Panenka 02

„Co je na misi tak úžasného?“ Ptala se zklamaně Sakura, která čekala výlet do lázní nebo něco takového. Narutovi hořely plamínky v očích a začal vykřikovat, že na téhle misi určitě zazáří. Othari ani Sasuke tomu nevěnovali moc pozornost.

„Sakura-chan nechceš semnou zajít na rámen…víš jako na rande,“ zkoušel to na Sakuru Naruto. Sakura zvedla nos nahoru a odpálkovala ho. Naruto byl docela zklamaný. Othari si to namířila přímo k Shikamarovi domů, bydlela tam. Vynechala večeři, okoupala se a zamířila si to přímo do postele, po dnešku byla unavená, musela uznat, že neustále zachraňování Naruta od pádu z vodopádu nebo od nášlapných min bez toho aby projevila své skutečné schopnosti, bylo docela vyčerpávající. Chvilku se převalovala ze strany na stranu a potom usnula. Tu noc se jí spalo lépe, byla příliš unavená, aby se jí zdály sny. Když se probudila, vycházelo teprve slunce, rozhodla se jít se projít. Procházela se prázdnými ulicemi, šla pomalu, měla spoustu času. Nastavila svou tvář jemným slunečním paprskům a uviděla postavu sedící na střeše jednoho z domů.

„Dobré ráno Sasuke,“ řekla Othari a přisedla si k Sasukemu. Sasuke jí pozdrav oplatil, ale nevypadalo to, že by byl z její přítomnosti moc rád.

„Co tady děláš tak brzo ráno? Na misi máme odejít až za několik hodin.“ Snažila se navodit rozhovor. Sasuke její snahu moc neopětoval. Mlčel a díval se do prázdna. Nakonec se zvedl a odešel. Othari to zaskočilo, věděla, že Sasuke není moc komunikativní, ale takovou reakci nečekala. Chvíli jen tak seděla a po chvíli se se rozhodla vrátit domů. Přišla a Shikamaru už byl vzhůru, sbalila si věci a vyrazila na cvičiště. Byla naštvaná, urážela jí Sasukeho reakce.

„Co si o sobě vůbec myslí! Není jediný, kdo si tím vším prošel!!“ Zakřičela si sama pro sebe. Udeřila pěstí do stromu a prorazila jej, podívala se na svou ruku. Její reakci jí samotnou překvapila. Většinou nebyla tak unáhlená, ale byla spíš flegmatická. Sasukeho chování jí však vyvedlo z míry. Nahlas si vzdychla, lehla si na rosou pokropenou trávu a pozorovala modrou oblohu. Po hodince se zvedla a šla k severní bráně, po cestě se však ještě stavila za Shikamarem aby se s ním rozloučila.

„Ahoj Sakuro,“ snažila se Othari působit přátelsky. Při představě, že je na dlouhé misi mimo vesnici s uraženou Sakurou jí běhal mráz po zádech, nenáviděla spory, přišli jí moc otravné. Sakura se na ní podívala a až přehnaně falešně se usmála. Othari ocenila snahu, asi to Sakuře také docházelo. Šourala se do stínu a zády sjela po stromě, Sakura po chvilce došla za ní, bylo jim jasné, že minimálně hodinku si tady posedí, stejně, ale vždy chodily na čas. Othari využila situace, že je se Sakurou sama a snažila se s ní spřátelit.

„Sakuro, jak se vůbec dneska máš?“ Pokusila se Othari o ten nejmilejší hlas jaký zvládla.

„Jo docela dobře, ehm Othari odkud ty vůbec si? Nikdy sem tě v Konoze neviděla před setkáním geninu.“ Řekla Sakura trochu dumavým hlasem a tázavě se podívala na Othari. Othari byla z té otázky docela zaskočená, tušila, že to někdy přijde, ale co si měla tak rychle vymyslet. Snažila se vypadat nezaskočeně a odpovědět v co nejkratší době. Sakuřin pohled ji spaloval a ona slyšela, jak jí pomalu ubývají sekundy.

