Shi, kapitola II.

Smutně jsem se usmála při té vzpomínce a dál zkoumala své okolí. Hledala jsem tu osobu, která má ležet opodál. Znovu jsem ale začala vzpomínat. Bylo to silnější než já…

Stála jsem na velké louce za Konohou a útočil na mě právě Ryuu. Když jsem uspěla v druhé zkoušce, tak mi oznámil, že mě bude trénovat on sám. Právě jsme začali a on si mě chtěl prozkoušet. Začali jsme v taijutsu. To jsem se mu celkem v klidu vyrovnala, i když šlo poznat, že na mě nejde úplně naplno. Po dvou hodinách přezkušování zastavil a nechal mě se vydýchat, pak ke mně přistoupil a vysvětlil mi mé chyby. Začal učit další triky a hmaty, které jsem předtím neznala a takhle probíhaly první dva dny. Neustále jsme bojovali v taijutsu a abychom mohli trénovat co nejdéle, tak jsme na té louce i přespávali. Ze začátku jsem se cítila v jeho přítomnosti nesvá, ale časem jsem si na něj zvykla a začali jsme spolu vycházet. Ve skutečnosti byl milý, hodný a vtipný, jen v sídle se choval seriózně, jako hlava rodiny. Po večerech mi vyprávěl o dětství, jak vyrůstal se dvěma sestrami. Pověděl mi spoustu vtipných příběhů, jaké naschvály mu dělaly, protože on byl nejmladší. Moje máma Mai byla o hodně starší než oni dva, ale stejně spolu vycházeli. Byla o sedm let starší než Tsuyu a od Ryuua byla vzdálenější ještě o další dva roky. Řekl mi taky o jejích neshodách s rodiči, protože milovala kluka z klanu, se kterým naše rodina soupeřila. Zakázali jí, se s ním stýkat, ale ona s ním stejně dál chodila a v patnácti otěhotněla. Byla donucena mě nechat v nemocnici a sama odejít. Ten kluk o mě prý neměl ani ponětí a všichni to tak podporovali, tak se mojí výchovy ujali moji prarodiče. Ti ovšem o dva roky později zemřeli a tak se o mě starali Tsuyu s Ryuuem. Když jsem zjistila tuhle pravdu, začala jsem přemýšlet o mé mámě, a kdo je asi můj otec…
Další den po snídani, když jsme měli začít trénovat, mi Ryuu něco dal. Bylo to zabalené ve světle modrém šátku. Rozbalila jsem to a poslouchala, co mi mezitím povídal.
„Tohle je po tvé mámě. Nechala to v nemocnici spolu s tím dopisem, kde vysvětlovala, abychom ti to dali, až bude vhodná doba. Já mám takový pocit, že ta doba právě nastala. Ten šátek tvá máma nikdy nesundávala a s tou katanou to uměla skvěle. Lépe než já,“ řekl a pozoroval mě, když jsem zkoumala onu katanu. Byla nádherná. Černá pochva byla zdobená světle modrými kytičkami a z jílce vysely tmavě modré třásně. Tasila jsem a prohlížela si její ostří.
„Je dokonalá,“ hlesla jsem a podívala se na strejdu se slzami v očích.
„Děkuju…“ zašeptala jsem, zasunula katanu zpět do pochvy a objala ho.
