Super Sestry 19

Meshiki : „Okamžitě přestaňte!“ křikl ženský hlas. A už jsem nebyla na žádném stroji, byla jsem znovu na té židli, vedle mě stál Ibiki a proti nám Tsunade, neboli babča.
„Jak se opovažujete, dělat tohle bez mého svolení!! Ibiki, obzvlášť od tebe, bych čekala lepší chování! Chápu, že si nemůžeme být jisti, ale jestli je to opravdu moje vnučka. Tak si mě nepřej Ibiki!“ křičela. Potom už si vzpomínám jenom na tmu, na černočernou tmu. Znovu jsem se probrala až v nemocnici, kde mě probudilo křiklavé světlo, které mi třeštilo do očí. Na pokoji nikdo nebyl, doufala jsem, že to celé s Akatsuki byl jenom zlý sen, že jsem při napadení Konohy byla těžce zraněna a jenom spala. Jenže já sama věděla, že to nebyl sen. Do pokoje vešla dívka s růžovými vlasy, která mi byla více než povědomá. Když zjistila, že jsem vzhůru, zastavila se. Položila zápisník a obejmula mě.
„Ooh, Meshiki, jsi vpořádku. Tak strašně jsme se o tebe báli,“ slzely jí oči.
„A o Tokime?“ zeptala jsem se a koukala do stropu. Odklonila se ode mě a posadila na postel.
„O Tokime samozřejmě taky, ale teď když si na tom byla tak špatně. Navíc jsme museli ještě udělat rozbory tvé krve a různé testy, kvůli tvé identitě,“ vysvětlila.
„Byla špatně? Byla špatně? Tohle bylo jenom vyčerpání. Víš ty, co se děje tam? Nelituj mě, ale Tokime, že tam musela zůstat a ke všemu sama!“ okřikla jsem jí.
„Je mi jasné, že to musí být příšerné s Akatsuki, sama jsem dva potkala,“ vzdychla.
„Tak moment, to ty si byla mezi těmi Konožskými bojovníky, co zabili Sasoriho?“
„Ano, zabila jsem ho s pomocí babči Chiyo a Kakashi s Narutem šli po Deidarovi,“
„Aha, gratuluju k úspěchu,“ přetočila jsem se na druhý bok. Sakura si stoupla.
„Jak se cítíš?“
„No o hodně líp než včera,“
„Hmm, chvíli si tady poležíš, ale až ti bude líp, tak budeš muset o všem informovat Tsunade-sama. Ostatní se k tobě chovají tak pěkně, protože si vnučka Hokage, ale měj na paměti, že je to i proto, že jste všichni přátelé. Normálně by si tě vzal do parády Inoichi, ale dávají ti čas, tak si toho važ,“ odešla. Krásné přivítání. Je mi fajn, jdu za Hokage. Podívala jsem se na okno, otevřela ho a nenápadně vyskočila na střechu budovi, takhle až k budově Hokage. Pomalým krokem jsem se blížila ke kanceláři Hokage. Šla jsem chodbou a okolo mě prošli Izuma s Kotetsem, kteří nesli jakýsi nábytek. Oba se otočili a zděšeně si mě přeměřili. Neotáčela jsem se za nima a pokračovala. Zaťukala jsem na dveře.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Nečekala jsem a vešla. Babča zvedla oči od svých papírů a poté vytřeštila.
„Meshiki... Ty máš být přeci v nemocnici,“ zvedla se a šla ke mně.
„Je mi fajn,“.. chvíli si mě prohlížela a potom objala.
„Meshiki. Já jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ stále mě držela.
„A Tokime je ti ukradená?“
„Samozřejmě že ne, ale teď je důležité, že jsi alespoňty v pořádku, Tokime najdeme, neboj,“ vrátila se zpět ke stolu.
„Vážně? A jak? Už jste to začali nějak plánovat? Kdy chcete začít?“ chrlila jsem ze sebe i s trochou ironie.
