Arigatou 54-55 - SPECIÁL "Kapitulace" "Deja vu"

Kapitulace:

Jako žlutý blesk z čistého nebe, v obláčku kouře, objevil se Naruto se svým ultimátním jutsu, sotva pouhé dva centimetry za Izumi.
„Teď už nemá šanci se vyhnout!“ zamračil se Naruto.
Do zásahu svého cíle Narutovu Rasenganu nezbývala snad ani desetina vteřiny, přesto však všem přítomným opětovně ztuhla krev v žilách. Izumi se na patě otočila a chytila Narotovo zápěstí, takže Rasengan zbytečně rotoval na jeho ruce, dokud Naruto překvapením nepolevil v koncentraci a chakra z jeho ruky, jako miniaturní modré tornádo, rozptýlila se do okolí.
Její uhlově černé vlasy začaly divoce hrát do větru. A v tu chvíli si to Naruto, celý rozlámaný z předchozích bojů, uvědomil. Nepřítel, kterému teď stál tváří v tvář, nepřítel, který byl schopen zareagovat včas na desetinu vteřiny trvající okamžik – byla Tajineho pokojská, Izumi.
„Konečně tě zas vidím, Naruto-chan,“ usmála se mile Izumi a zahleděla se Narutovi zpříma do očí.
„I-Izumi…? Co to…?“ vykoktal ze sebe po chvíli Naruto.
Stále tomu nemohl zcela uvěřit. Ta milá dívenka, která se něho usmívala na chodbách Tajineho zámku, byla teď ta, proti které Naruto stál v souboji na život a na smrt. Byla ninja. Byla posledním členem Ryouyou. Byla schopna tak ohavného činu, jaký tady předvedla. Ale co bylo nejpodstatnější… byla Uchiha.
Jejich tváře byly od sebe jen decimetr nebo dva a hleděli si navzájem do očí. Naruto ji viděl jasně. Rudá záře Sharinganu, dominující na její temné tváři.
„Víš… Naruto…“ začala pomalu Izumi, přičemž modrookému ninjovi stále zpříma hleděla do očí, „chtěla jsem tě ještě před koncem vidět,“ pousmála se.
Až na krvavou skvrnu na její tváři, vypadala teď dívenka docela roztomile. Pomalu, začala se Izumi přibližovat k Narutovu obličeji.
Naruto se chtěl pohnout, ale stál jako přikovaný. Jestli ho Izumi spoutala svou chakrou, když ho chytila za ruku, nebo byl prostě jen šokován všemi těmi zvraty, jež se v poslední minutě odehrály, nevěděl. Jediné co věděl, bylo, že tady stojí na předměstí hlavního města Země Kopců tváří v tvář nejhorší a nejspíš i nejkrásnější tamní vražedkyni, a že se nemůže hýbat.
A že se Izuminy rty stále pohybují a přibližují.
„…tak mi pověz, Naruto-chan… taky…“ jejich rty od sebe byly už sotva dva centimetry…
„…jsi mě chtěl před koncem…“ centimetr…
„…ještě…“ její poslední slova už šeptala tak potichu, že i Naruto musel napínat uši, aby je slyšel.
„…naposledy…“
…s posledním slovem už Naruto ucítil Izuminy rty, jak ho s každou vyslovenou slabikou lehce hladí. Ještě poslední slovo, až se nakonec nukenininy rty pevně přitiskly k Narutovým a oba ninjové skončili v dlouhém polibku.
„…vidět?“
Izumi zavřela oči. Naruto, nemohouc se hýbat, udělal totéž.
Ještě před několika týdny si snad přesně tohle přál, sladký polibek od Izumi. Teď ale ne, ne po tom, co uviděl, když na předměstí dorazil. Všechna ta mrtvá těla, těla osob, které znal a které miloval. A to všechno udělala ona!
A přesto… nemohl Naruto otevřít oči. Izuminy rty chutnaly tak sladce, že nemohl přestat. Jen tam stál a líbal ji.
„Naruto!“ ozval se výkřik jakoby odněkud z dálky.
Naruta však ihned probral.
„To není možné!“ pomyslel si.