„Nemáš zač, je to právem tvé,“ usmál se na mě. „A aby to k něčemu bylo, tak tě s ní naučím i zacházet,“ pokračoval a vytasil tu svou. Další týden jsem se učila celé dny boji s katanou. Pomalu mi to začínalo jít, protože to nebylo poprvé, co jsem držela katanu v ruce. Po týdnu ovšem řekl, že tohle odložíme na nějaký ten čas a procvičíme kekkei genkai. Svěřila jsem se mu, že mi to moc nejde, že se vždy strašně vyčerpám, ale on mě uklidnil, že to je tím, že jsem se ještě neučila ovládat Suiton, což je náš klanový element. Chtěl mě začít učit nějakých pár základních technik, ale zjistili jsme jednu zajímavou informaci. Nešlo mi to. Nebyla jsem schopná manipulovat s vodou víc, jak tehdy během zkoušky. Maximálně obsah jedné skleničky. Jen tak ze zvědavosti mi dal papírek, který se používá pro zjišťování elementu chakry. Pro naše překvapení papírek nezvlhnul, ale shořel. Překvapeně se na mě podíval a nenacházel slova. Vypadala jsem přesně jako moje máma, tak všichni předpokládali, že jsem po ní celá a z mého otce se do mě nic neotisklo. Opak byl pravdou. Možná jsem vypadala jako máma, ale chakru jsem měla otcovu. Nevěděl, jak zareagovat, tak mi řekl, ať dál trénuju boj s katanou, že on na něco přijde. Skutečně další den se mě pokoušel naučit ovládat kekkei genkai i bez ovládnutí vody. Trochu jsme to vylepšili, ale nebyla to žádná sláva. Ukázal mi jednu ultimátní techniku a chtěl mě ji naučit, ale mé ovládání sněhu nebylo na tak vysoké úrovni. I tak mě ovšem naučil pečetě, že se mi to někdy hodit určitě bude. Také mě naučil Kuchiyose no Jutsu, uzavřela jsem smlouvu s Ryuuovými ledními medvědy a zvládla vyvolat dokonce větší, než jsem já.
Takhle jsme strávili první dva týdny a já byla naprosto vyčerpaná, tak mi dal Ryuu volný den a sám si šel něco zařídit. Volal ho totiž Hokage-sama, přece jen je stále vedoucí ANBU jednotek. Když jsem se večer vrátila, Ryuu tam stál s jedním dalším ANBU. Zavolal mě k sobě a pokynul tomu záhadnému. Sundal si masku a pod ní se objevila příjemná mladá tvář. Měl krátké hnědé vlasy a černé oči. Usmíval se na mě a podával mi ruku. Potřásla jsem si s ním a on se představil.
„Ahoj, jmenuju se Akio,“ a zářivě se na mě usmál. Byl přibližně stejně starý jako Ryuu.
„Ehm, ahoj, já jsem Rin,“ také jsem se nesměle usmála a podívala se zvědavě na strejdu. Pochopil, na co se chci zeptat a tak mi to vysvětlil.
„Tady Akio je jeden z mých nejlepších přátel, lidí v ANBU a skvěle ovládá katon. Bude tě učit, zatímco já budu na misi. Za týden bych se měl vrátit, maximálně za dva,“ řekl a omluvně se na mě podíval. „Vím, slíbil jsem ti, že tě budu učit celý měsíc, ale vyskytla se jedna situace a Hokage-sama mi nařídil to vyřešit,“ omlouval se mi smutně. Celkem mu vadilo, že mě musel opustit, viděl ve mně svoji sestru a já mu přirostla k srdci stejně jako ona.
„To je v pořádku, nevadí, za týden se vrátíš a můžeme pokračovat,“ povzbudila jsem ho a pak se znovu podívala na Akia. Právě si mě prohlížel a zkoumal, kolik síly a chakry asi můžu mít. Vypadala jsem slabě, ale ne nadarmo se říká, nesuď knihu podle obalu. Prohodil pár slov s Ryuuem a pak zmizel. Překvapeně jsem se podívala na místo, kde stál a pak na Ryuua. Ten se pobaveně zasmál a vysvětlil mi, že se šel převléct a pak se vrátí, protože on už musí odejít. Prý ho odchytil hned po misi. Chápavě jsem přikývla a šla rozdělat oheň, jelikož začínalo být chladno a stmívalo se. Za půlhodiny se objevil Akio, tentokrát v obyčejném černém tričku s krátkým rukávem, černých kalhotách a s černou mikinou v ruce. Na zádech měl batoh se spacákem nějakým dalším jídlem a pitím, i když to nebylo moc třeba, protože jsem se vrátila s celkem velkým nákupem dneska já i Ryuu. Vybalil si věci, zatímco já se loučila s Ryuuem, pak se rozloučili i oni a strejda zmizel s hlasitým PUF! Pozorovala jsem Akia jak připravuje večeři. Udělal ji i mě a v tichosti jsme pojedli. Dlouho nikdo nemluvil, jen jsme pozorovali oheň mezi námi. Nakonec jsme se ale odhodlala a promluvila.
