Super Sestry 18

Meshiki : Cítila jsem pod sebou něco tvrdého, a to mě probudilo. Otevřela jsem oči a byla jsem v...... lese? Tak počkat, co to znamená. Jakto, že jsem v lese? A proč jsem v něm spala?...... Itachi, no jasně, díky jeho genjutsu jsem později omdlela. Ne, to snad ne, já tady nemůžu bejt, Tokime tam bude sama, ani nechci vědět co s ní udělají, nebo co z ní udělají. Rozhlédla jsem se všude kolem sebe. Tenhle les znám, je to kousek od Konohy. Nemůžu je jít hledat sama, protože nemám ponětí kde jejich úkryt vlastně je, ale když půjdu do Konohy, tak se můžu dozvědět víc, oni mi s tim pomůžou, rozhodně toho ví víc než já. Rozběhla jsem se směrem ke Konoze a modlila, abych Tokime co nejdřív našla. Po několika minutách běhu, jsem zahlédla bránu Konohy. Najednou se mi sevřelo srdce, úplně jsem ztuhla. Vzpomněla jsem si na to, co se stalo. Ta oslava, napadení Akatsuki, naše unesení. Bude toho na mě ještě víc. Ale já musim. Vzdychla jsem si a běžela dál. Před branou jsem se zastavila a zhluboka dýchala. Chytla jsem se za kolena a snažila pobrat dech. Kotetsu s Izumou ke mně přiběhli.
„Kdo jsi?“ křikl Kotetsu, když mě viděl v plášti Akatsuki. Podívala jsem se na něj a on ztuhl. Izuma nechápal jeho pohled a tak se na mě taky podíval. Oba byli zmatení, překvapení a trochu vyděšení.
„Eee.... Meshiki? Jak? Co tady děláš? Teda promiň já jen..... sakra, ničemu nerozumim,“ jančil Izuma.
„Nemam čas na vysvětlování, okamžitě musim za babčou,“
„Počkej,“ zastavil mě Kotetsu.
„Nechápej to špatně, ale unesli tě Akatsuki, je vlastně nemožný, abys tady byla, takže tě musíme prohlídnout, je dost možný, že jsi někdo z nich, kdo chce napadnout Konohu,“ vysvětlil.
„Nedělej si ze mě srandu, fakt pospíchám. Právě jsem se dostala z úkrytu samotných Akatsuki a potřebuju všechno říct Hokage!“ křikla jsem.
„Je mi to opravdu líto, ale musíme to říct Ibikimu,“ řekl. Vyděšeně jsem pohlédla na Izumu, ten se na mě jen omluvně podíval a zmizel.
„To nemyslíš vážně!“ chytla jsem Kotetsua za ramena.
„Promiň,“ omluvil se a omráčil mě................
Probrala jsem se připoutaná na židli a okolo mě nikdo nebyl. Po chvíli se ze tmy vynořil Ibiki a za ním stálo několik ostatních ninjů. Stoupl si přede mě a přeměřil pohledem.
„Ibiki,“ prosebně jsem k němu promluvila.
„Buď sticha,“ sykl. To snad ne, jsem v háji. Ani jsem se na něj neztihla znovu pořádně podívat a byli jsme někde úplně jinde. Byli jsme tam jenom my dva a já byla připoutaná k jakémusi stroji.
„Tak kdo jsi?!“ zeptal se.
„No kdo asi jsem? Ty mě nepoznáváš?“ vzdychla jsem.
„Na něco jsem se ptal,“
„Meshiki, Meshiki! Jsem vnučka páté Hokage a mám sestru Tokime!“ začala jsem vzlykat. Byla jsem tak strašně vyčerpaná, sotva jsem se hýbala, potřebovala jsem najít Tokime, ale teď mě tady drží a já nemůžu dělat vůbec nic. Nijak nereagoval.
„Proboha, snad poznáš moji chakru ne?“ vyšilovala jsem.
„Nemám ponětí, co všechno dokážou Akatsuki,“
„Ty nemůžeš být Meshiki, není možné aby se někdo sám tam odsaď dostal,“ šel ke mně.
„A jak to můžeš vědět? Tys tam snad byl!?“ křičela jsem.
