Neznámý 03 - Členové týmu

Po delší době další díleček. Tentokrát dělanej v houpací síti na chalupě tak doufám že se bude líbit.

„Bratr Naruta-kun?“ ptala se Hinata a těkala očima mezi jedním a druhým, jako by se je snažila přistihnout při lži.
„Ano. Jsou od sebe přesně o osm let,“ přitakala.
Hinata se podívala na Namika, ten však jen kývl a dál hleděl do země.
„To jsi nechal Izumu u brány samotného?“ zeptala se Tsunade a dál se přehrabovala v papírech.
Okno se otevřelo a dovnitř skočil zahanbený Kotetsu.
„Ehm… Ano, nechal,“ zamumlal.
Vypadalo to, že našla, co hledala. Vstala od stolu a přešla k Namikovi. Podívala se na něj, ale on jen ukázal na Kotetsa. Tsunade po něm hodila nakvašeným pohledem a zařvala: „Na co tady ještě čekáš!? Mazej zpátky k bráně! Vyřídím si to s tebou potom!“
„Tak to ho lituju, protože setkání s naštvanou Tsunade přežije jen málokdo. Já mám to štěstí, že vim kdy včas zmizet, takže o tom můžu vyprávět,“ mumlal skoro neslyšně Namiko. Hinata se zachichotala.
„Říkal jsi něco!?“
„Ne, nic! Vůbec nic!“ hájil se s kajícným výrazem.
Takhle se tam chviličku hádali.
Hinata to nevydržela a její tiché chichotání přerostlo v obrovský záchvat smíchu.
Na tváři se mu opět objevil nádherný, lehce pokřivený úsměv. Ten však pomaloučku přecházel ve zděšení. Hinata opět kašlala krev.
„Okamžitě ji vezmi do nemocnice a pak se sem vrať!“
Kývl, vzal ji do náruče a vyrazil ze dveří.
Vesnice se po Peinově útoku od základů přestavěla, takže mu to trvalo déle než za normálních okolností.
Po čtvrt hodině přeci jen našel nemocnici.
Měl štěstí. Hned u vchodu potkal sestřičku. Ta mu řekla, kam ji má odnést a sama šla pro lékařského ninžu.
Došel až do dvojlůžkového pokoje a položil ji na jednu z postelí.
Poté se z chodby ozval hluk. Naposledy se na spící dívku podíval a začal se šourat ke dveřím. Ty se s hlasitým prásknutím rozletěly a v nich se objevila udýchaná růžovláska.
Když běžela kolem, tak se na něj zvědavě podívala. Byl to jen letmý, vteřinový pohled, ale jemu neušel. Pak na personál začala něco křičet. On už to nevnímal. Vyšel před pokoj, opřel se o zeď a chystal se přetrpět tu šílenou chvíli, než mu řeknou, co u těch blbých lékařských technik zase pokazil.
Po nesnesitelné hodině a půl znovu vyšla z pokoje růžovláska.
„Jak jí je?“ vyhrkl.
„Je trochu zesláblá, ale bude v pořádku. Už se probrala.“
Ulevilo se mu. Přeci jen to byla jeho chyba, že teď leží na nemocničním oddělení.
„Kdo jsi? Ve vesnici jsem tě ještě neviděla. Já jsem Haruno Sakura,“ řekla a napřáhla k němu ruku.
„Namiko,“ odpověděl a lehce ji stiskl.
„To ty jsi ji sem přinesl?“
„Jo. Můžu s ní mluvit?“
„To asi nebu…“
„Je to důležitý!“ řekl naléhavým tónem.
„Nesmí se zbytečně rozrušovat,“ zavrtěla hlavou Sakura.
„Bude to jenom chvilička,“ přesvědčoval jí a usmál se.
Nemohla odolat.
„Tak dobře. Dávám ti pět minut,“ svolila a otevřela mu dveře do pokoje. Když tam uviděl personál, zarazil se.
„Soukromě, prosím.“
Sakura ho probodla nedůvěřivým pohledem, ale vyhnala je pryč.
Vešel dovnitř a posadil se na volnou postel.
„Potřebuju, abys mi něco slíbila.“
„Co?“ zeptala se překvapeně.
„Nikomu neříkej, kdo doopravdy jsem,“ zašeptal. „Hlavně ne Narutovi.“
Překvapený výraz se změnil ve smutný. Už se těšila, až mu řekne, že není sám. Že někdo z jeho rodiny přežil ten masakr před sedmnácti lety. Těšila se na jeho veselý úsměv, který byl najednou v nedohlednu.
„Promiň,“ omlouval se upřímně. „Mám k tomu svoje důvody. Jednou ti je řeknu, ale ne teď.“
Nastala chvíle napjatého ticha, ve kterém jen hleděla z okna.
„Prosím slib mi to!“ řekl zoufale.
Přikývla. Nic však neřekla. Nastalo další, tentokrát mnohem delší, ticho. Pak do pokoje vtrhla Sakura se slovy: „Tak jó! Jestli tohle považuješ za pět minut…“ nedořekla, protože už tam nikdo neseděl.
„Co to…“ všimla si dokořán otevřeného okna. Doběhla k němu a vyklonila se.
„Rád jsem tě poznal, Sakuro!“ zakřičel, začal se smát a běžel radši pryč.
„Ten zbabělec! Uteče přede mnou oknem a ještě ze mě dělá blázna! Já mu dám! Je to jenom srab, co se bojí holek!“
„Ale z tebe jde strach, Sakuro-chan,“ zašeptala Hinata.
Sakura sebou trhla. Úplně na ni zapomněla. Hinata byla celá bílá a ve tváři měla nepřítomný výraz.
„Není ti nic?“ zeptala se ustaraně.
Hin jen zavrtěla hlavou, lehla si a snažila se usnout.
„Tak… dobrou,“ řekla zmateně Sakura a vyšla z pokoje.
„Dnešní den je čím dál tím zvláštnější,“ pomyslela si a otřásla se.