Okamžitě se odtrhl od Izumi, odskočil dozadu a divoce se rozhlížel, hledaje odkud ten hlas přišel. Izumi pomalu přiotevřela krvavě zbarvené oči.
„Není slušné rušit dva v takovou chvíli…“
Její další slova Naruta probodly jako dýka…
„…Sasuke-chan.“
Naruto se dramaticky otočil. Bílá hadí hlava, která Sasukeho postavu dosud zakrývala, se zvedla a na chvíli přestala útočit, aby Naruto spatřil člověka, jehož hledání zasvětil už nějaký ten čas.
„Sasuke!“ vykřikl Naruto.
V ten okamžik se bílý had znovu pustil do zuřivého útoku. Naruto chytil druhý dech (vlastně spíš už pátý, ale to zní blbě xD). Otočil se, složil v ruce pečeť pro Kage Bunshin a připravil se na boj s Izumi – a vlastně možná poslední boj tady, v Zemi Kopců.
Chtěl se už vrátit domů a měl to teď na dosah ruky. Zformoval si v obou rukách Rasengany a vyrazil kupředu.
„Bábi Tsunade…“
Izumi se zlověstně usmála….
„Konohamaru…“
Přikrčila nohy v očekávání útoku….
„Zvrhlý poustevníku…“
Vyndala ze zadní kapsy kunai…
„Mistře Kakashi…“
Napřáhla se k obranému výpadu…
„Izumi…“ zašeptal Naruto.
Kunoichi se podivila.
„…tohle je konec.“
S posledním slovem se Naruto i s oběma Rasengany rozplynul v obláček kouře.
„Za mnou!“ došlo Izumi.
Ve zlomku vteřiny se znovu otočila na patě, jednou rukou chytila Naruta za levé zápěstí a druhou mu kunaiem probodla druhé. Narutova tvář se zkřivila bolestí a oba jeho Rasengany znovu zmizely v malých modrých chakrových tornádech.
Přesto všechno však Naruto našel sílu se usmát.
Než si Izumi stačila uvědomit, co se děje, bylo pozdě. Dokonce i s její rychlostí. Ozvalo se kvílení tisíců blesků a rána, jak zasáhly svůj cíl.
Izumi se chvíli ani nepohnula, až nakonec pomalu sklonila pohled. Krvavá rána od Chidori prošla přímo skrz její žaludek. Když promluvila, z pusy jí začal vytékat pramínek krve.
„Jak jste…“ její slova byla velmi tichá.
Mangekyou Sharingan v jejích očích pomalu začal mizet, dokud z ní na pohled nebyla zase jen nevinná pokojská. Narutovy vhrkly do očí slzy, když znovu spatřil Izuminy oči v jejich přirozené barvě. V barvě, se kterou se dívka narodila. A v barvě tak temné, že si v nich Naruto mohl utopit.
„Četla jsem vaše myšlenky… tak kdy jste…?“ opakovala Izumi zmateně z posledních sil.
„Opravdu zkušení ninjové… si nemusejí navzájem číst myšlenky, aby pochopili…“
Izumi otočila hlavu k Sasukemu.
„Chápu…“ zašeptala.
„Takže sis konečně našel přítele… Sasuke… -chan…“
Sasuke sebou lehce trhnul, když k němu nukeninka natáhla ruku. Lehce ho jen pohladila po tváři, přičemž mu na ní zanechala krvavou stopu. Chvíli na to její ruka sklouzla a její bezedně černé oči zhasly docela. Mocný Susanoo vydal dlouhý, bolestivý skřek a shořel na popel, následován osmi bílými hady.
Narutovy se po tvářích začaly valit slzy. Po chvíli se obrátil k Sasukemu. Druhý ninja s kamennou tváří odvrátil pohled.
„Nic neříkej,“ upozornil ho.
Blonďatý ninja se znovu podíval na bezvládné tělo Izumi.
Ještě před chvílí žila. Naruto ji znovu viděl jako tu mladou krásnou pokojskou z Tajineho panství. A teď je mrtvá. Země pod ní byla zkalena její krví. Oči měla stále otevřené.
