarej se mi o ni.“ Zvedla jsem hlavu ani jsem nevěděla, že je někdo za mnou. „odveď ji odtud, ochraňuj ji a udrž ji v bezpečí,“ pokračoval a s každým dalším slovem zvyšoval hlas. „Spoléhám na tebe!“
Ozval se vzteklý řev a chrastění řetězů, pak se mi kolem pasu omotaly ruce a táhly mě pryč. Začala jsem se vzpouzet a mlátit kolem sebe, ale ruce mě nepustily.
„Minato! Minato, nenechávej mě tady samotnou,“ rozbrečela jsem se a už ani neviděla na cestu, ještě dvakrát jsem sebou škubla a pak jsem jen ochabla a opřela hlavu o hruď člověka za mnou. Zastavil a mně se podlomily nohy. Oba jsme skončili v zabahněné zemi, jen jsem se zkroutila a začala brečet. Jeho ruce nejistě přejely po mých zádech.
„Jen mě drž Strašáku a nedovol mi se otočit,“ zašeptala jsem a skryla obličej v jeho hrudi.