Neznámý 01 - První setkání

Tohle je moje první FF tak doufám že se bude líbit . Tento příběh je napsaný pro milovníky páru NaruHina ( i když to tak ze začátku nevypadá ) a odehrává se to rok po tom co Pein napadl Konohu. Prosím o shovívavost, protože japonština mi opravdu moc nejde, tak mi kdyžtak napište do komentů kdyby bylo něco blbě a já to opravím. Přeji příjemné čtení.

Hinata se vracela z mise. Pomalu se stmívalo a ona běžela hustým lesem, jen pár kilometrů od Konohy, když za sebou zaslechla hluk. Aktivovala Byakugan a ohlédla se. Uviděla tři postavy co se k ní hodně rychle blížily. Snažila se přidat, ale protože měla zraněnou nohu, tak bezvýsledně. Ohlédla se znovu a všimla si, že to jsou ninjové z Mlžné.
„Co že jsi tak pozdě venku v temným lese, co krasotinko?“ zařval ten uprostřed.
Zřejmě měli trochu připito.
Ten, co promluvil kývl a ti dva po stranách vyrazili, chytili Hinatu a začali se pochechtávat. Snažila se bránit, ale nešlo jí to. Byla až moc vyčerpaná.
„Přestaňte!“ zaječela. „Okamžitě mě pusťte!“
„Ale notak, uklidni se, holčičko. Takhle ti to nesluší.“ pronesl a dal jí facku.
„Sdá fe (škyt) še je to (škyt) ninza, Alfe!“ ozval se ten napravo.
„Na to bych přišel i bez tebe, baka!“ okřikl ho Alf.
Hinata volala o pomoc a doufala, že ji někdo uslyší. Příliš velké naděje si však nedělala.
„Mám ji umlčet kápo?“ zeptal se hlubokým hlasem svalovec, co jí držel tak pevně, že skoro nemohla dýchat.
„Ne. Chci si s ní ještě trochu pohrát.“ Usmíval se škodolibě Alf. Hinata začínala být zoufalá.
„A co, kdyby jste jí třeba pustili a šli si hledět svého?“ ozval se z korun stromů klidný hlas. Nedalo se přesně určit, odkud přicházel. Mohl být všude a zároveň nikde.
„To neberem!“ zařval znovu Alf.
„Ale jistě, že ano. Jen o tom ještě nevíte.“ a do stromu, asi půl centimetru od Alfovy hlavy, se zabodl kunai s jasně zelenou stuhou.
Všichni tři se vyděsili a začali se rozhlížet, odkud přiletěl.
„Byakugan!“ zašeptala skoro neslyšně Hinata.
Na větvi úplně nahoře nad jejich hlavami seděl muž.
Má obrovské množství čakry! pomyslela si zaskočeně. Zelené chakry!Pohnul se a ztratil se jí z očí. Ozvalo se hlasité křupnutí a železné sevření náhle povolilo. Odskočila a podívala se na svého věznitele. Byl probodnutý katanou a za jeho zády stál muž v kápi
Přelomil mu páteř! došlo Hinatě a zvedl se jí žaludek. Ale jak se tak rychle pohnul!? Před vteřinou seděl na větvi a z ničeho nic byl dole! Alf jen nevěřícně zíral na svého společníka.
„Tak co?“ zeptal se muž. „Už vám to došlo?“ pokračoval posměšně.
„A-ano! Ovšem že!“ vykoktal Alf, chytil toho druhého a zmizeli v obláčcích kouře.
„Zbabělci!“ ulevil si muž a zamířil k Hinatě.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně.
„A-asi ano. D-dě…“ nedořekla a vykašlala trochu krve.
„Z toho vyplývá jasné ne,“ odvětil. „Sundej si mikinu, myslím, že máš zlomená žebra,“ dodal klidně.
Hinata nepatrně zrudla, ale udělala, co po ní chtěl. Položil ji na zem a začal s léčením. Po celou dobu si přitom mumlal poznámky typu: „Já si to myslel.“ nebo „Měl jsem pravdu.“
Když byl hotov, začaly se objevovat mraky a vzdálené hřmění. Vzal ji do náruče (Hinata zčervenala ještě víc) a utíkal do nedaleké jeskyně. Tam jí položil a řekl, ať se nahýbá. Poslechla ho a on se asi po pěti minutách vrátil se dřevem. Chviličku na to se dalo do hustého deště. Zapálil oheň a poprvé shodil plášť s kapucí. Hinata zůstala nehybně sedět a zírala na něj.
„C-co se děje?“ zeptal se rozpačitě a upřel na ni pár blankytně modrých očí.
„N-Naruto-kun?“
„Cože?“
Hinata si ho prohlížela od hlavy k patě a došlo jí, že tohle Naruto není. Tenhle byl vyšší, svalnatější a se spoustou jizev. Obličej měl téměř totožný s tím Narutovým, pár rozdílů by se však našlo. Vlasy měl sice blonďaté, ale sem tam se objevovaly rudé pramínky. Navíc nebyly rozježené, ale splývaly jemně pod ramena. Mohlo mu být tak dvacet pět.
„O-omlouvám se. S někým jsem si vás spletla,“ pípla.
„Aha. To nic,“ odpověděl sametovým hlasem a usmál se. Klekl si a naklonil se k ní. „Ty jsi z klanu Hyuuga, viď.“ Nebyla to otázka ale konstatování.
Hinata zrudla jako rajče a přikývla.
„Hmmm…“ zahučel a výrazem v obličeji se tolik podobal Narutovi, že už to nevydržela a omdlela.
„Huh!? Hej co je ti!?“ zakřičel. Chvíli ji křísil, bezvýsledně.
No nic… Nechám jí spát. Potřebuje to. pomyslel si.
Naruto… to jméno mu bylo velice povědomé.