Super Sestry 35

Tokime : Jenom si tak ležím a nechávám jí, do mě kopat. Co se to se mnou stalo? Dřív bych.....co bych vlastně udělala dřív? Vrátila bych jí to? Nebo utekla? Proč se mi tohle děje? Chci žít normální život, bez bojů, násilí a nepřátel. Nerozumím tomu. Ztrácím vzpomínky a nedokážu normálně uvažovat?! Začal ve mně vřít vztek. Nikdy jsem se o tohle neprosila. Ostatní jenom přihlížejí. Nejradši bych je všechny nakopala. A ta kráva? Jestli bude dál pokračovat, přísahám, že jí zabiju.
„Tak co? Stačilo ti to?“ zeptala se a ještě si kopla. Opřela jsem se o ruce a zvedla se. Ostatní mě nezpustili z očí. Některé kopy byly natolik silné, že zanechaly hned krásnou modřinu. Krev z nosu už netekla, jediná památka po ní, zůstal zakrvácený obličej.
„Zabiju tě,“ zachrčela jsem. Tázavě si mě prohlédla.
„Co je? Neslyšelas? Zabiju tě!“ dala jsem jí pěstí. Odletěla kus ode mě a pod mýma nohama se začala chvět zem. Prach okolo mě se zvedl a mé tělo zářilo modrými plameny. Vypadalo to, jako chakra, ale ne tak docela. Mělo to naprosto zvláštní tvar a cítila jsem z toho něco jiného. Zlost, rozzuření, temnotu. Karin se zvedla a vyděšeně na mě hleděla. Moc nečum, bylo ti jedno, že trpím, hlavně aby ses ukázala před ostatníma.
„Chcípni,“ objevila jsem se za ní a prsty jí narazila do ramene. Mírné zapraskání se zatratilo v hluku jejího křiku a pádu. Byla jsem mimo, připravená zabít, ničit, drtit. Modré plamen sílily a moje zuřivost s nimi. Moje rychlost byla úchvatná. Dostala se na kolena a zvedla hlavu. Zaměřila se do dálky, aby mě viděla, ale já už byla před ní. Napřáhla jsem ruku ve které jsem nashromáždila velké množství chakry. Kdyby se dal strach počítat, u Karin bych potřebovala víc než svoje ruce.
„Ne,“ zachraptěla. Mít ještě dvě sekundy, nejspíš by Karin už nedýchala, jenže já je neměla. Itachi mě chytl za druhou ruku a zablokoval tak, že jsem se nemohla pohnout. A ve stejnou chvíli Sasuke chytl Karin a odnesl k ostatním. Vytřeštila jsem oči. Co jsem to právě udělala? Chtěla jsem ji zabít. Jsem stvůra.
„Omlouvás se,“ zašeptala jsem a upadla do bezvědomí.
„Hej Itachi, co je s ní?“ zavolal na něj Hidan.
„Ztratila vědomí,“ řekl.
„Sakra, co to bylo?“ zeptal se Suigetsu.
„Nával vteku,“ zasmál se Zetsu.
„Odnesu Karin k sobě a nějak jí proberu,“ zapojil se Sasuke.
„Co třeba pusinku, jako šípkový růžence,“ naprosto přihřátě pronesl Hidan. Sasuke jen zavrtěl hlavou a zmizel.
„Všichni mě poslouchjte,“ ozval se ve vchodu Pein. „Zítra spolu půjdou nové týmy do terénu, každého pošlu jinam, chci, aby si na sebe zvykly. Bude to nanejvýš na dva dny, nechci ztratit moc času, jelikož budeme nováčky trénovat. Itachi, řekni jí to až se probere,“ dodal.
„Vždyť je,“ začal Suigetsu.
„Bude v pořádku,“ odbyl ho a odešel.

