Goasatte- Den první, pátý příběh

Když Kakashi domluvil, neovládlo místnost ticho, naopak Ayame, pro kterou ta slova byla útěchou, zpustila mírným hlasem: „Nemusíš se omlouvat, Kakashi. Naopak, myslím, že jsi mi pomohl, něco nového ukázal,“ mluvila se spokojeným úsměvem, přesto měla stále smutné rysy, neboť vzpomínky, jež nechtěla zapomenout, byly až příliš bolestné.
„Nezapomenu na něho a naopak se budu snažit žít tak, aby na mě mohl být pyšný,“ a jakmile dořekla tuto větu, nejen Kakashiho- který měl obrovskou radost, že pomohl a ukázal lepší směr než neustálé smutnění- ale všechny přítomné zahřálo u srdce.
„A abych mu tam měla co povídat, nezná někdo další příběh?“ a prohlédla každého milýma očima, načež odpověděl Inoichi veselým tónem: „Kakashi mně připomenul jeden příběh, který mě rozesměje, jen si na něj vzpomenu, a rád bych vám ho to pověděl. Myslím, že vás pobaví…Víte, když jdu proti nepříteli, nemám strach ze smrti, ale z toho, že se něco stane přátelům. Přesto jsem se jednou až neuvěřitelně bál Sarutobiho,“ a celou dobu se smál; ostatní se spokojeně usmívali a nijak ho nezastavovali, tak pokračoval…

Stalo se to mně, Chouzimu a Shikakovi…
„Pánové,“ započal jednou tímto oslovením Sarutobi, přestože jsme byli ještě mladí kluci, „mám pro vás vysoce důležitou misi. Doprovodíte princeznu Shishu, která byla na návštěvě v nedaleké vesnici, domů.“
„Princeznu?“ nevěřil jsem tehdy svým uším. Takovou misi jsem ještě nikdy předtím neměl a neuvěřitelná touha ji poznat a zažít ovládla celé mé tělo…
„To je otrava!“ zabručel Shikaku, „Princezny jsou namyšlené a kruté…“
Což byl názor jednoho z nás, ale Chouzi, ten souhlasil se mnou, viděl jsem mu to na tváři.
Sarutobi nás nenechal dlouho čekat a ukázal nám její fotografii a v ten moment mě ovládla taková zoufalost, že jsem se musel začít smát! Té princezně mohlo být tak deset a- jak říkal Shikaku- z očí jí sršela troufalost a pýcha; moje „nadšení“ jsem sdílel s celým týmem.
Tehdy ještě mladý Hokage pohlédl na naše zoufalé obličeje a začal se smát a teprve po chvilce, kterou se dokonce držel za břicho, se uklidnil a zpustil opět hlasem tvrdým a nesmlouvavým: „Chlapci, v každém případě, je to více než důležitá mise, ta dívka je teď jedna z nedůležitějších, ne-li nejdůležitější osoba ve své zemi!“
Poté nás obeznámil s misí: Měli jsme pro ni jít do nedaleké vesnici, kde měla nějakou rodinu, a pak ji během několika hodin odvést domů, kde ji už netrpělivě čekal její otec, pan mocný král.
Došli jsme k bráně zmíněné vesnice, jenže tam byl háček: Mě a Chouzu by asi neuvítali s otevřenou náručí- proč teď řešit ale nebudu- tak jsme zůstali v nedalekém lese a Shikaku šel pro to malé princátko…
Uběhlo zhruba pět klidných minut a Chouzi začal probádávat svůj menší batoh především s jídlem; jeho výraz- prvně nadšený a veselý- se změnil na vystrašený a poté zoufalý.
„Ááááá,“ vyjekl, až nedaleko z keře vyletěl pták tak rychle, jako by mu snad vzplálo peří, „ona mně zabalila samou zeleninu!“
Aby jste pochopili: Chouziho matka mu neustále nadávala, že jí mnoho brambůrků a masa a všemožně se snažila mu vnutit zdravější jídla; musím uznat, že tohle byl chytrý tah.
