Super Sestry 24-25

Meshiki : Podívala jsem se mizejícího Naruta. Jak to myslí? Jako ze srandy? Ale vypadá nějak naštvaně. Nemůžu ho nechat jít samotnýho za Shikou, bůhví, co by se mohlo stát. Rozběhla jsem se za nim.
„Heej, Naruto čekej. Co se děje? Jaks to myslel?“ volala jsem.
„Je na tom snad něco nesrozumitelnýho?“ volal nazpět. Trošku jsem se zarazila. Dohnala ho a držela jeho tempo.
„Řekl si, že chceš zabít Shikamara, ale to snad nemyslíš vážně?“
„Proč ne?“
„Hej!“ trhla jsem mu s ramenem a zastavila ho.
„Tohle ti vůbec není podobný, nikdy by ses takhle nezachoval... nebo možná jo, ale jak se můžeš ptát ,proč ne?,. Vždyť je jasný proč. Protože Shika je tvůj kamarád a Tokime by to tak nechtěla, akorát by jsi jí tim ranil,“
„Jenže Tokime tady není a to právě kvůli Shikamarovi,“ mířil dál po ulici. Chvíli jsem tam tak stála , až když jsem si uvědomila, že mi zase zdrhnul, jsem se za ním vydala. Zalítnul do nejoblíbenějšího místa Choujiho, kde grilují maso. Fajne „restaurace“, dřív jsem si tady dávala obědy. Je jasné, že tam budou, je odpoledne a to má Chouji největší chuť k jídlu, takže tam s ním bude i Shikamaru, kterej je tam s ním vždycky, když jde Chouji na odpolední sváču. Vběhla jsem dovnitř a slyšela menší ránu. Kruci ten to bere fofrem. Vlítla jsem na místo uskutečnění vraždy a místo vraždy tam byl Naruto natáhlej přes oba dva a s plnou pusou masa. Můj vyděšený výraz se proměnil v jakýsi škleb nad Narutovou stupiditou. Sedl si naproti nim a dal si další porci. Kouknul na mě a já na něj zvedla obočí. Když snědl porcí pět, začal mluvit, i když to bylo spíš brblání a chrčení. Jelikož byl nafouklej jako balón, mohl sotva mrknout, natož mluvit. Tak jsem vzala jehlu a píchla ho. V cukuletu byl zase v normálu a s ublíženým pohledem mohl pokračovat.
„Shikamaru máš štěstí, zachránilo tě jídlo,“ řekl. I když tomu Chouji nerozumněl, moc se mu líbilo, že Naruto vychvaluje jídlo, tak nic nenamítal. Shika se na něj tázavě podíval.
„Chtěl jsem tě zabít, ale jídlo, je jídlo.... Rozhodně je důležitější než ty.... teda pokud nejde o mise, ale ty mi rozumíš, že jo?“.. Promnula jsem si oči a žasla, co všechno z něj nevyleze.
„Smim se zeptat, proč jsem měl bejt zabit?“ zeptal se Shika. Chvíli bylo ticho. Potom se Naruto zcela vážně narovnal.
„Ty jsi důvod proč Tokime nechce zpět,“
„Naruto!“ okřikla jsem ho. Shikamaru nevěděl co říct, jak se tvářit, prostě neměl páru, co to má znamenat.
„Neber ho vážně Shikamaru, Tokime se tam odsaď stejně nemůže nijak dostat. Kdyby mohla, věřím, že by se vrátila,“ věnovala jsem mu jeden z mých nejlepších úsměvů.
„A co když ne,“ zapojil se znovu Naruto.
„Tak by nás to všechny ranilo, ale je to její volba,“
„To teda není, pokud nakonec dobrovolně zůstane u Akatsuki, časem budeme nuceni ji zabít,“ praštil Naru do stolu. Trochu jsem se lekla, byl opravdu naštvaný. Ne, že bych se ho bála, ale měla jsem z něj takovej zvláštní pocit, až mrazivej.
„Uklidni se Naruto, my to přece nevzdáme. Dostaneme Tokime zpátky,“
„... Bude to jako se Sasukem. Slíbil jsem, že ho přivedu zpět a už jsou to tři roky a pořád nic. Nedokázal jsem dodržet slib,“ chytil se za hlavu. Přisedla jsem si k němu.
