Na první pohled a na první střetnutí 7.díl

Yami zamžikala svými dlouhými řasami a pomalu pootevřela jedno víčko. Byla tma, i přes to, že byl den, to ona poznala. Milovala spánek a tak přesně věděla, kdy ho má povolený a kdy ne. Rychle víčko zavřela. Nesnášela, když bylo světlo, ale ještě víc nesnášela, když mělo být a místo něj byla tma. Nakonec se stejně odhodlala oči otevřít. Její zvědavost byla totiž moc velká, když si náhle uvědomila, že se cítí stále živá. A ano, opravdu. Necítila se JEN živá, živá skutečně byla. Všimla si dřevěného stropu, dřevěných stěn a v nich několik zatlučených prken, přesně v místech, kde měly být ony zdroje světla. Byla nevrlá a hlavně unavená, cítila se, jakoby prospala celou věčnost, což mělo právě ten zdánlivý opak, kdy chtěla ještě dále spát, protože místo svěžího rána jako vždy, kdy má dovoleno spát jen devět hodin, spala rozhodně o hodně déle. V jednom z temných rohů pokoje vycítila pohyb. Konečně se tedy rozhodla odlepit od matrace a místo ležení, teď na posteli seděla.
„Dobré ráno Yami,“ pozdravil ji klidně, jakoby ji tak zdravil každý den. Yami tomu nevěnovala příliš velkou pozornost a dále přimhuřovala víčka a snažila se v té tmě rozpoznat osobu, kterou stejně očekávala, přesto však doufala, že to bude někdo jiný. V rohu se ozval zvuk škrtnutí sirky o hrubý povrch. Malý plamínek, který se brzy zvětšil, jakmile se dotknul knotu svíčky, ozářil dostatečný prostor místnosti.
„A doprd*le, já věděla, že…“ Yami se chvíli zdržela a přemýšlela, jestli je dobré plácnout zrovna toto před jejím bývalým klukem a taky hlavně před tím, kdo ji zabil.
„Hehe, dobré ráno Akiro,“ pozdravila ho trošičku zneklidněle a oči jí přitom směřovali ke dveřím. Akira si uvědomil, co by mohlo v příštích sekundách nastat, ale byl příliš ohromen, než aby stačil něco udělat předem.
„Počkej Yami, to není dobrý-,“ nestačil doříct a raději se chopil činu zastavit Yami dříve, než zdrhne. Yami popadla kliku dveří. V hlavě se jí mihotal celý záblesk toho, jak jí právě on zabíjí, jak ji právě on teď o něco žádá a jak klika pod její dlaní určitě nepovolí a ona nebude volná. Klika však byla zcela úplně volná a stejně tak i ona. Chystala se rychle otevřít dveře, ty však byly proti ní. Akira je totiž vzápětí, kdy je začala Yami otevírat, rychle přibouchnul. Yami se opřela o dveře zády a snažila se pravidelně nadechovat a vydechovat. Akira měl stále dlaň přitisknutou ke dveřím a upřeně se jí díval do očí. Snažil se jí tím dokázat, aby mu zase pro jednou věřila, ale ani on nebyl na jejich setkání plně připraven. Už dál nemohl, něžně jí přejel prsty po tváři. Jeho koutky úst se začali mírně zvedat do malého povzbudivého úsměvu. Byl tak slabý, že ji nedokázal ani v tenhle moment ochránit. Odhrnul jí z obličeje ten neposedný pramen vlasů, který jí tam padal snad každou chvílí a ona ho tam nechávala volně být a pak se zaměřil na její rudě červené rty. Napřed jí jen jemně políbil, ale pak už to nebyl jen pouhý polibek.
„Tohle… nesmím,“ řekl Akira vzdorovitě a odtáhl se od Yami.
„Dobře,“ přijala to pohotově, protože ona s tím na rozdíl od něj neměla takový problém. „Ehm… proč, že vlastně nemůžeš?“ rozhodla se ho nakonec zeptat, protože jí bylo třiceti sekundové ticho nepříjemné, hlavně po tom, co se stalo před těmi třiceti sekundami. Akira se trošičku zarazil a snažil se něco rychle vymyslet.
„Nό, víš ono…“ Akira se nervózně pousmál. „Na to musím mít důvod?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla mu a dál už se tím nezabývala. Sedla si na kraj postele a on si přisedl vedle ní. Naschvál, se k němu přisunula blíže a položila si hlavu na jeho rameno. Akira malinko nadskočil, protože si Yamiko vůbec nevšimnul. Byl hluboce ponořen ve svých myšlenkách. Mohl by jí toho tolik povědět, ale vůbec se mu do toho nechtělo.
