Syn svého otce 07

7.část: Tým 8 vyráží

Bylo krásné slunné ráno. Slunce vrhalo své šimravé paprsky na vesnici skrytou v listí. Svěží letní vánek se proháněl nad vesnicí a na nebi si pohrával s bílými obláčky ve tvaru nadýchaných oveček. Když vítr omrzela hra na honěnou s ovečkami, zaplul do vesnice na zahradu, ve které byl na terase černovlasý mladík. Mladík si hověl na pohodlném proutěném křesle a na jeho klíně ležela klidně bílá fretka. Mladík lehce hladil rukou fretku a s nepřítomným zamyšleným pohledem hleděl na jezírko v jeho skvostně upravené zahradě. Vítr pomalu zaplul do jeho černých vlasů a začal si s nimi jemně pohrávat. Mladík pocítil laskání větru v jeho vlasech, úplně zapomněl na své myšlenky a užíval si jej. Náhle však vánek opustil jeho vlasy a vydal se hledat další dobrodružství. Mladíkovi bylo až líto, že ho vítr opustil, ale záviděl mu jeho nezkrotnost a. bezstarostnost. Po včerejším dnu byl mladík stále utahaný. Seznamovaní se s novým týmem bylo dosti stresující, ale vše dopadlo lépe než čekal, takže byl spokojený. Donutil se odvrátit od vlastních myšlenek a rozhodl se vydat do vesnice pro něco k snědku. Měl už docela hlad, protože když ráno vstal a uviděl venku na terase tu krásnou scenérii, nemohl odolat a šel si ji rovnou vychutnat plnými doušky. Teď se však začínal ozývat hlad, který trápil jeho žaludek. Napadlo ho zajít si na rámem. Včera na něm nebyl, a tak na něj dostal chuť. Najednou mu hlavou probleskla směšná myšlenka. Začal mít stejnou závislost na rámenu od Ichira jako Naruto. Musel se zasmát, když si to uvědomil. Napadlo ho, že by s tím měl přestat, ale teď na to nebyl čas. Teď měl totiž hlad, takže vyrazil na rámen, aby nasytil svůj žaludek. Spící Uzume jemně položil do kapuce své vesty a vyrazil vstříc dobrému jídlu na které se mu už sbíhali sliny.
Itachi šel pomalu ulicemi Konohy a pozoroval čilý ruch v ulicích. Pouliční prodavač zeleniny se dohadoval s mladou dívkou na ceně svého zboží, skupinka mladých mužů se o něčem zapáleně dohadovala a malý klučina vyvolával pozvání do nově otevřené pekárny ve vedlejší ulici. Itachi si náramně užíval atmosféru okolo sebe a nemohl se jí nabažit. Rozhlížel se kolem, když tu mu najednou padla do oka povědomá osoba. Naproti němu šla Hinata. Bylo na ni vidět, že si užívá atmosféru kolem sebe stejně jako Itachi. Její oči se střetly s těmi jeho a ona mírně zčervenala. Itachi vyrazil přímo k ní.
„Ahoj Hinato. Jaká to náhoda. Copak tady děláš?“ Otázal se jí s širokým úsměvem na tváři.
„U nás doma začalo být trochu dusno, a tak jsem si řekla, že se půjdu projít po vesnici a vyčistit si hlavu. A co přivádí tebe takhle brzy ven? “ Odpověděla mu, mírně se pousmála a její líčka zčervenala ještě víc.
„Měl jsem hlad, a tak jdu do blízké restaurace na rámen. Když už jsem tě potkal, nechceš si zajít na snídani se mnou. Tedy pokud by ti to nevadilo?“
„No, sice jsem už dnes snídani měla, ale jestli mě pozveš tak s tebou zajdu.“ Na její milé tvářičce se z ničeho nic objevil mírný vypočítavý úsměv. Itachi čekal cokoliv jiného, ale že se Hinata zatváří zrovna takhle, to tedy opravdu nečekal. Chvíli mu trvalo, než se z toho šoku vzpamatoval, pak tedy souhlasil s jejím návrhem a oba vyrazili směrem ke stánku s rámenem.
Netrvalo dlouho a naše dvojce se ocitla před cílem jejich cesty. Oba dva si sedli na židličky před pultem a objednali si. Mladá dívka stojící za pultem před ně po chvilce čekání postavila dvě misky s čerstvě udělaným rámenem, popřála jim dobrou chuť a odběhla pomoct staršímu muži, který v zadní části stánku vařil.
„Tak si nech chutnat Hinato.“ Popřál ji dobrou chuť Itachi a podal jí hůlky.
