Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 004

004 - „Kde je Kakashi?“
Ráno jako první probudila Temari.
„Uááá,“ zívla a protáhla se.
„Ááá,“ vykřikl jsem a spadl z postele a polovinou těla jsem zalehl Temari.
„Nemůžeš zívat trochu tišeji?“ zeptal jsem se jí naštvaně.
„No to promiň a nemohl bys padat né tak silně?“ zeptala se tím samým tónem.
„Už to neřeš,“ řekl jsem a vstal z ní, „měli bysme jít na snídani a kolik vůbec je?“ zeptal jsem se. Podívala se na můj budík.
„Je... devět!“ vyjekla.
„Devět?!“ ujišťoval jsem se.
„Jo!“ řekla a zmizela v koupelně. Asi po dvaceti minutách vylezla už upravená a oblečená. Mně to netrvalo tak dlouho, asi jen deset minut.
„Jdem! Rychle!“ pobídla mě.
„To ty jsi ten, komu to trvalo tak dlouho,“ řekl jsem jí, ale ona mě popadla za ruku a spolu jsme rychle utíkali dolů na snídani.
„No, no, co tak rychle?“ ptala se máma pohoršeně.
„Spěcháme, v deset máme být před bránou,“ řekl jsem jí, rychle si nalil kávu a vzal míchaná vajíčka.
„Na,“ podal jsem vajíčka i Temari. Snídani jsme do sebe doslova naházeli. Bylo přesně tři čtvrtě, když jsme vycházeli z domu.
„Zapoměla jsem vějíř!“ vzpomněla si Temari a utíkala zpátky do domu. Po deseti minutách se vrátila celá zadýchaná.
„Kdes byla tak dlouho?“ zeptal jsem se naštvaně, protože nám zbývalo jen deset minut.
„Hledala jsem vějíř,“ odsekla a rychle si ho za chůze přivazovala na záda.
„Máme už jen deset minut!“ řekl jsem jí a vykročil jsem.
„Já vím,“ řekla a šla dál. Ani slovem se nezmínila o včerejším večeru, ani nic nenaznačila. Chovala se prostě normálně.
„Tak se tak budu chovat taky,“ řekl jsem si a vykašlal se na včerejší večer i na to, co se stalo i nestalo.
„Konečně,“ oddychl jsem si u brány Konohy. Byl tam Kiba, Tsunade a Yamato? Co ten tam dělá? A proč mě nepřekvapuje, že tam není Kakashi a je minimálně deset minut po deseti hodinách?
„Neviděli jste Kakashiho?“ vyštěkla na ně Tsunade hned, jak jsme přišli.
„Ne,“ řekl jsem a Tsunade se podívala nervozně směrem do Konohy.
„Ech, Tsunade-sama proč je tady Yamato?“ zeptal jsem se.
„Aha... No malá změna plánu, půjde s vámi i Yamato, protože nevíme, co máme čekat, tak půjde i on,“ řekla na to Tsunade. Najednou se objevil Kakashi.
„Ehm... Po cestě jsem potkal starou babičku a pomáhal jí s...“ začal se vymlouvat a škrábat na hlavě.
„Kakashi!“ křikla po něm varovně Tsunade, „víš, že to je důležitá mise,“ řekl mu.
„Jasně, jasně, omlouvám se,“ omluvil se, dal ruku dolů a všiml si i nás.
„Jé Shikamaru, Temari, Kiba a Yamato?“ divil se, proč je tady i Yamato a přitom se tvářil, jakože nás vidí poprvé v životě.
„Ano, Yamato půjde s vámi, nevíme, co máme čekat a jeho mokuton by se mohl hodit,“ zopakovala mu Tsunade, „všichni víte, co máte dělat?“ zeptala se a přejela nás pohledem.
„Hmm...“ zabručel jsem.
„Jasný!“ ujistil ji Kakashi.
„Ano,“ řekla Temari.
„Jo,“ řekl Kiba a Akamaru štěkl, jakože taky ví.
„Výborně,“ oddychla si Hokage, „tak běžte. Snad se vám to podaří,“ pobídla nás zachmuřeně a my vyskočili na první větve prvních stromů v lese, ve kterém byla Konoha.