„Ano, máš pravdu, není to doslova promyšlené, navíc víme, že jestli někdo opravdu odhalí úkryt Akatsuki, tak s nimi bude muset bojovat a to je velké riziko. Každý v téhle vesnici má někoho a ….. co kdyby..... Nikdo....“
„Cožeto prosím???... Chceš mi říct, že by možná byl i plán, ale lidi se bojí to podstoupit?“ nevěřila jsem vlastním uším.
„A ty se jim divíš? Ty si stratila sestru a oni taky nechtějí stratit své blízké... Jinak, je jasné, že je spousta ninjů, kteří by to podstoupili, ale....... Musíme to nejdřív pořádně promyslet a vybrat ty správné lidi. Neboj se, říkám ti, že Tokime najdeme!“
„Věřím ti, protože jsi Hokage a ten dodržuje svá slova,“
„Taky jsem tvoje babička, ikdyž to nerada připouštím... Ale je to tak a Tokime je též má vnučka, zachráníme jí, ikdyby jsem jí měla najít já sama,“ bouchla do stolu, který se zlomil vejpůl. Okamžitě přilítl Izuma s Kotetsem. Babča jim přikázala odnést ten zničený stůl a přinést nový, potom jsme mohli pokračovat.
„Dobře, pak tedy potřebuješ zajista vědět všechno, co vím já,“
„Ano, potom to bude zase o trošku jednoduší,“
„Tak tedy..“
„Ne, víš, takhle by jsi mohla na něco zapomenout,“
„.... Aha, chápu a kde je?“ zeptala jsem se.
„Jsem přímo tady Meshiki,“ objevil se Inoichi zpoza dveří. Kývla jsem a následovala ho. Vzal mě do „vyšetřovací“ místnosti. Vlezla jsem si do jakéhosi přístroje a nechala je dělat se mnou, co potřebovali. Bylo to nepříjemné a to hodně. Dá se říct, že to bolelo. A navíc to trvalo dost dlouho. Vím, že kdyby to dělal někdo jiný než Inoichi, trvalo by to ještě dýl, ale stejně. Ti jeho pomocníci byli oproti němu dost pozadu. Když to skončilo, kontroloval mě, jestli jsem v pořádku. Byla jsem jenom vyčerpaná, přeci jenom, včera jsem byla na umření a dneska mi hlavou projelo torpédo, je toho na mě hodně. Když jsem odcházela z místnosti Inoichi vypadal dost ustaraně, ale ani se nedivím, musel tam toho vidět spoutu hrozného...... V nemocnici jsem si znovu lehla a přemejšlela. Tak moment, on mohl vidět všechno, takže je dost možný, že viděl jak já a Neji........... Okamžitě si s nim zejtra promluvim. No jo vlastně, Neji. Zajímalo by mě, jak se má a kde teď je. Jestlipak na mě ještě někdy myslí? O mém návratů ví jen pár jedinců, ale vsadím se, že díky Izumovi a Kotetsovi, to zejtra bude vědět každej. No nic, zejtra mě čeká DALŠÍ náročnej den. Alespoň už může moje duše spát v klidu s pocitem, že jsem v bezpečí.

Tokime : Je to už druhý den, co Meshiki utekla, teda vlastně po Itachiho slovech, se dá říct, že se nesouhlasně dostala na svobodu. Pořád mě to strašně trápí, ať si říkám cokoliv, ať si to vymlouvám jakkoliv, nebo si to znažím nějak vysypat z hlavy, stejně je to tady pořád, a ikdyž se to dostane pryč z hlavy v srdci to zůstává. Je to jako otevřená rána, která nejde zacelit. Nedokážu radikálně přemejšlet. Půjdu za Peinem a ještě si s ním musím vyřídit to jeho podezření na mě. Zaťukala jsem na jeho dveře a vešla dál. V místnosti byl jenom on sám.
„Já jsem to nebyla,“
„Já vím,“
„Tak proč ten vražednej pohled?“ nechápala jsem.
„To jenom aby tě nenapadlo něco podobného,“ přeměřil si mě.