„Taky ti přeji dobrou chuť a díky, že jsi mě pozval Itachi.“ Usmála se na něj, mírně zčervenala a oba dva se pustili s chutí do jídla.
V Itachim zmizl ten jeden rámen rychlostí světla, ale jeho hlad to nezahnalo a tak si objednal ještě jeden. Hinata na něj udiveně koukala.
„Dost mi připomínáš Naruta. Víš o tom Itachi? Máte skoro stejné oči a ve vás obou mizí rámen neuvěřitelně velkou rychlostí.“ Hinata při zmínce o Narutovi zrudla jako rajče.
„Je pravda, že máme stejné oči, ale za tu mou závislost na rámenu může on. Popravdě řečeno byl rámen první jídlo, které jsem v této vesnici ochutnal a nějak jsem si ho oblíbil.“
Vysvětloval jí Itachi zatímco čekal na další misku rámenu. Druhý rámen už dorazil před Itachiho a on se s chutí pustil do jídla. Hinata dojedla svůj rámen ve stejnou chvíli jako Itachi svůj druhý. Pak Itachi vytáhl peněženku a zaplatil útratu za oba.
„Díky za pozvání, moc jsem si pochutnala.“ Děkovala Itachimu Hinata a na její tvářičce se objevil milý výraz.
„To mě bylo potěšením posnídat s krásnou dívkou.“ Zalichotil ji Itachi. Hinatina tvář dostala podobu čerstvého rajčátka. Náhle se za jejich zády ozval známý hlas.
„Tady jste vy dva. Hledal jsem vás ve vašich domech, ale nebyli jste tam. Nechal jsem Akamara vyčmuchat Itachiho pach, ale nikdy mě nenapadlo, že vás tu najdu oba a ještě k tomu v restauraci.“ Itachi s Hinatou se otočili. Za nimi byl Akamaru a na něm seděl Kiba se škádlivým úšklebkem na tváři.
„Potkal jsem Hinatu na ulici, když jsem šel na snídani, a tak jsem ji pozval na rámen. Nehledej za tím žádný jiný význam.“ Vysvětloval horlivě situaci Itachi.
„Dobře, dobře, teď na to stejně nemáme čas. Volá nás k sobě Tsunade. Vypadá to, že budeme mít nějakou misi.“ Prohlásil Kiba radostně.
„Tak tedy vyrazíme ať nenecháme Hokage-sama dlouho čekat.“ Řekl Itachi oběma týmovým partnerům a všichni vyrazili směrem ke kanceláři Hokage.
Tsunade seděla ve svém křesle, otočená směrem k oknu a v ruce měla skleničku saké. Dnes ráno vstávala velmi brzo a už teď udělala fůru práce, a tak si dopřávala zaslouženou pauzu. Náhle se ozvalo klepání na dveře. Tsunade rychle schovala sklenici se saké a otočila se k hromadě papírů na jejím stole. Zaklepání se ozvalo znovu.
„Dále.“ Pronesla klidným hlasem Tsunade a začala předstírat, že si čte první papír, který jí padl pod ruku. Do místnosti vstoupili tři mladí shinobi a ninja pes.
„Dobrý den Hokage-sama. Co od nás potřebujete?“ Otázal se s úctou Kiba.
„Mám pro váš tým misi. Jedná se o misi typu B. Na vesnice na jižní hranici čajové země neustále útočí bandité. Prvně si brali jen jídlo a peníze, ale postupem času jsou jejich útoky častější a brutálnější. Vůdce jedné z vesnic nás požádal, abychom ten problém vyřešili. Vašim úkolem bude zastavit nájezdy banditů. Vím, že máte ve svém týmu nového člena a nejste ještě dostatečně sehraní, ale myslím, že tuto misi zvládnete. Vyrazíte hned.“ Trojice ninjů jen kývla na souhlas.
„Dobrá, velitelem mise bude Hinata, má z vás tří nejvyšší hodnost. Hinato, je to tvá první mise jako velitelky, tak na tebe spoléhám.“ Dodala a poslala trojici ninjů pryč z místnosti. Jakmile odešli, vytáhla Tsunade schovanou skleničku saké a opět se začala věnovat pozorování vesnice ze svého křesla.
Tým 8 vyšel z kanceláře Hokage a mířil k východu z budovy. Kiba měl na tváři vzrušený výraz, Hinata byla trochu šokovaná, že je velitelkou týmu, a Itachi zaujal neutrální výraz.
„To vypadá na zábavnou misi. Doufám, že ti bandité budou umět alespoň trochu bojovat, jinak si to ani neužiju.“ Chvástal se Kiba a jeho hlas se rozléhal po celé chodbě.
