Neznámý 04 - Tsunadina sázka

Bylo nádherné, slunečné odpoledne. Poklidnou krajinu lesa narušovaly jen dvě postavy, sedící na břehu řeky.
„… rozumíš Kakashi?“ říkal právě Namiko.
„Jo. To by mohlo bejt zajímavý,“ odpověděl zadumaně.
„Ok! Katon: Yōso bunshin no jutsu!“ vyslovil, chviličku se soustředil a znovu: „Suiton: Yōso bunshin no jutsu!“
Takhle to provedl ještě dvakrát, akorát místo „Katon“ a „Suiton“ bylo „Fuuton“ a „Doton“.
Před ním stály čtyři klony. Byly úplně stejné, až na dva rozdíly. Barvu čelenek a zbraně. Jedna, blankytně modrá, měla jako zbraň dvě dýky se zpětnou záštitou. Druhá, oranžová, asi kolem padesáti zvláštně tvarovaných shurikenů všude po těle. Další, jasně zelená, s kovovými destičkami na rukou. Poslední, sněhově bílá, s dlouhou, dvoumetrovou tyčí a kunaii.
Naproti nim, pravý Namiko, s černou čelenkou a katanou své matky.
„Víte, co máte dělat.“ Usmál se na ně.
„Hai!“ odpověděli a rozprchli se. Kakashi s originálem udělali to samé.
Po deseti minutách přišly Sakura s Hinatou.
„Asi jsme tu první,“ řekla Sakura.
„Héj! Sakuro-chan!“
„Naruto-kun?“ špitla Hinata.
„Naruto? Co tady…?“
„Mám se tu setkat s jedním chlápkem kvůli misi. Ahoj Hinato!“ podíval se na ni a zakřenil se.
Zčervenala a uhnula pohledem.
„Ahoj, Naruto-kun.“
„To je otrava. Co tady všichni děláte!? Neříkejte, že jdete taky na tu pitomou misi!“ ozvalo se za nimi.
„Ha! Shikamaru! Ty taky?“
„Jo. Měl by přijít ještě mistr Kakashi.“
„Kakashi sensei?“ divil se Naruto.
„Ten přijde zase o hodinu později!“ konstatovala naštvaně Sakura a mávla rukou.
Chvíli bylo ticho.
„Co bude teď? Zdá se, že ani ten, co nás pozval, nemá moc úctu k tomu, chodit včas,“ zamumlal Shikamaru.
„Prostě musíme če…“ nedořekla Sakura, protože je Shikamaru odstrčil od kunaie, co se zabodl přesně mezi ně. Poté se ozval hlasitý výbuch a odhodil je každého na jinou stranu.
Pohotová reakce? To se mi líbí. pomyslel si Namiko.
„Teď Kakashi!“ řekl a seskočil ze stromu, na kterém seděli.
„Jak je libo:“ Udělal pár pečetí a snesla se hustá mlha. Zahalila úplně vše…

SHIKAMARU
Co to…!? Mlha? Ne, tohle není obyčejná mlha! Tuhle už jsem jednou viděl! Někdo jí musel vytvořit. Ale kdyby jí někdo vytvořil, tak proč? honily se mu myšlenky hlavou.
„Katon: Karyuu – Endan!“ ozvalo se někde nad ním a z prázdna vyletěl obrovský proud ohně. Sotva stihl uhnout.
„Katon: Gokakyuu no jutsu!“
Tomuhle už se tak dobře nevyhnul. Popálilo mu to ruku.
„Au! Sakra!“ vyjekl. Používá jenom techniky ohně! Tady je mi stínové jutsu k ničemu! Tak jo. Zachovat chladnou hlavu. Nemůžu ho vidět. Možná je to jenom genjutsu? Ne. Je mi zima a mám vlhký oblečení, tohle genjutsu není! Fajn! Oči jsou k ničemu! Možnost dvě: uši. Přesně jek mě to učil táta:
- Shikamaru, když bojuješ v noci, nebo nepřítel použije nějakou techniku, aby ti znemožnil ho vidět, máš pět možností, jak z toho ven.