„Jak jste se vůbec poznali s Ryuuem?“ zeptala jsem se tiše. Překvapeně se na mě podíval a po chvíli začal vyprávět ten příběh.
„S Ryuuem se znám už od akademie. Nikdy jsme se neměli nijak rádi, ale tam jsme se stali rivaly. V síle i v lásce bohužel. Oba jsme milovali jednu dívku, Hina se jmenovala. Soupeřili jsme ve všem, kde se jen dalo. O rok později to však skončilo, protože Ryuu odmaturoval. Strašně mě to naštvalo, protože já to nezvládl a odmaturoval až o rok později, což mi nevadilo zas tak moc, protože jsem se dosti sblížil s Hinou. Ryuua jsem znovu viděl až na chuuninské zkoušce, kde jsme spolu několikrát bojovali během druhé zkoušky a nakonec i ve třetí zkoušce. Ryuu mě tam po dlouhém a vyčerpávajícím boji znovu porazil, ale já nezůstal pozadu. Těsně před touhle zkouškou jsem se totiž dal dohromady s Hinou a tak jsem vyhrál v lásce a i když jsme každý vyhráli v něčem, nebyli jsme spokojení. Chtěli jsme výhru toho druhého. Já chtěl sílu a Ryuu Hinu. O pár let později jsme dostali já, Hina a Ryuu misi už jako jouninové. Byla to mise, ve které jsme měli vypátrat nepřátelské ninjy, zjistit jejich počet a nejlépe i schopnosti a kdyby to bylo možné, tak je zabít, protože byli na našem území a chystali se zaútočit na vesnici. Já s Ryuuem jsme se ovšem jednou večer pustili do velké hádky a nebyli jsme schopní se uklidnit nebo ztišit, takže ti ninjové si nás všimli a napadli nás. Nikdo to nečekal a strhl se boj, ve kterém byla Hina zabita. Po této neúspěšné misi jsme dostali seřváno snad od všech nadřízených a konal se pohřeb. Nebyli jsme schopní se usmířit, ale během toho pohřbu jsme se dohodli, že se přestaneme hádat, že uctíme její památku tím, že zakopeme válečnou sekeru. Od té doby jsme spolu jakžtakž vycházeli. Často jsme se potkávali u kamene hrdinů a rozmlouvali o tom, jaká byla a jak jsme ji měli rádi. Nějakým zvláštním způsobem jsme se spřátelili a Ryuu byl nedlouho potom přijat do ANBU. Znova jsem ho následoval, ale tentokrát ne proto, že bych ho chtěl porazit, ale protože jsem nechtěl ztratit dobrého přítele. A teď je Ryuu velitel ANBU jednotek a já jsem jeho zástupce,“ domluvil a vypadal dost zdrceně. Hypnotizoval oheň a já měla pocit, že se v nich i zaleskly slzy. Stále ji miluje a je to pochopitelné, protože z toho příběhu jsem byla schopná pochopit, že umřela tak tři roky zpátky maximálně. Přesedla jsem si vedle něho, skrčila nohy a položila si hlavu na kolena.
„Promiň…“ zašeptala jsem do nastalého ticha. Nervózně jsem si hrála s tkaničkami na botách a taktéž se dívala do ohně.
„Za co se omlouváš?“ zeptal se překvapeně.
„Že ti připomínám bolestné vzpomínky,“ vysvětlila jsem smutně.
„To je v pořádku,“ řekl a usmál se na mě. „Musím se s tím pořádně vyrovnat a říká se, že mluvit o tom pomáhá nejlépe. Vlastně jsi teprve druhý člověk, se kterým se o tom bavím.“
„A kdo byl první?“ ptala jsem se zvědavě.