„Nejspíš to nevíš, ale já jsem tenkrát u Orochimara, Sasukeho potkala,“ sklonila jsem hlavu. Vytřeštil oči a ztuhle mě pozoroval.
„Proč si se ho nepokusila zastavit?“ začal se mnou třást.
„Potkali jsme se za nepříznivých podmínek,“ ignorovala jsem jeho ruce na mých pažích.
„Když jsem ho potkala, byla jsem za mřížema a zraněná. On vzal hřebík a trefil mě s ním do ruky. Bylo úchvatný vidět, jak mi hřebík projel na druhé straně ruky a později po mě hodil dva kunaie, jeden se mi zabodl do stehna a druhý do břicha. Takže možná proto jsem se ho nepokusila zastavit,“ vražedně jsem ho sjela. Pustil mě a vzdychl.
„Co se to s ním stalo,“ mluvil do stolu.
„Nevím, ale nedovolím, aby se něco podobného stalo s Tokime,“
„Ani já ne,“ přidal se najednou Chouji. Všichni jsme na něj koukli.
„Tokime mám rád, byla v pohodě, rád jsem si s ní povídal, dokázala naslouchat,“ usmál se. Shikamaru se taky pousmál.
„To máš pravdu,“ souhlasil. Tentokrát jsem na něj koukla já. On ji miluje, vidím to na něm. Trpí jejím odloučení, jenže na to není čas, spíš by měli trénovat a snažit se vymyslet plán na to, jak jí zachránit.
„Víš Shikamaru, i když se sem nechtěla vrátit hlavně kvůli tobě... nikdy,“ chtěla jsem pokračovat, ale dovnitř vtrhl Izumo.
„Uff, konečně jsem tě našel. Meshiki, máš jít za Tsunade, prej je to vážné a ty budeš vědět o co jde,“ vychrlil ze sebe.
„Musim najít Kotetsa a říct mu, že už to víš, tak zatím lidi,“ zmizel. Že by dokázali sestavit týmy? No nebudu to řešit, prostě tam jdu. Zvedla jsem se, kývla na kluky a běžela do Hokage budovy. Vlítla jsem k babče do kanclu udejchaná, jak starej pes.
„I když jsi moje vnučka, neznamená to, že nebudeš klepaat!“ zakřičela rozzuřená Hokage. Vypadá to, že se při práci dost vynervovala, a tak jí naštve každá kravina. Jiraiya se jen smál vedle stolu.
„No nic, pojď se tady na něco podívat,“ natáhla ke mně ruku s papíry. Vzala jsem si je a začala prohlížet. Na každém papíře byl složený tým z různých lidí. Aby to bylo jednoduché, prostě se k nim dali čísla od jedničky dál. Tým jedna se skládal z Kakashiho, mě a TenTen. Tým dva z Asumi, Nejiho a Choujiho. Tým tři z Gaie, Naruta a Hinaty. Tým čtyři z Kurenai, Shikamara a Shina. Tým pět z Kibi, Leeho a Ino. Tým šest ze Saie, Sakury a Arichi (dříve zmíněná sestřenka Ino, pro připomenutí). Hmmm, to vypadá dobře. Každy tým má někoho, kdo dokáže jakkoliv stopovat, taky člověka s lepším taijutsu a někoho, kdo je úplně jinak zaměřený. Vypadá to slibně.
„Kdy to chcete uskutečnit?“
„Co nejdřív, Akatsuki dochází, že pokud budeme útočit, teda...spíše se pokoušet je najít, bude to za delší dobu, než vymyslíme pořádný plán, proto radši dřív, aby nás nečekali,“ vysvětlila. Naprosto souhlasím.
„Nejdřív to projednám se všema joninama, kteří v týmech jsou. Ale brzy ti dám vědět,“
„Dobře, díky za snahu,“ odešla jsem z místnosti. To by mohlo vyjít. Pokud vyrazíme brzy, možná už se pomalu můžeme těšit na Tokime, ale to je předbíhání, rozhodně nebude lehké nájít jejich úkryt.

Tokime : „Nech toho Hidane!“ odrstrkovala jsem ho. Moje slova, ho ale vůbec nezajímaly. Soustředil se hlavně na moje tělo a jeho chtíč.
„Proboha, klidně si to rozdej s Deidarou, ale mě nech napokoji,“ snažila jsem se dál. Ježiši, jsem fakt v koncích, normálně bych se v životě k takovým řečem neuchýlila. Do haj*lu, já fakt nevím co dělat, to se mi už nějakej ten pátek nestalo.