„Já zjistím kdo jsi,“ stroj na kterém jsem byla, se začal roztahovat a s ním i mé končetiny. To snad nemyslí vážně. Tohle používá jenom u těch nejhorších stvoření, u mě to přece použít nemůže, vždyť si nemůže bejt jistej, že jsem člen Akatsuki, ikdyž vlastně jsem, navíc mám ten plášť, ale....... Chápu ho, sama bych udělala totéž. Už to začínalo dost bolet.
„Tak co? Už mi řekneš kdo jsi?“ zeptal se. Nic jsem neřekla, nemělo to cenu, jakmile se do někoho pustí a je přesvědčen, nikdo ho nepřesvědčí o opaku. Hlavu jsem měla svěšenou a tělo drželo jenom díky stroji. Za chvíli se mi rozhodně začnou trhat svaly a hůř.
„Víš co je vtipný?....... Že jsem běžela do Konohy, aby jste mi pomohli ještě osvobodit Tokime, ale místo toho, mě tady teď mučíš,“ zasmála jsem se, nejspíš jsem magor, všechno mě bolí, ale tomuhle už se člověk musí jenom smát.
„Promiň Toki,“ dodala jsem a čekala na nejhorší.

Tokime : Byla jsem opřená o zeď a čekala až vyjde. Chtěl jít do svého pokoje, ale já ho chytla za plášť a odtáhla k sobě. Zavřela jsem dveře a rozsvítila (Pein už mi tam zařídil světlo). Nic neříkal, nejspíš to čekal.
„Chci slyšet jenom pravdu,“. Mlčel, to mu bylo podobné.
„Itachi!“ zvýšila jsem hlas. Pohlédl mi do očí.
„Tvé oči jsou plné bolesti,“ řekl.
„Co prosim?“
„Vidím to,“ vrátil mi. To mi teda jako odpoveď nepřišlo, ale nechci řešit moje oči.
„Nechci se tady bavit o mých očích, ale o Meshiki,“ čekala jsem, že mi k tomu něco řekne, ale to jsem se zpletla.
„Okamžitě mi všechno řekni!“ chtěla jsem ho chytit pod krkem, ale on mou ruku odrazil a stoupl si ke mně.
„Proč bych měl?“ zeptal se.
„Konečně jsme se někam dostali,“ naštvaně jsem si ho přeměřila. Se vzdychnutim se odemě odvrátil.
„No proč asi? Je to moje sestra. Chci vědět všechno, co víš ty,“ doufala jsem, že už se trochu rozhoupe.
„Ano, tvoje sestra utekla,“
„Oooch opravdu? Kdoby to byl řek? Itachi! Já chci vědět jak utekla. To ty si s ní byl jako poslední,“ mluvila jsem jak z nějaký kriminálky.
„Mohl by si vědět, jestli potom za někym šla,“
„Nikam jít nemohla,“ konečně z něj něco vypadlo.
„Proč?“ dolovala jsem to z něj.
„Protože omdlela,“
„A proč omdlelaa?“ tohle už mě přestává bavit.
„Hele Itachi, víš co? Zkus to dát všechno do jedné věty, to bude jednodušší,“ mile jsem se usmála.
„Mučil jsem jí v genjutsu, potom ztratila vědomí, a potom jsem jí odnesl do lesa kousek od Konohy,“ řekl nejdelší větu ve svém životě. Nemohla jsem pobrat dech, vlastně jsem to celý nemohla pobrat.
„Asi si to neměl dávat všechno do jedný věty,“ sedla jsem si. Byla jsem smutná, ale zároveň šťastná za ni. Usmála jsem se a snažila se to brát z pozitivního pohledu.
„Tvá tvář se směje, ale srdce pláče,“ otevřel dveře. Vidí do mě jako do karet, které by mu dal někdo před nos a pro jistotu mu našeptával, co to je.
„Itachi,“ zastavila jsem ho.
„Děkuju,“ dodala jsem a už ho nezdřžovala. Ještě chtěl něco říct, ale nejspíš mu pro dnešek došla slovní zásoba, a tak s kývnutím odešel. Chytla jsem si hlavu do dlaní a položila ji do klína. Rozbrečela jsem se jak malá holka. Musím se probrat, tady nejsem na dovolený. Jsem u Akatsuki a musím si zvyknout. A nebo ne? Možná bych měla vzpomínat na staré dobré časy v Konoze, třeba se mi též povede utéct.... Ne, já v Konoze nic nemám, nic mě tam nečeká.