„Je mnoho věcí, které dělat nemůžeme, ale kvůli touze to udělat se o to stejně pokusíme, je v pořádku se tomu bránit, ale není ani špatné se tomu nebránit,“ řekla mu a přitiskla se k němu, co nejvíc to šlo. Všimla si, že má na sobě to stejné oblečení jaké měla v den, kdy šla s Narutem za Aiko a za Sasukem, jen byl rozdíl v tom, že nebylo rudě červené, neboli zbarvené od její krve, ale čisté, jakoby se ten den ani neodehrál. Akira přikývnul a položil svoji hlavu na tu její, jednou rukou ji hladil po jejích blonďatých vlasech a druhou ji držel za ruku, jakoby neměl nikdy v plánu ji pustit.
„Omlouvám se,“ zašeptal jí do vlasů.
„To je v pořádku,“ bránila se jeho dobrosrdečnosti a přála si, aby byl víc zlý.
„Můj plán byl, ochránit tě, ale zároveň tě zabít… Muselo to vypadat tak, že jsi zemřela, před očima všech. Jsem taky naprosto připraven dostat ten nejhorší trest, Aiko to viděla, takže se o to určitě postará, a taky chci, aby si tu zlost vybila na mně, ne na ostatních z organizace, proto to Naruto ví, ví, že ty žiješ a pokud Aiko bude chtít udělat nějakou blbost, zabrání jí v tom.“ Akira dokončil svoji přednášku o jeho těžce vypracovaném plánu a čekal na Yaminu odpověď.
„Jsi naprostej Idi*t,“ řekla a vstala z postele. „Pokud si chceš chcípnout, do toho, ale nedovolím ti pošpinit ruce mojí sestřenice! Určitě by si moc ráda vylila na tobě svůj vztek, ale potřebuje si také zařídit svoji důležitou věc, a když už se máš nějak odčinit, tak jí v tom pomůžeš.“ Yamiko se nadechla a pak vydechla celý zbytek své nespokojenosti. Ani trošku nepochopila nynější situaci, kdy je její život v nebezpečí a měla by se skrývat, situaci, kde jsou v sázkách životy více lidí, než jen život její. Vše si shrnula jednostranně.
„Ve zkratce… Půjdeš se mnou do Listové a pěkně se Aiko omluvíš a pak, jako můj věčný ochránce mi ty! Kushiruto Akiro budeš stát vždy po boku, upozorňuji vždy! No, dobře, tak ne vždy, ale když zrovna nebudu potřebovat soukromí, tak vždy!“ upozornila ho Yamiko a tentokrát jí bylo dovoleno otevřít dveře.
„A už nikdy mě neopustíš,“ dodala spokojeně a vykročila do bílého zimního dne. Akirovi tedy nezbývalo nic jiného, než opustit zbytek svého plánu zahrnujíc neodhalovat se veřejnosti a chránit ji vlastním životem a začal se raději prozatím věnovat vymýšlení nového plánu, který určitě nedopadne zrovna nejlépe.

Před branami Listové
„Tak, tohle je můj nynější domov,“ představila Yamiko svoji milovanou vesnici a rukou objela ve vzduchu celý dosažitelný obraz Listové vesnice.
„Jo, já vím, byl jsem tu, vzpomínáš?“ prohodil s mírnou zábavou v hlase, kdy právě on měl na toto místo opravdu úžasné vzpomínky. Skoro dva měsíce v téhle vesnici ani jeden z nich nebyl a tak chvíli stáli před bránou a vzpomínali na poslední okamžiky, před tím, než odešli. Nevzpomínali však dlouho, protože při první společné vzpomínce se oba zatvářili poněkud kysele.
Museli si shrnout, co vše budou muset zařídit a co vše budou muset vysvětlit. Vstoupili do vesnice. Ulice byli prázdné, nikdo nikde nebyl, přesto si však raději přehodili přes hlavy kapuce. Bylo pro ně ideální vstoupit neviditelně. Právě procházeli kolem parku, nebyli daleko od Yamičiného domova, ale přesto do něj nemohli vstoupit, ne teď, ne do té doby, dokud se vše neujasní. Brzo stáli u svého cíle, tam, kde vše začalo. Yami se vyloudil úsměv na rtech, ochotně vzala za kliku dveří a vtrhla dovnitř.
