I když jsi zradil, i když jsi zklamal...

„Kaa-san?“
„Hm?“
„Byli jste si se Sakumem-dono blízcí?“
„Hmm, blízcí zrovna ne, ale vzájemně jsme se respektovali. A pro mě byl Sakumo-san celoživotní vzor.“
„A víš, jak přesně umřel?“
„Dyť tohle ví všichni – vzal si život.“
„Ale ne, myslím tím, jestli víš, co ho k tomu vedlo.“
„Stud, ponížení, možná sebelítost...“
„Kdysi jsi mi říkala, že jsi u toho byla.“
„Nebyla jsem u jeho smrti, ale byla jsem svědkem toho... co jí předcházelo.“
„A povíš mi to?“
„Proč se tak najednou ptáš?“
„No, chci to vědět. Už dlouho mi vrtá hlavou, proč by se zabíjel a nechal tu tak Kakashiho-san samotného.“
„Hm... No, to jsem se tak jednou vracela z výletu -“
„Odkdy ty chodíš na výlety?“
„Sbírala jsem léčivý bylinky.“
„Aha.“
„No a už od brány jsem viděla, že ve vesnici kolujou nový drby. Nejdřív jsem to chtěla ignorovat, ale pak si mě odchytly takový ty dvě -“
„Že by ty hlučné drbny, co pořád melou pantem?“
„Jo, přesně ty. No a hned na mě vysypaly, že se Sakumo-san už vrátil z mise, co tehdy byla hodně důležitá.“
„O co šlo?“
„Vedl nějakou extrémně těžkou a navíc přísně tajnou misi, co ho zavedla na nepřátelský území. No a tak jsem se od nich dozvěděla, že Sakumo-san v tý misi selhal; přerušil ji, aby zachránil svý parťáky. A že na to Konoha i Ohnivá země vážně doplatily. To bylo v podstatě všechno, co mi řekly, takže jsem se vydala Sakuma-san hledat. Našla jsem ho před Asahiho hospodou, kde se do něj strefovali právě ti parťáci, kterým zachránil život. A ještě asi tucet jejich kumpánů.“
„Před Asahim? To teda byli všem pěkně na očích. Viděl tě?“
„Ne, stála jsem za rohem a z dálky je pozorovala. A dodnes si přesně pamatuju, co kdo říkal.“
„Fakt?“
„Jo. No takže, nejdřív se jim Sakumo-san přišel omluvit, chtěl to nějak odčinit. Ale oni si ho ani neposlechli, hned na něj začali řvát kecy jako
‚Ty k nám už nepatříš!‘
‚Nemáš v Konoze co dělat!‘
‚S takovým zrádcem nechcem mít nic společnýho!‘
A nešlo o dva tři lidi, byl to jeden velkej chumel plnej zabedněnců a všichni se do Sakuma-san naváželi.“
„To by mě naštvalo. Proč jsi nezasáhla?!“
„Počkej, já taky byla pěkně naštvaná, ale kdybych tam vlítla, tak bych se akorát zbytečně vztekala a v té době jsem to měla od doktora zakázané. To kvůli tvýmu zdraví. Bylo ti teprv pár měsíců, takže jsem se neodvažovala nic riskovat.“
„Jo aha...“
„No a ten bordel rychle přilákal pozornost i obyčejných civilistů, takže se všichni sešli jak vosy na med a jen tam stáli a okouněli. Nejdřív se vůbec nikdo neměl k tomu Sakumovi-san trochu pomoct. Až po nějaký chvíli si mezi ně stoupla jedna mladá holka od zeleniny a vrátila jim palbu. K ní se pak přidaly ještě další ženský, asi Sakumovo patolízalky. Ale ty si jen chtěly šplhnout, pochybuju, že to myslely aspoň trochu vážně.“
„Slepice prospěchářské.“
„Jo. No a vzpomínám si, že jeden ze Sakumovejch parťáků na něj zařval, ať chcípne.“
„Cože? Jak tohle mohl říct?! Vždyť mu Sakumo-dono zachránil život!“
„To sice jo, ale nezapomínej, že kvůli tomu pak selhala mise, na které závisel úspěch Ohnivé země během třetí ninja války.“
„A-ale... Proč museli úplně všechno házet na Sakuma-dono?“
„Hm, něco podobného řekla jedna z těch ženskejch tam:
‚Neházejte to všechno na něj! Hatake-san vás nemusel zachraňovat, kdybyste nebyli takoví packalové! Je to všechno kvůli vám a vaší neschopnosti! Pokud byste byli aspoň trochu k něčemu, mohlo to dopadnout úplně jinak!‘“
