Poezie

Sempai jsem a sempai budu
hlavu svoji skryju v sudu.
Zabil jsem už hodně lidí,
Shukaku mi jen závidí.

Tobi je můj nový společník,
chytrý jak tágo na kulečník.
Na obličeji masku,
jak rád bych mu dal facku.

Pein, to je můj velitel.
Kolik on má vlastně těl?
Jedno vím však jistě,
že neumí zpívat čistě.

Když nezvládnu tisíc dřepů,
Udělám dva tisíce kliků.
Nevzdám se, ač už se celí klepu,
Dodělám to přece v mžiku.

Sto, stojedna, sto-dva, sto-tři,
Počítám dřepy, stanu se Shinobi!
Budu si dokola říkat: „Dři!“
Snad to někdo pochopí!

Už jsem u dvou stovky,
Jsem až příliš pomalý!
Musím dojít do vysoké číslovky,
Už jsem z toho zoufalý.

Ninjutsu, Genjutsu,
Tohle neovládám.
Jenom ubohé Taijutsu,
Jenom to zvládám.

Čo si im šepkal?
že ti je ľúto?
alebo plakal?
cítil si smútok?

Ach, spravodlivosť,
vyhrať nemôže.
Všade len podlosť
a snov krádeže.

Kde temná vláda,
za stôl sadla si,
už nie je pravda,
to, čo kedysi.

Vydala rozkaz,
sebectva kušu,
vydala príkaz,
čo trhá dušu.

Chlapca sotili,
do jamy hrôzy,
jeho poslali,
nech v prachu lozí.

Mohol si vybrať,
nechcel ublížiť.
Lásku späť vyhrať,
alebo sám žiť.

Nebolo cesty,
zradiť nemohol.
Aby spálil mosty,
plakať odmietol.

Drahým vziať život!
Radšej by umrel...

Když přijde soumrak, krajina utone v temnotě a já...
lituji, že jsem vůbec kdy byla Tvá...

Když slunce zapadne a nad obzorem vyjde první hvězda...
nevěřím... ale doufám, že se mi to nezdá...

Když odejde světlo, uvolní místo podivnému stínu...
přeju si smýt ze sebe všechnu Tvoji špínu...

Když den skončí a noc převezme vládu nad světem...
chtěla bych věčně být nevinným dítětem...

Až dozní Tvé kroky, až se den utopí v černém moři...
pak snad moje láska věčným ohněm shoří...

Slunce se dívá na celý svět
slunce zahřeje i květ.
Slunce je zdroj světla
slunce zařídí, aby louka kvetla.

Mrak zatemňuje oblohu
mrak nedodává odvahu.
Mrak nikdo neporazí
mrak s ním se nic nesrazí.

Vítr nám čechrá vlasy
vítr odnáší naše hlasy.
Vítr si rád hraje
vítr a nikdy neprohraje.

Les je přítelem víl
les je místem pěkných chvil.
Les svá tajemství bedlivě střeží
les jde přehlédnout jen stěží.

Louka je plná květin
louka není jako předtím.
Louka přišla o pár květů
louka je společenství světů.

Odešel jsi a už ses nevrátil.
Odešel jsi a ani ses nerozloučil.
Odešel jsi a už sis nevzpomněl.
Odešel jsi a ani ses neohléd.

Nikdy se nevrátíš, protože nechceš.
Nikdy se nevrátíš, protože nemůžeš.

Mohl jsi zůstat ale nezůstal jsi.
Mohl jsi milovat ale nezůstal jsi.
Mohl jsi cítit ale nezůstal jsi.
Mohl jsi se smát ale nezůstal jsi.

Nikdy se nevrátíš, protože nechceš.
Nikdy se nevrátíš, protože nemůžeš.

Ztratil jsi lásku kvůli pomstě.
Ztratil jsi přátelství kvůli pomstě.
Ztratil jsi domov kvůli pomstě.

Všetko bolo krásne,
vždy si žila šťastne.
Bola slávna a pekná,
k svojmu bratovi milá.

Keď narodeniny mal,
pekný dar od sestry dostal.
Náhrdelník vzácny,
nadmieru krásny.

Nádej do neho vkladala,
s rukou na srdci prisahala.
Len pre svojho bračeka,
to najlepšie žiadala...

Žiaľ sa vkradol do jej srdca,
tu sa jej obrovská nádej rúca.
Brata nešťastne stratila,
niet lieku čo by jej bolesť zahojila.

Darovaný náhrdelník v ruke držala,
nad ním smiala sa, teraz plakala.
Chcela vrátiť čas,
brata vidieť zas...

Ako dni pomaly plynuli,

I.

Samota zabolí,
když začne padat déšť,
vše se pomalu zahojí.
Ale kráčet budeš samotou dál,
nepozbudeš starých přátel
budeš opět sám a sám…

II.

Vybral sis svou cestu
pánovi hadů oddán.
Sílu získat jsi chtěl,
v temnotě říši byl,
Na přátele nevzpomněl
bídně sis to žil…

III.

Kráčejíc svou pomstou jsi šel,
já jen přihlížet mohl.
Hledal jsi bratra svého,
nemilosrdně zabil jsi ho.
Ubíral ses nejistotou
Rukou jsi pohnul…
…a pouta přetrhnul

IV.