„Sem zpěěět Tsunade-samá!“ pozdravila spící osobu, co nejvíce nahlas, aby ji probudila. Tsunade odlepila obličej z papírů a chvíli hleděla na dvě postavy v černých pláštích.
„Ah, jasně, ahoj Yami,“ pozdravila ji v klidu a jakoby nikdy neusnula, se věnovala dále svým papírům. Pak si to uvědomila, naskládala papíry pečlivě na sebe, trošku roztržitě se zvedla a přešla k Yamiko.
„Jo… Aha, měla bych přestat pít,“ rozhodla se a prstem rýpla Yamiko do ramene, aby se ujistila, jestli je to jen opravdový přelud. Už se zase chystala sednout si do svého pohodlného křesla, když se musela znovu otočit. A ano, pořád tam stáli.
„Takže.“ Tsunade si odkašlala, nadechla se a znovu si začala prohlížet postavy před ní. „Ty jsi Yamiko… a ty jsi?“ Akira si sundal kapuci a trošku nervózně se pousmál. Yamiko si také sundala kapuci.
„A-Akira, m-moc rád vás poznávám,“ řekl mírně vyděšeně, jakoby Tsunade věděla, že to byl on, kdo zabil Yami a jakoby právě ona mu to chtěla oplatit dvakrát tak bolestněji.
„Jo, chápu, Akira a Yamiko,“ nechápala stále Tsunade.
„Žiju!“ připomenula jí zvesela Yami a přitáhla k sobě Akiru. „Díky němu,“ dodala vzápětí a s širokým úsměvem se dívala na Tsunade.
„Ale, jak je to možně, vždy´t jsi…“ Tsunade se opřela o hranu stolu a stále nevěřila vlastním očím.
„Neřeknu vám jak, ani přesně proč jsem tu, přišla jsem vás jen o něco poprosit,“ řekla Yami a zatvářila se tajnůstkářsky. Tsunade kývla a tak ji Yamiko seznámila se svou prosbou a také s hodně zjednodušeným příběhem.
„Dobře, rozumím… hádám, že by bylo dobré, kdyby to bylo už dnes, vzhledem k tomu, že je teprve půl osmé a taky jsi naléhala, že by to bylo nejlepší, co nejdříve.“ Tsunade si povzdechla. „Platí, ještě dnes se stanete studenty Akademie, tedy ty,“ opravila se a zaměřila se na Akiru. „Protože Yami už teoreticky studentkou Akademie je, i když, vlastně… původně je mrtvá, takže… Nό, myslím, že bychom měli raději už jít,“ řekla spěšně a zamířila ke dveřím. V lavicích už seděli téměř všichni žáci a ti, co neseděli, tak se rychle snažili dostat na svoje místo. Iruka za sebou zavřel dveře a jako vždy začal hodinu s tím, že zkontroloval, kdo z jeho studentů chybí. Dostal se až na řádek, který byl několikrát přeškrtnutý, chvíli na něm nechal pohled, ale po chvíli přešel k dalšímu řádku.
„Je tu Yumichi-.“ Iruka ztichl. Přerušilo ho náhlé vykopnutí dveří a rozčílený hlas páté Hokage.
„Hááái! Yumichiki Yami je tu!“ vykřikla vesele Yami před celou třídou a široce se usmála. Byla ráda, že je zase všechny vidí a chtěla se hlavně pořádně předvést. Akira poklepal Yamiko na rameno.
„Ehm… Yamí? Myslím, že se Tsunade-sama na tebe trošičku zlobí,“ řekl tiše, protože před tolika lidmi se necítil dobře a v některých koutech třídy i možná dost nechtěně.
„Hm… myslíš?“ zeptala se nevědomě Yami, když v tom byla násilím vyvlečena ven ze třídy. Akira tam zůstal stát napospas osudu.
„He, he,“ zasmál se trošičku nervózně. Konečně přišly očekávané otázky a šepot mezi všemi ze třídy, i Iruka byl dost v šoku. Bohužel přišlo i to, co očekával, že se stane, pokud to někdo rychle neobjasní. Aniž by to někdo stačil zaregistrovat, Aiko stála přímo naproti Akirovi a neměla příliš pěkný pohled. Bleskurychle vytáhla kunai. Akira naštěstí útok čekal a tak se mu vyhnul. Chytil ji za paži a otočil ji k sobě zády. Jednou rukou zformoval jednoduchou pečeť a přiložil jí dva prsty na záda. Aiko se přestala hýbat. Naruto nasadil obávaný výraz… tuto techniku použil Akira i na něj a moc dobře si pamatoval, že její účinek není vůbec pěkný. Aiko ztratila rovnováhu. Akira ji podepřel a pomalu ji opřel Irukovi o stůl.
