Goasatte- Den první, čtvrtý příběh

Nikdo nemluvil, nijak nerušil. Myšlenky ovládly všechny z přítomných tak hluboce, že většina ani neslyšela narážející kapky deště do temně vyhlížejícího okna. Však Ayame jen seděla a pohled neodtahovala od studené země, ostatní naopak sledovali jen ji; věděli, že se trápí, ale tímhle příběhem je ovládla skutečná bolest, kterou milá, ale smutná dívka pociťovala, alespoň částečně…
První, kdo se odvážil něco říci, byl Kakashi: „Ayame, já…“ avšak sliny se mu nepříjemně draly do krku a prsty na rukou musel sevřít v pěst, aby se netřepaly, „Vím, co cítíš, vím jaké to je ztratit otce,“ ačkoli všichni čekali zoufalý výraz, jenž by šel přes masku přečíst, Kakashi se usmál, chtěl ji přesvědčit.
„Ale smrt není konec, Ayame, v to věřím já a vždy v to věřil můj otec. Jednou musí přijít a my jen nesmíme litovat toho, že už došla…Jsi smutná, neboť je tvůj otec mrtev,“ a výraz měl naprosto klidný, pro někoho možná chladný, ale jakmile mu dívka zakývala na souhlas, usmál se na ni: „Odpusť, že to tak řeknu, ale mělo se to stát. Smrt není ničeho konec, naopak, ten který se smrti bojí, prochází peklem ještě větším, než si dokážeme představit.“
Nikdo nevyrušoval, nechali ho mluvit a s otevřenou myslí poslouchali a nejvíce Ayame, která v jeho slovech hledala útěchu.
„Já bych rád pověděl příběh o muži, jehož jméno se na Akademii často vyřklo- Sannin Orochimaru…Jen bych požádal Jiraiyu a Tsunade o jakoukoliv připomínku, přeci jenom já se o něm jen učil, vy jste ho znali…“
Když oba sanniné přikývali na souhlas s úsměvem, započal mluvit a v hlase se snažil držet optimistický tón.

Když jsem byl dítě a sláva mého otce byla po celé Konoze věhlasná, lidé mě ihned zařadili mezi ty lepší, mezi děti mocných, nadané děti.
Mělo to nevýhody, to ano, ale jedna z nejlepších výhod byla ta, že s tebou jinak zacházeli- Řekli mi totiž o jakémkoliv problému, který se naskytl. Tak jsem se tedy jednoho dne dověděl o Orochimarovi, jeho povaze a vlastnostech…
Příběh mého otce- myslím, že ho většina zná- pokud ho budu povídat, tak určitě později. Nyní vám řeknu jen to, že zemřel, když mi bylo okolo deseti let, a upřímně (přičemž pohlédl na Ayame, nyní již se smutkem v očích): Vím, jaké to je ztratit otce, znám tu bolest, tu samotu…Ale narovinu, nikdy nezůstaneš sama, vždy se najde někdo, kdo tě podrží, kdo ti podá pomocnou ruku. To pomohlo mně a věřím, že ty nebudeš vyjímka. Ayame, nesmíš přemýšlet, proč, jak, ani co by se bylo, kdyby žil. To je vše.
Jak jsem řekl, ten, jehož osud se naplnil a který to i přijme, trpí méně než ten, který se smrti bojí…
Orochiamru, byl to mocný ninja, hlavní chlouba našeho týmu, do které sám Sarutobi vkládal velké naděje…Jenže ho ovládla touha, a jak už se u těchto lidí stává, stáhla ho na nejtemnější dno, kdy byl schopen udělat vše, aby se mu vše podařilo a splnilo. Jeho největší touha byla ovládnutí všech technik (promluvil Jiraiya a jeho dva tenké červené proužky na tváři se pod přívalem bolestných vzpomínek zaplnily vráskami).