„S tím souhlasím!“
„No, ale druhej Sakumův parťák na to:
‚Nikdo se ho neprosil, aby nás šel zachránit, vlastně měl přikázaný, aby to nedělal. Ale von se stejně vysral na tak důležitou misi pro takový trosky, jako jsme my!‘“
„Ha, nepřímo dal té ženě za pravdu...“
„Počkej, ještě to pokračuje. Popadl Sakuma-san za límec, takhle...“
„Né, kaa-san, nemusíš mi to ukazovat!“
„No, popadl ho za límec a řval:
‚Vždycky, vždycky je na prvnim místě úspěch mise! Oběti jsou bezvýznamný, ale výsledek misí určuje všechno! Nemůžeš se vykašlat na misi kvůli záchraně parťáků! Nemůžeš se vykašlat na svou zemi jen kvůli pár lidem z týmu! NEMŮŽEŠ UPŘEDNOSTŇOVAT OSUD JEDNOTLIVCE PŘED OSUDEM CELÝHO NÁRODA!‘
Co si o tom myslíš?“
„Ah... hm... no, asi... asi měl pravdu.“
„Jo? Tak já ti k tomu něco povím. My nemůžem bojovat pro zemi jako celek, ani pro celou vesnici, i když je pro nás obojí důležitý. Nemůžem upřednostňovat všechny vesničany před někým blízkým. I kdyby to byl jeden přítel nebo dvougenerační rodina nebo klidně celej klan – bojujeme jen pro své drahé a nikoho jinýho. I když je celek důležitější, člověk jen horko těžko opustí ty jednotlivce, kteří pro něj něco znamenaj.“
„Hm... to je taky fakt.“
„Na druhou stranu, zázemí potřebujem jak my, tak naši blízcí a ostatní lidi. A jelikož se pak kvůli tomu cíle všech prolnou v ten jeden jedinej, na výsledku to nic nemění – my zkrátka musíme ochránit svou zemi a vesnici. Jestli v tomhle selžeme, tak je konec pro nás všechny. Bez výjimky.“
„Hmm... Eh, už se do toho začínám zamotávat.“
„No tak to počkej, až ti dořeknu celej příběh. Ten jeho druhej parťák furt pokračoval:
‚Nemůžeš bejt tak sobeckej a umanout si, že ochráníš jen to, co je důležitý pro tebe. Nejseš jenom ty sám, patříš do mnohem většího celku a jen plníš to, co je ti nařízený. Nemůžeš přerušit úkol, kterej jsi dostal, protože pak s sebou strhneš všechny kolem a celej systém se zhroutí! Prostě nemůžeš; ani kdybys viděl svou rodinu a blízký, jak ti umíraj před očima.‘“
„Tak to poslední se mi ani trochu nelíbí!“
„Mně taky ne. Vlastně mě to v tý chvíli dost rozzuřilo.“
„Proč?“
„No proč asi? Kdybych mu dala za pravdu, odmítla bych tak nejen dítě, které jsem v tý chvíli nosila těsně pod srdcem – neboli tebe, ale i celou svou rodinu, klan a předky.“
„Jo takhle.“
„No a tehdy jsem byla fakt dost vytočená, málem jsem tam skočila a zařvala mu přímo do tváře:
‚Co ty o tomhle asi tak víš?! Ani shinobi se nemůžou nadobro zbavit emocí! A ani pouta, která jsme si my sami vytvořili, nejdou tak snadno rozervat, natož ještě ta krevní! Nejsme stroje na zabíjení, jak nám někdy řikaj. Jen za ně jsme převlečený. A právě emoce, pocity a hlavně pouta jsou to, co nám brání v tom stát se pouhou hromadou masa, kostí a krve. Přes všechny ty normy a zásady shinobi, který se snažíme tak striktně dodržovat, jsme pořád jen lidi.‘“
„I když bychom neměli...“
„Jo. Pravý shinobi by tohle všechno měl umět potlačit na minimum.“
„Hmm... asi... jo.“
„No a právě proto pravý shinobi neexistuje, víš?“
„Eh... Hihi, no jasně!“
„Heh. No takže dál. Přidal se do toho i třetí parťák:
‚Hatake Sakumo! Udělal jsi z nás ostudu Ohňový země! Jsme teď ještě míň než nic! Kdysi jsme měli jméno, měli jsme čest a postavení, ale kvůli tobě je to všechno pryč! Teď už jsme jen ‘ti ubožáci, kvůli kterým Bílý tesák přerušil misi, aby je moh zachránit.‘
Pak se najednou rozbrečel a padnul k zemi.