„Tvůj strejda Ryuu,“ odpověděl znovu s úsměvem. Chvíli jsme tam ještě tak seděli v tichosti, když mi začala být zima a já se chtěla zvednout a zabalit do spacáku, když mi něco došlo.
„A proč to jsi to řekl mě?“ vypadlo ze mě bez přemýšlení.
„Já ani nevím,“ promluvil, jakoby na tu otázku čekal. Podívala jsem se na něj a zjistila, že na mě hledí a v očích se mu vážně lesknou slzy. Panebože! Jen já jsem schopná rozbrečet skoro dospělého kluka, i když se známe jen pár hodin! Pomyslela jsem si vyčítavě, místo toho, abych zalezla do spacáku, jsem si vzala mikinu, kterou jsem měla místo polštáře pod hlavou a šla si sednout zpátky. Bez váhání jsem ho přátelsky objala a on mi objetí opětoval. Takhle jsme chvíli seděli a zanedlouho se trochu vzpamatoval a začali jsme si normálně povídat. Smáli jsme se dlouho do noci a spát šli až někdy těsně nad ránem. Probudili jsme se hned po rozednění, protože slunce svítilo a bylo strašné teplo. Vylezli jsme tedy ze spacáků, ve kterých bylo jako v sauně a udělali snídani. Po ní mi začal vysvětlovat podstatu ohnivé chakry a jak ji ovládnout. Chtěl začít něčím lehčím, ale nic ho nenapadlo, tak mi ukázal Katon: Goukakyuu no Jutsu. Sedl si opodál a sledoval mé snažení. O hodinu později na mě překvapeně vytřeštil oči. Tu techniku jsem zvládla úplně v pohodě a ani se nezapotila. Neměla jsem pocit, že by mi ubylo nějak moc chakry, tak jsem se podívala na Akia, který se marně snažil zakrýt překvapení a zvědavost.
„Ukaž mi to znova,“ dostal ze sebe po chvilce, udělala jsem tak a on uznale pokýval hlavou. Postavil se naproti mně a začal skládat pečetě. Vzniklo z toho Katon: Housenka no Jutsu.
„Tak se ukaž,“ řekl a znovu si sedl zpátky. Tentokrát ovšem dával mnohem větší pozor na mou chakru a zjistil, že mi skoro neubývá a po nějaké hodince, hodince a půl jsem zvládla i tohle.
„Máš vážně talent na ohnivé techniky,“ pochválil mě a přemýšlel, co by mě naučil teď. Zákeřně se pousmál a tentokrát se postavil vedle mě. Složil celkem dost pečetí, ale všechny jsem si zapamatovala, protože to dělal schválně v pomalém tempu. Z jeho pusy vyletěl vážně hodně horký proud ohně. Tohle vypadalo složitěji.
„Jmenuje se to Katon: Karyuu-Endan,“ sdělil mi a šel si lehnout o něco dál pod strom do stínu. Pobaveně jsem zatřepala hlavou, dala si vlasy do drdolu a začala skládat pečetě. Tohle bylo opravdu poněkud těžší, takže v poledne jsem si vyčerpaně sedla do trávy, poobědvala a stále vydýchávala ten úbytek chakry. Chtěla jsem jít znovu trénovat, ale Akio mě zastavil.
„Odpočiň si ještě trochu, pak dáme na chvíli pokoj chakře a budeme trénovat taijutsu. Ryuu mě požádal, ať s tebou dopiluju pořádně boj s katanou.
„Hai,“ řekla jsem spokojeně, lehla si do trávy, dala ruce pod hlavu a sledovala mraky nad hlavou. Bylo nádherně, jen pár obláčků, ale takových roztomilých. Ucítila jsem pohyb vedle sebe, a když jsem otočila hlavu, všimla jsem si, že Akio leží vedle mě a pozoruje mraky stejně jako já před chvílí. Znovu jsem obrátila pozornost k mrakům a cítila jeho pohled na mých ramenou. Od té doby, co jsem dostala katanu, jsem nosila i mámin šátek, takže to bylo poprvé, co Akio viděl mé tetování. Zvědavě si prohlížel okvětní lístek černé růže uvnitř ledu a kolem něj okvětní lístky, které unáší vítr pryč. Na pravém rameni šly vidět hlavně ty okvětní lístky.
