Přestane to někdy?

Zástupy lidí nebraly konce. Tolik jich chtělo potřást jí rukou. Nechápala to. Nikdy o ni nejevili zájem, nikdy ji nenechali zapadnout. Pravda, chovali se k ní vždy uctivě, ale nikdy přátelsky. Zdravili ji s úsměvem na rtech, ale v hlase byl znát odměřený respekt. Tak proč na ni, sakra, teď stojí frontu?!
Přenesla váhu z jedné nohy na druhou a zhluboka vydechla. Nejspíš se to jevilo zoufale, protože ji okamžitě za rameno chytil muž stojící do té doby nehnutě za ní jako její věrný stín.
Mírně se otočila za stiskem a s nepatrným úsměvem sykla: „V pořádku.“
Kankurou, který byl bez svých typických fialových ornamentů na tváři téměř k nepoznání, pohotově ale přesto velmi neochotně povolil stisk a nechal svou ruku opět klesnout podél těla.
Byla ráda, že za ní do Konohy přijel jen jeden z jejích bratrů. Gaarova neohrabaně hraná empatie, která jí často přišla docela rozkošná, by ji dnes nejspíš dohnala k šílenství. Přehnaná starostlivost druhého bratra jí jen lezla na nervy.
„Tema…“ Oslovil ji další z davu. Už to ani nevnímala. Neposlouchala. Proč taky, vždyť to bylo pořád dokola to samé. Jako by jí to mělo zajímat. Jen pokynula hlavou, byť s nepřítomným pohledem a poslušně si nechala potřást s rukou. Po kolikáté dnes už? Byla ráda, že to nepočítá. Konečky prstů se jí začaly scvrkávat vlhkem, jak je neustále tiskly nové a nové zpocené dlaně. Další a další… Dost! Její nitro křičelo a přimělo srdce bušit jako o závod. Hruď se jí dmula ohromným přívalem vzduchu a nachystaná ruka pro příštího pokrytce se začala neovladatelně třást.
„Jsi v pořádku?“ Zašeptal ji starostlivě do ucha její stín, „Co?“ Dožadoval se znovu odpovědi poté, co jen něco nesrozumitelně zamumlala, „Temari?!“
„Dost…“ Zaprosila tiše, ale tentokrát dostatečně zřetelně na to, aby na ni přestal naléhat.
Rozhodným gestem odstrčila dalšího supa s napřaženou pravicí, který se zmohl jen na překvapené zamrkání a prodírala se depresivním davem jak nejrychleji to šlo. Z pochmurné barvy stejnokrojů zmatených přihlížejících se jí dělaly mžitky před očima. Točila se jí hlava a na malý okamžik se dokonce bála, že ji její tělo zradí a pošle ji do sladkého bezvědomí. Nebýt rudě zářícího majáku stojícího za temnou hradbou, který ji k sobě lákal jako ztracenou loď v bouři, nejspíš by se tak i stalo. Jako ve snech doklopýtala k ženě, která dnes jediná nepřišla ve smutečním. Do jejích šatů v barvě zralých třešní se opíraly paprsky slunce a vytvářely tak hřejivou zář, která ji na dálku konejšila.
„Přišla jsi…“ Pronesla napolo překvapeně ale s notnou dávkou úlevy.
Nemohla si však nevšimnout, jak se v Kurenainých očích zaleskly slzy dávného utrpení při pohledu na její vzdouvající se bříško. Ranilo ji to. Tušila, že tuto ženu by dnes neměla potkat, pokud chce zůstat alespoň navenek silnou. Ale zároveň ji to k ní táhlo, neboť věděla, že ona jediná jí dokáže porozumět. Jen od ní nebudou slova útěchy znít jako plané fráze plné bezbřehého patosu. A jen od ní se jí žádného falešného soucitu nedostane.
„Pojď se mnou,“ objala ji kolem ramen a vedla kovanou bránou z hřbitova pryč.
Mlčky došly do nedalekého parčíku, kde si drobný chlapec hrál se svým oranžovým papírovým drakem. Jeho šťastný smích se rozléhal po okolí, ale k jejím uším jako by se dokázal prodrat až nyní. Temari se zarazila v půli kroku a s doširoka rozevřenýma očima zírala na malé nevinné dítě, které s dolíčky ve tvářích od radostného úsměvu pobíhalo po vlhké trávě. Už nedokázala zastavit slzy, ani nechtěla. Horké potůčky slané bolesti smáčely její pobledlé tváře, ale kýžená úleva nepřicházela.
„Přestane to někdy bolet?“ Vyřkla nahlas otázku, která jí drásala duši až příliš dlouho.
Starší z žen upřela své krvavě rudé oči k nebi a zadívala se na synkova draka, s kterým si začal zle pohrávat vítr, až jej nakonec poslal zpátky k zemi.
„Jen když ho dokážeš nechat jít,“ zněla odpověď.

-