Super Sestry 36

Meshiki : Když jsem se znovu probrala, nebylo mi o moc líp. Vedro, nevolnost, otupělost. Neji tady nebyl, nejspíš se šel připravit na misi... co když opravdu najdou úkryt Akatsuki a oni je napadnou. Ne, to se nestane, navíc mají za úkol pouze zachytit nánznak působení Akatsuki, nemají je hned najít a bojovat s nimi. Určitě bude v pořádku.
Do pokoje vešla sestra, čekala jsem Sakuru, ale rozhodně mi tahle nevadí.
„Tak co mi je sestři?“ zeptala jsem se, i když sama vím, že to není nic vážného.
„Podle nás je to vše od stresu a strachu, ale to neznamená, že to není nijak nebezpečné, pokud se vám vše nesrovná v hlavě, budete se stále cítit nepříjemně,“
„Chcete říct, že mám problém v hlavě?“ vyjela jsem na ni.
„Není to tak, že by jste byla blázen, nebo tak, ale uvnitř sebe máte jistou bolest a spoustu dalších problémů, potřebujete být v klidu, určitě to není až tak hrozné, až se nebudete tolik vytěžovat, srovná se to. Prozatím u nás ještě chvilku pobudete, nechceme nic přehlédnout, kdyby to bylo opravdu něco jiného, ale podle doktorů je to nejpravděpodobnější,“ vysvětlila. Jo, kdybys věděla, jak těžký to je.
„Samozřejmě, budu zde, dokud se to nezklidní. Smím se jen zeptat, jestli by se za mnou nemohla zastavit Sakura?“
„Sakura? Ale ta včera zamířila do Suny, navíc podle zpráv se jen tak nevrátí,“..Sakura zamířila do Suny? O co asi jde? Neslyšela jsem o žádné misi, která by měla co dočinění s Písečnou. No určitě pro to měla důvod...
„Aha, dobře, to nevadí, tak směla bych požádat o trochu vody?“
„Jistě, za chvíli vám ji donesu, teď se prosím změřte,“ podala mi teploměr a odešla.
Ach jo, to je vážně skvělý, takže se musím vnitřně uklidnit, to je ale blbost, už kolikrát jsem byla vytížená od starostí a různých problémů. I když je dost možné, že moje tělo takové množství už nevydrželo. Jenže jak si to mám vyjasnit, když je Tokime pryč a s Hokage bych radši nemluvila... nedá se tomu vyhnout, poprosím sestru, jestli by nemohli informovat Hokage, že si s ní chci promluvit. Někdo zaťukal na dveře.
„Dále,“ řekla jsem. Kdo by ťukal, že by návštěva?
„Ahoj,“
„...Zrovna jsem je za tebou chtěla poslat, jsem ráda, že nemusím otravovat ostatní,“
„Měly by jsme si promluvit,“
„Jo, to teda měly,“...

Tokime : Kde ta Sunai je? Itachi se ani neobtěžoval mi sdělit, v kolik pro mě má přijít. Čekala jsem minimálně už půl hodiny a hnědovláska nikde, místo ní se ale objevil Kisame.
„Ahoj,“ zastavil se u mě.
„Ahoj, Kisame. Zdá se mi to, nebo už jsme si nějakou chvíli nezatrénovali?“ postavila jsem se.
„To se ti vážně jenom zdá, jsou to tak dva dny,“
„Aaaha, no to víš, jsem trošku sklerotická,“ zasmála jsem se.
„Hmmm, jinak, proč jsem přišel... Tohle ti posílá Itachi,“ podal mi katanu v pouzdře. „Je jeho, ale už dlouho jí nepoužívá. Ani nevím, proč si ji nechával, ale udržoval ji ve skvělém stavu,“ dodal. Chvíli jsem na ni zírala a nevěděla co dělat, i když to bylo nadmíru jasné.
„To nemůžu příjmout,“ chytla jsem ho za ruce a nasměrovala je zpět k jeho tělu.
