Shi, kapitola I.

Co kdyby Sasuke nebyl jediný přeživší klanu Uchiha po jeho vyvraždění? Co kdyby Itachi tehdy jednoho omylem vynechal? Co kdyby ten někdo unikl tomu masakru jen díky tomu, že byl na misi? A co kdyby ten někdo ani nevěděl, že je Uchiha? Co kdyby ten někdo byla dívka a co kdyby se jmenovala Shi? Co kdyby neznala své rodiče a nenáviděla své pravé jméno? Co kdyby to nebylo jediné, co nenávidí? Co kdyby nenáviděla i Sasukeho, protože zabil Itachiho? Co kdyby…?

Krev… Nemám ráda krev, vždy je mi z ní blbě, což je poněkud ironické, vzhledem k tomu, že jsem ninja. Ta pachuť je příšerná. Chutná jako rez, pomyslela jsem si a znovu vykašlala trochu červené tekutiny. Katana zabodnutá v mém břichu mi poněkud znemožňuje dělat cokoliv, ale teď už přece nemusím. Už je to hotovo. Najednou jsem začala vzpomínat na svou minulost, na své dětství. Byla jsem tehdy tak šťastná, zrovna jsem se stala geninem a to byla naše první mise mimo vesnici…

„Rin! Probuď se, máš hlídku,“ třepal se mnou Naoki. Nikdy neuměl budit jemně, ale teď se překonal. Probudil i ostatní, kteří po něm hodili cokoliv, co bylo po ruce, otočili se k němu zády a spali dál.
„No jo, vždyť už jsem vzhůru…“ zívla jsem, vyhrabala se ze spacáku a protáhla se. Trochu mi zakřupalo v zádech a hned vzápětí mi začalo škubat v ramenech. Bolestně jsem sykla a chytila se za bolavé místo. Podívala jsem se na Naokiho a hned jsem zamaskovala bolest, protože jsem uviděla, jak se o mě bojí. To mi připomnělo dnešní noční můru. Byla jsem ráda, že mě někdo probudil, protože ten sen byl vážně nepříjemný. Zdá se mi stále dokola už několik dní a já ho už znám nazpaměť. Viděla jsem neznámé osoby. Mrtvé osoby a nad nimi stát jednoho mladého chlapce s katanou od krve. Před ním klečel na zemi malý kluk a brečel a prosil, aby ho nezabíjel. Nevím, proč se mi o tom pořád zdá.
„Hej, Rin,“ ptal se Naoki, „jsi už vzhůru? Vypadáš poněkud mimo…“
„Jsem v pohodě, běž si lehnout,“ odpověděla jsem, vzala si plášť a sedla si do stínu pod strom. Dívala jsem se do ohně a přemýšlela nad touhle misí. Měla to být obyčejná Déčková mise pro nováčky geniny, ale trochu se to zvrhlo, když na nás zaútočili chuuninové ze skryté kamenné. Navzdory všem očekáváním jsme je porazili a odprovodili skupinku lidí, které jsme chránili, v pořádku. Teď už jsme na cestě zpátky do vesnice a před námi je už jen jeden den cesty. Celou dobu jsme se na takovou misi těšili, ale když jsme uviděli umírat nepřátele, veškeré nadšení se najednou vytratilo. Shikaku-sensei si toho taktéž všiml a od té doby se o nás bojí. Mám takový pocit, že se bojí hlavně o mě, protože jsem v týmu nejmladší. Naokimu a Yoshirovi je dvanáct, zatímco mě je pouhých osm. Prý se to stalo teprve podruhé, poprvé to byl nějaký Uchiha. To ovšem nebylo pro můj klan nic divného. Sám Ryuu, hlava klanu, kterého jsem nikdy neměla moc v lásce a bála se ho, mi přišel v ten den pogratulovat. Je to tetin mladší bratr. Můj otec ani matka tam nepřišli, což bude tím, že otce jsem neznala a matka mě nechala v nemocnici s dopisem, aby se o mě postarala její mladší sestra Tsuyu a bylo v něm i mé jméno. Shi. Zajímalo by mě, proč mě tak pojmenovala… V takových myšlenkách jsem hlídala až do rána, měla jsem poslední hlídku, a když začalo svítat, všechny jsem probudila a udělala snídani. Pojedli jsme a vyrazili do vesnice, všichni už jsme se těšili na své přátele a rodinu doma.