„Hidane, ať chceš cokoliv, nech mě napokoji,“
„A co myslíš, že chci. Víš, jsem vážně nas*anej, když mi někdo odepírá věci, co chci,“ pevně mi sevřel ruku.
„Jenže já nejsem věc, buď hodnej kluk a nech mě jít,“. Ikdyž jsem byla zoufalá, nedokázala jsem udržet jazyk za zuby. Dokázala jsem bejt drzá v těch nejnevhodnějších situacích.
„Myslím, že nejsi v pozici, kdy by jsi si mohla vyskakovat,“ zasmál se.
„To spíš ty,“ ozval se za ním prázdný mužský hlas. S povzdechnutim se otočil.
„Co tady vopruzuješ Itachi?“ vzdychl. Nic neřekl. V očích se mu zablýskla červená a i Hidan věděl, že nemá cenu se s nim dohadovat.
„Když ji tak chceš, tak si posluž,“ pustil mě a s uceknutim odešel. Díky vysílení a malému množství chakry, jsem si gecla na zem a opírala se o zeď. Pohlédla jsem do obličeje svému zachránci. Docela bych ho měla i ráda, nepřišel mi jako špatný člověk, ale když jsem zahlédla tu opovrhující tvář s nádechem arogance, mohla jsem se zbláznit zuřivostí. Stačil jeden pohled a měla jsem sto chutí mu jednu napálit a možná dokonce dvě. Přes zlobu v sobě jsem se přenesla a poděkovala.
„Díky, nevím, co by ten úchyl udělal, kdybys mi nepomoh,“ vstala jsem. Pořád mlčel. Zabiju ho, zabiju. To jak se minule rozpovídal ohledně ségry, byl nejspíš nějaký výkyv jeho slovní zásoby, protože teď rozhodně nevypadá, jakoby oplýval výmluvností.
„Proč jsi tu? Je mi jasný, že nejdeš jentak okolo, tvůj pokoj je na opačné straně,“ váhavě si mě přeměřil, jako kdyby si nebyl jistý kde je vlastně jeho pokoj. Možná mu příjdu chladná. Minule jsem taky nebyla zrovna milá, ale teď bez chakry, jako bych se měnila celkovou energií, která ze mě sálá.
„Mám se s tebou domluvit ohledně tréninku,“
„Je mi jedno kdy, chci jenom aby se mi to nekrylo s mým osobním tréninkem. Tohle beru jako specialitu, myslím, že se mi to bude hodit někdy po poledni. Příjdu pro tebe,“ prošla jsem okolo něj a cítila jak se za mnou otočil. Došla jsem do pokoje a chytla se za hlavu. Co se to se mnou děje? Nikdy bych se takhle nezachovala. Navíc se mi strácí čím dál, tím víc vzpomínek. Ničemu nerozumím. Možná bude lepší, když tomu ani neporozumím a nechám to plynout. Mám hafo času. Trénovat jdu až zase zítra a do konce dne mám volno, tak co dělat? Asi se půjdu najíst. V kuchyni seděl Tobi. Jedl cosi nerozeznatelného pod maskou. Nevím, jestli mě viděl, ale já chci vidět jeho. Jak asi vypadá. Do bubliny nad hlavou mi naskákalo deset různých tváří, jenže všechny vypadaly jak přihřátej Justin Bieber, ale desetkrát jinak. Radši jsem bublinu roztrhla a potichounku se plížila k Tobimu. Už jenom malej kousem, možná když se naklonim, tak uvidim..
„Nazdááár,“ otočil se na mě s už přindanou maskou k obličeji. Odkočila jsem a udělala karate obraný pohyb s velice komickou grimasou. Uklidnila jsem se, vyhrabala z ledničky věc, která měla být jídlo a sedla si ke stolu.
„Tak co? Jak se zlepšuješ?“ zeptal se pisklavým tónem.
„No právě teď se zrovna moc nezlepšuju, ale mělo by to bejt lepší a lepší,“ usmála jsem se. Nevím jestli mi úsměv oplatil, ale pozoroval mě.
„A co ty a mise?“ prolomila jsem ticho.
„Už jsem delší dobu žádnou nedostal, čím to asi bude?“
„Tím, že všechny se*eš,“ smála jsem se.