„Shikamaru!“ sykla Temari a odrazila se od větve. Ta se pod silou s jakou na ni došlápla zlomila.
„Hmm?“ zabručel jsem.
„Děláš jako by se nic nestalo,“ vyčetla mi.
„Já?!“ vyjekl jsem, „to ty jsi dělala jakože se nic nestalo, ne já... Řekl jsem si, že nejspíš to nic neznamená a že to nechceš řešit,“ řekl jsem jí na to.
„Chci to řešit!“ řekla.
„Hmm... Tak to řeš,“ řekl jsem a zrychlil a ostatní jsem nechal daleko za mnou.
„Tak zastav!“ zakřičela na mě.
„Dobře,“ řekl jsem a zastavil na jedné větvi. Postavila se vedle mě.
„Shikamaru, já-já tě mám ráda a chtěla bych, ehm, něco s tebou mít,“ řekla nervózně a vyhýbala se mi pohledem.
„A co?“ zeptal jsem se a přistoupil k ní.
„No...“
„No?“ ptal jsem se. Konečně se mi podívala do očí.
„Něco,“ řekla a políbila mě. Objal jsem ji a oplácel jí to. Pootevřel jsem oči a protože jsem stál čelem k místům, odkud jsme přišli, viděl jsem ostatní jak se přibližují a přibližují.
„Ostatní,“ zamumlal jsem jí do rtů.
„Neřeš je,“ zamumlala ona a přitiskla se ke mně. A to už byli u nás.
„Máme misi,“ připoměl nám Kiba. Kakashi s Yamatem se radši dívali jinam a dělali jakože nás nevidí.
„Uch, promiňte,“ odrhl jsem se od Temari.
„Máme veledůležitou misi a oni se tu klidně jen tak muckají,“ řekl pomyslnému publiku Kiba a protočil oči.
„No tak promiňte,“ omluvila se jim znovu Temari. Yamato s Kakashim se uráčili se na nás podívat.
„Dáme si přestávku,“ řekl Kakashi, který byl velitel mise.
„Konečně,“ řekl jsem a chtěl seskočit, ale ujela i noha a já padal dolů. Zmocnila se mě závrať.
„Zvláštní,“ pomyslel jsem si, „nikdy jsem závratěmi netrpěl.“
Jako ve zpomaleném záběru jsem padal a padal. Tvrdě jsem dopadl a ztratil vědomí.
…
Když jsem se probudil, viděl jsem rozmazaně a nad sebou jsem rozeznával hodně zelené barvy.
„Ah... Au!“ řekl jsem, když jsem si sáhl na hlavu omotanou obvazy a pokoušel si sednout.
„Už je vzhůru,“ ozval se nějaký hlas, zněl jakoby z velké dálky. Někdo mě přimáčkl zpátky na zem.
„Hej! Nech mě!“ řekl jsem tomu někomu.
„Shikamaru! TY toho nech!“ křikla Temari, její hlas jsem poznal.
„Pomalu si zkus sednout,“ ozval se další hlas. Pokusil jsem se zaostřit na všechny, co seděli kolem mě.
„Au! Moje hlava,“ postěžoval jsem si, ale posadil jsem se.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se první hlas, který by mohl patřit Kibovi.
„Ne to teda nejsem v pořádku,“ odsekl jsem a konečně zaostřil na všechny.
„Co se vlastně stalo? Proč jsi spadl?“ zeptal se Kakashi.
„Nevím, najednou mi uklouzla noha a já padal dolů, zamotala se mi hlava a pak už jsem nejspíš ležel,“ řekl jsem mu.
„Počkejte,“ řekl mi Yamato a vyskočil nejspíš na tu větev.
„Někdo na ni nastražil tohle,“ ukázal nám na dlani něco mazlavého, když po chvíli seskočil zase zpátky.
„Hmm...“ zamyslel se Kakashi a sáhl si na tu mazlavou hmotu, „vypadá to jako nějaký lůj nebo tak něco,“ řekl a Temari s Kibou si na to taky sáhli.
„Někdo nás sleduje,“ řekl jsem.