První: Když je to technika, zkusit ji zrušit.
Druhá: Pokud to nevyjde, tak se musíš spolehnout na smysly. Uši jsou asi nejlepší.
Třetí: Pokud sluch zklame, tak přejdi na hmat.
Od třetí přejdu rovnou na pátou, jelikož tvoje čichové buňky jsou stejně zkažené, jako ty moje. Za to může kuchařské umění tvé matky.
Pátá: Vzdej se. Pokud ani tahle možnost nevyjde, tak zemřeš. -Zavřel oči a udělal pár pečetí na zlepšení sluchu.
Za mnou! pomyslel si a hodil tím směrem kunai.
„Tohle ti nepomůže,“ ozvalo se ze všech stran a z každé vyletěl zvláštně tvarovaný shuriken. Bylo jich asi třicet. Všechny se mu zabodly do těla.
Moje chakra!? Co to… je… za… nedokončil myšlenku, protože se skácel k zemi.

HINATA
Kde to jsem? pomyslela si, když otevřela oči.
Kolem ní se rozprostíral les. I když ještě svítilo slunce, byla tam už hrozná tma.
„Říkal jsem si, jestli se vůbec probereš,“ ozvalo se jí nad hlavou.
Otočila se v obranném postoji. Když si vetřelce prohlédla pořádně, oddychla si.
„Vylekal jste mě, Namiko-kun…“
„Uklidnila ses?“ zeptal se s úsměvem a naklonil hlavu trošičku do strany. Pořád se mu dívala do obličeje. Tohle nebyl ten nádherný úsměv, který znala. Tohle byl pobavený úšklebek.
„Hai.“
„A nenapadlo tě, že jsem třeba nebezpečný?“ řekl a naklonil se na druhou stranu. Hinata na něj jen zírala, když vstal, obešel větev a visel dolů jako netopýr.
Zavřel oči a udělal několik neznámých pečetí. Poté vykřikl: "Rinku!“
Kolem očí mu naskočily žilky. Když je otevřel, tak Hinatě v žilách stydla krev.
Jak je možné, že má…! To není možné! Vždyť to jsou Kekkei Genkai! A on není, z žádného z těch klanů! Nemůže být…K takovým myšlenkám měla dobrý důvod. Po otevření očí totiž modrá zář zmizela. Nahradila ji rudá, s černým znakem. Ale nebyl to čistý Sharingan. Žilky kolem očí a sotva viditelné kroužky v nich prozrazovaly něco jiného.
Sharingan spojený s Byakuganem!? Ale jak!?
Její vyděšený pohled mu neunikl.
„Už se bojíš!?“ zahřměl. Hinata jen stála, neschopna se pohnout.
Vytáhl z pouzdra na zádech tyč a ledabyle s ní švihl. Strom, co jí byl nejblíž, se řítil k zemi. Na poslední chvíli uskočila.
Co se to s ním stalo!? Proč ne mě útočí!?
Z dálky se ozval řev a Namikovi se ve tváři objevil ještě širší úšklebek.
„Zdá se, že Naruto prohrává,“ zašeptal pobaveně.
A dost! křikla v duchu. Nikdo nebude ubližovat Narutovi!
Konečně se hneme z místa! Tak se předveď, Hinato!
Udělala několik pečetí a rozběhla se s nataženou rukou proti němu. Vyskákala po stromech a zařvala z plných plic: „Juuken!“
Uskočil před útokem a praštil ji tyčí do hlavy. …strach, poháněný hněvem.
Stihl ji chytit, než dopadla v bezvědomí, na zem.

SAKURA
„Au!“ zaskuhrala, když se zvedala ze země. „Za tohle mi někdo zaplatí!“
„Promiň, nemám s sebou peníze.“
„Huh!? To seš zase ty!? Co mám dělat!? Žádat o policejní ochranku!?“
„Ty by ti moc platný nebyli.“
„A tím chceš říct co!? Hodláš na mě zaútočit!?“
„Dobrej postřeh.“
Trhla sebou. Nemyslela to vážně, o to víc jí to šokovalo.