„Ech, no kdysi dávno sem žila na okraji Konohy, ale asi před pěti lety sem se odstěhovala k hranici Ohnivé země,“ vyhrkla nakonec Othari. Sakuře to však nestačilo: „aha, a proč tak najednou? A jak to, že si zvládla závěrečnou zkoušku, když si nestudovala na akademii?“

„No víš, moji rodiče tam dostali misi, tak jsme se tam odstěhovali a měla jsem učitele, který mě učil základy, dostala jsem zprávu od Shikamarova otce ve které stálo, že se koná závěrečná zkouška tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit a když jsem to zvládla, nemohla jsem odmítnout šanci stát se nijou,“ vyklopila ze sebe Othari a sama se divila, jak moc přesvědčivě to znělo. Vypadalo to, že Sakura tomu uvěřila. Přátelsky se usmála a začala vyprávět o svých hádkách s Ino.

„Ahoj Naruto,“ křikla Othari, Sakura povyskočila.

„Othari-chan, Sakuro-chan dobré ráno,“ zazubil se Naruto a posadil se vedle děvčat. Zanedlouho dorazil i Sasuke, Sakura okamžitě vyskočila a hnala se ho přivítat. Othari zase popadla zlost.

„Zdravím děcka,“ řekl Kakashi, který měl dnes rekordní tříhodinové zpoždění. Sakura s Narutem na něj okamžitě zakřičeli, že má zpoždění. Othari se jen zasmála. Kakashi na svou obhajobu začal vyprávět, jak potkal pěknou dívku a tak tancoval.

„No nic asi bych vám měl říct, co tahle mise obnáší. Půjdeme do země vodopádu a budeme chránit syna feudálního pána.“ Řekl Kakashi už poněkud vážněji.

„Do země vodopádu?“ Opakovala Othari jako opařená. Země vodopádu byla jejím domovem poslední tři roky a syn feudálního pána byl člověk, který jí toto útočiště zařídil. Nebyly to zrovna idylické tři roky.

„Ano do země vodopádu,“ zopakoval Kakashi. A pak dodal: „nuže vyrážíme!“

„Syn feudálního pána se jmenuje Yutaka, je mu sedmnáct let a je to velice důležitá osoba.“ Podával informace Kakashi. Othari ho neposlouchala, znala Yutaku dobře.

„Cesta do přístavu nám bude trvat dva dny, večer někde přenocujeme,“ rozhodl Kakashi.

„Do přístavu, to poplujeme lodí?“ Vyjekl radostně Naruto, který lodí ještě necestoval. Kakashi přikývl. Před západem slunce Kakashi přikázal sehnat dřevo, zanedlouho už plamínek plápolal v ohništi a celý tým seděl kolem něj.

„Tak bychom si mohli připravit nějakou strategii,“ navrhnul Kakashi.

„Spíš nám řekněte nějaký příběh Kakashi sensej,“ řekl Naruto a zazářili mu oči. Kakashi nejdříve protestoval, ale nakonec svolil.

„Dobře, dobře, ale jen jeden!“ Řeknul se vztyčeným prstem. „Povím vám příběh o soudci Ookovi.“

„Jdu pro dřevo,“ špitla Othari znuděně aby nemusela poslouchat příběh.

„Jdu s tebou,“ řekl Sasuke ze stejného důvodu a oba se ztratili v temnotě lesa. Ušli zhruba dvacet metrů a Othari vyskočila na strom a posadila se na větev, Sasuke jí následoval. Chvilku jen tak seděli a mlčeli.

„Co s tebou dneska je? Od doby co ses dozvěděla, že míříme do země vodopádu si zticha,“ řekl Sasuke zamyšleným hlasem a koutkem oka se podával na Othari.