„Ale on ji vážně nepoužívá, takhle bude alespoň k užitku, navíc tahle je vážně unikát, ty dokonalé řezy a však to znáš, ty co vám půjčila organizace jsou na h***o,“ pořád mi ji podsouval.
„Vždyť se o ni tolik staral, určitě pro něj něco znamená a kdybych ji zničila, tak..“
„Je tvoje,“ ozvalo se kus od nás.
„Ale,“ chtěla jsem zaprotestovat.
„Neni pro mě nijak důležitá, prostě jsem jí u sebe měl, kdyby náhodou nastala příležitost se vrátit ke kataně, ale nijak zvlášť mě nebere,“ prošel okolo nás Itachi směrem ke kuchyni.
„Děkuju, Itachi,“ zašeptala jsem a pevně uchopila pouzdro. Kisame se zubil nad rozdílem mezi mojí katanou a jeho Samehadou.
„Koukám, že už jsi připravená, tak můžeme vyrazit,“ přišla k nám Sunai a mírně se zarazila nad Kisamem. Přeci jen vypadá děsivě a ona je zde teprv třetí den, teda myslim, že třetí, nemám moc pojem o čase. Kisame na ní koukl a náramě se bavil její nejistotou z jeho přítomnosti.
„Momentíček,“ zvedla jsem ukazováček a zalítla do pokoje. Když jsem vyšla ven Sunai byla o další kousek dál od vražedně se tvářícího Kisameho. Já měla okolo pravého stehna černé pásky, do kterých jsem mohla zavěsit katanu, která i když vypadala cool, pod pláštěm nebyla vidět.
„Tak jo, můžeme jít. Mimochodem, ještě jednou na tebe budu čekat a zabiju tě,“ usmála jsem se jako psychopat. Sunai ztuhla.
„Dělám si srandu,“ rozesmála jsem se, ale Sunai evidentně nebyla nadšená z mého humoru. „Tak jdeme a Kisame, ty ale něco sněz, vypadáš hladově,“ zámavala jsem mu a obě jsme vyrazily k bráně. Ostatní už tam stáli a čekali na nás.
„Kdopak se to uráčil přijít?“ zeptala se Karin a při pohledu na mě sklapala. Možná, že ten útok nebyl až tak špatnej nápad. Lehce jsem se usmála.
„Jak se má naše princezna?“ přišel ke mně Suigetsu.
„Po pravdě? Když jsem se proležela, tak mě nejen bolí záda, hlava, žebra a noha, ale i břicho a levá paže, takže to vcelku ujde,“
„Tak to rád slyším,“ zapojil se Sasuke.
„Jo, to určitě a jak je tobě?“ zkřížila jsem ruce na prsou.
„Skvěle,“ vrátil mi.
„No bezva,“ protočila jsem oči. Ten se jen usmál a opět nabyl svůj arogantní pohled. Konečně se Pein odhodlal promluvit.
„Dobře, jste tu už všichni. Každý tým půjde jiným směrem. Tým Sasukeho půjde na jih, tým Suigetsua půjde na východ a tým Tokime na sever,“
„Proč jako tým Suigetsua?“ Karin naštvaně dupala nohou.
„Protože se mi nechtělo vyjmenovat všechny jména. Takže můžete vyrazit,“ otevřela se hlavní brána. Sasuke s Juugem rychle zmizeli a my se Suigetsem jsme rychlostí nijak nemrhali. Sunai šla vedle mě, ale podle jejího výrazu chtěla nejspíš zryclit, jelikož jsme ještě stále byly v otevřené bráně.
„Tak hodně štěstí,“ volal Tobi. Ježiš, dělá, jakoby to byla nějaká extra mise, máme se přece jen seznámit.
