Super Sestry 23

Tokime : „Kisame, můžeš na chviličku?“
„Hmm,“ zalezl dovnitř a zavřel. Chvíli jsem mlčela.
„Ty idiote! Proč si mi to udělal!“ křičela jsem. Kisame se jen smál.
„Já jsem ti to neudělal,“ mohl se potentit smíchy. Ježiši, chová se jak puberťák.
„Oooo, hahaha, to je ti fakt líto co?“ ironicky jsem se zašklebila. Konečně se sklidnil a já si to s nim mohla vyjasnit.
„Byla jsem mimo a hned jak jsem se probrala, jsi mě uvěznil ve vodní kouli, proč? Mám přece trénovat, takhle se jenom zničim,“
„Ne, my teď nemáme trénovat, já tě mám zničit,“ řekl.
„Cože?“ vyděšeně jsem se na něj podívala.
„Potřebuješ bejt perfektní s minimálním množstvím chakry a díky tomu, že tě dostanu na úplný dno, se budeš moct postavit od nuly. Budeš dobrá s malým množstvím chakry a až budeš mít svou plnou sílu, budeš ničící zbraň, myslím, že už jsem ti něco podobného říkal,“ zvedl obočí.
„To ano, ale říkal jsi, že mi Pein odebírá díky té pečeti chakru, né že ty mi ji budeš brát taky. Myslela jsem, že se budu při tréninkách zlepšovat, ale místo toho jsem vyčerpaná, zmožená a nakonec jsem na tom hůř a hůř,“ stěžovala jsem si.
„Ale o to přesně jde, už to pochop. Potřebujeme, aby jsi neměla žádnou sílu bojovat. Až to tak bude, dokážeme z tebe udělat něco extra, teď tě budu akorát ničit a ničit, pokud si zvykneš, bude to fakt sranda,“ usmál se. Byla jsem naštvaná. Oni mě jednou opravdu zabijou.
„Je jen na tobě, jak rychle se chceš zlepšovat,“ opřel se o zeď.
„Nerozumim, žádám vysvětlení,“ vzdychla jsem.
„Podle toho, jak dlouho budeme trénovat, se ty budeš zlepšovat,“ vysvětlil majestátně.
„Takže kdybych se s tebou mučila tři hodiny... například,“
„Možná bys už byla na konci svých sil,“... Zvedla jsem na něj hlavu. Mohla bych se zlepšovat čím dál rychleji.
„Můžeš odejít? Nechám si to projít hlavou,“ kývla jsem ke dveřím. Odlepil se od zdi a odešel. Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Je to tak težký. Co mám dělat? Když budu hodně trénovat, zlepším se a za nějakej čas by mě mohli poslat ven. To bych mohla utéct, jenže když za váma uteču, zabijou vás a mě taky... Když zůstanu, budete mě nenávidět a později mě zabijete, protože budu plnit mise pro Akatsuki. Ježiši, kéž bych se nenarodila, nebo se narodila třeba někomu jinému než..... komu jsem se to narodila? Nemůžu si vzpomenout na svoje dětství. Pamatuju si jenom to, jak jsme s Meshiki žily mimo vesnici a snažily se přežít. Tak moment, my šly do Konohy za Hokage, protože je to naše babča, ale vždyť s náma nikdy nebyla... Vlastně, říkala, že nás ve čtyřech opustila, ale já si to nepamatuju. Vždycky jsem si pamatovala někoho z rodičů, ale teď nemám ponětí koho, ani jak vypadal, nebo co vlastně byl zač, jak se choval.... Proč ztrácím vzpomínky? Třeba je to stresem.... Tak jak se rozhodnu? Obě varianty se mi nelíbí, ale ta druhá je lepší, zemřu jenom já, né vy. Zůstanu u Akatsuki a budu silná. Možná za nějaký čas dokážu porazit vůdce a budu se moct vrátit, ale to je budoucnost, žiju v přítomnosti. Budu dřít a zesílím, to přísahám. Stoupla jsem si a pomalu se plížila chodbou do Kisameho pokoje. Bez zaklepání jsem vešla dovnitř.
„Jdem trénovat,“ poručila jsem.
„No tak pojď, ne?“ ozvalo se vedle mě. Kisame stál vedle a byl připravenej na trénování. Zvedla jsem na něj obočí.
„Věděl jsem, že budeš chtít trénovat, tak jsem se rovnou připravil a chtěl na tebe vybafnout, ale radši jsem se rozhodl pro cool nástup,“ vysvětlil. Čučela jsem na něj, jako by jsem viděla toho největšího dementa na světě, možná většího než Tobi.
„No jo, radši se odebereme k tomu tréninku,“ šel dál po chodbě. Přestala jsem řešit to, co právě řekl a šla za ním.
„Hele Kisame, jak by jsem nejrychlejš dosáhla toho, že bych byla naprosto odrovnaná?“
„Tak, že by ses vůbec nebránila, jenže to by si ztratila vědomí, takže se bránit musíš, ať ti mozek hezky pracuje,“ otevřel bránu a byli jsme znovu tam kde ráno. Bez mluvení jsme začali. Znova jsme se mlátili a mlátili. Bylo to tak unavující. Moje tělo bylo na rozpadnutí...
