Dcera vápence - 02 - Hledání

To jméno jsem zakřičela ještě dřív, než jsem si uvědomila, kdo to vlastně je, ale pak už bylo „protržení hráze“ dílem vteřiny. Jako malá holka jsem měla chuť schoulit se do klubíčka a opakovat si, že to nemůže být pravda. Tolik mrtvých... Všichni... Naštěstí byl strach o Kenshina silnější. Můj maličký bratříček... Jsem za něj zodpovědná, pokud se něco stalo jemu... Usmála jsem se nad oslovením „bratříček“ - vždyť se mnou nijak zpřízněný není. Snad jenom duší. Na tom ale nezáleží.

Vždycky jsem se docela rychle zotavovala a tak se mi i za tu chvilku podařilo načerpat nějakou sílu. Zpoloviny jsem vyskočila, zpoloviny vyšplhala za nejbližší strom a rozhlédla jsem se po okolí. Stromy, stromy, zlámané stromy, stromy, rozdrcené stromy a pro změnu ještě stromy. Sayuri, jsi v lese. A dneska máš fakt geniální postřehy. Každopádně Kenshina jsem nikde neviděla. Ne, že bych tohle nečekala, ale aspoň jsem doufala. No, snaha byla. Teď to budu muset projít pěšky a doufat, že mě Kenshin najde dřív, než někde odpadnu vyčerpáním. Lákavá vyhlídka.

Pomalým krokem jsem se vydala tím směrem, kterým mohla ležet vesnice, k místům, kde by se možná mohl schovávat. Snažila jsem se moc nechvátat, za prvé proto, že čím pomaleji půjdu, tím dřív mě dohoní, pokud najde moje stopy a za druhé proto, že jsem si chtěla šetřit stehno. A pokud se teď nebudu přepínat, do večera bych měla mít dost chakry aspoň na mírné zacelení rány, což bylo rozhodně něco, co by mi teď udělalo docela radost. No, když nic jiného, myšlenka na Kenshina mě probrala dostatečně a zatímco před půlhodinkou jsem si myslela, že tady umřu, teď jsem se cítila tak zdravá a silná, jak jen to za daných okolností šlo.

Cestou jsem procházela tou relativně zachovalou částí lesa. Teda, ještě před pár dny ten les byl zachovalý celý. Ale časy se mění, že. Tohle býval les mého klanu, jediné další území, které patřilo Skryté Vápenné. Musím si dávat pozor, abych se nechytila do některé z pastí, které tady byly nastraženy pro výcvik našich dětí. Normálně bych si jich všimla a přešla je snadno, ale mohla bych narazit na některou z těch, které propustí jen uživatele Kekkei Genkai mého klanu, a v tu chvíli bych byla mrtvá předem. Jsem první dítě po mnoha letech, které se narodilo příslušníkům Akiyoshi a nedokáže Sekkaigan, živel Vápenec, používat. Otřásla jsem se, ani ne tak zimou nebo hladem (který se také začínal hlásit o slovo), jako vzpomínkou na dny, ne na roky, strávené mezi lidmi, kteří mnou opovrhovali. A kteří byli moje rodina, strýcové, tety, babičky, pradědové... a rodiče. Ne, k tomu se teď vracet nechci. A asi ani jindy.

Kdesi šuměl potok, na stromě zazpíval pták. V dálce jsem zaslechla nějakého datla, jak ťuká do stromu. Kolem nohou mi proběhla myš a když jsem procházela přes měkký zelený koberec mechu, přes prsty mi přeskočila žába. Veverka poskakovala z větve na větev a všude panoval klid a mír. Zato moje mysl byla rozbouřená jako neklidná divoká řeka, před kterou brání okolí jenom malá přehrada. Nevšímala jsem si krásy okolí, ale pozorně jsem ho sledovala. Nezajímalo mě, jak hezky tam je, jenom jsem se všemi smysly soustředila na odhalení čehokoli, co by mohlo dělat problémy. Jako jsou třeba shinobi, kteří mě málem zabili.

Otráveně jsem se prodírala houštím a abych si ukrátila dlouhou chvíli, snažila jsem se přemýšlet, co budu dělat dál, po tom, co najdu Kenshina. Asi se pokusím dostat do vesnice, zjistit, co z ní zbylo. Ani jsem se nesnažila dát si za úkol spočítat přeživší. Pravděpodobně by na to, neberu-li mě (a Kenshina, připomněla jsem si), stačily listy na zimních sakurách. Přesně takhle růžově to s nimi vidím. Drsně jsem se uchechtla při té neúmyslné narážce s růžovou a sakurami a šla dál.