O pár hodin později se Namiko vracel z kanceláře hokage.
„To je fakt pěkný! Jenom se vrátím a už dostanu misi! To mám asi za ty svoje blbý poznámky. Vždycky jí to lezlo na nervy. Prej ,najdi si členy týmu´pche! Jak to mám asi udělat, když tu skoro nikoho neznám!“ mumlal si naštvaně.
„Ok! Takže dneska budu chodit po vesnici a hledat kandidáty!“ Zakručelo mu v žaludku. Podíval se na hodinky.
„To už je poledne!? No… Tak se podíváme, jestli je Ichiraku pořád tam kde dřív!“ zakřenil se a vyrazil na svůj oblíbený ramen.
Byl tam. Jen ho udělali prostornější a s více židličkami.
„Itadakimasu!“ říkal právě veselý hlas, když vcházel. Nebyl to nikdo jiný než Naruto.
„Dobrý den staříku! Jeden vepřový ramen, jako za starých časů!“ řekl Namiko, křenil se od ucha k uchu a založil si ruce za hlavou.
Majitel restaurace na něj jen nevěřícně zíral. Potom, jako by se probral a zařval: „Ty ses vrátil!“
„Slíbil jsem to! A já svoje slova nikdy neberu zpět! To je moje cesta ninži!“
Naruto se zakuckal ramenem a Namiko ho musel bouchnout do zad.
„C-co si to řek!?“ dostal ze sebe.
„Slíbil jsem, že se vrátím.“
„Myslim to druhý!“
„Svoje slova nikdy neberu zpět…“
„…to je moje cesta ninži,“ dokončil Naruto.
„No… jo.“ Znovu se zakřenil. „To mám od mámy.“
„Tahle porce je na mě!“ řekl majitel a položil před Namika ramen.
„Díky staříku! Máš to u mě!“ Vzal si hůlky. „Itadakimasu!“ řekl a začal jíst. Naruto se taky vrátil ke svému.
Chvíli takhle mlčky seděli. Potom Namiko prolomil mlčení: „Jak se jmenuješ?“
„Uzumaki Naruto.“
Tentokrát to byl on, kdo potřeboval bouchnout. Po chvíli se vzpamatoval z prvotního šoku.
„Hele, Naruto, máš v poslední době hodně misí?“ zeptal se vyhýbavě.
„Ani ne. Bábi Tsunade mi žádný nedává,“ řekl rozmrzele.
„Jo. Bábi, to se na ní hodí,“ ušklíbl se. „Já od ní jednu dostal a potřebuju členy týmu. Jestli bys měl zájem tak se sejdem zítra v pět odpoledne u lesa jižně od vesnice,“ dokončil a naházel do sebe posledních pár soust. „Tak zatím!“
Naruto na něj jen zíral.