„Nejmenuješ se náhodou Rin?“ zeptal se najednou.
„No ano,“ potvrdila jsem mu a přes můj obličej proběhl stín pochybností. Šlo slyšet i z mého hlasu, že to není vše, a tak čekal. Čekal, dokud jsem to nezačala vysvětlovat.
„Jmenuju se Rin, ale ne původně. Má máma mě pojmenovala Shi,“ při vyslovení toho jména se mi vyděšeně podíval do očí.
„To tetování… Černé růže znázorňují mrtvé květiny a ještě k tomu v ledu. Chlad a úmrtí. To je mé tetování. Shodou náhod pro to sedí i mé druhé jméno, které používám raději, což jistě chápeš. Rin, studená. Je to smutné tetování, ne jako má moje teta Tsuyu nebo měla má máma,“ dořekla jsem a on se cítil stejně, jako já včera večer. Nakousl téma, které není nejvhodnější. Mí rodiče. Stále jsem uvažovala nad tím, kdo asi může být můj otec. Dlouholetými rivaly naší rodiny byly klany Senju, Hyuuga a Uchiha, ale není možné, aby má matka otěhotněla s někým z nich, protože klan Senju už není a Hyuuga a Uchiha mají silné doujutsu, to by se u mě projevilo. Přemýšlela jsem tak silně, že jsem přestala vnímat svět kolem sebe a vrátila se zpět, až se mnou Akio třásl, že je čas trénovat, tak co se mnou je. Omluvila jsem se mu, že jsem se zamyslela a odešla s ním doprostřed louky. Oba jsme tasili a začal boj. Takhle probíhal další (třetí) týden mé přípravy na závěrečnou zkoušku. Přišel čas, kdy se měl vrátit strejda, tak jsme ho šli počkat před bránu, ale on nikde. Ptali jsme se i Kotetsua a Izumy, ale nikdo nic nevěděl. Zašli jsme tedy k Hokage-sama a ptali se na něj. Sandaime mě poslal pryč a promluvil si jen s Akiem, že prý ho chtěl stejně zavolat.
Akio mi později řekl skoro vše, co tam probírali skoro hodinu, takže Hokageho tajnůstkářství bylo zbytečné. Je to prý velice důležitá a nebezpečná mise, u které Hokage-sama chtěl, aby se jí účastnil i Akio, ale Ryuu to zamítnul, že Akio nemá čas. Snažil se ho ochránit a chtěl pro mě nejlepšího učitele. Ryuu má tedy o člena týmu méně, takže to probíhá pomaleji a přibližný návrat by měl být v druhé polovině tohoto týdne. Akio se mě snažil uklidnit, že se vrátí v pořádku a včas, aby mě viděl ještě před zkouškou, když mi to slíbil a uklidňoval tím i sebe.
Šli jsme zpět na louku a trénovali dál. Za tu krátkou dobu, co trénuju s Akiem umím docela dost ohnivých jutsu a na vysoké úrovni, i když v mém věku bych měla sotva ovládat jutsu z akademie. Také se mnou začal po večerech hrát Shogi a různé další hry na procvičení strategie. Procvičoval se mnou ovšem i mou kekkei genkai a i základní jutsu, jako Shunshin no Jutsu, protože když se to dovede na co nejvyšší úroveň, je to úžasné v boji. Nikdo to nečeká. Chtěl mě prý naučit i jedno jutsu podobné Shunshin no Jutsu, ale už nakonec nebyl čas. Poslední dva dny jsme si dali zápas. V taijutsu jsem mu stačila úplně v pohodě, málem bez zadýchání, s katanou jsem uměla už hodně dobře zacházet, ale to bude tím, že má máma pro to měla také cit, tak jsem asi i po ní. V ninjutsu jsme měli stále obrovský rozdíl, ale byla jsem schopná ho všude najít a vždy zaútočit tak, že musel utéct. Sice jsem ho neporazila, ale aspoň pěkně prohnala. Skončili jsme až večer, kdy jsme vyčerpaně sedli k ohni, povečeřeli a během povídání usnuli.