A ať už však byly poslední sekundy jejího života jakékoli, měla Izumi Uchiha na rtech letmý úsměv a v očích se jí leskly slzy. Nikdo z přítomných přesně nevěděl, co zapříčinilo, že se Izumi dokázala i s propáleným žaludkem usmívat, avšak jedna myšlenka všechny přítomné ninji spojovala…
„Vy… vyhráli jsme?“ zeptal se Lee.
Gaara jen lehce zakroutil hlavou.
„Ten poslední útok,“ řekl potichu, „netvářila se překvapeně, když poprvé uslyšela Chidori. Měla čas ten útok odvrátit.“
…ať to totiž bylo cokoli, byla ochotna kvůli tomu zemřít.

A zatímco jeden Sharingan nadobro zhasnul… jiný se rozsvítil. Po Tajineho tváři přelétl jedovatý úšklebek.
„Chtěl si její tělo, že?“ ozval se najednou neznámý, chraplavě znějící hlas.
Feudální pán Země Kopců se klidně otočil, aby stanul tváří v tvář vysokému ninjovi s bledou tváří, dlouhými černými vlasy a hadími oči. Nijak to s ním však nehnulo.
„Buď zdráv, Orochimaru,“ poznamenal po chvíli ticha, načež ještě dodal: „myslel jsem si, že tě tu potkám, po tom, co jsem tu viděl mladého Uchihu,“ nepatrně kývnul hlavou směrem k Sasukemu.
„To mě nepřekvapuje,“ pousmál se Orochimaru, „nakonec – to ty jsi mě naučil techniku reinkarnace. Ty, můj starší bratr.“
Tajineho úšklebek se změnil. Byl spíš než jedovatý, arogantní, podobný, jaký na tváři často míval Rhonoki.
„A co teď?“ zeptal se po chvíli, „přišel jsi mě zabít? Vzít si i moje tělo?“
Orochimaru vydal jakýsi zvuk, který zjevně měl být smíchem.
„Mě čeká tělo Uchihy. Nemám v úmyslu tě zabít. Chtěl jsem jen mít své budoucí tělo pod dohledem, když se Sasuke-kun rozhodl vydat se za svou sestřenkou. Tak proč tě nepozdravit, když už jsem v tom. Jak už je to dlouho?“
„Nepočítám čas v letech, Orochimaru,“ odsekl Tajine a opět obrátil svou pozornost na pozůstatek boje Naruta a Izumi.
„Jak jsi mě vlastně v tomhle těle poznal?“ nedalo Tajinemu se nezepat.
„Asi tě stále, i po těch letech, poznám. Nebyl snad ten chudák snadný cíl? Bez obrany, tady, na svém zámku, zatímco na předměstí probíhal ten masakr? A přitom se jednalo o tak kvalitní tělo,“ poznamenal Orochimaru, prohlížeje si Tajineho od hlavy k patě.
„Trochu ti to štěstí závidím, abych byl upřímný… Hebimaru.“
Hebimaru se opětovně ušklíbnul.
„Tak to vypadá,“ poznamenal, „že mise pro ninji z Listové a z Písečné, nedopadla zrovna úspěšně. Všichni, kteří měli zůstat naživu, jsou teď už mrtví. Včetně feudálního pána.“
„Co budeš teď dělat?“ zeptal se Orochimaru, „vrátíš se semnou?“
Hebimaru však jen zavrtěl hlavou. Jeho poslední slova doprovázel jedovatý smích obou hadích bratrů.
„Půjdu teď po svých. Vypadá to, že tady jsem neuspěl. Zmizím tedy… ale udeřím znovu… jindy… jako feudální pán Země Kopců.“
Konec padesáté čtvrté části.

Deja vu:

Sasuke se ušklíbl. Vypadalo to, jakoby sám uznal, že jeho práce v Zemi Kopců již skončila. Příštím, a Sasuke nepochybně doufal, že i posledním cílem, se měl stát jeho bratr.
„Příště už to bude jen mezi mnou a Itachim,“ poznamenal nukenin chladně, dívaje se přitom Narutovi do tváře.