„Nic mi není, jen jsem se špatně vyspala!“ Křikla Othari podrážděně. A zvedla se a odskočila na jiný strom, Sasuke jí následoval. Takhle jí honil po lese, dokud nebyli tak kilometr od svých přátel. Othari vzdala útěk, posadila se pod velký strom. Sasuke za ní doběhl. Z ničeho nic se Othari prudce postavila a vrazila do Sasukeho tak moc že tak metr odletěl a zmizela. Sasuke se podíval na místo, kde právě stál a uviděl tam ležet pár kunaiu s pár kapek krve. Hned mu došlo, že na ně někdo zaútočil. Rychle se rozhlédl kolem, ale Othari ani útočníky nikde neviděl. Najednou uslyšel řinčení železa, to jak o sebe dva kunae narážely. Okamžitě běžel k místu, z kterého zvuk šel. Nebylo to daleko. Spěchal jak nevíce mohl a když už viděl siluety postav, prosvištěl kolem něj kunai s výbušným lístkem. Sasuke se odrazil a odskočil dva metry od místa, kde stál. Výbuch. Sasuke byl tlakovou vlnou sražen z větve stromu, doskočil na zem a hned byl znovu napaden, tentokrát se tomu vyhnul jen taktak. Okamžitě vyrazil na místo odkud kunae letěly. Konečně našel útočníka, okamžitě na něj zaútočil. Jeden kop, druhý kop, nepřítel všechny hravě vykryl. Sasuke si udělal dostatečný odstup a během vteřiny poskládal pečetě. Katon: Goukakyuu no Jutsu místo kde stál nepřítel, zachvátili plameny. Po té co oheň ustál, nepřítel tam již nestál. Sasuke se okamžitě rozhlédl. V dálce uviděl obrysy čtyř lidí, rozběhl se tam. Když se dostal blíž, poznal, že jedna z postav je Othari. Viděl jak Othari bleskově skládá pečetě. Okolí zachvátila vše spalující ohnivá bouře, Sasuke musel ustoupit, žár byl moc velký, přes obrovskou ohnivou střelu se převalila vodní vlna. Othari těžce vydechla.

„Othari stejně nám neutečeš, měla bys už vědět, že tohle na nás neplatí!“ Řekl s úsměvem na tváři jeden z maskovaných nepřátel. Othari vyskočila na strom a zezadu na ní letělo několik kunaiu, v rychlosti se otočila a všechny vykryla. Sasuke přiskočil k ní, Othari ho prudce shodila ze stromu a schytala zásah několika kunai. Pak se hluboce nadechla a v rychlosti poskládala pečetě, znova obrovská ohnivá střela. Othari v mžiku seskočila ze stromu k Sasukemu, poskládala pečetě a chytla ho za ruku. Nyní byli oba pod maskovací technikou. Othari pevně svírala Sasukeho ruku a přikrčila se k zemi.

„Co se to děje? Kdo jsou ti útočníci? Jak to že znají tvoje jméno?“ ptal se Sasuke.

„Pššt, pak ti všechno vysvětlím,“ špitla a odvrátila obličej aby Sasuke neviděl bolestný škleb. Pomalu se zvedla a velice opatrně našlapovala, přitom Sasukeho pořád držela za ruku. Když se odplížili tak třicet metrů od místa kde se předtím schovávali. Othari pustila Sasukeho a zavřela oči.

„Sou pryč,“ řekla Othari s úlevou.

„Jak to víš? A kdo to vůbec byl?“ ptal se Sasuke, který pořád nic nechápal.

„Mám schopnost vycítit životní energii a rozpoznat tak jestli je kolem mě živá bytost, jestli je to člověk, a jak daleko je, a kdo to je.“ Řekla Othari a bolestivě sykla. Sasuke si až teď všiml, že si drží zakrvácený bok.

„Si v pořádku?!“ Vyštěkl Sasuke.

„To nic není, rána není hluboká, ale měli bychom se co nejdříve vrátit k ostatním,“ řekla Othari rozumně.

„Sasuke!! Othari!!“ rozléhaly se hlasy Naruta a Sakury lesem. Othari se přikrčila a pokynula na Sasukeho ať udělá totéž. Sasuke se tedy také přikrčil.

„Sasuke všechno ti potom vysvětlím, ale teď jim nesmíme říct, že ti útočníci šli po mně! Prosím věř mi.“ Řekla Othari vážně a zvedla se.