‚Proč? Proč?! Proč ty, Bílý tesáku z Konohy, Hatake Sakumo? Proč jsi zrovna ty, ten nejlepší z nejlepších, ještě myslel na takový bezmocný krysy jako jsme my? Proč jsi nás zachraňoval, ty idiote?!‘
No a... Proč brečíš?“
„Když... on... ne, promiň, pokračuj.“
„No, Sakumo-san se sklonil a podal ruku, aby mu pomohl na nohy, a řekl...“
„...?“
„...“
„Co řekl?“
„... Řekl mu:
‚Protože jste mí přátelé.‘“
„Uh... Uhuuuhmm...“
„Heh, nebreč!“
„Ale když...! Já si nemůžu pomoct!“
„No tak to ještě vydrž, protože to zdaleka neni všechno.“
„Ah, bezva...“
„Ten parťák jeho ruku odmítl, takže se narovnal a pokračoval:
‚Když mi bylo předhozeno to obrovské dilema, hlavou se mi prohnalo ‘Musím je zachránit.‘ A pak už jsem dokázal myslet jen na tohle. Věděl jsem, že podle pravidel jsem vás měl opustit a pokračovat v misi, ale... nešlo to. Nemohl jsem jen tak jít dál a nechat vás za sebou, já...‘
Potom už mluvil hodně tiše, ale ta slova jsem slyšela jasně a pořád si je jasně pamatuju:
‚Omlouvám se. Nechtěl jsem vás takhle zostudit. Nechtěl jsem vás připravit o vše, co vám bylo tak drahé. A nezachránil jsem vaše životy proto, aby na vás pak takhle pohlíželi. Udělal jsem to, protože jsem si v té chvíli myslel, že je to ta správná věc. Ale... Omlouvám se, ale... udělal bych to znovu.‘“
„Uhh... Cože?“
„Jo. A pak ještě dodal:
‚Nedokázal bych žít s vědomím, že jsem musel obětovat své drahé přátele. Možná je teď ze mě kvůli tomu jen opovrženíhodný odpad, co porušuje pravidla. Ne možná, určitě. Ale... v tomhle se už asi nezměním.‘“
„Uhmmm...“
„No jo. Řikal to tak smutně, že mi ho bylo fakt líto. Ale nejhorší na tom všem bylo, že i po tomhle se k němu všichni obrátili zády.“
„C-co?!“
„Jo. Sakumo-san pak svým parťákům nabídl dokonce vlastní život, ale oni se od něj odvrátili a řekli:
‚Co bysme s tvým životem asi tak dělali?‘
Pak odkráčeli a nechali ho v prachu za sebou.“
„A-a... co pak Sakumo-dono dělal?“
„Nejdřív tam jen tak stál a pak někam odešel.“
„A jak dlouho po tomhle zemřel?“
„Kdy přesně to nevim, ale doneslo se to ke mně až pozdějc.“
„... ... ...“
„Nad čim přemýšlíš?“
„Je to všechno tak hrozně nefér... Sakumo-dono se zachoval jako člověk a přitom...“
„Ale my se při plnění misí nemůžem chovat jako lidi. Kvůli tomu jsou tu Pravidla pro shinobi. Víš, jak zní čtvrtý pravidlo?“
„Dokončení mise má vždy přednost. Ale stejně... Podle mě udělal Sakumo-dono správnou věc!“
„Hmm... Sakumovou největší chybou bylo, že si neurčil priority. Sice tvrdil, že by to udělal znovu, ale po promyšlení toho všeho by změnil názor.“
„Co? Proč?“
„No, jeho parťáci pro něj možná byli důležití, ale výsledek mise byl důležitý pro nás všechny. Na úspěchu té mise záviselo jak postavení Konohy ve třetí válce, tak reputace rodiny Hatake.
