Dobré ráno!

Pondělí
Jsou dny, kdy se probudíte a nejradši byste se jen obrátili na druhý bok a znovu usnuli. A spali celý den, nevšímajíc si reality, okolí, ničeho - zkrátka zapomenuti, neexistující. Je tu jenom směska snů, polštář, deka, měkké teplo a pevně zavřené oči. Ráj.
Jsou dny, kdy si to můžeme dovolit. Jsou dny, kdy si to potřebujeme dovolit. Jsou dny, kdy si to dovolíme.
A… jsou dny, kdy přijde probuzení. Kdy musíme vstát z postele a vykročit do boje. Do života. Dny, kdy žijeme, kdy nemůžeme jen snít o životě, jaký bychom si bývali přáli. Dny, které spánek neoslepí.
Nemám rád tyhle dny. Znamenají pro mě jen další bolestivé čekání na noc. Další bezmoc… další… život? Život je jistě cenná věc a člověk by ho měl prožít naplno, jak se říká. Jenže někdy je zkrátka méně zraňující žít jen napůl. Život totiž není synonymum k radosti, víte?
Asi ano. Každý to teoreticky ví, i když ne každý dostal do vínku onu tíhu skutečného pochopení.
Otáčím se na druhý bok a… a…
…

Jsou dny, kdy se probudíme a první věc, kterou uděláme, je že si radostně pomyslíme – už je to tady, další den! Další den, kdy budeme dělat to, co máme tak rádi! Ať už je to… cokoliv, třeba práce – pokud máte takové štěstí jako já a můžete se věnovat tomu, co vás fakt baví. Nebo škola – ráda na ni vzpomínám, i když se to někomu zdá občas divný. Ale co, já Akademii milovala. Všichni tam totiž milovali mě. Byla jsem se svými dlouhými blond vlasy a modrýma očima vyhlášenou kráskou třídy.
Nebo třeba… ach, však vy víte. On. Váš On nebo Ona. Ti s velkým počátečním písmenem. Chi…
Máme schůzku a já mám dojem, že se mě chystá… i když to nechci zakřiknout. Ale co. Na tyhle věci já nevěřím.
Dneska prostě stojí za to žít!

Úterý
Dnes musím vstát. Možná bych mohl říci, že nenávidím každou vteřinou toho vstávání, protahování, oblékání, mytí… ale ona to není pravda. Už není moc věcí, které bych doopravdy, vášnivě nenáviděl. Spíš tak nějak… otupěle přijímám, co přichází – pokud se tomu zrovna nemůžu vyhnout. Není to úplná lhostejnost, ale nemám k ní daleko. Vím, že by mi to mělo dělat starosti. Ale nedokážu se k tomu přinutit – je to proti mému přesvědčení. City se nedají vynutit. Ani nenávist, ani radost, ani nic.
Nakonec… a co?
Pohlédnu na sebe do zrcadla, potupně šťastný, že ještě něco vidím, a zamykám za sebou dveře. Jde se do práce.

Dnes zůstávám v posteli déle. Nějak mi není dobře. Asi to bude tím jídlem včera, nezdálo se mi příliš čerstvé. Ale jen malinkatá skvrnka na jinak naprosto úžasném dni. Ne, nepožádal mě o ruku, ale… Dobře, asi jsem si to přála, a pořád si to přeju, ale… máme na to celý život, ne? Já ráda spěchám a chci všechno hned, ale kdo nemá takové malinkaté chybičky? Prostě zpomalím a užiju si každičkou vteřinu. To zní skvěle, no ne? Otočím se na druhý bok, ale nějak se mi nechce usnout… prostě mám spánku pro dnešek dost.
Asi si vezmu prášek a vstanu. Nehodlám zbytečně promrhat jediný den. Proč taky?
Vyrážím do práce…

Středa
Koupil jsem si nový polštář. Já vím, zní to hloupě a nedůležitě. Ale je tak dokonale pohodlný. Spí se v něm jako ve vatičce.
Zavírám oči a na tom rudočerném plátně zavřených víček se mi začíná odvíjet další vědomý sen. Další přemýšlení, další… snění za denního světla.
Občas si přeju, aby ten sen pokračoval i ve spánku. Ale poslední dobou si nějak své sny nepamatuju.
Usínám…

Dnešek stál za dvě věci. Nemůžu tomu uvěřit, po tom včerejšku…
Rozešli jsme se. Kvůli nějaký hnusný cuchtě s vlasy jako mop. Hodně používanej mop. Kráva bez mozku. Co si to vůbec dovoluje, debil jeden?! Mě, Ino! TU Ino!
Já… chtěla jsem… tak moc…
Když už si myslím, že ty odporný vzlyky ustanou, uvědomím si, že jejich odpornost je to poslední co by mě sakra mělo štvát, vzpomenu si na něj… a je to tu znova. Stýská se mi po něm a to jsem ho naposledy viděla… jenže to už nebyl můj.
A kdy vlastně byl?! Kdy mi začal lhát?
Pět hodin po půlnoci, o tisíce slz později…. Až pak vyčerpaně usí-
…

