Super Sestry 12

Objevili jsme se nejspíš v jejich úkrytu.
„Jednu dejte sem,“ ukázal Pein na dveře. Tak Kisame vzal Meshiki a dal jí do té místnosti. Potom jsme přešli několik dveří, a až na konci chodby se zastavili.
„Sem dejte tu druhou,“ podíval se na mě.
„Mám jméno,“ vytkla jsem mu, ikdyž to byla kravina, jenže musí vědět, že z něj až tak velký strach nemáme.
„A jak pak se teda jmenuješ?“ zeptal se Deidara a chytil mě pod krkem.
„Tokime,“ hodila jsem na něj vražednej pohled.
„Dobře tedy, Tokime,“ řekl Pein. Deidara mě vzal a šel se mnou do místnosti, ostatní čekali venku. Tam mě odpoutal, a už chtěl odejít.
„Počkej,“ zastavila jsem ho. Otočil se a já mu dala ránu, že vylít ze dveří, napálil to do zdi a ta se pod jeho nárazem probořila.
„Pokud vím, tak jsem ti to slíbila,“ usmála jsem se na něj. Hidan dostal záchvat smíchu. Stačila chvilka a došlo mi, co jsem udělala.
„Áááá senpai!“ zakřičel kdosi ujetej v masce.
„To bude,“ vzdychla černá půlka Zetsua. Deidara se odlepil od zdi, a když se na mě otočil, ve tváři měl obrovský vztek.
„TY, TY,“ zuřil. Ve chvíli byl u mě a držel mě pod krkem přimáčklou ke zdi. Nemohla jsem dýchat a strašně to bolelo. Zřejmě mě chtěl zabít, alespoň to tak vypadalo.
„Deidaro, pusť ji,“ zavelel Pein. Deidara se zaxichtil.
„A proč bych měl, nikdo si ze mě srandu dělat nebude!“ přitlačil.
„Říkám ti, pusť ji,“ chytil ho Pein za rameno. Viděla jsem, že se Deidara trochu zalekl.
„No jo furt,“ konečně mě pustil. Spadla jsem na zem a snažila se pobrat dech. Hidan se pořád smál, a taky nemohl popadnout dech. Smál se tak, až se z toho dusil. Všichni potom odešli. Po několika minutách mě začínalo bolet tělo. Vzpomněla jsem si na ten jed, a že to od Sakury pouze zabránilo bolesti. Vlastně jsem byla i ráda, protože kdybych nezemřela teď, zabili by mě později oni. Bylo to nefér vůči Meshiki, jenže s tímhle já nic neudělám, ani jako lékařský ninja. Jedině, že by měl někdo opravdový protijed, ten od Sakury byl jen dočasný. Nějakou dobu jsem se to snažila vydržet, ale bolest byla neskutečná. Prostě jsem to v sobě nemohla dusit, musela jsem křičet. Začaly mi stékat slzy. Tělo se mi třáslo, nemohla jsem ho ovládat. Po nějaký chvíli se v místnosti objevil dosti naštvaný Hidan.
„Kur.va, co tu tak křičíš? Snažim se spát,“ stěžoval si, a až potom si mě začal všímat.
„Máš nějakej záchvat nebo co?“ ptal se přiblble dál. Potom tam vběhl Kisame, také dost naštvaný, kdo ho to budí. Chvíli si mě prohlížel.
„Řekl bych, že jí něco je,“ poznamenal.
„Jste fakt idioti,“ ozvalo se za nimi. Byl to Itachi. Přišel ke mě a podíval se mi na ránu. Chvíli si to prohlížel a opatrně okolo toho sahal.
„Musíme jí sundat triko a někdo zavolejte Sasoriho,“ nařídil Itachi, ale přesto v jeho hlasu nebyla slyšet známka strachu, nebo jakéhokoli citu.
„Tak běž Kisame. Já tady pomůžu Iachimu sundat to triko,“ usmál se Hidan. Kisame byl díky bohu normální, a tak šel pro Sasoriho. Itachi mi triko nejdřív nadzdvihl pod prsa a prohmatával mi břicho. Při každém jeho dotyku jsem vykřikla bolestí.
