Neznámý 02 - Poslední příbuzný

Tak, a máme tu další půlnoční dílo . Doufám že se bude líbit stejně jako to první.

Hinata se probrala asi hodinu po svém omdlení. Maličko pootevřela oči a zahlédla muže upřeně hledícího do ohně. Muže co se tolik podobal Narutovi.
„To už jsi vzhůru?“ zeptal se, aniž by odtrhl pohled od mihotavých plamínků. Zaskočilo jí to.
„J-jak to…“ vykoktala udiveně, ale on jí nenechal domluvit.
„Změnil se ti tep a rytmus dechu,“ vysvětloval.
„K-kdo vlastně jste?“ zeptala se a znovu trošičku zčervenala.
„U…“ zasekl se, „Namiko. Jmenuji se Namiko. A ty? Říkám správně, že jsi z hlavní rodiny Hyuuga klanu viď? No jasně, nemáš na čele tu ohavnou značku. To znamená, že musíš být dcera lorda Hiashiho. Na jeho mladší dceru, Hanabi, nevypadáš, takže jsi Hyuuga Hinata, prvorozená dědička klanu,“ dokončil svůj proslov a mírně při tom pokyvoval hlavou.
Hinata byla rudá jak chilli paprička.
„H-hai.“
Nastala chvíle trapného ticha, při které Namiko dál pozoroval oheň a Hinata shrabovala na hromádku zrnka písku, co se povalovala v jeskyni. Podívala se ven. Déšť zatím neustal, spíš to bylo ještě horší. Na návrat do Konohy mohla tuhle noc zapomenout.
„Měla by ses trochu prospat.“
Než to řekl tak si ani neuvědomila jak je unavená. Podívala se na své tělo. Zjistila, že pod sebou má svojí a jeho mikinu a je zabalená do tmavě zeleného pláště.
„Odpočiň si, zítra vyrážíme do Konohy. Stejně jsem měl namířeno k Hokage.“
Poslední větu si řekl spíš pro sebe. Přikývla a více se zachumlala do pláště. Pár minut na to usnula.
Asi dvě nebo tři hodiny ještě koukal do ohně. Poté nastalo náhlé ticho, narušované jen hlubokým, pravidelným oddechováním a tichým praskáním uhlíků. Déšť ustal. Vzduch byl úžasně čistý.
Podíval se na Hinatu a na tváři se mu vykouzlil jemně pokřivený, avšak milý úsměv. Tma ztratila něco ze své neprostupnosti, objevily se hvězdy. Měly velice známá uspořádání, která jsou vidět jen z Konohy a jejího okolí.
„Tati… Vracím se domů…“ zašeptal, povzdechl si a taky se uložil ke spánku.

-Řev obrovského liščího démona… Hlas malého, brečícího chlapce, co křičel na svého otce, že to dělat nemusí… Výbuchy… Křik ostatních obyvatel vesnice… To vše utichlo v jediném okamžiku hrůzy a pochopení…-

Trhl sebou.
„Vzpomínky,“ povzdechl si, když se probudil z té, až příliš známé, noční můry.
„Stále častější… Je to tím známým okolím, nebo už se ze mě stává blázen!?“
Hinata ještě spala. Roztřesenou rukou jí načmáral vzkaz a vypadl z jeskyňky.
Probudila se asi půl hodiny na to. Nikdo tam nebyl. Bleskurychle se posadila a honem zachytila lísteček, co si vesele plachtil k ohni a který jí nejspíš spadl z pláště. Na něm bylo napsáno:

Šel jsem pro vodu. Nikam neutíkej, vrátím se. Sbal si věci, po snídani vyrazíme do vesnice.
Namiko