Nastal den turnajů a já se pomalu chystala vyrazit, i když jsem byla nervózní, protože Ryuu se stále nevrátil. Akio mě však zastavil a prohlídl si mě kritickým pohledem.
„Takhle tam nemůžeš jít,“ prohlásil.
„Cože? Musím, za hodinu to začíná a odsud hodinu trvá se dostat do vesnice,“ oponovala jsem poněkud podrážděně.
„Nechápej mě špatně, ale vypadáš hrozně. Máš oblečení dotrhané a špinavé, musíš se umýt a osprchovat. V pohodě, stihneš to včas, přenesu tě tam a stejně tak i teď domů,“ vysvětlil mi a já musela uznat, že má pravdu. Vypadala jsem příšerně. Pousmála jsem se a přikývla.
Doma jsem se umyla a chtěla se převléct, když jsem zjistila, že vlastně nemám do čeho. Už několikrát jsem byla doma pro nové oblečení a tohle bylo mé poslední. Zděšeně jsem vyběhla na chodbu jen v županu a vrazila do nějakého kluka, který mi chtěl zaklepat na dveře. Vzhlédla jsem a skočila mu kolem krku. Byl to Ryuu, konečně se vrátil. Odtáhl se ode mě.
„Rin, nemáš tolik času, jsem rád, že jsi ráda, že jsem doma, ale běž se obléct,“ řekl a smál se mému chování. Před měsícem bych jen zdvořile pozdravila „Dobrý den, Ryuu-sama,“ a teď… Změna je život no.
„Ale já nemám do čeho, vše jsem zničila,“ vysvětlovala jsem zdrceně a on se jen zase usmál a podal mi tašku. Podívala jsem se do ní a vyvalila oči první na obsah a pak na Ryuua.
„Děkuju moc,“ řekla jsem jen, objala ho a zabouchla se v pokoji. Vytáhla jsem věci z tašky. Bylo tam černé tílko s drakem na zádech, který měl ocas obtočený kolem spodního okraje trička a z tlamy chrlil oheň, který obklopoval kolečko na zádech, mezi lopatkami. To kolečko není látka a je ozdobně obšité, aby se nepáralo. Je na místě, kde někdy v budoucnu bude tetování za chuuninskou zkoušku. K tomu jsou černé krátké kraťásky, zase upnuté a přes ně jsem si oblékla tmavě modrou sukni, tak podobnou té minulé. Byly tam také černé chrániče na lokty a rukavice na pravou ruku bez prstů. Úplně dole byly i nové boty a na nich položená černá ochranná čelenka se znakem Konohy. Uvázala jsem si ji na stehno a obula si i boty. Vzala si mámin šátek, sepnula vlasy do drdolu, katanu připnula k pasu stejně jako své ninja vybavení na jejich místo. Rychle jsem vyšla a ukázala se přítomným. Stáli tam Ryuu, Akio a přibyla i Tsuyu. Všichni mě objali, popřáli mi hodně štěstí a pak nás Ryuu přenesl do arény. Bylo to právě na čas. Ryuu, Akio a Tsuyu se odebrali do publika a já se zařadila mezi ostatní geniny. Všimla jsem si zvědavých pohledů. Změnila jsem se dost a uvědomovala jsem si to. Také jsem si hodně uvědomovala své popáleniny kolem pusy, i když jsem se je snažila co nejvíc zakrýt. Nejhorší zranění z tréninku mi vyléčila Tsuyu ještě než mě pustila se umýt a co nebylo tak hrozné, nešlo aspoň vidět. Hokage-sama promluvil a zahájil turnaje. Zkoušející se ještě jednou představil. Tentokrát jsem dávala pozor. Jmenuje se Shiranui Genma. Vyzval první dvojici, aby zůstala a ostatní poslal do čekárny. Zůstali