Sakumo-san si položil otázku „Přátelé nebo mise?“ Správně se ale měl zeptat: „Záchrana parťáků, která by se nakonec obrátila v pošpinění jejich jména a cti, nebo získání výhody ve válce za cenu jejich životů?
Kdyby si vybral to druhý, nikoho by ani ve snu nenapadlo ho z něčeho vinit. Jeho parťáci by měli svý čestný místo na pamětním kameni a jejich rodiny by na ně byly hrdý. Kakashi by byl na svýho tátu neskutečně hrdej. Stejně tak já, my všichni... Ale stačil první popud a Sakumo-san to všechno pohřbil.
„... První popud je vždy ušlechtilý.“
„Ale nepromyšlený s sebou nese následky, který nemusí být vždycky dobrý.“
„...“
„Hm... Nakonec je dobře, že skončil tak, jak skončil.“
„Jak to?“
„No, jeho hanba byla tak velká, že pro něj bylo lepší zemřít. Nemohl tu událost vrátit, nemohl ji odčinit. Lidi by mu to nikdy nezapomněli – u některých to trvá doteď. S takovým břemenem by asi nevydržel žít moc dlouho, žádnej člověk by to neustál. Takže v jeho případě pro něj byla smrt tou nejlepší volbou.“
„Ale... Kakashi-san...“
„Právě Kakashi mu tu zradu nikdy neodpustil. Sakumo-san prostě všechny hluboce zklamal.“
„... Ne. Všechny ne.“
„Hm?“
„Úplně všechny nezklamal. Vždyť někteří ti jeho společníci museli mít rodinu, ne? Ať už to byla manželka nebo dítě nebo rodiče – ti všichni museli být hrozně rádi, že se jim vrátil někdo drahý, navíc z tak nebezpečné mise. Nikdo nechce, aby mu umřel člověk, kterého má rád, ani kdyby ho smrt proslavila třeba za hranice. Takže všechny ty manželky, děti a rodiče museli být Sakumovi-dono strašně vděční, že ty své druhy zachránil.“
„... Hmm... Tak takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela.“
„Já Sakuma-dono opravdu obdivuju. Být na jeho místě, udělám to samé co on.“
„Něco takovýho by tě ale taky mohlo stát život.“
„Tak ať! Jestli někdy umřu kvůli něčemu, co budu považovat za správné, vadit mi to nebude.“
„...“
„... Ehm, kaa-san... nezlobíš se teď, že ne?“
„... Ne. Je to tvoje cesta ninji. Pokud něčemu opravdu věříš, stůj si za tim, jdi si za tim. Ale jednu věc si pamatuj – nikdy nelituj ničeho, co uděláš; ať už to bude cokoli a ať už budou následky jakýkoli. Ale dělej jen to, o čem si skutečně myslíš, že je správný.
Já si za svoji cestu vybrala ‚pravidla‘. Ale to rozhodně neznamená, že tě budu nutit jít po té samé cestě. Poučim tě o ní, ale co si nakonec vybereš, jestli ‚pravidla‘ nebo ‚přátele‘ nebo něco jiného, to je jen na tobě. Hlavně si pamatuj – žít život bez lítosti. Rozumíš?“
„... Hih. Ano!“
„Dobře. ... On... Sakumo-san byl vážně skvělej chlap. I přesto, že... Hm, teď jsem si najednou vzpomněla, co jsem řekla u jeho hrobu.“
„Co, co?“
„Hmmm... už zase nevim.“
„Kecáš! No tak, pověz mi to, prosím!“
„Heh, možná příště.“
„Kaa-san! Ty jsi... zlá, vážně!“

I když jsi zradil svoji vesnici a zemi. I když jsi zklamal své přátele. I když jsi zradil a zklamal svého syna. Já k tobě stále vzhlížím... Sakumo-san.