Chyba z minulosti – Osobní bitvy minulosti, část 5.

Ovšem to rádoby sledování Hitomi ani Kankurovi nevydrželo moc dlouho. Z jednoho prostého elementu. Dívka byla příliš hlučná. Neměla tolik zkušeností, aby sama pochopila, co dělá špatně.
Třetí den už to Sai nevydržel. Věděl od samého počátku, že jsou sledováni.

„Děkujeme a pozdravujte Kankura s Temari.“ Saiovi poslední slova, než odešel z kanceláře kazekageho.
To už o Kankurovi věděl.
Proto byl v ROOTu ten nejlepší. Jeho zvířátka byla zkrátka všude…

„Kankurou-dono, prosím, vylez. Už to není vtipné.“ To sedlo, Sai stále měl problémy se sociálním cítěním.
Kankurou se naprosto neninjovsky objevil za jedním stromem. „Pro tebe to platí taky, mladá slečno.“ Poukázal loutkář.
„Hitomi!“ zvolal Obito, když ji spatřil.
„Obito, jsem tak ráda, že se už nemusím hnát za vámi jako šílená.“ Oddechla si Hitomi.
„Kankurou, necháme je. Potřebuji s tebou mluvit.“
„Ale jistě, Sai,“ souhlasil Kankurou. „Pokud jde o tu malou slečnu. Nic neví.“
„Tuším, že u toho nezůstane. Jednoho dne se budou muset dozvědět pravou verzi.“
„Jak to myslíš?“ Kankurou se o chvíli později dozvěděl celou pravdu. Bylo to nezbytně nutné.
„Cože? Tak ty detaily o jejich milostném životě sis mohl odpustit!“ zčervenal Kankurou.
„Asi vím. Hinatu miluju z celého srdce. Tohle je minulost. Ne současnost.“
„I tak, už chápu, proč byl Gaara tak smutný. Radši tohle nevědět.“ Sai jen souhlasně přikyvoval.
V tom se to stalo…

Když Temari přijímala tuhle misi, měla to být jen průzkumná. Teď je to jiný stupeň, při tomhle nálezu venkovních hrobů. Navíc to bylo podezřele blízko té zmasakrované vesnice. Došlo jim kam zmizela druhá polovina oné vesnice…
Temari a její skupinka se pohybovali pomaleji, aby zavčas odhalili sebemenší stopu. Vše by probíhalo v klidu, kdyby se nestala jedna událost.
Člen ANBU ze Suny, říkejme mu Jin, doslova zakopl o jednu mrtvolu. V tu chvíli se zbytek jednotky zastavil jako jeden muž. To, co se před jejich zraky objevilo si nedovedli představit ani v té své nejhorší noční můře.
Jeden velký masový hrob. Nejzrůdnější na tom bylo, že těla nebyla zakopána a nacházela se v různých stupních rozkladu. Ležela tam jako panenky, co holčičky odhodí na zem, když ztratí zájem.
„Temari-dono, tady leží další se stejným zraněním.“
„Sakra, sakra, a zase sakra!“ Na Temari už to bylo hodně. Byla sice zvyklá vidět cokoliv, ale tohle bylo přímo odporné.
Nešťastníkovo tělo bylo na tři kusy. Jediná hlava se zdála celá. Žebra byla rozlámaná neuvěřitelnou silou na snad padesát úlomků. Odvrátila pohled. „Přivolejte odborníky. Mají tady práci.“ Udělila Temari rozkaz. Musela trochu poodstoupit. Navíc k tomu ten příšerný puch. Jenže někteří zde museli být „čerstvé přírůstky“.
„Gaaro, tys to musel věděl!“ pochopila.
Měla obrovské štěstí, že nestála blízko mrtvole. Ta jí před očima bouchla jako výbušný lístek. Musela se krýt, tím začala jedna mrtvola za druhou vybuchovat. Tuhle léčku přežila jen ona a ANBU Jin, nacházel se v pro něj bezpečné vzdálenosti.
Tím to nekončilo. Před nimi se z té hrůzy zhmotnil nejhorší možný nepřítel.
„Nechám vás žít, abyste světu dali zprávu, že Uzumaki Naruto a Uchiha Itachi jsou zpět!“ s těmihle slovy zmizel.
„Jine, musíš varovat Sunu a zbytek světa. Já se vydám na pomoc ostatním. Víš, že tady je i můj bratr, Sai a jedno dítě. Za každou cenu to musí všichni vědět! Spoléhám na tebe.“
„Hai!“