„hele tak zatím, držim palce při bližšim seznamovánim,“ mávla jsem na Suigetsua, který si jen povzdech nad svou partnerkou. Se sunai jsme tedy vyrazily na sever. Nevěděla jsem co přesně dělat. Bylo to jednoduché, běhat si po lesích, někdy se zastavit, sblížit se a podobně, jenže já měla hroznou touhu vzít nohy na ramena a běžet za svými přáteli. I když přáteli... jakými přesně přáteli? Myšlenky směřují do Konohy, která ani nevím jakým je směrem, ale jaké všechny jsem tam měla přátele? Začínám ztrácet vzpomínky i z Konohy, to je zlé, vážně zlé. Neměla jsem čas si o tom s Peinem pořádně promluvit, ale až se vrátíme, rozhodně bude muset mít velice argumentnou odpověď.
Běžely jsme v kuse několik minut a mě to vážně nebavilo. Ani jedna z nás nevěděla, jak navázat konverzaci a při skokách po stromě, to jde ještě hůř. Seskočila jsem dolů a u jednoho velkého stromu se posadila. Sunai mě následovala, ale sedla si kus ode mě.
„Neboj, já nekoušu,“ zasmála jsem se.
„Já vím,“... nastala trapná chvíle ticha. O čem se s ní mam asi tak bavit? Bude mi chtít říct něco o své minulosti? Nebo svých schopnostech? Potřebuju alespoň nějakej začátek. Přišla jsem k ní a klekla si naproti.
„Tokime,“ podala jsem jí ruku. „Sedmnáct let, specializace na vodní a bleskové techniky, tak trochu katana, ale ještě se učím,“ usmála jsem se. Překvapeně na mě zírala, ale nakonec mi ruku podala.
„Sunai, specializace na bleskové techniky a s katanou bych se chtěla naučit, jenže Sasuke se neponížil k tomu, aby mě to naučil, zato s tebou ano,“ dodala tiše.
„Tak hele, nechci, aby nějakej nafintěnej ňouma vrazil kůl mezi mě a mou parťačku, jenom kvůli tomu, že neví jaký by měl štígro, kdyby tě naučil zacházet s tim mečíkem, jasný? Tady ti můžu ukázat základy a až se vrátíme, řeknu Itachimu, aby si tě vzal do parády,“ chytila jsem jí obě ruce a myslela na to, jak se budu muset u Itachiho uprosit k smrti, díky té naší minulé záležitosti, jenom proto, aby mě vůbec vyslechl, natož aby přijal někoho jen tak na trénink. Tak co, mě mu přidělil Pein a taky se s tim vyrovnal, když mu to hezky vyrovnaně řeknu, nebude nic namítat, doufám.
„Děkuju,“ ozvalo se najednou. Zvedla jsem na ni hlavu. „Díky, že se tak snažíš. Pro mě samotnou je tohle dost trapné a nevěděla jsem, jak s tebou navázat kontakt, nerozumím tvému charakteru. Nedokážu ho pochopit, proto je pro mě tak těžké se s tebou bavit,“ sklopila zrak.
„Ale no ták,“ praštila jsem ji do zad. Vytřeštila oči a padla na obličej. Jejky, tak to jsem nečekala.
„Možná nejsi jediná, kdo komu nerozumí,“ zasmála jsem se. Když se narovnala, rovnou si stoupla. Od hlíny se jí zašpinil obvaz na obličeji. Vstala jsem taky a protáhla se.
„Tak co? Chceš se mrknout na tu katanu?“
„Vážně? Fakt mě něco naučíš?“ nevěřícně si mě prohlížela.
„No moc toho nečekej, i když se učim nadmíru rychle, přesto jsem ještě nováček. Naučím tě jenom postoje,“ rozepla jsem odspoda plášt až k břichu, připomínal velký rozparek, který dělal někdo strašně levej, jelikož jsem ještě neviděla tak obrovský rozparek uprostřed pláště, či jiné róby. Katanu jsem vyndala z pouzdra a nechala ji blýsknout se na světle. Byla vážně překrásná, určitě se o ní dobře staral. Podala jsem jí ji a stoupla si za ní.
„Budu tě navigovat,“ usmála jsem se.