„To není možné. Cítil bych ho!“ řekl Kiba.
„A třeba ne... Nevíme, co jsou zač. Můžou používat nějaké jutsu na zamaskování,“ řekl jsem mu na to a bolestně sykl.
„Můžeš pokračovat v cestě?“ zeptal se mě Kakashi.
„Jasně,“ řekl jsem a pokusil jsem se vstát, ale svět se semnou zatočil a já si kecl zpátky na zadek.
„Už vím,“ řekl Kakashi. Za chvíli jsme zase pokračovali, všichni po svých, jen já se nesl na Kakashiho zádech, po hodině se střídali s Yamatem. Stmívalo se a tak Kakashi oznámil, že se utáboříme a ráno budeme pokračovat.
„Uch... Konečně,“ řekla Temari a ladně seskočila z větve na zem.
„To by mělo být dobré místo,“ řekl Yamato, spojil ruce a před ním vyrostl menší domek se znakem Konohy. Pochopitelně byl celý ze dřeva, ale vypadal přívětivě.
„Tak jdem,“ řekl zadýchaný Kiba, Akamaru souhlasně štěkl.
„Konečně,“ povzdechl jsem.
„Konečně?!“ vyjekl Yamato, „vždyť ses jen nosil!“
„To taky vyčerpává,“ řekl jsem a slezl z Kakashiho zad. Hlava se mi už netočila. Naštěstí.
„Uff,“ vydechl jsem a dopadl na jednu přinesenou podložku na spaní v nějakém prázdném pokoji, který se mi podařilo najít.
„Shikamaru?“ ozvalo se z chodby.
„Hmm?“ zabručel jsem v polospánku.
„Můžu jít za tebou?“ zeptala se Temari, která odhrnula dřevěnou zástěnu pokoje.
„Hmm... Když chceš,“ odpověděl jsem jí. Ona si roztáhla svoji podložku těsně vedle mojí a plácla sebou na ni.
„Jejda,“ vyjekla, když dopadla na vějíř. Vstala a rychle si ho sundala a položila na zem.
„Lehneš si už?“ zeptal jsem se nevrle, „chtěl bych spát.“
„Tak promiň no!“ odsekla, lehla si a přitulila se ke mně. Jednou rukou jsem si ji přitiskl k sobě a začal ji hladit po vlasech. Za chvíli spokojeně oddechovala. Já jsem nemohl usnout, i když jsem byl k smrti unavený. Pořád dokola jsem přemýšlel, co je teď mezi mnou a Temari. Pak se mé myšlenky přesunuly k Akatsuki a k vyjednávání, až jsem konečně upadl do neklidného spánku. Nejdřív jsem ležel na zádech na nějaké louce. Pohoda, sluníčko teplo... Najednou se to změnilo. Kytky, co tam rostly se proměnily v tajemné postavy v černých pláštích s rudými mráčky bez tváře. Vysmívaly se mi. Křičel jsem na ně, ať toho nechají, ale smály se ještě víc. Chtěl jsem na ně zaútočit, ale když jsem to zkusil, prolétl jsem nimi a padal z útesu a křičel. Najednou jsem zjistil, že ležím na podložce v dřevěném domku někde v lese.
„Proč křičíš?!“ vyjekla Temari, která se nejspíš probudila.
„Ech... Noční můra,“ řekl jsem. Byl jsem zpocený a zadýchaný a seděl jsem.
„Co se ti zdálo?“ zeptala se starostlivě a zkoumavě se na mě podívala.
„Ležel jsem na zádech na nějaké louce...“ vyprávěl jsem, ikdyž se mi moc nechtělo.
„Aha... Myslíš, že by se ti dokázali dostat do snů? Nebo že by to bylo nějaké genjustu?“ přemýšlela.
„Nevím, jen doufám, že se mi už nic takového zdát nebude,“ zadoufal jsem a zase si lehl. Zase se ke mně přitulila.
„Nebo jsi tak unavený, že se ti zdá tohle,“ přemýšlela dál.
„Už to neřeš,“ zarazil jsem ji a dal jí pusu na čelo.