Čtvrtek
Dnes musím opět vstát. Automaticky jsem provedl ranní očistu a vyšel ze dveří. Nesnáším denní světlo. Moje oči si na tu prudkou záři nemohou znovu přivyknout. Ani jim nedávám příležitost. Léto. Neskutečně hloupé roční období. Nemám ho rád, stejně jako zimu. Světlo odrážející se od sněhu moje oči trápí téměř stejně jako letní slunce. Podzim a jaro jsou dobré věci. Žádné extrémy, ne, ty nemusím.
Extrémy v počasí, extrémy v životě. Už mě nezajímají. Už mě nezajímá ani život. Lež, Neji, teď neuvěřitelně lžeš. Aspoň si myslím, že lžu.
Mám problémy. A protože uznávám, že to jsou problémy… zkrátka, překážky nemohou ležet na cestě, která vás nezajímá, protože jinak to nejsou překážky, ale jenom věci ležící někde kdovíkde, které nikoho nezajímají. Chápete? To, co dělá překážku překážkou, je její otravnost. Otravuje mě. Otravují mě.
Život mě zajímá. Jenže to i film, co dávali včera v telce před spaním. A není to tak, že bych v něm hrál nebo se na něm nějak podílel, jestli chápete, co tím myslím.
Přicházím blíže k posteli a lehám si.
To nádherné slůvko – usínání…

Dneska asi nebudu schopná fungovat. Ale až se skoro stydím za to, že se mi skoro chce vstát a jít do práce. Možná by mě to rozptýlilo…
Vstávám, oblékám se, a jdu.
Po několika krokách se opírám o sousedovy dveře a vzlykám. Mlátím do nich pěstmi. Ani vlastně nevím, kdo tam bydlí, ale to je fuk.
Ani pořádně nevím, jak jsem se dostala domů.
Ten slaďoučký spánek…

Pátek
Jen co jsem včera usnul, někdo klepal. Bušil do těch dveří jako šílený. Zděšeně jsem se probral. Taková probuzení nesnáším.
Ale na tom nezáleží.
Přehodil jsem si půlku polštáře přes hlavu a spal.
Stejně jako dneska. Spím a spím…

Jen spím… a spím…
Probouzím se a znovu usínám. Už mě z toho spánku bolí hlava, ale nechce se mi zaboha vstát.
Až večer. Vstávám, celá malátná… ale najednou nějak pociťuju chuť vstát a jít pracovat. Žít. Je to šílený. Je to tak šílený, že té touze musím vyhovět.
Šílený.

Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle. Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle. Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle. Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.

Pondělí
Podzim. Moje oblíbené období. Ne pro svou pochmurnost, kterou mu někteří přisuzují – a já sice chápu proč, ale nikdy jsem to tak necítil. Je to prostě jenom… část života, která přijde. Barevné listy, padající ve větru. Déšť. Trocha bláta. Vše zářící zlatem – ale je to zlato, které mě nebolí.
Moje oči už nejsou to, co bývaly. Poranil jsem si je v boji, nevratně. Nejsem schopen zapnout Byakugan. Doktor mi řekl, že mám nosit brýle. Hyuuga a brýle! Nikdy!
Koho zajímají dvě a půl dioptrie na jednom oku a jeden a čtvrt na druhém? Nevadí. Spát mohu i bez zraku.
Směšné, směšné.
Chce se mi spát… chci spát, ale už kráčím do práce.
Už tam jsem a není cesty zpět.
Pracovat…

Celé týdny jsem byla v jednom kole. Už se cítím skvěle. Možná je na to příliš brzy, ale… no co. Chlapů na světě je! A lepších. I když… ne. Dost! Usměju se na sebe do zrcadla, vlasy perfektně upravené, trocha lesku… možná trochu upravit ty řasy… možná bych si měla nechat udělat ofinu. Jasně, hned po práci letím do salonu. Život je prostě super věc, jenom se musí umět žít!
Spokojeně vycházím z bytu, usmívajíc se.
Babí léto je nádherné období.

Úterý, středa, čtvrtek, pátek.