„Ten debil,“ vzdych, ale já nechápala co tím myslel. Potom mi ho celé svlíknul (nezapomýnejte na podrsenku). Itachi se na má prsa podíval jen jednou, a hned se znovu zaměřil na ránu, zato Hidan se od nich už pohledem neodlepil. Nemohla jsem mu nic říct, protože to nešlo. Trochu jsem se o to pokoušela, ale Itachi mi řekl, ať nemluvím. Když přišel Sasori, hned nás informoval, že Pein chce, aby jsme ještě chvíli počkali. Sasori měl zřejmě protijed, ale Pein chce, abych co nejvíc trpěla, jinak si to vysvětlit neumím.

Meshiki : Ty křiky určitě patřily Tokime. Co jí tam asi ty hajzli dělají. Každou chvíli jsem viděla pod dveřmi mihnutí nějakých stínů. A najednou do místnosti vešel Pein.
„Co jí to vy šmejdi děláte?“ zuřila jsem.
„My jí nic neděláme. Tvoje sestra se při boji v Konoze otrávila a teď umírá a pozor na jazyk slečinko,“ řekl v klidu a ještě mě napomenul. Nechápala jsem to. Proč nic neřekla.
„Ale mám pro tebe návrh. Buď se k nám přidáš a tvojí sestře, tedy Tokime dáme protijed, a nebo jí necháme v ukrutných bolestech zemřít, a nakonec zabijeme i tebe,“ pronesl, jako kdyby mi řekl, že došlo máslo. Dlouho jsem neváhala, přece šlo o její život.
„Dobrá, přidám se k vám, ale dejte jí ihned protijed!“ vykřikla jsem. Pein jen kývl a zase odešel.

Tokime : Čekání bylo ukrutné. Hidan se naklonil k Itachimu.
„Hele Itachi, ikdyby to nepřežila, nechceš mi jí tu nechat?“ ptal se drze. Itachi se nenamáhal otočit, ani mu odpovědět. Uslyšela jsem kroky.
„Dobrá dej jí protijed Sasori,“. Sasori se ke mně přiblížil.
„Tak jo, budu jí potřebovat přidržet. Rozhodně to pro ní není příjemný a nejspíš sebou bude trhat. Tak mě Kisame chytil ruce a Itachi nohy. Hidan se chvíli hádal, že mi chce držet něco jinýho, ale nakonec to vzdal.
„Nejspíš ztratíš vědomí,“ řekl Sasori, a potom si pamatuju jenom bolest. Když jsem se vzbudila, skoro nic už jsem necítila. Jen místama. Podívala jsem se na své tělo. Na každé noze jsem měla tři modřiny, také na břiše a na rukou. Zřejmě od toho jak mi Sasori vpichoval protijed. Dovnitř vešel Pein.
„Tak už si se vzbudila,“ přesvědčil se. Nic jsem mu na to neřekla, ani jsem nevěděla co.
„ Chci abys věděla, že tvoje sestra se k nám přidala,“ pokračoval. Tak teď jsem toho chtěla říct hodně, ale než jsem to stačila, povídal dál.
„Když ti šlo o život, rozhodla, že budeš žít, za cenu přidání se k nám. Tak se tě ptám. Přidáš se k nám, nebo je rozhodnutí tvé sestry zbytečné?“. Chvíli jsem uvažovala, i jsem chtěla říct ne, jenže mě hrozně trápilo svědomí, že tu ségru nechám na všechno samotnou.
„Ano. Ale mám podmínku,“ ztvrdila jsem hlas. Rukou mě vyzval, abych pokračovala.
„Pokud na mě Hidan bude něco zkoušet, tak mu dam přes hubu.“! Zřejmě čekal něco víc od mé podmínky.
„Dobrá. A ještě něco. Od teď se tu můžeš volně pohybovat, ale pokud by si se snažila utéct, zabiju tě,“ zdělil mi klidně, ale já věděla, že to myslí vážně. Stejně mi to nevadilo, protože jsem utíkat nechtěla. Se Shikamarem jsem skončila a Meshiki je tady, nemám proč utíkat, stejně nás tam nebudou nijak zvlášť postrádat. Nejhorší tady bude asi společnost. Když odešel, tak mi tedy nechal odemčené dveře. Neváhala jsem a šla si to tam projít. Po nějaké době jsem našla něco jako kuchyň, kde teď byli skoro všichni. Ostatní si mě nejdřív přeměřili, a potom se znovu vrátili ke své činnosti. Ikdyž jsme v pokojích měli něco jako záchod a sprchu, nebylo tam světlo.
„Ehm... nemá někdo zapík?“ zeptala jsem se. Všichni po sobě nechápavě koukli.
„Zapík?“ nechápal Kisame.