Chvilku jsem ho sledoval a smál se, ale pak jsem vytáhl ze svého batohu balíček brambůrek- jenž mám vždy při sobě pro podobné chvíle- a se slovy: „Já tady jeden mám, chytej!“ jsem ho hodil daleko do křoví. Tohle ale můj parťák nenáviděl, smál jsem se mu totiž, že je jako pes, přesto pro ně vyběhl.
Přeběhl jedno křoví, druhé a najednou žbluňk a asi na pět vteřin bylo až hrobové ticho. Poté se od toho místa, skrytého hustými keři téměř všech barev, ozval jeho vyděšený hlas: „Á fůj!...Cože?!“ a už jsem jen slyšel, jak se škrábe pryč z nějaké jámy; jenže v témže okamžiku jsem zaslechl jen kousek za mnou dívčí hlásek, jenž by mohl být i milý, jenže ten tón...
„Fůůj! Kde to jsme?! Chci už jít domů,“ ihned poté se ozvalo známé Shikakovo oddechnutí a ani ne vteřinku potom vyběhl Chouza z keřů; vlastně bych ho ani nepoznal, byl celý od bláta, takže vypadal jako jedno velké hnědé strašidlo, ani tvář mu vidět nešla.
Myslím, že nemůžeme nazývat „náhodou“ to, co se stalo, neboť to bylo příliš komické na pouhou shodu okolností: Když Chouza vyběhl z protějších keřů, křičel, aby mě postrašil, jenže v úplně stejném okamžiku se za mnou odtáhnulo několik velkých listů a vešla malá, blonďatá princezna; ihned si všimla mého bahnitého kamaráda- pravda, nešlo ho přehlédnout ani přeslechnout- a oči, které jí prvně zářily povrchností, ovládla hrůza.
„Áááááááá,“ zaječela a rozběhla se směrem pryč. Jedním krokem obskočila Shikakua, jenž naprosto nechápal, co se děje, a utíkala zpět do vesnice; stále se otáčela a křičela, když v tom narazila plnou silou do stromu! Pak jí nohy vypověděly sílu a ona upadla na záda.
Já vím, byla dítě a hodně se lekla, ale jediné, co mě v tu chvíli napadlo- a Chouzu rovněž tak- bylo začít se smát. Nebyli jsme žádní bezcitní ninjové, pochopte nás, byli jsme ještě mladí a směšné nám přišlo mnoho věcí.
Smích nás ale rychle opustil, jakmile k ní došel Shikaku, zvedl její ruku, a když ji pustil, padla na zem jako podťatý strom. Vypadala jako mrtvá a jediný náznak její přítomnosti mezi živými byla zvedající se hruď a její naprosto spokojený úsměv na tváři značil příjemné snění.
„Je jen v bezvědomí. Byla to silná rána, ale ta její hlava paličatá je bez úhony,“ a v ten moment mě opustil ten největší strach, jaký jsem do té doby kdy měl.
„Co budeme dělat?“ optal Chouza a podle vystrašeného hlasu bylo lehké usoudit, že jsme na tom byli stejně.
Poté započala vážná diskuse na téma „Co budeme dělat?!“
Mujou, pan král v cílové zemi, svou dceru hlídal jako oko v hlavě a představa, že se zpozdíme, nebo že ji dovedeme omdlenou, nebyla dvakrát přívětivá. Proto vzešlo jediné řešení: „Někdo se na ni bude muset přeměnit a hrát ji!“
No, a jelikož ovládám techniky na čtení mysli, jež mi alespoń trochu ukázaly její charakter, byl jsem vybrán právě já!
Toho dne bylo slunečno s nebem bez oblaků. Dlouho nás doprovázelo šumění potoka, který se táhl podél cesty, lemované velkými i malými kameny různých tvarů; byly jako hranice, jež nás dělila od čiré a hojně obydlené vody na jedné straně a zeleného koberce, ušitého z těch nejjemnějších listů trávy, na straně druhé.