„Promiň mi to, ale nemůžu umřít,“ řekl šťastně a sedl si vedle ní.
„Nesnáším, tě, pokaždé, když tě vidím, tak se mi za něco omlouváš,“ řekla ospale. Víčka jí ztěžkla. Naprosto dokonalá technika zabrala, chvíli se teď prospí.
„Hej, hej, co si myslíš, že děláš mé Aiko-chan?“ zeptal se Sasuke mírně vytočeně, ani ne kvůli tomu, že ji před chvíli uspal nějakou technikou, ale spíše kvůli tomu, že Aikčinu hlavu podepíralo jeho rameno.
„Drž hubu a sedni si!“ přikázal mu stroze Akira. Jakoby bez vědomí Aiko a Yami byl úplně někdo jiný. Vypadal teď mnohem víc frajersky a drsněji, než před chvílí. Yami by ho za toto chování nejspíš pochválila… a o chvíli později by mu možná i vrazila. Sasuke však byl stejně arogantní jako on, přeci jen tu osobnost, kdy se chová až nezdravě mile má kvůli Aiko.
„Hm… myslím si, že mě tak lehce nepřesvědčíš,“ řekl provokativně a mířil si to k němu.
„Vážně?!“ zeptal se pro jistotu Akira a vstal, ujistil se, že Aiko je opřená tak, aby nespadla.
„Nemám čas se zabývat s takovým blbečkem, jako jsi ty,“ řekl upřímně Akira.
„Vážně?“ zeptal se tentokrát Sasuke.
„Jo.“
„Ne.“
„Co ne?“
„Nestojíš mi za to,“ řekl Sasuke. Celá třída nechápala naprosto, o co tam jde, ale pozorovala je dál. Možná, že přeci jen vyšli ze cviku…
„Dobře,“ souhlasil Akira. Naštěstí jejich nesmyslná hádka nestačila pokračovat, protože do třídy vešla Yamiko.
„Všém se moc omlouvám,“ řekla otráveně, jako by k tomu byla donucena a podle veselého úsměvu Tsunade tomu tak zřejmě skutečně bylo. „Tohle je můj k-kamarád Akira-s-san,“ vykoktala nesouhlasně. Nikdy nevěděla, co je vlastně zač, ale teď by raději řekla: „Neznám ho, dejte ho pryč!“ Dokázala si totiž živě představit, jaký problém bude, když se Sasuke a on nepohodnou. Nebo on a Naruto, nebo on a Shikamaru, nebo on a Kiba, nebo on a… všichni ostatní kluci, možná i některé holky. Akira rozhodně nebyl typ kluka, který by se jen tak s někým kamarádil. Jen pokud by se ona nenabídla a všechny mu je řádně nepředstavila. Jenže v tom byl ten problém… byla moc líná na to, aby se o to jen pokusila.
„Bude chodit sem na Akademii. Je velmi milý a hodný, takže se ho prosím nepokoušejte nějak naštvat, nebo víte co, raděj se s ním vůbec nebavte, dobře? Každý, kdo s ním promluví, bude nucen přijít na moje první rockové vystoupení!“ poučila je a odtáhla Akiru od Sasukeho. Všichni přikývli.
„Super,“ oddychla si. Podívala se na Akiru. Ten se jen otřepal a snažil se tvářit, jakoby nic.
„Hej, Akiro? Můžeš mi vysvětlit, proč je Aiko opřená o tu lavici?“ zeptala se ho s úšklebkem, kterým jasně naznačovala, co se bude dít potom, bez ohledu na to, co odpoví, protože věděla, co bude jeho odpovědí.
„No-no, víš, j-já ti to vysvětlím, to bylo kvůli t-“ Akira přestal vysvětlovat. Sasuke se posměšně usmál. Všechen odpor byl marný.
„Pitomče!“ křikla na něj a praštila ho. Akira zalitoval, že kdy pochyboval o Yaminé síle a vůbec odvaze někoho praštit… ale přeci jen měla to v krvi.