Kankurou a Sai byli vyrušeni – ze svého skoro zakončeného hovoru – obrovskou explozí. Všechny ty malé výbuchy se slily do jednoho.
„Co to bylo? Zemětřesení?“ nadhodil Obito.
„Ne, to by se jinak třásla celá zem.“ odpověď přišla od Hitomi, aniž by věděla proti čemu vlastně stojí.
Dvojice dospělých se na sebe s hrůzou podívali.
„Jsme v háji.“

Sendai se blížila k troskám jejího domu. Dům, už jen připomínaly základy. Ty už ovšem začaly také mizet.
Nebylo těžké najít ty tři hroby. Slova na náhrobcích se dala jen těžko číst. Příroda koná svoje, pokud o něco nepečujete tak jak máte.
Sendai poklekla. Prolévala další slzy. „Copak se té bolesti nikdy nezbavím?“
„Já ti pomůžu se jí zbavit. Navždy! Chceš?“ ozvalo se jí zády.
Sendai se jen pomalu otáčela. Její domněnka byla správná…

„Víte to jistě?“ ujišťovala se.
„Ano, na někoho takového jen tak nezapomenete. Kdyby neměl ty bílé oči a děsně zlou auru, byl by to ten nejkrásnější muž, jaké ho bych potkala.“ Zasnila se stařenka, co jako z mála přežila ten masakr.
„Věřím vám. Také mám jednu takovou zkušenost.“ Přesto, že Sendai neznala tu stařenku, ona ano. Nepamatovala si, co bylo dnes ráno nebo včera, minulost věděla dokonale.
„Vskutku.“
„Moc vám děkuji.“ Sendai se už chystala odejít, když jí ta stařenka pověděla něco moc divného. „Oba mi přišli zvláštně povědomí. Jako bych je kdysi znala. Buď opatrná. Pokud je potkáš. Uteč! Sendai! Utíkej!“

Utéci prostě nemohla, tedy spíše to nedokázala. Jedno její já si přálo, aby tehdy zemřela. Druhá chtěla žít pro Obita.
„Tak se znovu potkáváme, Itachi.“ Pro ni to bylo bolestné. Jenže ji sílu dávalo zjištění, že to není skutečný Itachi.
Bude bojovat do posledního dechu! „Nenechám tě špinit památku mé lásky!“
Zaútočila.

Temari se snažila ze všech sil je najít. Ovšem Sai ji našel jako první, tedy jeho zvířátko.
„Doveď mě k Saiovi, prosím.“
Za necelou půl hodinku se potkali.
„Co se to stalo? Proč tak vypadáš?“ zasypal Kankurou Temari otázkami, když jí objímal.
„Nech mě vydechnout. Mám, jak už tušíte, špatné zprávy. Celá moje jednotka, až na jednoho ANBU člena byla zabita, když mrtvoly, co jsme našli, začaly vybuchovat, jako kdyby to byl Deidara. V tom se na pohřebišti, nemám lepší výraz, se objevil Naruto s tím, že on a Itachi jsou zpět! Jin šel varovat zbytek světa. Já vás. V případě podpořit nás strategicky. Nemyslím, že to byla technika Edo Tensei.“ Ukončila Temari, pak se nenapila z hrnku, co jí podávala Hitomi.
„My jsme ve velkým háji.“

Jak slíbil. Hnal se Jin oznámit tuto zprávu Gaarovi, jak nejrychleji mohl. Mohl použít nějaké jutsu. Prostě to neuměl.
Byl v ANBU jen proto, že vlastnil geniální mozek srovnatelným se Shikamarovým a neuvěřitelnou výdrž. Proto byl využíván na podobné mise.
Dnes se to mělo změnit. Naštěstí uměl Kuchiose no jutsu. Přivolal si ptačího pomocníka. Na chvíli se zastavil, aby napsal krátkou zprávu.
„Leť, jak nejlépe umíš, Junko.“
„Jasan.“ Zašvitořila.