A já a Chouza jsme po ní putovali a- někdy veselejšími, jindy horšími- nápady jsme řešili, co budeme dělat, pokud se něco pokazí…
Ona to tehdy asi byla beznadějná situace a právě to nás nutilo se tomu smát; z bahna vyběhne hnědé monstrum, namyšlená princezna narazí do stromu a omdlí, jediná šance, jak vše zvládnout, je hrát se na rozmazlené královo dítě, aniž bychom podrobněji znali její zvyky a chování, to všechno nás nutilo k úsměvu. Perlička byla to, že jsem už musel cestovat přeměněný a z těch botiček mě bolely nohy!
Vesnice, ze které jsem se tedy s Chouzou vydal, tedy přesněji les, byl opravdu blízko hranic od „mého“ královského domu. Jakmile nás přivítali občané, „mí poddaní“, a my prošli největší branou v celém městě až na kruhové královské nádvoří, ohraničené velkými hradbami po stranách a obrovským hradem popředu, ovládl nás úžas; z mnoha oken na tom neuvěřitelném hradě visely rudá plátna pravděpodobně se znakem celé malé, ale přesto prosperující země. Všechny mohutné dřevěné dveře byly ozdobeny věnečky z květin a lavičky, kterých bylo na nádvoří poskrovnu, zely barvami květů, jež spadávaly ze tří velkých stromů, rostoucích jako v trojúhelníku.
Najednou se otevřela obrovská mohutná vrata hradu a z nich vyběhl sám pan král: „Shisho! Drahoušku, už jsi doma!“ zaječel a s roztaženýma rukama se hnal k nám. Prvně jsem nechápal, co se děje, ale Chouza do mě drcnul a já se vzpamatoval.
„Tatínku!“ vyjekl jsem a zároveň se v duchu zděsil mého dětsky pištivého tónu.
Král přiběhl a všechna ta necitelnost, která o něm kolovala, se v ten okamžik zdála být jen hloupý výmysl závistivých lidí.
„Jak si se měla? Doufám, že ses nenudila!“ pokračoval se stejným nadšením a držel mě v objetí.
Tehdy mě zalil pot a jediné, co jsem ze sebe dostal, bylo: „N…Nevím.“
„Nevíš? Tak to tě ta cesta musela hodně unavit! Měli jste tu být dřív!“ a nyní již zlý pohled hodil na Chouzu. Ten zakoktal, že se omlouvá a poté jsme se všichni vydali do hradu. Zrovna se konala hostina, myslím, že tehdy to bylo na počest mého návratu.
Zaujal jsem tedy místo vedle krále, svého „otce“, které bylo vystláno polštářkem, a Chouza byl posazen daleko naproti mě. Poté Mojou jen zatleskal a už se nosilo jídlo ze všech stran a já pozoroval, jak mému údajnému parťákovi nabíhají sliny.
„Děkuju,“ usmál jsem se na sluhu, který ke mně přišel s tácem s ovocem, a v tom na mě pohlédl snad celý sál s úžasem. Já hleděl na ně, ale v tom halou zahřměl hromový hlas Mujoa: „Co že si řekla?!“
Věřte, že kdykoliv, kdy proti mně stojí mohutný chlap s nenávistným pohledem a obrovskou sekyrou, nemám takový strach, jako jsem měl tehdy.
„Hehehehe,“ začal jsem zvesela a musel jsem se značně přemáhat, „teta říkala,“ a z hloubi duše jsem doufal, že tam nějaká teta byla, „že tě mám nějak…postrašit,“ a celé prostranství v budově ovládl můj dětský smích a poté se přidal i smích králův. Zhluboka jsem si oddechl a zaječel jsem na nevinného sluhu: „Jdi s tím pryč!“ a v ten moment jsem musel nenávidět tu princezničku, ale i sebe.
„Ale Shisho,“ ozval se zase Mujou a já se neuvěřitelně lekl, že jsem to hraní přehnal, „ty máš přeci jahody se šlehačkou ráda!“
„Ale nemám na ně chuť, nějak mě bolí břicho. Půjdu do pokoje,“ a pak jsem nejrychlejším tempem spěchal různými chodbami, a jelikož jsem hrál princeznu rozmazlenou, hledal jsem pokoj někde ve výšce, osamocený; trefa! Byl tam!