Znovu jsem se vrátila k problému pracovně nazvanému "Co potom". Rozhodně tady nezůstanu. Zaprvé v širokém okolí nikdo není (což by mi sice moc nevadilo, ale sama bych se tady těžko uživila), zadruhé to tu nijak moc nemiluju. Přiznejme si to upřímně, nesnáším celé tohle místo. Dobře, aspoň v tomhle jsem si jistá. Jenže kam bych asi tak chtěla odejít? Moje vesnice, a ať se mi jakkoli příčí ji tak nazývat, je to jediné místo, ke kterému bych se mohla hlásit. Leží na okraji moře, na výběžku patřícím Zemi Ohně a tím i Listové. V duchu jsem si vybavila mapu a pro jednou jsem byla ráda, že jsem poslouchala, když se mě snažili něco naučit o kartografii. Další dosažitelné země jsou už jenom Země Řek, jejíž skrytou vesnici neznám, protože náš klan její jméno ve vzteku vymazal ze všech našich map a knih, a pak bych se ještě možná mohla nějak dostat do Země Větru s Písečnou. Dál bych došla těžko, jedině snad do Deštné, ale to bych zaprvé musela přes Zemi Řek a zadruhé... Co tam? Pokud vím, nikdy se o ní nic nevědělo, ale také jsem o ní neslyšela moc dobrého. I když jediná potvrzená informace je, že tam prší. Jak jsem se teď zmínila, do Země Řek nemůžu. Přesně tam původně měla vyrůst naše vesnice, v době, kdy o její poloze ještě mluvila ústa a ne katany. Ovšem její vedení mělo naprosto nepřijatelné podmínky a nakonec moje předky, kteří si nemohli odvolit s něčím takovým souhlasit, vyhnali. Když válka mezi klanem Akiyoshi a jejích skrytou vesnicí přestávala být místním střetem, přišla Listová, vesnice teprve nedávno založená Senju Hashiramou, s řešením: pokud přestaneme válčit, povolí, aby byla Sekkaigakure vystavěna na určené části jejich území. Tím se všechno naoko vyřešilo, ale pravda je taková, že se shinobi ze Země Řek se ani po tolika letech pořád nemůžeme ani cítit. Moc bych se nedivila, kdyby za tím vším stáli oni.

Tím si škrtáme jednu, nebo vlastně dvě, když vyškrtnu i Deštnou, dál je tady Listová. Těm dost dlužíme (nebo spíš dlužím, vzhledem k předpokládánému početnímu stavu klanu) a teoreticky by proti mně nic mít neměli. Ale nikdy jsem z nich neměla dobrý pocit, nevím proč. Možná proto, že je to vesnice plná hrdinů, že jim závidím... Nevím, ale ani to bych nebrala jako vážnou možnost. Já vím, nemusela bych vůbec chodit až do Konohy, stačilo by najít nějakou malou klidnou vesnici poblíž, kde budu pracovat jako obyčejní lidé a jenom mi semtam pomůže moje síla... Nebo bych se mohla stát léčitelkou, ne kunoichi, ale prostě používat svoje schopnosti pro lidi místo pro boj. Mohla. Ale i když jsem prakticky nikdy na žádné misi nebyla a nutili mě zůstávat ve vesnici, stejně mám pocit, že bych nedokázala jen tak zastavit a jenom žít. Prostě to nejde, ne po patnácti letech výcviku a snů o tom, že budu zabíjet. A že v tom budu dobrá. Ale možná bych mohla Konohu obhlédnout a teprve tam se rozhodnout jestli pokračovat do vzdálenější Suny, místa, které jsem si vždycky přála navšívit. A nejlépe se z té návštěvy nevrátit. Poslouchala jsem příběhy o všech shinobi, kteří tam kdy žili, když jsem byla malá, stalo se to mojí posedlostí. Akasuna no Sasori, dokonalý loutkář a člen Akatsuki. Sabaku no Gaara, jinchuuriki jednoocasého démona, člověk ovládající písek stejně snadno, jako můj klan vápenec. Vždycky jsem si ho představovala jako svou spřízněnou duši - on byl jediný ve své vesnici, kdo něco takového uměl a trpěl za to. Já jediná, komu podobná schopnost chyběla, ale terčem nenávisti jsem byla taky. Pak jeho sourozenci - Temari se svým vějířem a Kankurou, loutkář na Sasoriho úrovni. A příběhy všech Kazekage před Gaarou se tak sladce poslouchaly, když jsem byla malé dítě neznalé hrůz světa. Navíc jsem narozdíl od svého klanu, ze kterého by se vetšina zbláznila samou láskou k temnu, vlhku a krápníkům, měla mnohem radši teplo, vítr a písek.

To rozhodování mi zabralo moc málo času a štvalo mě to. Doufala jsem, že to bude trvat delší dobu a já mezitím najdu Kenshina. Zase jsem vylezla na nejbližší strom, jestli náhodou něco nezahlédnu. Nic se nezměnilo. Seskočila jsem dolů, dopadla na zdravou (nebo spíš zdravější) nohu a zase jsem zamířila původním směrem. Najednou se mi za zády mihl stín...