„Tak jo. První kandidát by byl.“ Vytáhl z kapsy kartičku a napsal na ní:

- Uzumaki Naruto

„Hmmm… Kam teď?“ Zahleděl se na oblohu.
„Tak ty jsi naverboval Naruta jo?“ ozvalo se po jeho levé straně.
Prudce se otočil. Ten hlas poznal.
„Yo!“ řekl Kakashi a zvedl ruku na pozdrav. V druhé měl – jak jinak – knížku Flirtovací taktiky.
„Kakashi! Pořád čteš tu blbou knížku?“ usmál se Namiko. „Je dobrý vědět že aspoň tohle se nezměnilo. Ostatně pořád nevim, co na tom vidíš.“
„Taky ses moc nezměnil,“ oplatil mu. „Hele, Naruto potřebuje dozor a já v poslední době nemám moc misí, tak…“
„Chceš říct, že se nedokážu postarat o vlastního bratra?“ přerušil ho Namiko.
„Ty ho neznáš.“
„A ty snad jo?“
„Myslim si to. Byl jsem jeho sensei.“
„Tak dobrá. Jonin se může vždycky hodit.“ Pokrčil rameny. „Místo setkání jsi slyšel. Přijď dřív, budu s tebou muset něco probrat.“
„Budu tam.“
Namiko mu zamával a znovu vytáhl kartičku:

- Uzumaki Naruto
- Hatake Kakashi

Už se chtěl rozejít, když se za ním ozvalo: „Hej! Ty!
„Hm?“ zahučel a otočil se.
Stál tam kluk v zelené vestě, vlasy staženými do malého culíčku a otráveným výrazem.
„Ty znáš mistra Kakashiho?“
„Jo. Kdo se ptá a proč?“
„Nara Shikamaru a prostě mě to zajímá, jelikož tě neznám.“
„Aha. Já jsem Namiko.“ Podali si ruce a chvíli se navzájem pozorovali.
„Tak Nara jo…“ zamumlal. „Neměl bys volno? Hledám členy do svýho týmu a ty by ses mi moh hodit, co říkáš?“
„Proč ne. Stejně už je tady nuda,“ řekl rozmrzele.
„Dobrá. Sraz je v pět odpoledne, jižní les,“ vychrlil na něj a uháněl pryč. Něco ho napadlo. Musel zpět k nemocnici.
„Na dnešní den už si beru volno,“ byl slyšet někdo zevnitř.
„Dobře Sakuro. Hezký zbytek dne,“ volala za ní sestřička.
„Přesně ten koho potřebuju.“ Usmál se a zrychlil.
„Héj! Sakuró!“ zařval na ní.
„Co chceš Naru… Jo to seš ty! Co měl znamenat ten útěk oknem, có?“ Jak se k ní blížil, tak se napřáhla se slovem: „Šanaró!“
Jen těsně uhnul.
„Uklidni se! Já se nepřišel rvát!“ zakřičel znovu a dál uhýbal. „Na to bude příležitost jindy! Chci se jen na něco zeptat!“
Sakura na něj hleděla s plamínky v očích, pak je zavřela a řekla: „Mluv!“
„Dostal jsem od hokage misi a potřebuju lékařskýho ninžu,“ řekl a prohlížel si ji. „Že tě trénovala Tsunade?“
„Proč myslíš?“ zeptala se překvapeně.
„Protože takovou brutální sílu má jen ona! Já o tom musím něco vědět!“ zakřenil se na ni.
„Ty!?“ zaskřípala zuby.
„Jo. Nějakou chvíli jsem u ní trénoval. Byly to tři nejhorší roky mýho života.“ Zamyslel se. „To mi připomíná, že ji musím vyzvat na turnaj ve fotbale. No… ale to až potom. Co říkáš na tu misi?
„Tak… dobrá, půjdu,“ usmála se roztržitě.
„Paráda! A pokud možno přiveď i Hinatu! Díky a uvidíme se zítra v pět odpoledne, v jižním lese!“ Znovu se usmál, zamával a nechal ji tam stát samotnou a úplně zmatenou.
Opět vytáhl kartičku, na které teď stálo:

- Uzumaki Naruto
- Hatake Kakashi
- Nara Shikamaru
- Haruno Sakura
- Hyuuga Hinata

„To by mohlo stačit,“ řekl a odebral se do bytu poblíž budovy hokage, který mu byl přidělen. Nebyl moc velký, ale jemu to stačilo.
Vlevo byla malá kuchyňka, s koupelnou hned vedle. Zbytek byl jeden velký obývací pokoj, spojený s ložnicí.
Odhodil věci a zalezl si do sprchy. Poté si vzal bílé tričko, černé kraťasy a svalil se na postel.
Cestoval čtyři dny v kuse, jen s malými přestávkami, takže byl hrozně vyčerpaný. Téměř okamžitě usnul.

Druhý den se probudil až kolem desáté. V klidu se nasnídal, oblékl a vyrazil za Tsunade.
Zaklepal.
„Dále.“
„Tsunade-sama,“ řekl a kývl hlavou.
„Ahoj Namiko. Tak jak pokračuje hledání členů týmu?“
„Právě proto jsem tady,“ přiznal.
„Potřebuješ pomoc. Ne že by mě to překvapilo.“ Posměšný tón co přímo čišel, z jejího hlasu se nedal přeslechnout.
„Ne. Už ho mám,“ řekl uraženě a podával jí kartičku.
Překvapeně na něj zírala. Pak si ji vzala a porovnávala schopnosti.
„Á, Sakura! S tou si budeš rozumět!“ zasmála se Tsunade.
„Ani bych neřek,“ zahučel.
„Posílala jsem zprávu kazekagemu a on trvá na tom, že pošle někoho ze Suny,“ zavrtěla hlavou. „Je to cestou, tak na to nezapomeň.“
„Pokud to nebude někdo s násilnickou povahou, tak to přežiju,“ usmál se. „Upřímně, Sakura mi v tomhle směru stačí.“
Vrátila mu kartičku zpátky.
„V pořádku. Předpokládám, že si je chceš ještě otestovat, když se s nimi scházíš ještě dneska. Odchod je až zítra ráno.“
„Jo. Chci otestovat, co dokážou a kam až jsou ochotní zajít, aby mě porazili.
„Rozdrtěj tě!“
„To se ještě uvidí! Hodně jsem se zlepšil za tu dobu, co jsi mě neviděla.“
„Nebude ti teda vadit, když se přijdu podívat?“ zeptala se vyzývavě.
„Vůbec ne, ale nesměj si tě všimnout,“ pokrčil lhostejně rameny.
„Sázím na ně!“ Z očí jí metaly blesky. On na tom byl stejně.
„Víš, že to projedeš!“
„O co!?“
„Ten kdo prohraje, platí sake!“ navrhl Namiko.
„Ujednáno!“ vykřikla Tsunade a podali si ruce.
„Už se těším na večer! A peněženku nechávám doma!“ křikl ještě ve dveřích.