„Hmm... Tak jo,“ souhlasila a vlepila mi pusu, ale pak zavřela oči a spala. Modlil jsem se ke všem bohům, kteří mě byli ochotní poslouchat, ať se mi už nic takového nezdá. Nakonec jsem s tímhle na mysli usnul. Už se mi nic takového nezdálo. Díkybohu.
Ráno jsem se probudil a hrozně jsem se lekl, protože Temari vedle mě nebyla. Okamžitě jsem vstal a odhrnul zástěnu mezi pokojem a chodbou. Zahlédl jsem Kakashiho bez vesty, jen v černých kalhotách a černém tričku bez rukávů a s maskou, jak někam jde.
„Kakashi-sensei!“ křikl jsem na něj.
„Hmm?“ otočil se. Vypadal ospale, ale to mi bylo v tu chvíli jedno.
„Kde je Temari?“ ptal jsem se vyděšeně.
„Šla k potoku se umýt nebo co. Nevím přesně... Mě tyhle holčičí věci nezajímají,“ řekl naprosto klidně a ospale.
„Díkybohu,“ vydechl jsem potichu, „a kde je ten potok?“
„Asi pět minut cesty na západ,“ řekl a zašel nejspíš do jeho pokoje.
„Díky!“ křikl jsem, ale už byl vevnitř a pospíchal jsem za Temari. Asi po třech minutách („Říkal pět minut!“) jsem tam dorazil.
„Shikamaru, co je?“ zeptala se vesele a s úsměvem Temari u řeky, když si oplachovala obličej.
„Co je?“ zeptal jsem se možná trochu chladně, protože hned změnila výraz.
„Ano, co je? Jak to, že jsi tady?“ řekla.
„Nebyla jsi v pokoji, tak jsem se lekl, kde jsi,“ vysvětlil jsem jí už normálně.
„Aha, promiň...“ omluvila se.
„Bál jsem se,“ vyčetl jsem jí.
„Myslíš, že se o sebe nedokážu postarat?“ zeptala se chladně.
„Ale jasně, že umíš, ale nebyla jsi tam, tak jsem se lekl, že tě někdo v noci unesl nebo...“
„Dost! Kdyby mě někdo chtěl unést, bránila bych se a ty by ses nejspíš vzbudil!“ přerušila mě.
„Ale...“
„Myslíš, že mi musí pořád někdo stát za zadkem?!“ nenechala mě domluvit.
„Ne, ale...“
„Jsem samostatná! Ne jako ty!“ řekla naštvaně.
„Poslouchej mě!“ zakřičel jsem na ni, ztichla, „prostě jsem se lekl! Teď poslední dobou všechny ty hrůzy okolo Akatsuki a zavražděných jinchuuriki...!“ řekl jsem už normálně nahlas a naštvaně se na ni podíval.
„No jasně! Pán se lekl!“ ječela hystericky.
„Neječ,“ poradil jsem jí klidně a odkráčel zpátky do domku.
„Pán se urazil!“ ječela za mnou. Pak se ozvalo tlumené lupnutí.
„Uh...?“ ptal jsem se sám sebe co to je. Šel jsem se podívat a zahlédl bílého chlápka. Nepřemýšlel jsem a schoval jsem se za strom a díval se, co se bude dít dál. Pak se bílý otočil a já ho mohl vidět pořádně. S hrůzou jsem zjistil, že vypadá hodně zvláštně. Byl celý bílý, jakoby rozpůlený a uprostřed těla se mu táhla klikatá linie stehů, či co to bylo, měl zelené vlasy a na obličeji měl škleb. Temari zmizela, prostě tam nebyla. Pak se vedle něj objevil nějaký muž s oranžovou maskou, z pod které bylo vidět jen oko – Sharingan.
„Skvěle jsi to zahrál, Zetsu,“ řekl maskovaný spokojeně.
„Díky,“ poděkoval bílý. Pak oba zmizeli v otvoru pro oko maskovaného muže. Muž v masce na sobě měl Akatsuki plášť.
„Cože?! Akatsuki?! Máme se s nimi sejít, tak proč...?“ ptal jsem se v duchu. Šel jsem zpátky do domku. Přede dveřmi stál Kiba a Akamaru a větřili.