K večeru jsme doběhli k bráně a hned jsme si všimli, že je něco špatně. Něco se dělo. Celá vesnice byla tichá a po ulicích lidé chodili rychle, jen v černém a pouze pokud to bylo něco důležitého. Ihned jsme se zeptali Kotetsu a Izumy, kteří nám to řekli. Stáli jsme tam, jakoby nás opařilo s vytřeštěnýma očima. Sdělili nám totiž, že někdo vyvraždil celý klan Uchiha a zanechal živého jen jednoho malého chlapce.
„Také se povídá, že pobyt Uchihy Itachiho je neznámý. Kolují fámy, že to udělal on,“ rozpovídal se Kotetsu. Znovu se mi vybavil můj sen a celkem mě to dostalo. Najednou jsem vše viděla jasněji. Ten člověk s katanou byl známý génius Uchiha Itachi. Byla jsem v šoku. To snad není možné. Začala jsem se třepat, ale to jsem hned zamaskovala, takže si toho nikdo nevšiml.
„Yoshiro, Naoki, Rin,“ promluvil najednou sensei, „běžte domů. Zprávu o misi dáme Hokage-sama zítra,“ oznámil nám a my se pomalu rozloučili. Když jsem došla domů, vyhledala jsem Tsuyu. Měla o mě strach a hned se mě začala vyptávat. Vyprávěla jsem jí o tom snu a ona se na mě zděšeně dívala. Něco mi tajila, to mi bylo hned jasné, ale co?

Znovu mi projela tělem vlna bolesti, která mě vytrhla z mého vzpomínání. Zaskučela jsem a doufala, že už to brzy skončí. Kdybych měla tu sílu, nejradši bych si ušetřila to trápení. Podívala jsem se na okolí, na které jsem viděla a to mě znovu donutilo vzpomínat, tentokrát to byla chuuninská zkouška…

„Týme? Co se děje? Proč se tváříte tak překvapeně? Vy jste to nečekali? Však jste se za ten půlrok, co jsem váš sensei neuvěřitelně zlepšili,“ divil se Shikaku-sensei a vypadal trochu smutně, i když se to snažil zamaskovat.
„Ehm, ne že bychom to nečekali, ale přemýšlím, jestli to tady Yoshiro zvládne,“ provokoval jako obvykle Naoki.
„Hele buď zticha, on má mnohem větší šanci uspět než ty, baka,“ ozvala jsem se já, protože Yoshiro by to jako obvykle ignoroval, což by Naokiho jen rozzuřilo a vznikla by dlouhá hádka. Takhle to skončilo dřív, než to pořádně začalo.
„Sensei? A kdy to vůbec vypukne?“ zeptala jsem se.
„Za týden je první zkouška. Jestli se rozhodnete zúčastnit se jí, tak přineste tyhle formuláře vyplněné,“ podal nám malý dvojlist, „a přijďte do akademie v osm ráno. V druhém patře třída šestá,“ vysvětlil a měl se k odchodu.
„Co když jeden z nás odmítne?“ zeptal se ještě Yoshiro, který poprvé po dlouhé době promluvil.
„To se dozvíte tam,“ odbyl nás a zmizel. Chvíli jsme se ještě bavili mezi sebou, ale pak jsme šli domů, říct tu novinu rodičům. V mém případě tetě.
O týden později jsme se potkali před budovou akademie o půl osmé. Vešli jsme dovnitř a všechny nás ohromil počet lidí všude na škole. Nebyla chodba, kde by nestála spousta trojiček a nebavilo se o nadcházející zkoušce. Většina z nich byla starší než Naoki s Yoshirem. Než já byli starší asi všichni. Došli jsme tedy bez úhony do třídy, kde bylo geninů ještě víc. Muselo tam být přes padesát týmů. Naše úsměvy hned opadly a nahradily je deprese. Náladu nám nezlepšil ani fakt, že tady bylo pár dalších nováčků z Konohy, které jsme vídali na akademii. Mě to ale mohlo být jedno, protože jsem mezi ně nikdy nezapadla. Byli všichni starší a já tam strávila jen chvíli.