Meshiki : Jak jen mohla. Všechno před náma tajila, nevěřím tomu, nechci tomu věřit. Nesnáším jí. Jak pro ni asi muselo být těžké se přetvařovat. Aaa, vnučky tohle, vnučky tamto. Jenom keci. Domu, neboli k Nejimu jít nechci, jelikož tam určitě bude, ale kam mam jít, stejně se tam k věčeru budu muset vrátit. Vylezla jsem na halvy Hokagů. Koukla jsem na prvního. Ty jsi byl dědeček mé.... dědeček páté, nemohl si vědět co chystá, jsi z toho venku. Podívala jsem na druhého. Tyy...ty s tím asi nemáš vůbec nic společného, jsi též venku. Pak třetí. Hmmm, ty jsi naživu byl, jestlipak jsi o něčem nevěděl, hhhee? Nemluvíš, to je ti podobný, fajn, tipuju, že jsi možná malinko tušil, ale nejsi hlavní podezřelý. Čtvrtý... Naruto se narodil přibližně ve stejnou dobu jako my, přesnější bude tentýž rok. Nejspíš si znal moje rodiče, ale pochybuji, že jsi věděl něco víc, jelikož jsi zemřel velmi brzy, nemohl jsi tušit co se stane... Je mi zle z toho, jak ninjové umírají mladí. Pohled se mi vrátil ke třetímu. Až na některé. A ty... pátá, jsi jasný podezřelý, vlastně vím, že jsi hlavní viník... Proč jsem se s tím teda tak zdržovala, když je už od začátku jasné, kdo za to může.
„Meshiki?“ ozval se za mnou Nejiho hlas. Věděla jsem, že dřív, nebo později příjde, jen si nejsem jistá, zda je lepší, že přišel dřív. Čekala jsem, kdy příjde nějaká nepříjemná otázka na téma „Tsunade není tvoje babička“. Ale místo toho mě bezeslova objal. Pevně mě držel v náruči. Nejdřív mi to přišlo hloupé, ale on nejlíp věděl, co mi pomůže. Za celou tu dobu jsem to v sobě všechno držela, všechen ten smutek, tu bolest. Szly se mi draly na povrch a křik též. Nevadilo mu to, stále mě pevně držel. Mlčky sledoval výhled na vesnici a poslouchal můj žal. Hruď musel mít mokrou od mých slz, jelikož stále nepřestávaly stékat z mých očí. Když jsem se uklidnila, sedli jsme si. Pořád mlčel, buď nevěděl co říct, nebo mě nechtěl trápit. Tak, či onak, mlčení bylo nejlepší.
Sledovali jsme vesničany, oblohu, krajinu, vše co bylo v dohledu, jenže mě začalo být špatně. Nevím z čeho, ale bylo to jako bouřka, co se přeze mě řítí. Stačila chvíle a hlava se mi motala, jako po několika pivech. Začala jsem se zvedat, chtěla jsem se něčeho chytit, ale nebylo čeho. Viděla jsem Nejiho zmatený výraz a poté už jenom tmu.
Když jsem se probrala, ležela jsem v nemocnici. Vedle mě seděl Neji a svíral mou ruku.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Ztratila si vědomí, tak jsem tě sem odnesl. Máš vysokou horečku a prý je dost možné, že budeš zvracet,“ objasnil mi to. Jsem velice ráda, že informovali mého přítele, že budu nejspíš zvracet. Mohli mu rovnou říct, ať mi při tom třeba drží vlasy a vezme pro jistotu na pokoj kyblík. Ale což, je mi blbě, tak ať si řikaj co chtěj. Moje hlava byla jako na jehlách, špatně se mi dýchalo a byla jsem spocená až bůhví kde.
„Víš, jak jsem byl dneska u Tsunade,“ začal.
„Já to nechci poslouchat,“ odbyla ho.
„Ne, o to nejde jen... už zítra jdeme na obhlídku toho terénu... Chtěla jsi to vědět co nejdřív, tak ti to říkám,“
„Není to nic nebezpečného, že ne?“ mírně jsem se zvedla, ale okamžitě se vrátila do původní polohy, jelikož zvednout se pro mě bylo moc složité.