„Budeme tady stát a klábosit, nebo bojovat? Pokud vím, tak včera jsi o to docela stála.“
Ušklíbla se.
„Myslím, že bojovat!“ Natáhla si rukavice a – jak jinak - se slovem „Šanaró!“ se rozběhla proti němu.
„Chjo… To neumí nic jinýho?“ zamumlal si pro sebe.
Sakura náhle změnila směr, udělala smyk a praštila do země. Ta náhlá změna ho vyvedla z míry. Rychle se přeorientoval a skočil směrem k lesu. Zdálo se, že to byl účel. Chytily ho liány, visící z větví.
„Mám tě!“ zakřičela šťastně. Ozvalo se tiché „puf“, spolu s obláčkem bílého kouře.
Kawarimi!? Ale kde v tom případě…
„Budeš muset udělat víc, abys mě porazila.“
Rychle se otočila, aby zasáhla cíl. Trefila.
„Auuu!“ zaskučela, když se tělo s dalším „puf“, změnilo na kámen. „To umíš jenom kawarimi!?“
„Ne...“ když se znovu otočila, už dělal pečetě. „Dokážu libovolně přetvářet buňky a molekuly, samozřejmě v rozmezí chakry. Například takhle,“ řekl a dodělal poslední pečeť.
Cítila, jak jí na nose něco roste. Osahala si malou vypouklinku. Když si uvědomila, co to je, ztuhla, začala se klepat a potom zaječela: „Íííí! Bradavicé! Dej to pryč! Dej to pryč! To je hrůza! Jen počkej, až s tebou skončím! Tejden se nevzpamatuješ! Okamžitě mě přeměň zpá…“ nedořekla. Odešly jí hlasivky. To už bylo i na její psychiku moc. Zapotácela se a padla k zemi.

NARUTO
Byl hluboko pod vodou. Snažil se vyplavat na hladinu. Nejdřív se mu něco otřelo o nohu a potom ho chytilo.
Ale ne! Řasy, zrovna teď!?
Podíval se dolu. Nabyly to řasy, ale lidská ruka, trčící z prázdnoty. Při pohledu na ruku bez těla silně zezelenal. Nebylo to však jen tím pohledem. Pomalu mu docházel vzduch. Potřeboval se nadechnout. Ruka ho ale odmítala pustit. Začínal se dusit.
Kage bunshin no jutsu!
Objevilo se kolem něj pět klonů. Dva se nažili uvolnit stisk, další dva vyplavali na povrch, nadechli se a zmizeli. Tím Narutovi poskytli kyslík. Poslední hmatal rukou tam, kde by za normálních okolností mělo být tělo protivníka.
Všude byla jenom voda.
Náhle se vynořily dva kunaie a zasáhly klony, co se snažili uvolnit stisk.
Co to…! Odkud přiletěli!? Kdo je vyslal!?
Z vody se zhmotnila další ruka, a vrazila mu do zubů. Vyletěl z vody a těžce dopadl vedle řeky. Ze rtu mu tekla krev.
Takovou mlhu jsem viděl poprvé při souboji se Zabuzou. Že by byla… Nedokončil myšlenku, protože z řeky se vynořovalo lidské tělo. Formovalo se z vody jako hliněná postavička a pomalu nabíralo tvary i barvy.
„Ty!“ vykřikl.
Namiko se při pohledu na Narutův zděšený výraz pousmál. Náhle se však stalo něco, co by v životě nečekal: „Musíš mi pomoct! Číhá tady duch!“ zakřičel Naruto, běžel k němu a chytil se jeho paže jako klíště.
Nejdřív nebyl schopen pohybu. Když se vzpamatoval, obočí se mu stáhlo do jedné linky a snažil se Naruta odhodit. Marně. Povzdechl si.
„Suiton: Suikoudan no jutsu!“
„Co to -“ nedokončil Naruto, protože měl ústa plná vody. Střela ho – k Namikovu velkému uspokojení – opravdu konečně odhodila pryč.