O chvíli později přišel nějaký postarší muž, představil se jako Morino Ibiki a byl první zkoušející. Všichni jsme dostali čísla, a když jsme si posedali na příslušná místa, sdělil nám, že se bude psát test a vysvětlil nám jeho pravidla. Jakmile to uslyšel Naoki, vytvořil pár pečetí a potichu si přivolal malého pejska, který se mu usadil na hlavě. Došlo mu tedy, stejně jako mě a Yoshirovi, že budeme muset podvádět. Rozdali nám testy a to mou domněnku jen potvrdilo. Nevěděla jsem ani jednu otázku a přemýšlela, jak to opsat, aniž by si toho někdo všiml. Hned mě napadlo použít mou kekkei genkai, což mě ale dost vyčerpá. Stále nejsem vycvičená tak dobře, abych ji dokázala používat dlouho a často. Čekala jsem tedy do poloviny času vymezeného na test a pak se začala soustředit. Celou dobu jsem střádala chakru a pak jsem jen vytvořila pečetě a opatrně a nenápadně ukradla vodu z Ibikiho sklenice. Těsně nad zemí jsem ji dovedla až ke mně, zmrazila ji a objevily se místo ní vločky sněhu. Poslala jsem je k jednomu klukovi přede mnou a vytvořila z nich zrcadlo. Rychle jsem opsala vše, co tam měl napsané a chtěla pomoct Yoshirovi, ale vzápětí jsem zjistila, že on má celý test už napsaný. Nechala jsem to tedy být a čekala, než uběhne zbylý čas.
Nakonec zadal desátou otázku. Byla divná. Říkal, že se máme rozhodnout, jestli budeme odpovídat. Jestli nebudeme, můžeme se zúčastnit zkoušky dalším rokem, ale jestli budeme, jeden z našeho týmu se nikdy nestane chuuninem. Pak nám dal čas na rozmyšlenou. Já žádný nepotřebovala. Nejsem mrcha a nechtěla jsem, aby se někdo z mých kamarádů nikdy nestal chuuninem, to jsem radši obětovala tuhle zkoušku, zvedla jsem se zároveň s Naokim a Yoshiro, který na nás oba viděl, nás následoval. Odešli jsme jako první a Ibiki se na nás překvapeně díval. V jeho očích jsem ovšem viděla souhlas. Vyšli jsme na chodbu, kde nás odchytili nějací chuunini a poslali nás k cvičišti u Lesa Smrti. Podivili jsme se tomu, ale šli tam. Čekala tam na nás Mitarashi Anko. Znala jsem ji, protože často navštěvovala strejdu. S úsměvem se na nás podívala a vše nám vysvětlila. Za pár minut přišlo dalších sedm týmů. Chvíli na to Anko vysvětlila první zkoušku i ostatním a my jsme v ní uspěli. Řekla, že právě začíná druhá zkouška a vysvětlila nám její pravidla. My jsme dostali svitek Země, takže musíme získat svitek Nebe. Docela jsem začínala litovat, že jsem použila svou kekkei genkai, protože jsem byla na pokraji sil. Přesto jsem to nehodlala klukům zničit.
Půl hodiny na to jsme už běželi arénou a snažili se najít nějaký tým. Nakonec jsme v noci našli tým z Amegakure. Nastražili jsme okolo nich spoustu pastí a oni si ničeho nevšimli. Byli tam dva kluci o trochu starší než ti mí a holka ještě starší, ale všichni vypadali vyděšeně. Stáhli jsme se a vyčkávali. Ráno opravdu spadli do naší pasti, kde je Yoshiro ještě chytil do genjutsu, takže nebylo úniku. Zjistili jsme, že mají svitek Nebe, tak jsme se radovali z úspěchu a nechali je, ať si poradí s pastmi sami. Dost je to zdrží, takže my utečeme a s trochou štěstí ještě dnes dorazíme do věže.
Po cestě jsme nepotkali žádné větší potíže a úspěšně se vyhýbali všem ostatním týmům. K věži jsme přiběhli, když se začalo stmívat a vešli dovnitř. Objevil se Iruka-sensei a vysvětlil nám druhou zkoušku. Byl rád, že jsme ji zvládli a řekl nám, že jsme tu dokonce první. Ukázal nám místnost, ve které jsou postele, jídlo a pití, že tam máme počkat další čtyři dny. Za dva dny přišel ten tým z Amegakure a ještě jeden z písečné přišel těsně před koncem. To bylo všechno, z osmi týmů jen tři.