„Bolí to?“ zeptal se. Podívala jsem se na svou poraněnou nohu z tréninku s Hidanem. Nebyla to žádná katastrofa, ani jsem si toho předtím nevšimla.
„Ne, ne, to je jen škrábnutí,“ usmála jsem se.
„To nemyslím,“.. Tázavě jsem na něj pohlédla. Je mi scela jasné, co tím myslí, ale mě se o tom nechce mluvit.
„Vybij svůj vztek,“ řekl. Cožeto? Vybij? Jako na něm?
„Co tím mys...“
„Tak dělej,“ stoupl si od stolu. Co to po mě proboha chce?
„Mě to nevadí,....“... Pořád jsem se k ničemu neměla. Sice jsem ho chtěla praštit a to už při prvním setkání, jenže to si nesmím dovolit.
„Vždy když si trénovala, nebo byla jinak zaneprázdněná, jsem tvoji sestru bil a mučil. Nevypadalo to, že je tady spokojená,“ zvedl se mu pravý koutek. Ikdyž mi to nedávalo smysl, tohle mě rozzuřilo. Okolo mě šlehaly plameny chakry.
„Ty bastarde!“ křikla jsem a vrhla se na něj. Neměla jsem u sebe zrovna žádnou zbraň, ale používala jsem pěsti. Několikrát jsem zabořila ruku do zdi, ale jeho ne, a ne zasáhnout.
„Rinkimiri!“ křikla jsem.
„Kuchiyose no jutsu,“ přivolala jsem Rinkimiriho, který se díky své velikosti probourával zdí čím dál výš.
„Jistě, přivoláš ho technikou, ale není to zvíře, které by se později stáhlo do své říše, je to démon, který se ztáhne do tebe,“ prohlížel si ho. Tentokrát na něj zaútočil Rinkimiri bleskovým útokem a prorazil několik zdí. Byla jsem rozzuřená, ani jsem s Rinkimirim nepromluvila. Jenže mé rozčílení mě omezilo v klidném myšlení a mé reakce byly prutké a opožděné. Ani jsem si toho nevšimla a Pein mi dal ránu za krk. Pamatuji si, že jsem se hroutila k zemi a Pein předemnou stál, potom nic. Probrala jsem se v pokoji. Rinkimi byl pryč, to se dalo očekávat, ale proč jsem ztratila vědomí. Jedna rána mě přece neomráčí. Do pokoje vešel Kisame.
„Koukam, že už jsi vzhůru,“ zasmál se.
„A kdybych nebyla, tak bys mě tady šmíroval při spaní,“ zděšeně jsem se zašklebila.
„Ne, jen jsem ti přišel říct, že je čas trénovat,“ naznačil ať jdu za ním. Zvedla jsem se a pomalu kráčela chodbou vedle něj. Myšlenkama jsem byla úplně jinde. Vrtalo mi to hlavou. Držela jsem se za krk a snažila si to vysvětlit. Kisame se na mě podíval a vzdychnul si.
„Asi tě zajímá, co se stalo, co?“ zahleděl se na konec chodby. Zvědavě jsem na něj pohlédla.
„Ty o tom víš?“
„Jo a vím i co to má znamenat,“
„A nejspíš je to tak tajné, že mi to nemůžeš říct, že?“ sklopila jsem hlavu.
„Ne, stejně by ti to řekl Pein,“
„ No to co ti řekl o Meshiki byla lež, nikdy by se k tomu nesnížil. A Pein tě nejen omráčil, dal ti dozadu na krk pečeť,“ zastavil mě a odhrnul mi vzadu vlasy. Přeměřil si to pohledem a pokračoval.
„Tvého démona do tebe něco jako uzavřel, ty sama ho nemůžeš přivolat. Přivolá se pouze pokud to Pein bude chtít a nebude poslouchat tebe, ale jeho. Je to pro případ, kdybys nás chtěla zradit. Jediné plus pro tebe, že na to aby ho mohl přivolat, tě musí vidět, nebo být v tvé blízkosti,“
„On mi odepřel sílu Rinkimiriho?“ dala jsem ruce k hrudníku. Už nemám šanci se vrátit......