Vlčí ninja - 5. díl

Misi, kterou jsme měli mít včera odpoledne, nám přesunuli na dnešek. Takže sobotní pozdní vyspávání nehrozilo. S velkým odporem jsem musel vstávat už v půl šesté ráno. Dělalo mi velké potíže, abych se udržel a tu žábu nerozdrtil.
„Bré ráno,“ řekl jsem, když jsem došel do kuchyně. Pro mé překvapení tam nebyl jen Šedovlasý Poustevník. I třetí Hokage seděl na jedné z našich židlí. Chvíli jsem si oba se zájmem prohlížel. Nakonec jsem usoudil, že jen si vzít jídlo a zase odejít do pokoje bude slušnější.
„Jen tu buď s námi Hikaru. Tebe se to týká taky,“ zastavil mě svým chraplavým hlasem Třetí.
S plnou náručí jídla jsem se otočil a usadil se na mojí židli. „Musím se omluvit. Za chvíli mám misi, takže sám do toho budu jíst, ale budu také bedlivě poslouchat,“ omluvil jsem seč.
Poustevník se hlasitě zasmál, ale pak pobídl Třetího, aby pokračoval tam, kde jsem je přerušil.
Třetí se zhluboka nadechl. „Dostali jsme tedy zprávu, že jistá organizace s názvem Akatskuki pátrá po Jinchuuriki. Jak už oba víte, jedním z nich je i Naruto. To je na ta dobrá zpráva. Víme to zatím jen mi tři. Nikdo další se o tom ovšem nesmí dozvědět. Jestli to někdo vynese za brány Listové, můžou nás čekat velké problémy,“ zakončil svůj proslov odkašláním.
„Dobře, na mě se můžete spolehnout. Nikomu to neřeknu. Ani Narutovi. A do té doby než se to provalí a my všichni víme, že ten den nastane, tak se mám chovat normálně?“ odmlčel jsem se. Když nic neřekli, pokračoval jsem. „Mám tím na mysli, plnit veškeré mise, zúčastnit se chuuninských zkoušek, a tak?“
„Samozřejmě, Naruto nesmí propadnout podezření, že se kolem něj něco děje. Ať ještě nějakou dobu si užívá své dětství bez strachu o svůj život. Už tak se s tím bude muset jednou poprat. Hikaru, postarej se o něj a on i celá vesnice se ti odvděčí.“ Třetí domluvil a Poustevník si mě jen prohlížel a pozoroval mou reakci.
Zvedl jsem své oči od jídla a přikývl. Pak když odešel, rychle jsem se oblékl a pospíchal na sraz s mým týmem k domu Yuki.

„Kde ses flákal Hikaru?“ zavolal na mě Touji.
Když jsem dopadl, oprášil jsem se a pozdravil se s nimi. „Byl u mě Třetí, tak jsem se musel chvíli zdržet. Uniklo mi něco?“ zeptal jsem se.
„Čekali jsme na tebe,“ usmála se Yuki. „Kluci teď mě poslouchejte! Vysvětlím vám průběh naší mise a její cíl,“ ztichla, aby se ujistila, že má naší plnou pozornost. „Musíme najít Kakashiho a jeho tým. Sto procentní úspěšnosti dosáhneme tím, že je zpět do Konohy přivedeme živé,“ řekla.

Dobře musíme uspět. V Kakashiho týmu je i Naruto,“ pronesl jsem tiše, ale vím, že mě slyšeli.
Proběhla chvíle napětí. „Sejdeme se tady za hodinu a vyrazíme,“ přikázala Yuki a my jsme se rozprchli.
„Hikaru, mise?“ zastavil mě doma Poustevník.
„Jo musíme najít a přivést zpět Tým 7,“ vyhrkl jsem na něj ve spěchu.
Hlasitě vzdychl. „Máš vlky, nezapomeň.“
„Na to nezapomenu nikdy, o to se neboj,“ usmál jsem se na něj.

Na místě setkání jsem stál dřív než všichni ostatní. Chvíli po mně dorazila Yuki. Mlčky jsme seděli na pařezu a čekali na Toujiho a Shibukiho. Přišli přesně, ale viděl jsem na nic, že se loudali.
„Nemohli jste jít rychleji?“ obořil jsem se na ně.
Oba se lekli a o pár kroků ustoupili. „Ale Hikaru, my, měli…“
„Ticho, připravte se a vyrážíme,“ vložila se do toho Yuki.
Pro ně to bylo dobře, možná bych je zabil.