Pravdu jsi brzy pozřel,

No... ehm, prosím ty, kteří nemají rádi nepovedené povídky (což jsou asi všichni xD), tak tohle nečtěte xD Je to moje první a poslední básnička, kterou jsme se kdy pokoušel sesmolit :-D

Svět ninjů mi před očima mizí,
přál bych si, aby mi byl cizí.

Jsem tu však stále, já, abu muž,
co zabod svému příteli do zad nůž.
Však nikdo mou zradu nevytušil,
a já, ve strachu, jsem to využil.

Teď mě však trápí hrozná muka,
ve svých snech vídám mrtvého kluka.
Od úst mu odtéká krev,
a všude kolem je slyšet řev.

Od narodenia sám žil,
nikto mu nikdy neveril.
Každý sa mu vyhýbal,
každý ním len pohŕdal.

Nevedel prečo bol vždy sám,
nevolal ho nikto k hrám.
Priateľstvo nikdy nepoznal,
nikto ho vtedy neuznal...

Nad svojou samotou kraľoval,
nikto mu lásku nedaroval...

No bol tu aj niekto celkom iný,
ďalší chlapec, rovnako osamelý.
Po dlhom čase našiel čo hľadal,
chlapca za pravého priateľa mal.

Ďalších dobrých ľudí si obľúbil,
po toľkej samote si to zaslúžil.
Mnohé priateľstvá časom získaval,
putá medzi nimi stále spevňoval.

Jsme jako jednoduché protiklady,
černá nikdy nemůže být čistě bílou,
láska s nenávistí nerozumí si nikdy,
mnou cloumá zoufalství, on vládne silou.

Jsme jako protiklady stejné,
však prudce ti dva si protiřečí.
Nikdy nebylo, nebude to jiné,
Když já se směju, ona brečí.

Trpíme oba žízní krutou,
leč u napajedla stojíme.
Spojeni tou nitkou dutou,
moc o sebe se bojíme.

KONEC

Konec je začátkem něčeho nového
Tajemného a přeci jen známého
Na konci uvidíš, to o čem sníš
Na konci chodby vždy světlo uzříš

Konec je slovem i větou zaráz
Konec je jako obrovský náraz
Koncem vše začíná, začátkem končí
Jednou se setkají, poté zas loučí

Na konci života uvidíš to
O čem jsi snil, však pohltilo to zlo
Uvidíš přítele, možná i víc
Pokud však nezemřeš, nebude nic

***

Je to o mém momentálním (už dlouho trvajícím) stavu. Tudíž je to takový..divný.

Máš nade mnou moc
jako bezměsíčná noc.
O té moci zvaná láska nevíš
a přitom stále jenom mlčíš.

Chci vedle tebe usínat, probouzet
a ráno ti snídani nabízet.
Ovšem tento sen se nikdy nestane,
až když moje srdce bít přestane.

Sejdeme se v jiném světě a čase
a moje ruce spočinou na tvém pase.
Naše srdce a duše splynou v jedno
a zmizí to velké břemeno.

Teď jsme se konečně potkali
a lásku svou si vyznali.
Co bych měla na závěr říct?
Milovat se není hřích.

[color=black][center]Jako ostré bodnutí, jako kamenné srdce,

Som tu zase s parodiou na znamu vec. Po minulej Ľudovečke je tu Mor´ho! od Sama Chalupku. Užite si to.

Zliezli démoni z hory, tiahnu na Konohu,
jeden z nich sa potkol a zlomil si nohu.
Preskočili jednu púšť, aj dedinu Sunu,
tam nechali ďaľšieho, toho bez rozumu.

Duní vietor a démon za démonom sa valí,
ďaľší z nich sa zasekol chvostami do skaly.
Pod tou skalou stál starý muž,
čo jednou nohou v hrobe bol už.
Démon zrazu naňho spadol,
dedko (chudák) do zeme zapadol.

Šiesti zvyšní išli ďalej,
prišli až do zeme malej.

[font=Book antiqua]Nenávidím tu hroznou dobu, jen boje a smrt,
nenávidím tu válku a její oběti na zemi ležící.
Nenávidím povinnost bojovat a mít z toho p*d,
Nenávidím tyhle krvavé kosti v půdě tlející.

Nenávidím každodenní usínání na válečném poli,
nenávidím snění těch krví prolitých nočních můr.
Nenávidím své slané slzy, když tu děláme vo*y,
Nenávidím, když nás nutí násilím čelit návalu stvůr.

Nenávidím den, kdy započal ten boj nekončící,

[center]Budúcnosť je tak vzdialená

V jeskyni, hluboko v lese,
modrovláska na stůl oběd nese.
Do talířů jídlo hází,
neví, že u stolu někdo schází.
Deidara má dotaz, zda už jít smí,
Itachi zatím, na židli spí.
Kakuzu počítá drobáky,
Zetsu přemýšlí, zda by strávil i zvířecí hlodáky.
Kisame by chtěl domácího mazlíčka-rybičku,
Hidan by radši krásnou kosu z letáčku.
I když hlad ho v břiše šimrá,
Pein se zhnuseně v jídle mimrá.
Konan se vztekle otáčí,
směrem k pokoji rychle vykráčí.
Tobi zatím venku řeší dilema,
které jen tak denně nemá.