Dcera vápence - 01 - Prázdnota

Temnota, do které pomalu pronikal proužek světla, jak jsem otevírala oči. Hned potom mě zaplavila spousta dojmů a vůní, tolik, že jsem měla dojem, že mi praskne hlava. Kořenná vůně tlející půdy pode mnou, vůně deště, lesa a hub. Jemné šplouchání vlnek v blízké říčce, které mi přišlo hlasité jako vodopád. Šimrání ostré lesní trávy na obličeji a rukách, jehličí mě píchalo do zad a aniž bych to cítila, tak jsem si byla jistá, že z vlasů ho budu třepat ještě pěkně dlouho. To jsem si uvědomila během vteřinky, pak jsem se už probrala dost na to, abych začala vnímat něco jiného, než nepodstatné detaily. Prudce jsem sebou trhla a posadila se, ale okamžitě jsem zase spadla na zem. Celým tělem mi prolétla taková bolest, že jsem se prohnula jak v křeči, což samozřejmě mým zraněním vůbec nepomohlo. Celé mě to tak vyčerpalo, že jsem zase spadla na zem a už mi ani nevadilo, že mi hlína zalézá do ran. Pokusila jsem se donutit jasně uvažovat. Když odeznělo to nejhorší, bolest začala působit jako silná káva - rozjasňovala mi myšlení. Jako první jsem si trochu zhodnotila zranění. Až teď jsem si všimla, že ležím v tratolišti vlastní krve.

Zatím jsem nemyslela na to, co a jak se mi stalo - mezi mými myšlenkami a vzpomínkami ležel jakýsi neviditelný blok a já ho zatím nehodlala překračovat. Teď potřebuju čistou hlavu, jinak umřu a budu na mít na úvahy všechen čas na světě. To opravdu nebyl můj plán, aspoň ne dneska.

Pomalu, abych si ještě víc neublížila, jsem prohlédla svoje rány. Ošklivě pořezaná ruka, asi kunai, ale nic nebezpečného. Šrám na čele, krev mi teče do očí, jenom malá nepříjemnost. Pár škrábanců všude možně... Co jsem sakra dneska dělala? Tančila s kuchyňskými noži? Už to tak vypadá. (Když nic jiného, probírá se moje ironické já, pomalu, ale jistě. První dobrá zpráva dneska... Mimochodem, co je za den?) Problém nastává až u nohou. Takhle krásně čistě rozseknutý stehno jsem neviděla, ani nepamatuju. Co že jsem to dneska prováděla? Já jsem fakt šikovná. Ovšem zpět k problému. Nějaká lékařská jutsu sice umím (no, dobře, abych se nepodceňovala - umím jich docela dost, nejsem na ně vůbec levá), ale u tohohle si tak jistá nejsem.

Přeseknuté svaly a nervy a bůhví co ještě, takhle to nedokážu moc přesně určit, všude je krev. Nedělá se mi z ní špatně, takže mi to až tak nevadí, ale není přes ni nic vidět. A i kdybych to nakrásně zvládla, nemám víc chakry než na ten škrábanec na čele. Navíc ta noha přestává bolet, to je další špatné znamení, musela jsem ztratit moc krve. Vážně nemám moc dobré vyhlídky. Ještě pořád jsem ale naštěstí ve fázi, kdy si prakticky nic nepamatuju z předchozích dnů. Naštěstí. Snažím se nemyslet na nic (na to, že jsem Akiyoshi Sayuri, na svůj klan, na Sekkaigakure, ze které pocházím... to všechno by mohlo protrhnout hráz dočasné ztráty paměti a pak by moje myšlení nadobro vzalo zasvé. Vážně nechci nic vědět). Takže to vypadá, že si budu muset pomoct sama. Odtrhávám rukáv od košile a neohrabanými prsty si ho obvazuju kolem stehna. Nu což, stejně mi ten rukáv přišel moc dlouhý... Radši se k němu ani nebudu vracet pohledem, ta bílá už bude rozhodně spíš do červena...

Teď, když jsem udělala maximum pro většinu svého fyzického těla, můžu se zaměřit na to psychické. Takhle nějak by to řekl můj otec. Doufám, že po několika takových narážkách by se mi mohla začít vracet paměť. Teď stejně nemám nic moc jiného na práci, kromě modlení se, že mě tady nenajde (potažmou nenajdou) shinobi, který mě takhle zřídil. To by totiž asi nedopadlo dobře.

Místo proudu vzpomínek se jenom objevuje děsivý pocit ztráty, úděsu a prázdnoty. Doteď jsem myslela, že spojení jako "myslí mi projelo ledové ostří děsu" jsou hrozně přehnaná. Teď vidím, že ne. To ostří bolí a pálí a já jenom slyším sama sebe zašeptat staženým hrdlem: "Ach, Bože, jen to ne..." a pak křičím tak hlasitě, že mám pocit, že se mi roztrhnou hlasivky: "Kenshine!!!"