Zvedla se, oblékla si mikinu a šla sbírat věci, co byly rozházené všude po jeskyni.
U ohně našla několik kunai nožů, i s brusným kamenem a hrníčkem špinavé vody. Tu vylila na dohořívající ohníček. V tu chvíli se ozvalo zasyčení a vyvalil se mrak husté páry. Nedošlo jí, že je v uzavřeném prostoru.
Rychle vyběhla ven a čekala, až se pára rozplyne. Poté šla znovu balit věci. Posbírala své nově nabroušené kunaie a rozhlédla se po pouzdře. Bylo úplně vzadu v rohu. Hodila je do něj, ale upoutal ji lesklý záblesk za ním. Pořádně se podívala a zjistila, že to je ta katana, co jí včera zachránila před udušením. Na pochvě byl vyryt úžasně propracovaný tygr a za ním krasopisně vyvedené jméno: Uzumaki Kushina
„Uzumaki!?“ zašeptala vyděšeně.
Ozvaly se za ní kroky. Namiko se vrátil.
„Kde jste to vzal!?“ vyjela na něj, než se stačila zarazit.
„No… Totiž… Dostal jsem jí,“ řekl a doufal, že jí to bude stačit.
Hinata už si teď připadala za svůj výbuch trapně a obličej znovu začal nabírat růžový nádech. Ale byla si jistá, že jí neříká všechno. Chvíli tam tak stáli a hleděli do země. Potom Namiko řekl: „Měli bychom se vrátit do Konohy,“ zvedl katanu, popadl plášť a vyšel z jeskyně. Žádná snídaně ho nezajímala.
Venku bylo opravdu krásně. Slunce už bylo vysoko a mraky se líně převalovaly po obloze. Hinata si vzpomněla na Shikamara. Usmála se a vyrazila za Namikem.
Celou cestu po něm pokukovala, jelikož se namohla zbavit pocitu, že to co řekl, nebyla tak úplně pravda. Takhle to trvalo nějaký čas, než už to nevydržel a vyštěkl: „Kdy už po mě přestaneš zahlížet a řekneš mi co ti je!? Docela mi to leze na nervy!“
„P-promiňte. Já jen, kdo vám jí dal?“ zeptala se a ukázala na katanu.
Jeho výraz posmutněl. Ba ne, byl přímo bolestný. Zavřel oči.
„To… je příběh na jindy…“ vysoukal ze sebe a jen se, se zachmuřeným výrazem, znovu zahleděl dopředu.
„Rozumím…“ sklopila Hinata hlavu. Nemohlo jí to ale dát a neustále nad tím přemýšlela.
Zbytek cesty proběhl v zarytém mlčení.

Když procházeli hlavní branou do Konohy, tak na ně Izumo a Kotetsu zvědavě a vystrašeně zírali.
„Jsme celí od krve!“ uvědomila si Hinata a řekla to Namikovi.
„Neboj, za chvíli budeme u Hokage,“ zašeptal jako odpověď a zamával na oba strážné brány.
„To snad není…!“ zděsil se Kotetsu.
„Je! Musí být!“
„Když jsem ho viděl naposledy, bylo mu devět a odcházel z vesnice, s tím že zesílí a pomstí svého otce!“ nemohl dál uvěřit Kotetsu.
„Ale co tu vlastně dělá s Hinatou-sama? Neměla být na misi?“ ptal se, se zájmem Izumo.
„To nevím…“ zamumlal Kotetsu. „Ale neříkal že jdou k Tsunade-sama?“
„Jo, to říkal.“
„Tak to půjdeme zjistit, ne?“ strčil do Izumy a spiklenecky na něj mrkl.
„A kdo si myslíš že za nás pohlídá bránu?“
„Dobrá tak já půjdu a ty to tady zatím nějak zvládni,“ usmál se a zmizel dřív než stačil Izumo něco namítat.

Zaklepali na dveře.
„Dále,“ ozvalo se otráveně z místnosti.
První vešla Hinata. Za stolem seděla unuděná a přepracovaná Hokage.
„Dobrý den Tsunade-sama,“ pozdravila zdvořile. „Tady je hlášení o mé misi.“
„Předpokládám, že byla úspěšná?“
„Hai.“
Zatím co se bavily o podrobnostech, vklouzl Namiko neslyšně dovnitř. Postavil se do rohu, opřel se o zeď a čekal, až si jedna z nich uvědomí jeho přítomnost.
Bylo to, až po čtvrt hodině. Tsunade si ho přejela od hlavy k patě a pohledem se zastavila na kataně.
„Nemožné!“ vykřikla, vstala od stolu, přešla až k němu a podívala se do těch úžasně modrých očí.
Není pochyb! řekla si v duchu.
„Namiko!“ zakřičela a objala ho. Nebránil se.
„Chyběla jste mi, Tsunade-sama!“ vykřikl a po tvářích se mu kutálely obrovské, krokodýlí slzy. Také ji objal.
Pro Hinatu to byl docela šokující pohled.
„Ehm… Tsunade-sama?“ ozvala se zdráhavě Shizune.
„Já vím. Omlouvám se Hinato,“ řekla už pevnějším hlasem.
„Nic… Nic se nestalo… Tsunade-sama,“ zašeptala zaraženě. Nechtěla rušit tu krásnou chvíli, ale na jazyku měla spousty otázek.
„Ne. Dlužím ti vysvětlení,“ dívala se vážně na Hinatu.
„To jsem zrovna ne..."
„Podle toho jak se tváří jsi jí ještě své celé jméno neřekl, je to tak?“
„Ano, je to tak.“
„Takže Hinato… Jeho celé jméno je Uzumaki Namiko a je to Narutův starší bratr."