„Něco jako ty?“ zeptal se, na něj velice hlubokým hlasem. Zamračila jsem se a zkoumala ho.
„Neee, neee, promiň, to mi ujelo, uppsss,“ dal si ruku před masku. To vypadalo opravdu vtipně.
„Vpohodě, máš pravdu. Ano, přesně jako já,“ znovu jsem se zasmála.
„Ale ještě jednou mi to řekneš do očí a zabiju tě,“
„Ááááá, neee, já nechci umřííít,“ pobíhal zběsile po místnosti. Dovnitř vešel Deidara.
„Tobi, nech toho, nebo tě necham vybouchnout,“ pohrozil. Jenže ten né a né přestat. Stále běhal a přitom napálil do zdi.
„Se*u na to, nebudu na tebe plácat svým uměnim,“ přisedl si ke mně. Tobi mezitim vylít ze dveří a už jsem slyšela jenom ozvěnu jeho křiku, která se odrážela od stěn a tichounce se k nám blížila.
„Cos mu udělala?“ začal si dělat kafe.
„Nic, jenom jsem mu malinko pohrozila,“ vytvořila jsem malinkou mezeru mezi palcem a ukazováčkem. Deidara se pousmál a znovu si sedl. Byl v nějaké dobré náladě, nebo se mi to zdálo? Cítila jsem z něj přátelskou auru. To snad ne! On se dal na koks, možná přesněji hašiš.
„Kolik si toho měl a mimochodem, kdes to sebral, měla bych zájem,“ přisunula jsem se k němu. Tázavě si mě přeměřil.
„Co se ti stalo? Jsi se sfetla, nebo co?“
„Hmm, tak přeci jen jseš to ty, tak to se asi nezbavim blbejch myšlenek,“ vzdychla jsem.
„A kdo by to měl bejt? Je mi jasný, že sis hrála s Barbie, ale ta byla vyrobena jen z části po mě,“ usrkl. Ježiši, tak tohle musí bejt sen. Tohle není normální. Co znam Deidaru, tak se takhle nikdy nechoval, možná je to kofeinem. Vzala jsem mu hrnek s kávou a nabrala trochu lžičkou.
„Héj, héj, héj! Udělej si svoje!“ snažil se ho ukořistit zpět. Nikdy jsem neviděla silnější kávu. Musel si toho tam dát půl hrnku. Bože, někdy je opravdu pitomej. Vzala jsem kafe a vylila mu ho. Po několika pokusech o mé zabití se uklidnil a začal mě poslouchat.
„Hele Deidy. Nevím jak to říct, ale jsi debil. Už nikdy si nedělej kafe. Je dost možný, že po troše se chováš divně a ujetě a když si uděláš ještě tak mega silný, tak budeš brzo princezna, která si myslí, že umí vyčarovat kytičky a zvířátka,“ vcelku jasně jsem mu to vysvětlila a zavedla do pokoje. Nejspíš se ve mně objevil mateřský pud. Zasmála jsem se nad tou myšlenkou. Při cestě jsem si tak přemýšlela o bydlení tady. Není to až tak špatné, navíc je začínám mít tak trochu ráda. Jako bych si z nich začínala stavět novou rodinu. Ta představa se mi až tak nelíbila, ale vlastně na tom není nic špatného. Jenom možná trošku. Zaklepala jsem na dveře.
„No co je?“ ozvalo se.
„Co by,“ vrátila jsem. Dveře se otevřely.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Nechci se opakovat, ale co by? Prostě se nudim, tak jsem zaskočila k sousedce na návštěvu," usmála jsem se a vlezla dovnitř. Zavřel a já se mu natáhla na posteli. Docela bych pokecala... úplně o všem. Mohl by mi vyprávět co zažil na misích s Itachim.
„Hele Kisame, nechceš mi říct o nějakých tvým misích? Nebo něco z tvého dětství, klidně i zbytečnosti, vážně by mě to zajímalo. Ráda poslouchám něčí životní příběh, tak můžeš patřit mezi ty, co mi ho pověděli. Vše bude pečlivě zaznamenáno a uloženo,“. Chvíli mě váhavě pozoroval, ale nakonec se mu rozlil po tváři nepřirozeně milý úsměv.
„Jak myslíš, ale bude to na dlouho,“ posadil se na židli.
„Klidně,“ zachumlala jsem se pod pokrývku a začala pečlivě poslouchat.