Lehce jsem potáhnul za kliku, čímž se otevřely dveře, a náhle mě ovál vánek tak sladký, že Chouzův ovocný salát se všemi druhy cukru byl proti tomu nic!
Jen, co jsem to rozdýchal, uvidím, jak na mě letí malý pes, spíše taková chlupatá kulička, a vrčí; rychle jsem zavřel dveře, aby mě někdo snad nesledoval.
Pokoj to byl obrovský s jemně oranžými zdmi a růžovými závěsy přes okna a postel. Bylo tam neuvěřitelné množství hraček, na stěnách visely obrazy nějakých krásných žen a podlaha byla plná pohozených knih; celá místnost byla ponořena do jemného šera, které jediné se mi líbilo.
Tak trochu mě již ovládl klid, jen se nějak postarat o toho psa, který mě chytl za malou, růžovou botku, přičemž neuvěřitelně vrčel a nechtěl mě pustit.
„Shisho?“ ozvalo se zaklepání na dveře a ihned poté se začala klika pohybovat; já jsem stál naštěstí poblíž, okamžitě jsem skočil ke dveřím a přivřel je.
„Jsi v pořádku?“ slyšel jsem tentokrát ženský hlas.
„Jistě!“ zvolal jsem a zároveň nohou kopal- ale ne moc silně- vrčícího psa.
„Potřebovala bych s tebou mluvit,“ pokračoval ten ženský hlas.
„Dobře! Jen chvilinku,“ zvolal jsem hlasem, zavřel a zamknul dveře, neuvěřitelně rychle se proměnil zpět na ninju a toho malého prevíta zavřel do truhly; než začali být královští rodiče nervózní, otevřel jsem jim já, co by malá princeznička, dveře a ženu pustil dál.
Neuběhla ani vteřinka a královna mě táhla za ruku na nedalekou postel.
„Shisho, děvenko, potřebovala bych si s tebou promluvit,“ začala ihned, co jsme si sedli na postel, a já ji úsměvem naznačil, ať pokračuje.
„O ženských záležitostech. Víš, dívky se vdávají brzo a musejí být obeznámeny se vším. Samozřejmě tě nechceme provdát, jen by jsi již o tom měla vědět více, mnoho tvých vrstevnic je již se vším totiž obeznámena.“
V tu chvíli bych padl do mdlob, kdybych mohl. „Co tu dělám? Co mi to tu hodlá vykládat?! Co budu dělat?!“ to všechno byly otázky, které mě ovládly.
Žena mě pozorovala milým pohledem, ale přesto se z ní lehce dala vyčíst nejistota a strach; pravděpodobně jí to bylo nepříjemné stejně jako mně.
„Ehm…Mami,“ vykoktal jsem ze sebe po chvilce, „jsem unavená, necháme to na jindy…“
A přísahám, že v ten moment jsem slyšel, jak si oddychla. Pohlédla na mě naprosto spokojeným výrazem, zvedla se z postele a chtěla odejít, jenže právě v tu chvíli malým pokojíkem zaznělo jako by tiché hřmění; já vím, že to byl ten malý pes, pravděpodobně už toho měl v truhly plné zuby.
„Heh,“ znejistěl jsem, jakmile na mě královna zvědavě pohlédla, „tak trochu mně kručí v břiše…“
„Něco ti dám donést.“
„Ne! Já…Je mi špatně, spíše si potřebuju lehnout!“
A poté královna odešla a mně již konečně dali klid až do večera.
A jak jsme se tedy vyměnili s pravou princeznou? Shikaku ji donesl v pytli a pod záminkou, že ještě všechno musí zkontrolovat, vešel společně s Chouzim i skrytou obětí nehody, které si naštěstí nikdo nevšimnul, do růžově vyzdobeného pokoje. Zaměnit nás bylo lehké a návrat ještě lehčí- přeměnil jsem se na kunai a ležel jsem Shikakovi v kapse.
Tak všechno dobře dopadlo a do Konohy nikdy nedošla řádná stížnost. Jak už se tedy vyřešila ztráta paměti mladé princezničky, se však neví…Jisté je jen to, že strach z toho, co nám Sarutobi za tu misi udělá, byl planý poplach.