Hokage-sama, Kazekake-sama, zkoušející a naši senseiové se objevili v hlavní místnosti a Anko nám řekla, že jsme prošli. Hokage-sama nám vysvětlil pravý důvod chuuninských zkoušek, což mě vůbec nepřekvapilo a poté požádal třetího zkoušejícího, aby předstoupil. Představil se nám, ale jeho jméno jsem okamžitě vypustila z hlavy. Zeptal se, jestli někdo nechce pokračovat v bojích a chvíli na to se přihlásil jeden z deštné. Poslali ho tedy pryč a zkoušející nás nechal vybrat si papírky s čísly. Vzal si nějaký papír, chvíli na něj něco čmáral a pak se nás postupně ptal, co máme za číslo. První to byli geninové ze skryté deštivé. Zůstala tam přibližně patnáctiletá dívka s krátkými tmavě hnědými vlasy a stejnýma očima. Na sobě měla tílko a sukni a přes to černý pršiplášť, stejně jako její druhové.
„Dva,“ oznámila spokojeně. Na řadě byl ten kluk, který vypadal jako její dvojče.
„Pět,“ řekl vypadajíc u toho docela nervózně. Teď se pohledy otočily na nás tři. První byl Naoki. Mezi námi osmi tady doslova zářil. Jeho červené rozčepýřené po ramena dlouhé vlasy přímo bily do očí. Na čele měl ochrannou čelenku, červené triko jen o trochu tmavší, než jeho vlasy s krátkým rukávem měl ležérně pokrčené a trochu špinavé. K tomu černé kraťasy a obvazy na rukách. S úsměvem na tváři se jal odpovídání.
„Já mám osmičku!“ znělo to, jako by křičel, ale to je jeho normální úroveň hlasu. Pak se všichni podívali na mě. Cítila jsem ty pohledy a cítila jsem je hlavně na mých ramenou. Své dlouhé bílé vlasy jsem měla v drdolu, aby mi nepřekážely, takže tetování na ramenech šlo zřetelně vidět. Měla jsem na sobě černé tílko s límečkem a naším klanovým znakem na zádech – bílá kupka sněhu.
Jak jsem se už zmínila, na ramenech šlo vidět tetování, které ovšem pokrývalo hlavně záda u ramen a zadní část krku. Všichni členové našeho klanu Shirayuki mají takové tetování. Vždy po uspění v akademii se tetuje horní část zad a krk. Po splnění chuuninské zkoušky se pokračuje níž, tetuje se až po lopatky. Když se člověk stane jouninem, tetuje se zbytek zad, až na malý kousek, který je vyhrazen jen pro post nějakého velitele. Každé tetování je jiné a přesně vystihuje jméno člověka. Teta Tsuyu, která je jouninem ve svých osmnácti letech má ranní louku plnou rosy, její bratr Ryuu má nečekaně draka. On ovšem velí ANBU jednotkám a ještě k tomu je hlava našeho klanu, takže má potetovaný i ten vynechaný kousek. Nikdy jsem jeho tetování neviděla, vím to jen z Tsuyiného povídání. Mě kvůli mým dvěma jménům vytetovali na záda černé růže v ledovci, protože Shi znamená smrt a Rin znamená studená. Dále jsem na sobě měla černé upnuté kraťasy nad kolena a na tom tmavě modrou pevnou sukni za čtyř dílů spojených v pase a po stranách v polovině stehen přezkou, tmavě modré chrániče na lokty a čelenku jsem měla přivázanou na stehně. Mé oči jsou ještě tmavší, než sukně, takže to vypadá zajímavě. Bílé vlasy a modré oči, kterýma jsem právě hypnotizovala papírek.
„Sedm,“ odpověděla jsem po chvíli, která mi připadala jako věčnost. Přišla řada na Yoshira. Dlouhé černé vlasy měl sepnuté gumičkou a zpod padajících neposlušných kratších vlasů v obličeji mu zářily červené oči. Je z rodiny Yuuhi a Kurenai je jeho sestřenice. Stejně jako ona se specializuje na genjutsu. Na sobě má bílou košili a černé kraťasy, na čele čelenku se znakem listové a s lhostejným výrazem na tváři také sdělil své číslo: „Jedna,“
Píseční si to odbyli rychle. Jejich holka má šestku, menší kluk trojku a větší čtverku. Po tomhle se naše pohledy upřely zase zpět na zkoušejícího, který nám ukázal ten papír. Byl tam nakreslený pavoučí systém soubojů. První bojující pár bude Yoshiro a Amegakure holka. Druhý pár jsou kluci z písečné, třetí Ame kluk a Suna holka a čtvrtý já s Naokim. Se zděšením jsem na něj pohlédla a všimla si, že nás pozoruje i Shikaku-sensei a Yoshiro.