Sobota
Nic zajímavého, nikdy nic zajímavého. Dneska je to rok od mého posledního boje. Osudového. Tři sta šedesát pět dní…
Většinu jsem prospal. A nelituji toho. Ani z toho nemám radost.
Prostě nic.
Dneska jsem dostal novou pracovní nabídku. S tím, kdo jsem teď, nemám moc šancí. Nemůžu si vybírat. Od rodiny jsem odešel, nedokázal jsem se na ně dívat stejně jako kdysi. Oni měli stejný problém.
Trochu mě to zajímá, ale… je šest večer. Možná už je čas jít spát…
Usínám a už na nic nemyslím.

Novej spolupracovník. To zní zajímavě. Prý mladý a hezký, což zní ještě líp. Třeba je zrovna on můj osudový muž.
Chi… však já se o to už postarám, aby byl. Od Rena uplynula už zatraceně dlouhá doba…
Podivně zní akorát ty zvěsti, že to má být někdo, koho znám. Kdo podobně jako já nedávno odešel z Konohy. Jsem tu už pár let, takže… odešel až po mně? Ne že by mě snad napadlo, že by to mohl být Sasuke. To vůbec. To je směšné.
Ale… těším se. Jsem nedočkavá!
No tak, noci, skonči už! A další dni, koukej být jako blesk! Ať už je pondělí.
Netrpělivě se převaluji v posteli.

Neděle
Vycházím z domu. Chci na čerstvý vzduch. Ta myšlenka mě napadla, hned jak jsem se probudil. Napadlo mě, že je to vzácná věc – chci říct, moc věcí mě za poslední rok nezaujalo. Ne, když jsem přišel na to, že co bych doopravdy chtěl… už nikdy mít nebudu. Zlatý oči, jak se říká. Já toužil po bílých.
Moc mě nerozrušilo ani tohle, ale racionálně jsem si řekl, že snít mohu i za chůze. Že je to dobrá věc. Donutil jsem se vstát. Vydal jsem se na procházku.
Podzim je nádherný.
Vyšel jsem z venkovních dveří, ušel pár metrů a srazil se s vysokou blondýnkou.
„Kam koukáš?“ říkám jí, jak cítím, jak mi na hlavě naskakuje boule.
Omluví se, ale já jen netrpělivě ucedím, že už ji stejně pravděpodobně nikdy nepotkám, tak ať se neobtěžuje. Něco zamumlá, jako že třeba ano. Trochu překvapeným tónem, ale… slyším tam i pobavenost. A vítězství. Jako by našla něco, co hledala. Je snad šílená? Dost pochybuji, že bychom se ještě někdy setkali.
Nepřemýšlím nad tím. Jdu dál. A dál a dál.
Něco na mě volá. Skoro mě to pobaví. Jak naivní děvče. Tohle není malá vesnička, ale velké město.

Takže Neji? Třeba je to on…
Najednou se rozhodnu. Zavolám na něj, že moji omluvu bude muset přijmout, pokud se ještě někdy setkáme.
Nijak nereaguje, jenom jde dál. Ale o to já se už postarám. To si piš, že se setkáme…
Cítím to příjemné vzrušení, které přichází před skvělým dnem. Miluju očekávání.

Pondělí
Vstávám. Vůbec se mi nechce. Nejraději bych spal dál…
Ale dneska musím.
Oblékám se. Jenom další rutina. Čistím si zuby. Češu se. Myju si obličej. Další věci.
Vycházím… ještě slyším, jak zavržou dveře mého souseda. Kdo to vůbec je?
Koho to nakonec zajímá…

Vstávám. Vůbec jsem nemohla dospat. Nejradši bych celou noc… urychlila, kdyby to šlo.
Dneska to bude stát za to.
Oblékám se. Snažím se, aby mi to slušelo. Ale nijak nápadně, samozřejmě! Chi...
Vyrážím.
Už jsem tam. A… srdce mi buší čím dál rychleji.

Teď
Mladá žena otevírá dveře. Pobavení a zároveň očekávání, možná trocha studu – to vše nutí její ruku, aby se trochu zatřásla, když za sebou dveře opět zavírá.
Mladý muž slyší zvuk a otáčí se. Je mu trochu povědomá… když mu to dojde. Dokonce si uvědomí, že zná i její jméno. Yamanaka Ino. O rok mladší kunoichi z Konohy. Bývalá kunoichi, přesněji řečeno. Kdysi odešla kvůli nějakému muži. Kde je mu dnes konec?
Ale nejen to. Jak si toho mohl nevšimnout?
Je to ta žena ze včerejška.
Závan opravdového zájmu mu projde celým tělem, donutí ho zapomenout na bezvýznamné detaily, jako třeba že určitě věděla, že se setkají, takže ta včerejší výzva byla vlastně podvod.
No a? Nakonec ji nepřijal, tak co.
A co teď?
Teď… napadne ho zvláštní myšlenka. Šílená. Živá. Hlavně živá.
On se té příležitosti chopí.

„Omluva se přijímá.“