„Neměl by jsi tak podceňovat nepřítele Kibo. Nemáme dost informací, abychom odhadli jejich sílu. Měli by jsme být obezřetní.“ Zchladil Kibu Itachi. Kibovo vzrušení rázem opadlo. Chtěl něco namítnout, ale neudělal to. Došlo mu totiž, že Itachi má pravdu. Neměl by tak moc podceňovat nepřítele.
Všichni vyšli před budovu. Hinata se před ně postavila a trochu roztřeseným hlasem na ně promluvila.
„Zajděte se sbalit a za hodinu se sejdeme před hlavní branou.“ Kiba s Itachim přikývli a trojice ninjů se rozdělila. Kiba naskočil na Akamara a zmizel za prvním rohem. Hinata běžela opačným směrem než Kiba a místo kde stál Itachi se zahalilo obláčkem dýmu.
Itachi se přemístil před svůj dům. Odemkl dveře a šel si do svého pokoje připravit věci. Hlavu mu naplňovalo mnoho myšlenek. Byl šťastný že má první misi, a dokonce je to hned typ B. Jen ho překvapilo místo, na které šli. Věděl že to přijde, ale nikdy by ho nenapadlo, že tak rychle. Když bude mít čas, musí se tam zastavit.Opustil své myšlenky a zaměřil se na připravování věcí.
O hodinu později se před hlavní branou ozvalo velké puf a objevil se obláček kouře. Když se rozplynul, stál na jeho místě černovlasý mladík v černých kalhotách, modrém tričku se znakem Uchiha na levém rukávu a šedou bojovou vestou s kapucí., ze které vykukovala malá bílá fretka. Šedé pouzdro na kunaie měl připevněné na pravé noze, černá katana výstražně trčela napravo od jeho hlavy a na zádech měl cestovní batoh. Itachi se rozhlížel kolem sebe, ale nikoho z týmu neviděl. Došlo mu, že je tam první, a tak si sedl pod strom, který stál vedle brány a čekal na ostatní.
Najednou se mu do vlasů opět zapletl letní vánek a začal si pohrával s jeho černými vlasy. Itachimu to přišlo jako by se s ním ten vánek loučil. Na tváři se mu objevil spokojený výraz. Dlouho netrvalo a z postraní uličky vyběhla Hinata. Měla na sobě tmavě modré tříčtvrťáky a bledě fialovou mikinu na zip. Na zádech měla černý batoh a na levém stehně černé pouzdro na kunaie. Běžela k bráně. Najednou si všimla, že Itachi sedí u stromu vedle brány a zadívala se na něj. Dával se na oblohu nepřítomnýma očima, \jeho černé vlasy se pohupovaly ve větru a na tváři měl záhadný výraz. Najednou jí došlo, že ačkoliv chce, nedokáže od něj odtrhnout oči. Z dálky se ozval štěkot psa. Hinata se podívala tím směrem. Na bílém Akamarovi jel černě oděný Kiba a na zádech se mu pohupoval batoh. Všiml si jak Hinaty tak Itachiho.
„Tak koukám, že jsem přišel opět poslední“ Halekal na ně už z dálky. Kibův hlas najednou probral z rozjímání i Itachiho a ten se podíval směrem ze kterého hlas vycházel. Najednou letní vánek opustil jeho vlasy a zmizel. Zase ho zaplavila stejná vlna smutku jako ráno, ale přestal na to myslet a postavil se. Hinata i Kiba s Akamarem mezitím došli ke stromu kde předtím seděl.
„Cesta na určené místo nám zabere čtyři až pět dní běhu. Jak už dříve pověděl Itachi, nemáme žádné informace o nepříteli, takže musíme být ostražití. V případě napadení nejednejte na vlastní pěst. Nechci aby se někomu z nás něco stalo.“ Pověděla jim Hinata přímým, rázným hlasem. Kiba i Itachi byli docela překvapeni, ak svědomitě se zhostila postu velitelky týmu a přikývli na souhlas.
„Dobře, tak tedy vyrazíme.“ Dodala, otočila se a vydala se směrem k místu konání jejich mise. Itachi a Kiba s Akamarem běželi v těsném závěsu za ní.
