Chyba z minulosti – Kankurova mise, část 4.

Tou mladou slečnou, co se chystala na špehování nebyl nikdo jiný, než Hyuuga Hitomi. Matce napsala krátký vzkaz, že dostala tajnou misi v docela vzdálené zemi…

Hinata moc dobře věděla, že žádnou misi nemá. Jen mohla doufat v dceřino bezpečí. Nemohla nic, jako tehdy... nebo mohla?
Musela si ještě předtím něco zařídit.

„Cože?“ Gaara nemohl vypadat šokovanější.
„Je to tak. Máme potvrzené svědectví z od sebe vzdálených míst.“ Potvrdil Baki společně s Kankurem, následně o několik hodin později jiný jounin.
„Vždyť to nedává smysl!“
„Já vím, Itachi a Naruto jsou kolik let po smrti.“ Kankurou si ovšem všiml, že jeho bratra tíží ještě něco jiného. Nevěděl co. Kdysi šel na pomoc Narutovi, ale po několika dnech se vrátil bez výsledku. Nechtělo se mu to věřit, aby Gaara něco nenašel.

„Jak to dopadlo?“ ptal se tehdy Kankurou.
„Nijak, i když jsem sledoval stopy nikam nevedly. Selhal jsem jako kazekage, i jako přítel.“ Pronesl smutně Gaara.
„Netrap se tím. Nějak to dopadne.“
„Jak by řekl Naruto, to zvládnu!“ při vyslovení jeho jména Gaara posmutněl. Přeci jen Naruto byl první, kdo ho veřejně uznal a dal mu naději na lepší život…

Gaara přestal myslet na minulost a vrhl se na další papírování.
Naproti tomu Kankurou musel stále přemýšlet nad tím, co by Gaara mohl tajit. Vůbec se mu cosi nelíbilo na bratrově chování. Navíc to mohl zjistit díky náhodě…

Zmíněná náhoda se stala o tři dny později, kdy do Suny zavítala dosti netypická návštěva. Byli to Sai a Obito.
„Kankurou-dono, nemohl by nás Gaara přijmout? Mám pár otázek, které mi může zodpovědět pouze on,“ začal Sai s vysvětlením.
„Dobře, počkejte tady.“
„Rozumím.“
„Proč zrovna kazekage-sama?“ zajímal se Obito.
„Protože, také on zná tvoji matku.“ Poodhalil Sai.
„Opravdu? Matka se nikdy nezmínila, že by ho znala.“

„Vstupte.“
„Zdravím vás, kazekage-sama.“
„Také zdravím. Neříkal jsem ti posledně, abys mi tykal?“ uvítal je Gaara.
„Vím, říkal, ale kdysi jsem četl…“ ohradil se Sai.
„Nečti tak pořád a naslouchej svému srdci. Nebo si snad zapomněl, kdo tě tomuhle naučil?“ Gaara připomněl Saiovi téměř zapomenutá slova.
„Pamatuji, až moc dobře, jak bych na někoho takového mohl zapomenout? To nevíš?“ Sai poslechl své srdce.
Obito jen koukal, dost ho zajímal význam těch slov. „Nemohli bychom prosím přejít na vážnější téma?“ Obito na sebe upoutal pozornost dvou dospělých.
„Oh, promiň, to je Obito, syn Sendai a Itachiho. Sendai někam zmizela a my nevíme kam. Nevíš, nebo nezjistil někdo z tvých lidí nějakou podezřelou aktivitu okolo toho místa?“
„Rád tě poznávám. Jsem Gaara,“ potřásl si s Obitem ruku, pak se obrátil znovu na Saie. „To opravdu netuším, zrovna předevčírem se z jedné mise vrátil Baki s tím, že nedaleko toho místa se potulovali dvě postavy. Než mohli zjistit více, oba zmizeli. Beze stopy. Co bylo asi nejděsivější měli na sobě Akatsuki pláště. Víš, co to zmamená, nemám pravdu? Víc toho nevím. Zrovna Temari má průzkumnou misi asi padesát kilometrů od místa, kde byli spatřeni. Jestli chceš mohu jim poslat zprávu…“
„Není třeba. Už tak ti zbytečně přiděláváme starosti. Kdyby to byli oni, museli by být oživeni tou technikou,“ přerušil Gaarovu řeč Sai.
„V pořádku. Je to hodně znepokokující. Hodláte tady přenocovat nebo se vydáte na cestu?“ zeptal se Gaara.
„Vydáme na cestu.“ Sai byl rozhodnut.
„Dobře, málem bych zapomněl. Víš jak v okolí byla ta malá vesnička?“ Sai přikývl na souhlas. „Ta už neexistuje, před rokem tam došlo k masakru. Kdosi tam vyvraždil celou vesnici. Vesničané nesli známky mučení a čehosi, co se podobalo na mučení Sharinganem. Pár lidí mělo hluboké kulaté rány, jako by od…“ nedokončil Gaara, protože poznal Saiovy myšlenky.
„Doufám, že nevěříš na to, co je holý nesmysl, což?“
„Je mi to jasné. Díky za informace. Musíme vyrazit.“ Rozloučil se Sai.
Tento hovor Obito zcela nepochopil. Dovedl si ovšem dát dvě a dvě dohromady. Začal tušit a podezřívat Saie, že ví víc než dává najevo.
„Nashledanou, Gaara-sama.“ Obito se uklonil, poté následoval Saie.