„Dávej pozor,“ pokáral mě. „Neboj se. Je to scela bezpečné, navíc se mnou jde Lee, všechno bude v pořádku,“ usmál se. Doufám, že má pravdu... ale asi se moc strachuju. Byla jsem unavená a žaludek chtěl vybouchout, proto jsem Nejiho chytla pevněji a snažila se usnout.

Tokime : Moje oči, nechtějí od sebe, ani se jím nedivim, hhlava je totiž nejspíš na kaši, jelikož mi příde naprosto otupělá. Žebra taky rozhodně nejsou v pořádku a pravačka je taky mírně mimo. Sakra, to musel bejt mejdan. Oči konečně poslechly a otevřely se. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila kde jsem a co se dělo. Pokoj byl na sto procent můj a co se dělo? Pokud vím, tak jsme měly s Karin menší bitku. No jistě, chtěla jsem jí zabít. Škubla jsem sebou a sedla si tak rychle, jak jen to je v lidských silách možné. V tu chvíli jsem spatřila jednu věc, která do mého pokoje nepatřila. Byla schovaná v pravém rohu mého pokoje a oči jí zářily červeně.
„Sakra Itachi, na co ty světlomilky, přece mě nechceš dorazit,“ sesunula jsem nohy z postele. Jeho sharingan zmizel. Pomalu jsem zvedla hlavu.
„Co vlastně děláš v mým pokojii!“ ukazovala jsem na něj prstem a vyskočila ke dveřim, jenže chtě, nechtě, moje nohy zkolabovaly. Ve chvíli, kdy měl přijít pád, mě zachytil Itachi. Nic neřekl...opět. Posadil mě na postel a stoupl si ke zdi.
„Mám ti vzkázat od Peina, že zejtra jdete se svými týmovými partnery na zkoušku do terénu,“
„Proč?“
„Aby jste si na sebe zvykli,“ … Vzpomněla jsem si na věc, která mě tíží už nějaký ten den.
„Hele Itachi, proč ztrácím paměť a moje tělo vynechává. Při tom boji, nebyla jsem schopná zaostřit, mozek mě nechtěl poslouchat a díky tomu ani tělo. A k tomu už delší dobu začínám ztrácet vzpomínky, jde to od dětství a dál. Už si nepamatuju průběh příchodu do Konohy.. Já se vážně bojím,“ stekla mi slza po tváři. „Nechci zapomenout na ostatní. Už nemám vůbec ponětí, jak se choval otec, to že žil si pamatuju díky tomu, že jsem se o tom zmiňovala ještě u vás s Meshiki. Totéž je celé mé dětství, vím, co se dělo, díky tomu, že o tom mluvím, nebo na to pořád myslím, ale tváře našich zachránců, našich spojenců... všechny jsou pryč, naprosto všechny, nechci zapomenout, nechci,“ chytla jsem se za hlavu a brečela jak malá.
„Itachi, já se tak bojím,“ zvedla jsem se a mířila k němu, jenže jsem se dlouho neudržela. Opět mě chytil.
„Jsi jen na obtíž,“ řekl. V tu chvíli se mi chtělo brečet nejvíc. Ten, který, i když mě tak moc štval, mi připadal jako přítel, právě zmizel.
„Itachi?“ podíval se na mě.
„Vypadni,“ ztuhl. „Vypadni hned teď,“ křikla jsem a stále brečela.
„Zejtra ráno buď připravená před pokojem, příjde pro tebe Sunai,“ vyšel ze dveří a zabouchl. Než se tak stalo, na mě dopadla kapka čehodi. Sledovala jsem, jak mi stéká po ruce.
„Slza?“ zarazila jsem se, jelikož moje být nemohla, protože na úroveň kde byla moje ruka, neměla šanci dokápnout žádná moje slza... Itachi...