„Kisame, už nemám skoro žádnou chakru,“ vzdychla jsem a sotva stála na nohou. Za mnou se objevil Pein a znovu mi dal ránu na zátylek. Projela mnou bolest, ale dalo se to vydržet, navíc nic jiného mi nezbývalo, zajímalo by mě, co tím zamýšlí. Spadla jsem na kolena a sekavě na něj otočila hlavu.
„Víš, potřebovali jsme, abys měla minimum chakry a já ti mohl na pečeti aktivovat takovou věcičku,“...Sáhla jsem si na pečeť.
„A to je?“
„Teď jsem pečeť použil tak, že ti bude držet chakru na stejné výšce jako teď, dokuď to znovu neaktivuji. Je to prosté,“ řekl.
„Ne! Je to sprosté. Řekla jsem, že zůstanu, že budu trénovat, že se klidně nechám ničit, ale přece nejde mi nechat takhle málo chakry na delší dobu. Vždyť budu naprosto neschopná,“ snažila jsem se postavit.
„O to celou dobu šlo, nevím kolikrát už to mám říkat, ale teď tě budu trénovat s tímhle množstvím chakry a ty se budeš zlepšovat a zlepšovat, protože si znovu vytvoříš vlastní... Obyčejný ninja by to nedokázal, ale ty nejsi obyčejná, takže tomu věř,“ vložil se do toho Kisame.
„Fajn, takže teď už mě nic horšího nečeká?“ zavrčela jsem na Peina. Kývl mi na souhlas.
„Tak.. chci se naučit ovládat katanu,“ poručila jsem.
„Neni problém, jenom, kdo tě s ní bude učit zacházet?“ zeptal se.
„Co já vim. Třebaaa.... já nevim, ten kdo měl někdy meč v ruce a neříkal tomu klacík, tak ho beru,“ … Kisame dělal, že přemejšlí a Pein začal.
„Itachi měl dřív i meč, takže s katanou tě bude trénovat on,“ prohlásil. Vzdychla jsem si při myšlence, jak po mě bude máchat mečíkem.
„Hmm a kdy začnu?“
„Třeba zejtra, ale upozorňuju tě, že díky tvé nicotné chakře, to rozhodně nebude lehký,“ varoval mě. No jo, to vím sama, tak mi do toho nekecej. Po chvíli nás opustil. Kisame se rozhodl, že začneme taijutsu, tak jsem nějakou dobu kopala, bouchala, skákala a nevim co všechno dělala a nakonec mě propustil. Utahaná jsem se plazila po chodbě a uviděla proběhnout myš. Jaký to asi je, bejt had, plazit se a muset chytit myš?. V tu chvíli jsem si řekla, že mi nejspíš hráblo, ale stejně jsem si chtěla zkusit plazení, bez pomoci rukou a odrážení nohou. Rozhlídla jsem se, nikde nikdo. Lehla si na zem a začala se vlnit a snažit posouvat kupředu. Bylo to těžší než se zdá. Tak se tak plazim a najednou se doplazim k někoho noham. Vzhlédla jsem a nad sebou viděla Hidana.
„Ku*va, tobě už úplně hráblo ne?“ sledoval mě ze zhora. Zvedla jsem se, otřepala a snažila vypadat, jako že se nic nestalo.
„Hleď si svího, navíc... Nemáš bejt někde v tramtadadá?“ zvedla jsem obočí.
„Už jsme se vrátili. Nějaký smradi nás sledovali, chtěl jsem je všechny zabít, jenže na to nebyl čas,“ vzdychl. Možná tam byli lidi z Konohy.
„Hele zlato, tak teď když máme oba čas, mohli by jsme si spolu hrát,“ přiblížil se. Já udělala krok zpět. Jestli na mě použije násilí, budu v koncích. Nemám skoro žádnou chakru, takže by mě dostal ras, dva. Chytil mě okolo pasu a křenil se.
„Pusť mě!“ zvýšila jsem hlas.
„Nebo co? Myslíš, že nevim o tvojí chakře? Už jsi určitě na minimu,“ smál se. Do haj*lu, to to Pein vykvákal všem?
„Jo? A to říká kdo?“ snažila jsem se dát najevo, že se plete a že se ho nebojim.
„Tvoje oči,“ olízl se.
„Křičí strachem,“ dodal. Polkla jsem. Co budu dělat? Za normálních okolností, by už byl někde rozpláclej na stěně, jenže teď mu dam ránu a on se zasměje, že to lohtá. Přitiskl mě ke zdi.
„Možná by jsme se měli někam vzdálit, co myslíš?“
„To si teda nemyslim,“ vrátila jsem mu. Znova se zazubil.
„Miluju, když máš ostrej jazýček... Možná by jsme si to mohli rozdat tady, ne?“ navrhl a jel mi rukou po stehně. Snažila jsem se ho odstrčit, ale nešlo to. Sakra, neměla bych křičet? Třeba by mi někdo pomoh......