Arigatou 53 - Blesk z čistého nebe

Co se asi Izumi honilo hlavou, když prováděla svůj hrůzný čin? Co se jí honí hlavou teď? Co všechno za tajemnou sílu ještě skrývá? Keiji, Kankurou, Gaara, Shikamaru, Kiba, Lee, Shino a Sasuke tam stáli, připraveni bojovat, aniž by byť jen vzdáleně tušili odpověď na některou z těchto otázek.
„Možná je prostě jen šílená,“ napadlo některé.
Nakonec: možná to tak bylo. Ta žena patřila k Ryouyou, ale vyvraždit takhle ohavným způsobem všechny svěřence našich ninjů, jen proto, že to prostě mohla udělat, bylo přinejmenším šílené.
„Doufala jsem, že tu bude i Naruto-chan,“ vyřkla Izumi první slova po dlouhé odmlce.
„Musíš se spokojit s námi,“ odvětil chladně Gaara, kterému už cukala ruka, připravena rozdrtit Izumi návalem písku, bude-li to nutné.
Nebo alespoň tak si to Gaara v duchu nalhával. Že ji zničí, opováží-li se na něj znovu zaútočit. Sám však měl pochybnosti, ba snad dokonce zcela jistě věděl, že by se jejímu dalšímu útoku neubránil. Ať už by on sám byl sebesilnější, jeho písek se tomu Izumininu nemohl rovnat. Předčila jej v rychlosti, množství, i síle. A to se Gaara snažil nemyslet na Itachiho smrtící techniky, kterými Izumi dominovala také.
„Možná je prostě jen šílená,“ říkal si Kankurou, hledě do Izuminých krvavě zbarvených očí.
Vlasy měla jako ten nejčernější havran. Její úsměv jakoby přímo vybízel k boji, což ještě umocňovala krvavá šmouha na její tváři. A byl to právě ten úsměv, který ve všech přítomných ninjích evokoval druhou z otázek.
„Kde jen je Natruto-chan? Chtěla bych se s ním rozloučit, než tuhle zbytečnou kapitolu Země Kopců ukončím…“
…Sasuke se zamračil, když si všiml zalesknutí v jejích očích…
„…a zmizím,“ zašeptala Izumi do větru.
Půlnoční vánek vzal její slova a ostatní jen viděli, jak se její ústa zlehka pohnula, když je vyslovovala. Všichni ninjové sebou pohotově cukli, v očekávání nějakého mocného jutsu.
Kolem Garry zavířil písek a vyrazil kupředu.
„Dost bylo řečí,“ řekl rozhodně.
Izumi se ještě jednou zašklebila, načež se kolem ní objevila kopule z písku, typická Gaarova obrana.
„Mám tě!“ zaradoval se Gaara a přidal svému útoku na síle.
Tlak, který na Izuminu kopuli působil, ji musel v příští vteřině rozdrtit.
„Nemáš,“ ozval se najednou v Gaarově hlavě dívčin posměvačný hlas.
Příštích několik sekund bylo pro Gaaru jako nekonečné hodiny. Z výrazu ohromné sebejistoty se v necelé sekundě stal výraz naprostého strachu. Gaara totiž tenhle manévr poznával. Přesně tohle byl totiž Midoriho styl boje.
„Je za mnou,“ došlo mu.
„Když tenhle manévr posledně prováděl Midori, neskončilo to dobře… jeho rychlosti se málokdo vyrovná.“
Netrvalo to ani sekundu. Gaara se otočil a nechal všechen svůj písek co nejtvrději udeřit přímo před sebe.
„…ale Midori u toho neměl zbytečný řeči,“ dokončil Gaara nahlas svou myšlenku.
Prach z písku se začal pomalu usazovat a odkrývat tak epicentrum dopadu. Tlak musel být dost silný, aby ze slona udělal myš. Všichni ninjové to věděli, když viděli jeho monstrózní dopad.
Čekali, že po usazení na zemi naleznou kráter a možná cosi, co po Izumi zůstalo. Některé dokonce po zkušenostech z posledních několika minut napadla myšlenka, že Izumi nějak zablokovala i tento útok, nebo že se svou nadlidskou rychlostí, okopírovanou od Midoriho zmizela do bezpečí.
Přese všechno, co se však shinobi míhalo hlavou, nikdo nečekal, s čím se Izumi skutečně vytasila.
„Ten tvůj písek mi začíná lízt pořádně na nervy,“ ozval se chladný hlas z hlubin písečného oblaku.
Skrze stále se usazující částečky písku začínalo průsvitat krvavě rudé světlo. V podřepu tam seděla Izumi s jednou rukou nad hlavou… uprostřed mohutného, několik pater vysokého, rudého válečníka, ve stejné pozici. V ruce, kterou držel nad hlavou, svíral mohutný štít, který pohltil celý Gaarův útok bez jediného škrábance.
Oči toho válečníka plamenně žhnuly a při pohledu na jeho meč, v žilách tuhla krev.
„Tohle je… Susanoo?“ vykoktal ze sebe Lee, když to spatřil.
Rázem do Susanoova štítu narazila várka výbušných lístků.