„Doufám, že tam se mi do cesty plést nebudeš.“
S posledním slovem se Uchiha otočil a jediným výskokem zmizel na cestě zpět do Země Rýžových polí.
Narutem jakoby v tu chvíli projel blesk. Mohlo se to snad stát znovu? Mohlm mu Sasuke opětovně proklouznout mezi prsty?
„Ne!“ vykřikl ninja rozhodně.
Sebral ty nejposlednější zbytky sil, které mu ještě zůstaly v končetinách, a vydal se za svým starým přítelem.
„Naruto!“ křičeli na něj ostatní, „to ne! Stůj!“ přesto však všichni dobře věděli, že stejně tak účinné by bylo křičet do betonové stěny, obestavěné kolem Vesnice skryté v listí.

Už pěkně dlouho čekal na tuhle chvíli. Dlouhé měsíce se ztrácely v čase, dlouhé měsíce, kdy marně doufal, že se to stane. A teď se to konečně stalo. A k jeho zděšení ten obrázek vypadal stejně, jako před lety. Z noční oblohy nad nimi začaly padat kapky a jen pár sekund na to začala hrozná průtrž mračen. Pak dokonce začaly šlehat i blesky, a hromy řvaly natolik, že účastníci dole v údolí se navzájem téměř neslyšeli.
„Na tohle jsi čekal, ne?“
„Ale takhle to nemělo dopadnout!“
„Ne, Naruto, pleteš se. Protože přesně takhle to mělo dopadnout! Už před lety!“
Nebe ozářil další ohromný blesk, načež navázal uši-drásající hrom. Naruto sklopil pohled.
„Tak tohle si myslíš?“ zeptal se, načež hlavu opět zvedl a zařval: „Myslíš si, že takhle to má dopadnout?! Že jeden z nás má zemřít?! Takhle to chceš?! Co?! Sasuke?!“
Na okamžik se rozhostilo ticho. Dokonce i zatažená obloha nesesílala žádné blesky, ani je nerušily žádné hromy.
„Naruto…,“ začal Sasuke, „ty jsi pořád jako dítě.“
Po těchto slovech Sasuke aktivoval své nejlepší jutsu: chidori po celém těle. Naruto tomu nemohl uvěřit. Po tak dlouhé době to tak dopadá znovu. Ale nemá jinou možnost. Udělal jeden stínový klon, který mu v pravé ruce začal formovat rasengan, načež hned zmizel.
„Sasuke… opravdu to tak musí dopadnout znovu?“ zeptal se.
Sasuke jen s chladnou tváří odpověděl: „Tak dlouhá doba a ty jsi vážně pořád stejný,“ dál už nečekal na nic a vyskočil proti Narutovi, který udělal to samé. Znovu letěli proti sobě s tím, že jeden z nich to možná nepřežije. Blížili se k sobě. Už to nešlo zastavit. Už jen pár sekund…
„Chidori!“ „Rasengan!“ ozvalo se naráz a Narutovy a Sasukeho ohromné síly se znovu střetly.
I přes fakt, že byl Naruto těžce vyčerpán ze všech předcházejících bojů, věřil, že dokáže Sasukeho svou silou porazit. Nukenin mu však udělal čáru přes rozpočet. Uchiha Sasuke byl mnohem silnější, než jak si ho Naruto pamatoval.
…a boj tak spěl k brzkému nevyhnutelnému konci.
„Co všechno tě Orochimaru naučil, Sasuke? Co to z tebe udělal?“ ptal se Naruto sám sebe.
A Sasuke, beze čtení jeho myšlenek, jakoby četl přímo z Narutových očí, odpověděl: „lepšího ninju. Jsem prostě silnější, Naruto.“
Se Sasukeho posledním slovem se Narutovy už nadobro zatmělo před očima. Jeho Rasengan se rozplynul a Chidori jej pohltilo. Poslední, co si ještě Naruto stačil uvědomit, že padá. Padal dolů, do propasti, až nápadně podobné Údolí Konce.
A tak se jeho minulost zopakovala. Od samého začátku, do samého konce. Poražen stejným ninjou a stejným jutsu, jen o několik let později.