tam tedy Yoshiro a ta holka z Amegakure jménem Kita. Čekali jsme, až začnou. Genma se přesunul k okraji a dal jim znamení, že můžou. Yoshiro se okamžitě stáhl, s čímž jsem počítala. S čím už jsem ovšem nepočítala, bylo, že začal dělat pečetě, jakých jsem si u něj ještě nikdy nevšimla. Jeho protivnice se přestala hýbat a on se opatrně začal plížit s kunaiem v ruce. Okamžitě ale odskočil pryč a my vzápětí zjistili proč. Kita se pohnula a prolomila jeho techniku, o které jsem si jen myslela, že by to mohlo být genjustu. On přece nic jiného nepoužívá. Znovu začal dělat nějaké pečetě, ale tentokrát si ta holka dala pozor a také dělala pečetě. Zpoza ní se začal valit proud vody přímo na Yoshira. Ten zdatně uskakoval a stále měnil pečetě. Nakonec zmizel v závanu větru. Tu techniku jsem jednou viděla u Kurenai-sensei, ale to Yoshiro před měsícem neuměl. Také se hodně zlepšil, to musím uznat. Co teprve Naoki…? Za Kitou se objevil strom a větve jí znemožnily pohyb. Z kmene stromu se vynořil Yoshiro a přiložil jí kunai ke krku.
„Vzdej se,“ řekl klidně a lehce jím přitlačil, takže po čepeli sklouzla malá kapka krve, ale rychle ji následovala i druhá.
„Dobře, vzdávám se,“ řekla zdrceně a po tom, co Genma ukončil souboj, ji propustil z genjutsu.
„Vítěz je Yuuhi Yoshiro,“ oznámil znuděně a zavolal druhou dvojici. To byli ti dva píseční ninjové. Větší byl blonďák a celkem statný, zatímco menší byl očividně mladší, maximálně o rok nebo dva starší než já a měl černé vlasy jako uhel a oči s pohledem, který ho propaloval skrz naskrz.Genma prohlásil start souboje, ale ani jeden z nich se nepohnul. Blonďák se po pár minutách zhroutil na zem a už se nepohnul. Zápas skončil pro nemohoucnost soupeře, přiběhli tam medikové a začali zjišťovat, co mu je. Něco si šeptali se zkoušejícím, pak ho dali na nosítka a rychlým krokem odešli z arény. Ten kluk se najednou vynořil z chodby a písečná holka po něm vrhla nenávistný pohled.
„Neboj, tvůj přítel žije. Je v komatu,“ prohlásil s naprostým klidem a dál sledoval dění v aréně. Genma mezitím volal třetí pár. Písečná holka, proti deštivému klukovi. To bude zajímavý boj, to mi bylo jasné. Holka seskočila hbitě do arény a přešla doprostřed. Kluk ji následoval, ale podstatně klidněji. Kluka oslovili Miki a holce říkali Temari. Byla asi mladší, než Naoki, ale i tak vypadala nebezpečně. Čtyři blonďaté culíky jí dodávaly divokost a v boji to jen potvrdila. Uměla používat Fuuton a ovládala ho velkým vějířem, zatímco kluk používal jen taijutsu a občas nějakou tu vodní techniku, ale porazit ji nedokázal. Po celkem dlouhém boji vyhrála Temari a jejího protivníka museli odvážet medikové. Yoshiro někam zmizel a já s Naokim jsme byli právě na řadě. On seskočil obdobně jako Temari, zatímco já pomalu šla chodbou ke schodům. Chtěla jsem si ještě urovnat myšlenky. Krok za krokem jsem se blížila ke chvíli, kvůli které jsem tak dlouho trénovala. Porazit Naokiho. To mi dá zabrat.