Syn svého otce 08

8.část: Rozhovor u ohně

Ze stanu se ozývalo hlasité chrápání. Itachi se snažil usnout, ale Kibovo chrápání bylo horší než když dřevorubec kácí stromy. Po chvíli marné snahy usnout to vzdal a chtěl vylézt ze stanu. Zjistil však, že si na jeho spacáku ustlala i Uzume a teď klidně oddechovala a cestovala svou říší snů stejně jako chrápající Kiba. Ten spal v modrém triku a červených trenkách. Ležel na zádech s pusou dokořán a spacák, kterým byl přikrytý už byl nějakou dobu odkopaný v rohu stanu. Itachi při pohledu na jeho polohu málem nedokázal zadržet smích. Nakonec však svou touhu vyprsknout smíchy potlačil. Vzal jemně oddychující Uzume a položil ji na svůj polštář, kde předtím byla jeho hlava. Uzume se slastně protáhla na zahřátém polštáři, poté dál tiše oddychovala a utápěla se ve svých snech. Itachi na ni hleděl se závistným pohledem na tváři. Nedokázal pochopit, jak mohla spát v takovém randálu. Odvrátil svůj závistivý pohled od malinké fretky na polštáři a odešel ze stanu.
Itachi vylezl se svého stanu do noci. Během chvilky si ho našel chladný vítr a celého ho ovinul. Až teď Itachimu došlo¨, jaká je dneska venku zima oproti vyhřátému stanu. Ačkoli byla noc, na mýtince bylo neobyčejně jasno. Příčinou toho světla byl měsíc sedící na nebi, které bylo bez jediného obláčku. Itachi hleděl na tu nádhernou oblohu a na velký kulatý měsíc kolem kterého byly rozesety malinkaté zářivé tečky. Z jeho ohromení ho vytrhl až jemný známý hlas.
„Itachi jsi to ty?“ Hinata už zbystřila, že někdo vylezl z klučičího stanu, ale stále nevěděla, kdo to byl. Ačkoli byla jasná noc, Hinata neviděla víc, než siluetu postavy stojící vedle stanu. Itachi odvrátil pohled od poutavé oblohy a pohlédl na dívku sedící na kmeni vedle ohně. V její bledé tvářičce se odrážely mihotající se plamínky ohně a propůjčovaly jí tak překrásnou a záhadnou podobu. Itachi oněměl úžasem. Hleděl do jejích očí a úplně zapomněl, že se Hinata na něco ptala. Po chvilce ticha se opět ozvala a tím ho vrátila do reality.
„Haló…kluci… neblbněte, který z vás tam je?“ v jejím hlase se začala ozývat ostražitost a podezřívavost.
„Promiň Hinato, to jsem já, Itachi.“ Itachi vyrazil k ohni a čím víc se k němu přibližoval, tím víc oheň ozařoval jeho tvář. Nakonec přišel až k ohni a posadil se na kmen vedle Hinaty.
„Proč nespíš? Tvoje hlídka začíná až za tři hodiny. Měl by jsi si odpočinout.“ Kárala ho Hinata přísným hlasem. Itachi se zatvářil trochu rozpačitě a zářivě se na ni usmál. Najednou však z jeho tváře ten roztomilí, rozpačitý úsměv zmizel a vystřídal jej smutný výraz. Itachi se odvrátil od Hinaty a upřel své bledě modré oči do ohně. Hinatě trhalo srdce dívat se na jeho smutnou tvář a skleněné oči, navíc světlo, které oheň vrhal na jeho obličej scénu ještě víc podtrhovalo. Zajímalo ji co se stalo, že se jeho výraz tak najedno změnil. Chtěla se ho zeptat, ale měla trochu strach. Znali se jen chvíli a bylo poznat, že omylem narazila na velmi citlivé místo v jeho srdci. Nakonec však sebrala všechnu svou odvahu a vyslovila otázku, která tak sžírala její mysl.
„Co se stalo Itach? Proč si tak zesmutněl?“ Její hlas se mírně chvěl a byla v něm poznat nervozita, zároveň z něj však byla cítit upřímná starost, která sama o sobě Itachiho srdce trochu utěšila. Vší silou se snažil nahodit klidný úsměv, ale jeho snaha byla marná. Nedokázal ze své stáře vymazat ten smutný výraz. Vzdal své marné úsilí a upřel na ni svůj smutný pohled. Když na Hinatu pohlédly ty blankytně modré smutné oči, její srdce tím bylo drásáno ještě víc. Natáhla ruku a uchopila tu Itachiho. Zahleděla se mu zpříma do očí a vykouzlila na své tváři vlídný hřejivý úsměv.
„Prosím, řekni mi co tě trápí. Třeba se ti uleví, když se s tím svěříš někomu jinému a já tě ráda vyslechnu.“ Po těch hřejivých slovech a vlídném úsměvu se začalo Itachiho srdce pomalu uzdravovat. Itachi si začínal myslet, že Hinata má lepší uzdravovací schopnosti než všechna jeho lékařská jutsu dohromady, alespoň co se smutného srdce týkalo. Zhluboka se nadechl, aby se připravil pootevřít brány svého bolavého srdce a začal ji osvětlovat situaci.