Byla vůbec šance, že by to Naruto dokázal přežít? Jestli ano, mohl za ni děkovat bohu. Ještě si stihl uvědomit bolestivý dopad a pak už nic…

Sakura zrovna s neutrálním výrazem ve tváři zavazovala nohu nějakému zraněnému ninjovi.
„Sakuro-san! Prosím, dones mi ještě nějaké léky na bolest,“ ozval se najednou hlas z opačné strany místnosti.
Kunoichi se otočila a zamířila k raněnému se slovy: „hned tam budu!“
„Sakuro, moje rána začala znovu krvácet!“ ozvalo se zase odjinud.
Haruno Sakura se opět jen otočila a zamířila do dalšího rohu místnosti.
Ninja, kterému před chvílí obvazovala zraněnou nohu, pootevřel oči. A až teď si něco uvědomil.
„Nemůžu hýbat rukou!“
„Stále mě bolí hlava,“
„Začalo to zase krvácet!“
…
…přesto všechno Sakura běhala od jednoho rohu místnosti ke druhému s matným úsměvem na tváři.
„Sakuro…“ ozval se velmi potichu onen raněný ninja, „proč se směješ?“
S jeho slovy jakoby se v místnosti zastavil čas. Všichni přítomní se dívali právě na něj.
„Naruto!“ vykřikla radostně Sakura a se slzami v očích ninju objala.
„Au! Noha! A ruka! To bolí! Sakuro-chaaan!“
Když ho Sakura konečně přestala objímat, měl Naruto možnost se pořádně rozhlédnout.
„Neji!“ vykřikl radostně, když zaregistroval relativně zdravého Hyuugu, ležícího na posteli vedle Naruta.
A to nemělo být všechno. Z Listové tam teď leželi všichni. Všichni ninjové, kteří byli, i nebyli na misi zraněni a přežili. A dokonce ani to nemělo být všechno. Teď už Naruto věděl, proč Sakura a ostatní měli důvod usmívat se. A když si to i on uvědomil, rozzářil se i na jeho ústech široký, zubatý úsměv.
Jakoby jej noha už nebolela, vstal hyperaktivní ninja ze své postele a dokulhal k oknu.
„Naruto! Musíš být v klidu! Utrpěl jsi vážná zranění!“
Ale Naruto ji neposlouchal.
„Listová! Jak jsme se dostali zpět do Listové?“ zaradoval se.
„Byl jsi mimo pěkně dlouho,“ poznamenal Shino.
„Tsunade-sama byla pěkně naštvaná, když slyšela o naší misi. Vypadá to, že jsme selhali, ale alespoň se nám podařilo předejít občanské válce, které se Tajine-sama tolik bál. Když však slyšela o tvém stavu a o ztrátách, byla ráda, že to nedopadlo hůř,“ poznamenala Sakura.
„Našel se Tajine, po tom všem?“ zeptal se Naruto.
Sakura jednou rázně kývla.
„Vypadá to, že se nakonec celou dobu schovával někde ve svém sídle a pozoroval vše svým Byakuganem. Fuuzaki a Aiko byli rádi, když se doslechli, že je v pořádku. Hned, jak to šlo, si s nimi chtěl promluvit o samotě ve své komnatě. Jen jsme se s nimi rozloučili a vyrazili zpět do Listové.“
Naruto kývnul, jakože chápe.
„A ještě něco, Naruto…“
Blonďatý ninja se obrátil od okna, kde právě dole na ulici pozoroval Konohamara, dovádějícího na ulici se svými kamaráday, a podíval se Sakuře do očí.
„Co?“
Sakura se na chvíli odmlčela, až Narutovy při té odmlce přeběhl mráz po zádech.
„Když jsme tě dole v tom údolí našli… tvoje rány… byly ošetřené.“
Naruovy se blýsklo v očích.
„Naruto…“ oslovila jej starostlivě Sakura, avšak ji blonďatý ninja umlčel zdvihnutím ruky.
Nahlas nic neříkal, avšak v duchu věděl, co přesně se tenkrát v tom údolí stalo.
„Sasuke… arigatou…“
Konec poslední části.