„Ale, ale,“ pousmála se Izumi, když si uvědomila, kdo na ni útočí teď.
„Takhle tě to to hádě, Orochimaru, naučilo? Útočit bez přemýšlení?“
„V boji s tebou se moc přemýšlení neuplatní,“ odvětil Sasuke, složil několik pečetí, načež se kolem jeho těla roztančily miliony blesků, a vyrazil vstříc Izumině technice.
„Sasuke má pravdu,“ poznamenal Shikamaru, když sledoval jeho styl boje.
„Můžu zkusit něco vymyslet, ale ona mi vždycky přečte myšlenky a bude to čekat.“
Jakoby jej opět slyšela a chtěla potvrdit jeho slova, věnovala Izumi Shikamarovi jeden letmý pohled, než byla nucena jej znovu odvrátit a bránit se Sasukeho výpadu. Nevypadalo to pro ni jako veliký problém: snadno Sasukeho útoky blokovala s vypětím minimálních sil. Nakonec Sasuke celý zadýchaný odskočil do bezpečnější vzdálenosti.
„Dělá chyby,“ vmísil se do rozhovoru Gaara.
„Jaké?“ zeptal s opatrně Lee.
Gaara se zamračil a probodával Izumi pohledem.
„Ten výpad. Ten, který svým Mangekyou Sharinganem zjevně okopírovala od toho nukenina, Midoriho.“
„Co s ním?“ zeptal se Kankurou.
„Midori prostě jen udeřil. Ona mluvila. Chápete? Dala mi čas uvědomit si situaci a zareagovat na ni, ač to byla třeba jen necelá vteřina navíc, zachránila mě.“
Všichni, kdo ta slova slyšeli, teď vzhlédli k Izumi.
„Takže ji můžeme porazit?“ zeptal se Kankukou, aniž by odvrátil pohled.
„Bude to těžké,“ začal Gaara, načež se Kankurovi podíval zpříma do očí.
„…ale ano. Můžeme to zvládnout.“
Akamaru vítězoslavně zaštěkal a ninjové chytili novou chuť do souboje.
„Mláďata začínají cenit zoubky?“ zeptala se Izumi.
„Myslíte si, že mě dokážete porazit?“
Nikdo z ninjů jí neodpověděl, ale výrazy v jejich tvářích mluvili za sebe. Izumin úsměv zmizel z její roztomilé tváře právě tak rychle, jak se tam objevil.
„…takže teď jsem na tahu já…“ zašeptala tiše, přesto to každý zřetelně slyšel, a tak chladně, až ninjům přeběhl mráz po zádech.
Izuminy rty se nepatrně pohnuly a vyšla z nich další slova. Nikdo z jejich oponentů to neslyšel celé, zřetelně však v hrobově tiché noci zaslechli konec jejího tichého projevu: „…no kinjutsu.“
Země se otřásla a Susanoo otevřel svou obří tlamu. Vydal hlasitý výkřik, načež se z jeho úst vyvalilo osm obrovských bílých hadů.
„Tuhle techniku ne!“ vykřikl Kiba hlasem plným nově nabyté bezmoci.
Každý však všiml jistého rozdílu oproti tomu, když Hebimarovu techniku viděli naposledy: velikost. Izumini bílí hadi byli nepoměrně větší, oproti Hebimarovým.
Každá hlava si našla svůj cíl a každý z osmi ninjů měl teď svého soupeře.
„Téhle technice se přeci dokážeme ubránit! Známe její slabinu!“ zakřičel Kankurou, snaže se svými loutkami blokovat útok jedné z hlav.
„Má pravdu!“ procedil Kiba mezi zuby, „může přeci mít jen osm soupeřů!“
Gaara na tato slova reagoval pouze vystavěním silné písečné stěny okolo sebe a Kankura s Kibou, kteří stáli po jeho pravici a levici.
„Doufejme, že to takhle bude stačit,“ řekl klidně, zatímco si Kankurou s Kibou sopřávali oddech.
Ten však neměl mít dlouhého trvání. Sotva po několika málo sekundách se zdánlivě neproniknutelná stěna z písku začala rozsypávat, jak si tři hadí hlavy bourali cestu skrz.
„Ksakru, nebude to tak snadné, jak se zdálo,“ zaklel Kiba.
„Když nejsme schopni zredukovat náš počet,“ začal Gaara, „můžeme se ještě bránit a doufat v posily.“
„A kdo podle tebe přijde?“ zeptal se Kankurou.
Gaara se jen lehce pousmál.
„Nač ten budoucí čas, bratře?“
Izumi tam stála uprostřed toho všeho a smála se, když pozorovala bezmoc osmi ninjů, snažících se přežít její hadí útok. V jednu vteřinu to, ve druhou už byla kunoichi pod útokem. Bez sebemenšího varování, jako žlutý blesk z čistého nebe, pouhých několik málo centimetrů za Izumi, objevil se v obláčku kouře ninja, s modře zářícím, rotujícím jutsu v pravé ruce.
A těchto pouhých několik centimetrů mělo rozhodnout o dobrém, či zlém konci souboje.
Konec padesáté třetí části.