„Už je to hodně dlouho co mě někdo takhle káral. Naposledy to byla moje mamka. Narodil jsem se v dřevěném srubu na mýtině podobné té, na které právě teď jsme. Byl jsem neposedné dítě, a tak mě mamka kárala dost často. Vždycky jsem pak kvůli tomu byl smutný. Mrzelo mě, že jí přidělávám problémy. Vždy když mě pak viděla smutného, dřepla si ke mně a dívala se na mě něžnýma očima. Na tváři se jí při tom vždy objevoval něhou překypující úsměv, natáhla ruku a začala mě jemně hladit po vlasech. To dokázalo zaručeně vždy odehnat chmury z mého srdce. Když jsi mě tady teď kárala, došlo mi jak moc mi to všechno chybí.“ Itachiho smutný hlas dozněl v tiché noci, kterou přerušovalo jen praskání hořícího ohně. Jeho smutné oči se přestaly dívat do těch Hinatiných a opět se zadívali do plápolajícího ohně. Hinata pochopila, že vzpomínání na jeho matku mu způsobuje velkou bolest. Nevěděla jak mu má pomoci a najednou ji něco napadlo. Dřepla si před Itachiho, podívala se mu do jeho smutných očí a natáhla ruku. Její ruka se dotkla jeho vlasů a začal je něžně hladit. Itachiho smutný pohled rázem vystřídal šokovaný výraz. Trvalo mu delší dobu, než pochopil co se děje. Když mu to docvaklo, na tváři se mu objevil milý úsměv. Zavřel své oči a všemi svými smysly vnímal ruku, která se něžně prodírala jeho vlasy. Hinata se dívala na jeho tvář a nepřestávala ho hladit po vlasech. Jeho zavřené oči a mírný úsměv na tváři jí připadal stejný, jako u kočky, která si užívá hlazení po srsti. Připadalo jí to roztomilé. Itachi uchopil ruku, která ho hladila po vlasech a otevřel své oči. Před ním byly bílé, lehce nafialovělé oči a upřímně hleděly do těch jeho.
„Děkuji ti.“ Ty dvě slova dokázaly vyjádřit všechny jeho pocity. To vše ještě podtrhl jeho vděčný úsměv na tváři.
„Nemáš zač. Už je ti lépe?“ Zeptala se vlídně Hinata.
„Už je mi dobře. Promiň, že jsem ti způsobil starosti.“ Nasadil omluvný výraz Itachi.
„To nevadí. A teď se vraťme zpět k problému. Proč nespíš?“ Zeptala se ho opět přísně Hinata a opět si sedla na kmen vedle něho. Itachi se potichu zasmál.
„No, popravdě řečeno, á bych klidě spal, ale Kiba mi v tom usilovně brání svým neustálým chrápáním. Ten by dokázal vzbudit svým chrápáním i medvěda ze zimního spánku.“ Itachi se začal smát a Hinata se k němu přidala. Představa Kiby, jak budí medvěda chrápáním očividně oba dva pobavila.
„Jo, Kiba chrápe strašně. Chtěla jsem ti to říct, ale zapomněla jsem na to. Promiň.“ Omluvila se Hinata a stále se nepřestávala smát.
„To je v pohodě. Počkám tady dokud neskončí moje hlídka, pak probudím Kibu na jeho hlídku a trochu se vyspím.“ Osvětloval jí svůj plán Itachi.
„To zní velmi rozumně.“ Podpořila jeho plán Hinata.
„Hinato, můžu se tě zeptat na něco osobního?“ Zvážněl najednou Itachi.
„Jistě, ptej se.“ Hinata byla trochu nervózní. Zajímalo jí na co se chce zeptat, když tak najednou zvážněl.
„Ty Naruta miluješ viď? A jelikož se Naruto pořád motá kolem Sakury, tak předpokládám, že jsi mu to ještě neřekla.“ Hinata zrudla. Dokonce i v rudém osvětlení plápolajícího ohně to na její tváři bylo zřetelně poznat. Byla dočista vyvedená z míry otázkou, která právě zazněla. To, že to Itachi řekl takhle přímo, Hinatu odrovnalo tak, že nebyla schopná jediného slova. Nakonec jenom přikývla.
„Myslel jsem si to.“ Konstatoval klidně Itachi. „Mám pro tebe návrh. V poslední době jsem se s ním docela skamarádil. Mohl bych tě s ním dát dohromady, kdybys chtěla.“
„Proč by jsi to pro mě dělal? Známe se jen chvíli.“ Ptala se Hinata, šokovaná z jeho návrhu.
„Jsme přátelé. Pomohla jsi mi, když jsem se cítil špatně a navíc pro to mám i své osobní důvody.“ Odpovídal klidně a s úsměvem na tváři.
„Jaké osobní důvody?“ Začala vyzvídat Hinata. Tohle jí docela zajímalo.
„ Popravdě řečeno, já miluju Sakuru. Proto si myslím, že by jsme si mohli být navzájem prospěšní. Já tě dám dohromady s Narutem a poté budu moci být se Sakurou.“ Přiznal se upřímně Itachi. Hinata zamyšleně koukala do ohně a usilovně přemýšlela o Itachiho návrhu. Itachimu došlo, že by ji měl nechat přemýšlet.
„Nemusíš mi odpovídat hned. Rozmysli si to, a pak mi dej vědět. Já si půjdu zkusit trochu zdřímnout. Stan už se neotřásá, vypadá to, že Kiba konečně přestal chrápat.“ Zavtipkoval Itachi. Odebral se do svého stanu a ponechal Hinatu u ohně s hlavou plnou myšlenek..