Ještě jeden člověk si to musel vyslechnout. Nechtěl do toho strkat ty svoje loutkářské ručičky, nebylo zbytí. Zvědavost byla větší. Jenže…
„Už zase špehuješ?“ optal se Gaara.
„Jak to, že na mě vždycky přijdeš?“ Kankura pokaždé zajímalo, jak ho jeho bratr našel.
„Tajemství. Mám pro tebe úkol…“ tím to bylo vyřízeno.
„… tvou prioritou bude na ně dávat pozor. Vše, co se na své misi eventuelně dozvíš, si necháš pro sebe. Neřekneš to, dokonce i mě.“ Zakončil Gaara svůj projev.
„Rozumím, bráško.“ Zazubil se Kankurou, i když se cítil jakoby náhle vězel v obrovským průšvihu. Nebyl daleko od pravdy.

Sotva Sai a Obito opustili Sunu, následoval je Kankurou. Netušil, že během svého stíhání potká tu nejméně pravděpodobnou osobu.
Bylo to tak nečekané. Jakmile je Kankurou dohnal na bezpečnou vzdálenost, spatřil ještě jednu postavičku, co se hnala jako by jí šlo o život.

Hitomi se už po několikáté proklínala.
„Proč do všeho musím strkat svůj nos? Není to moje starost. Vůbec se mě tohle netýká?“ Ozývalo se její druhé já.
„Podvědomě tušíš pravdu. Už od toho, jak ti matka řekla, kdo je tvůj otec.“ Další její já se přidalo.
„Mlčte, obě dvě! Věřím matce a věřím otci-Saiovi, oni by mi nelhali a jsem pyšná na to, kdo je můj otec!“ Pravé já umlčelo tuto opět se začínající hádku jí samotné. Možná proto si nevšimla Kankurovy přítomnosti.
„Děvenko, co děláš tak daleko od domova?“
Hitomi se tak lekla, až vypískla. Okamžitě si zakryla ústa. Kankurou si byl jist, že to Sai nemohl slyšet. Pro jistotu sebe a Hitomi přenesl dále.
„Kdo jsi?“ položil otázku Kankurou, přestože znal odpověď.
„Uzumaki Hyuuga Hitomi, celé mé jméno. Nejradši užívám příjmení mé matky. A ty?“
„Helemese, to pískle má kuráž, když mi tyká! Takže je to pravda. Je dcerou Naruta,“ zamyslel se Kankurou. „Fajn, já jsem Kankurou, jounin z Sunagakure no sato, můj bratr je kazekage. Spokojena?“
„Jo, stačí. Ještě jedna otázka. Z jakého důvodu je špehuješ?“
„Z jakého ty?“ Kankurova taktika zabrala. Hitomi zčervenala jako zralé jablíčko. Poté vystrčila svoji bradu. „Mám misi!“ Chabá výmluva.
„Fajn, já mám taky misi. Co kdybychom je spojily? Přeci jen máme stejné cíle.“ Navrhl Kankurou, aspoň tak mohl lépe zvládnout situaci.
„Souhlasím.“ Hitomi využila příležitost, nechtěla dál cestovat sama. Z toho „strýce“ měla pocit bezpečí, co přebíjel ten pocit ‚drž-se-od-něho-co-nejdál‘.
Nový „tým“ byl stvořen.

Dvě temné postavy se blížili do míst, kde stál dům, ve kterém žila Sendai a její rodina. Cítili její přítomnost, tedy spíše její chakru. Byli naprogramováni, aby zabíjeli. Nepotřebovali odpočinek, jídlo, spát. Nebyli už z tohoto světa. Byli to stíny jejich kdysi žijících lidí…
Naruto, nově i Itachi. Dva zlomky toho, co bývali. Nyní jen těla bez jejich osobností.
Nyní se jim Sendai nevědomky blížila vstříc jako tehdy, když její otec přiběhl k ní do pokoje, že ji v nemocnici potřebují na záchranu dvou mužů…