„Hej, co si myslíš, že děláš!?“ křikl Naruto, když se sbíral ze země. Namiko se jen usmál a znovu začal dělat pečetě.
„Ok! Tajuu Kage bunshin no jutsu!“
„To ti nepomůže! Ani když jich uděláš tisíce! Suiton: Suiryuuben!“ křikl a z koule v jeho ruce vyletěly stovky vodních střel. Jedna, na každého klona. Udělal dalších pár pečetí se slovy: „Suiton: Suikoudan no jutsu!“
Obrovský žralok se na Naruta řítil šílenou rychlostí. Nestihl to. Střela zasáhla určený cíl a křik zanikl v šumu řeky…

O CHVILKU A FOUS POZDĚJI
Když už všichni leželi na mýtině, Namiko kývl na klony a pronesl: „Kai!“
Slunce pomalu zapadalo za obzor a voda se křišťálově leskla v posledních paprscích. Její šum doprovázela nádherná hra na flétnu. Poté klid narušila něčí slova: „Sasuke-kun, prosím, neodcházej! A jestli odejdeš, vezmi mě s sebou!“
Přestal hrát a vyslechl celý Sakuřin proslov v den, kdy Sasuke odešel z vesnice.
„Tak takhle to bylo…“ zašeptal a znovu začal hrát. Sakura sebou přestala házet. Místo toho se převalila a znovu tlumeně oddechovala.
Po chvíli se od řeky ozvaly těžké kroky. Znovu přestal hrát a podíval se tím směrem. Šla tam Tsunade, naložená lahvičkami se sake. Usmál se a ukázal na místo po pravé ruce. Žuchla vedle něj a lahvičky položila dál od plápolajícího ohně. Shikamaru sebou nepatrně zavrtěl, zasténal a otevřel oči.
„První spáč se probral?“ řekl posměšně Namiko.
Shikamaru znervózněl. Byla mu zima, všechno ho bolelo a navíc nevěděl, kdo zaútočil. Pohled mu padl na připitou a naštvanou hokage.
„Co se tady děje?“ zeptal se a opatrně vstával. Bolely ho snad všechny svaly v těle.
„Sedni si sem,“ odpověděl Namiko a ukázal na místo po levé ruce. „Všechno ti vysvětlím.“
„Ne, že by mě to zrovna nadchlo,“ řekl Shikamaru po vyslechnutí a prohlížel si svoje tělo ze všech možných úhlů. Miniaturní jizvičky ve světle ohně matně zářily.
„Některý zmizej, ale většina ti jich asi zůstane,“ zachraptěla Tsunade.
„Skvělý,“ ušklíbl se ironicky. „O jakou misi vlastně jde?“ zeptal se jen tak mimoděk.
„To vám řeknu, až budeme všichni. Myslím úplně všichni. I s posilou ze Suny.“
„Posila ze Suny?“ divil se a tep se mu zrychlil. Na mysl mu přistála jen dvě slova: Suna = Temari.
„A nevíš náhodou, jestli to bude holka nebo kluk?“ vyptával se dál a snažil se o ledabylý tón.
„Nevím, proč?“ díval se na něj spiklenecky Namiko.
„Ale… jen tak,“ snažil se z toho nějak vykroutit.
„Jak myslíš. Jen ti řeknu, že je to mise přesahující i třídu S.“
„Až tak? Doufal jsem, že umírání v popisu týhle mise nebude.“
„Tak to tě zklamu. Obavám se, že bude a to na denním pořádku. Je možné, že zpět do Konohy se vrátí jen jeden z nás.
„Chjo… To je otrava.“
„Tebe z týhle nálady nedokáže nic vytrhnout, co?“
„Něco přece,“ řekl s malým úšklebkem Shikamaru a dál vzpomínal na Temari.
Namiko se jen pousmál, znovu přiložil flétnu k ústům a začal hrát velice táhlou, ale překrásnou píseň…