„Jo, zapalovač, tak co? Nemáte ho někdo?“ snažila jsem se dál, jenže když jsem zjistila, že nejspíš nemají páru o čem mluvím, vzdala jsem to, někde jsem viděla sirky, později je najdu. Na jedné poličce jsem zahlédla svíčky, jenže to bylo hodně vysoko.. Šla jsem tedy k té poličce a natahovala se pro ně, ale nemohla jsem tam dosáhnout. Najednou mě někdo chytil za pas a přitáhl k sobě.
„Ahoj zlato,“ neřekl nikdo jiný, než Hidan. Pořád si mě k sobě přitahoval. Vytrhla jsem se mu ze sevření. Prokřupala jsem si prsty, rozmáchla se a dala mu ránu do břicha. Proletěl jednou zdí a na té další se rozplácl jako moucha.
„Neříkej mi zlato,“ dodala jsem. Ten s maskou si pohledem přeměřil díru ve zdi.
„Co na to tak čumíš Tobi,?“ zeptal se ho Deidara. Hmm, takže Tobi.
„Tak tomu říkám umění senpai. Ta zeď zůstala stát a ke všemu je tady teď nový krásný průchod,“ obdivoval můj výtvor.
„Takže moje umění ti nevoní a tahle kravina ti příjde jako boží dílo?“ pěnil Deidara.
„Ale senpai... Vaše umění je taky moc hezké,“ snažil se podlejzat.
„Hezké? Z toho už se nevykroutíš!“ křičel a rozběhl se za ním.
„Pomoooc,“! Tobi utíkal ze všech sil pryč. Zetsu je z dálky pozoroval a všemu se smál, teda jenom jeho bílá půlka. Hidan ale už tak radostně nevypadal. Měl zřejmě několik kostí zlomených. Už se ke mně blížil.
„Ty děv...ko, to si neměla. Asi na tebe půjdu z vostra,“ křikl a při chůzi si vracel do správného místa své vyhozené rameno. Byl jen kousek ode mě.
„Dobré ráno,“ řekla právě příchozí Meshiki. Potom přejížděla pohledem ze mě na Hidana.
„Koukám, že není až tak dobré,“ prohlásila.
„To je v pořádku. Hidan jenom zkouší kolik žeber si zlomí, když proletí zdí. Nic extra,“ s úšklebem jsem se na něj podívala. To ho ještě víc namíchlo. Věděla jsem, že jestli se tam budu ještě dlouho zdržovat, nejspíš mě zabije. Rychle jsem popadla dva rámeny v kelímku, chytla Meshiki za ruku a utíkala s ní pryč. Když už jsme byly dostatečně daleko, zastavily jsme. Podala jsem jí jeden kelímek a ta si ho hned otevřela.
„Můžš mi říct, c to blo?“ zeptala se s plnou pusou.
„Ale prosim tě. Ochmatával mě, tak jsem mu dala pěstí,“ protočila jsem oči. Na venek jsem dělala drsnou, ale uvnitř to tak nebylo. Vešly jsme do místnosti, kde byla spousta křesel a velký stůl. Potom se jedno křeslo otočilo a v něm seděl Pein.
„Vás právě potřebuju,“ podíval se na nás. A jej co asi může chtít.
„Musím vám přidělit někoho s kým budete trénovat, protože když jste teď u nás, musíte být silnější,“ zdůraznil. Kývly jsme mu na souhlas a já jsem se jen modlila, abych dostala někoho alespoň trošku normálního.
„Takže Meshiki ty budeš trénovat s Deidarou a Itachim. Pokud budou oba na misích, budeš trénovat se Sasorim,“ řekl. Bylo vidět, že není zrovna nadšená, že zrovna s nima bude trénovat.
„Ty Tokime budeš trénovat s Hidanem, Kisamem a platí pro tebe to samé, pokud budou oba na misích, budeš trénovat s Kakuzem,“ dořekl a ukázal nám ke dveřím.
„Počkat. Opravdu to musí být Hidan?“ ptala jsem se s malou nadějí, že by mi mohl dát někoho jiného.
„Ne, Hidan je na trénování perfektní. A obě začnete už zítra, ale myslím, že ty až někdy odpoledne Tokime, protože Hidan si rád přispí a Kisame je po ránu mrzutej,“ vysvětlil. Vyšly jsme ven z místnosti a já byla neskutečně naštvaná. Proč zrovna ten blb. Potom už se celý den nic nedělo. Byla jsem si vždycky jen pro jídlo, jinak jsem nevylejzala.