Lesem běžela čtveřice postav. Jejich formace tvořila tvar písmene „V“. Hinata běžela v čele, Itachi napravo od ní, Kiba nalevo a Akamaru běžel v závěsu za Kibou. Větve se jim míhaly pod nohama. Přeskakovali ze stromu na strom a neomylně mířili k cíli. Itachimu sklouzly oči na Hinatu. Její tmavě modré dlouhé vlasy vlály ve větru a na tváři se jí zračil přísný pohled. Propadl tomu pohledu tak, že málem zakopnul a spadnul z větve. Na poslední chvíli se však stihl vzpamatovat. Běželi dál až se na obzoru začaly objevovat načervenalé mráčky. Hinata je gestem zastavila a zapnula svůj byakugan. Prohlédla okolí ,aby našla vhodné místo k táboření.
Po několika minutách došli na malou mítinku pokrytou trávou. Kiba s Hinatou začali stavět stany a Itachi šel do lesa pro dřevo. Netrvalo dlouho a na malé mýtince stály dva stany a před nimi plápolal oheň. Kolem ohně seděli všichni čtyři a jedli svůj příděl jídla. Sušené maso nebylo nic moc, ale lepší než nic. Itachi se dělil o svůj příděl s Uzume, která maso dychtivě přežvykovala. Po večeři se začali věnovat svým vlastním činnostem. Kiba si hrál s Akamarem, Hinata ležela v trávě a koukala na hvězdy posetou oblohu a Itachi seděl na ztrouchnivělém kusu klády, který si přitáhl z lesa a nevěděl co má dělat. Uzume mu odpočívala v klíně, a tak ji vzal a položil ji jemně do trávy. Zašel do stanu, který sdílel s Kibou a z batohu si vytáhl krabičku a malou špachtli. Vylezl ze stanu a opět se posadil na kládu. Sundal katanu ze svých zad a vytáhl ji z pouzdra. Zvuk tření kovu o pochvu upoutal Kibovu i Hinatinu pozornost a jejich pohledy teď se zájmem sledovaly Itachiho činnost.
Itachi si položil katanu na klín a do volných rukou uchopil železnou krabičku a otevřel ji. Do druhé ruky vzal špachtli, ponořil ji do namodralé hmoty v krabičce a začal ji roztírat po čepeli své katany. Po chvíli práce byl na kataně jemný film té namodralé hmoty. Poté vrátil katanu zpět do pouzdra, zavřel krabičku, kouskem látky otřel špachtli a tu poté hodil do ohně. Kiba už to nemohl vydržet. Byl hrozně zvědavý co to vlastně Itachi se svoji katanou prováděl, a tak se ho rozhodl zeptat.
„Itachi co jsi to teď právě nanášel na svou katanu za látku?“ Dychtivost po odpovědi byla v Kibově hlase velmi znatelná. Itachi se podíval na Kibu a mírně se pousmál.
„To byl mnou vyrobený jed. Jak už jsem říkal, jsem zručný ve výrobě jedů. Ten jed co jsi viděl je jeden z nejsilnějších, které znám.“ Odpověděl mu.
„Takže, za jak dlouho zemře člověk po otravě tím jedem?“ Vyzvídal dál Kiba.
„Ne, není to druh jedu na který by jsi umřel. Když se ti dostane do těla ochromí postižené místo do tří vteřin. Tak například kdybych tě jen lehce škrábl tou katanou do nohy, do tří vteřin by jsi s ní nemohl pohnout. Pak by se jed dál šířil do těla až by jsi celý ochrnul. Ochrnutí trvá asi tři dny, když není podán protijed.“ Vysvětloval mu zapáleně Itachi a bylo na něm poznat, že toho hodně ví.
„Takže slouží k tomu, abys z nepřítele udělal snadný cíl tím, že ho ochromíš?“ Kibovi se to zamlouvalo čím dál tím víc. Itachi jen přikývl.
„Ale nesetře se v boji ten jed z ostří?“ Vyzvídal dál Kiba.
„Na to jsem také myslel. Má katana má na své čepeli malinkaté drážky, ve kterých se jed zachytí a vydrží velmi dlouho. Navíc je potřeba jen velmi malé množství jedu na ochromení člověka.“ Itachi vytáhl katanu z pouzdra a podal ji Kibovi, aby se na ni podíval. Ten si ji se zájmem prohlížel. Hinata je se zaujetím mlčky sledovala.
„Jak koukám, není radno tě podceňovat.“ Prohlásil Kiba a vrátil katanu Itachimu, který ji vrátil zpátky do pouzdra. Už bylo docela pozdě, a tak se všichni rozhodli jít spát. První hlídku si vzala dobrovolně Hinata, protože se chtěla ještě dívat na hvězdy. Kiba s Itachi s tím souhlasili a pomalu zapluli do stanu. Akamaru se uvelebil vedle stanu a během chvíle usnul. Hinata si opět lehla do trávy a pozorovala hvězdy…