„Ahoj,“ pozdravil jsem je.
„Ahoj,“ řekl nepřítomně Kiba a Akamaru štěkl. Vešel jsem a viděl Temari, jak se ptá Kakashiho, kde jsem. Kakashi jen nevěřícně hleděl, protože před půlhodinou ji viděl vycházet ven.
„Ahoj,“ řekl jsem jim.
„Jak je možné, že je Temari tady?“ zeptal se hned Kakashi zmateně.
„No to bych taky rád věděl,“ řekl jsem, „protože před chvílí jsem se s Temari pohádal u potoka,“ řekl jsem chladně a střelil po ní pohledem.
„Pohádal?! Se mnou?!“ vyjekla Temari.
„Jo, s tebou,“ přisvědčil jsem, „ale pak, když jsem odcházel, slyšel jsem takové lupnutí a tak jsem se vrátil a...“ vypověděl jsem jim, co se mi stalo, když jsem odcházel. Řekl jsem jim vše o maskovaném a bílém. Jen na mě hleděli. První se probral Kakashi.
„Proč by tohle dělali? Máme se s nimi sejít...“ přemýšlel Kakashi.
„Taky jsem si říkal,“ řekl jsem mu na to.
„No, nebudeme to teď řešit,“ řekl Kakashi, „po cestě to povyprávím Yamatovi – pořád ještě spí, ale bude muset vstávat,“ řekl ještě a odsunul zástěnu jeho pokoje. Yamato spokojeně pochrupoval jakoby se nic nedělo.
„Hej, vstávej,“ ždrcl do něj Kakashi. Yamato jen cosi zamručel, otočil se na druhý bok a spal dál.
„Yamato! Hoří les!“ vykřikl Kakashi. Tentokrát Yamato vystřelil.
„Kde?!“ vyjekl a byl už absolutně bdělý.
„Nikde, potřebovali jsme, aby ses vzbudil,“ řekl naprosto klidně Kakashi.
„Chjo, to jste mě nemohli jen tak prostě vzbudit?“ zeptal se naštvaně Yamato.
„Už to neřeš,“ chlácholil ho Kakashi, „sbal si, znič domek a vyrážíme. Mimochodem po cestě ti musím něco důležitého říct, něco, co souvisí z misí,“ řekl mu a odešel z pokoje ven.
„Tak já si jdu sbalit,“ řekl jsem neutrálně a odešel do mého společného pokoje s Temari.
„Hmm... Jdu s tebou...“ řekla nepřítomně a šla za mnou. Když jsme měli sbaleno, moc věcí jsme neměli a tak nám to trvalo jen chvíli, vyšli jsme ven a Yamato zničil domek.
„Vyrážíme,“ řekl Kakashi a vyskočil na větev stromu. Všichni jsme ho následovali. Já skákal vepředu, ohlédl jsem se a zahlédl jsem asi dva metry za sebou Temari, za ní Kiba, který jel na Akamarovi a asi osm metrů za nimi Kakashiho s Yamatem, jak o něčem zuřivě diskutují.
„Nejspíš se baví o to, co se mi stalo,“ řekl jsem polohlasně.
„Trpíš samomluvou?“ zeptala se Temari a přemáhala úsměv.
„Obvykle ne,“ odsekl jsem a zrychlil.
„Hej! Nemyslela jsem to jako urážku nebo tak něco... Prostě mě to zajímalo,“ řekla a taky zrychlila.
„To tak,“ odpověděl jsem a vyhýbal se jí pohledem.
„Hele tam u toho potoka jsem to nebyla já a ty to víš, já bych se s tebou jenom tak nepohádala,“ snažila se mě uchlácholit.
„Hmm...“ já na to a opět jsem zrychlil, takže jsem byl daleko před ostatními.
„Shikamaru, já tě mám ráda, nehádala bych se s tebou,“ pokračovala.
„Já tě mám taky rád, ale já se s tebou pohádal a byl jsem to já,“ řekl jsem a dál zrychloval.
„Hej! Shikamaru! Zpomal, za chvíli bysme tam měli být!“ zakřičel na mě z dálky Kakashi, „utvoříme skupinu,“ řekl a dohnal nás.