Když jsem byl tedy mladší, dostal jsem o něm nějaké poučení, a nyní budu mluvit jako pouhá osoba, která o něm jen slyšela…
„Kakashi,“ zavolal na mě tehdy můj otec a hlas měl bez jakéhokoliv náznaku citu, „musím ti teď něco říct. Před chvílí jsem obdržel zprávu, že jeden z legendárních sanninů, Orochimaru, utekl z vesnice, stal se z něj nunkenin. Dověděl by ses o tom, brzy, ale já ti teď chci říct, něco jiného, ale silně spojeného s touto událostí.“
Pamatuju si to, ten den. Pršelo a my seděli na verandě na dřevěné podlaze, která příjemně studila. Tento rozhovor byl jedním z posledních, nejde na něj zapomenout; jeho hlas již nebyl klidný, naopak hrál v něm náznak strachu a neklidu. Dlouho seděl a já si mezitím poměřoval barvu svých a jeho vlasů, nějak moc jsem onu tak důležitou informaci nevnímal, nepřemýšlel jsem nad ní…A později mně došlo, jak důležitá byla.
Silně se nadechl a na okamžik se na mě usmál, pak mu tváře opět zkameněla a on zpustil: „Víš, Orochimaru je mocný ninja, ctižádostivý a odhodlaný. Nemůžu se chválit tím, že bych ho snad důvěrně znal, ale několikrát jsem s ním už na misi byl. Jeho názory, styl boje, chování, vše se nějakým způsobem lišilo od „normálu“…Ale on udělal jednu chybu: Víš Kakashi, člověk může mít různé sny a já osobně je dělím do dvou skupin. Ta první, to jsou sny jako zamilovat se, mít rodinu a prožívat s nimi krásné chvíle, stát se Hokagem (a Naruto ještě více zpozorněl) nebo kapitánek ANBU, to vše je možné, potřebuješ jen odhodlání. Ale ta druhá skupina, to jsou sny nemožné. Vlastně to nejsou ani sny, je to jen touha…Orochimaru chtěl ovládnout všechny techniky světa, ale těch je přes tisíce a každá ti zabere neuvěřitelně moc času; je ti deset, myslím, že víš, o čem mluvím,“ a já to věděl, všechno, co říkal, jsem tehdy chápal, ale ne tak, jak bych měl.
„Co k tomu tedy potřebuje? Nesmrtelnost, nikdy neumřít, to je jeho sen, jeho touha,“ a pak, vzhlédl na temná oblaka, ze kterých jen tenké paprsky osvětlovaly krajinu, poté na mě.
„Kakashi,“ řekl mi toho dne a nyní říkám já tobě stejnými slovy: Ayame, smrt- ač sebehorší, smutnější a tragičtější- je přirozená a čeká na každého. Pokud ti zemře blízká osoba, nelituj ji, nechovej v nenávisti sebe a nepřemýšlej nad tím, co jsi udělala špatně. Naopak, přej její duši to nejlepší, uchovej v srdci jak ji, tak i vzpomínky na vaše společné chvíle a žij dál, svět pokračuje dál. Jednoho dne tu osobu potkáš, tak nebuď zbrklá a měj oči dokořán, aby si jí pak měla co vyprávět.
„Bát se smrti je pošetilé a hloupé,“ řekl mi toho dne, „a nenávidět ji, stejně tak.“
(Poté místnost ovládlo ticho, tak silné, že znásobovalo velikost hluku okolního- zdálo se, jako by déšť protrhl střechu, jako by větve rozbily okna, jako by všichni umlkli věčným spánkem. Když Kakashi chvíli počkal a na tváři Ayame vyčetl první náznak chápavosti a dokonce i úsměv, pokračoval dále).
Tehdy jsem byl dítě a toto otcovo vyprávění bylo spíše jako poutavá historka; toto je pohled dospívajícího dítěte-ninji.
Můj otec vždy říkal: „Člověk se nikdy nenarodí zlý, to z něj udělají okolnosti.“
Pro Orochimara byla onou okolností touha, která mu zaslepila zrak a zničila srdce. Víš, tento ninja- jak jsem o pár dní později slyšel a jak jsem se i na vlastní oči přesvědčil- zabíjel své spoluobčany, byli to jeho pokusní králíci, na kterých zkoušel další a další kruté a nemilosrdné techniky.
(Ayame vytřeštila na maskovaného muže, sedícího naproti ní, své tmavě hnědé oči, ruce sevřela v pěst a veškerým údivem nad krutostí a bezohledností otevřela svá ústa, mírně; byla příliš zamyšlená v nejodpornějších myšlenkách, kterých by se nejraději vzdala, ale nešlo to a ona ho jen dál sledovala.)
Touha po nesmrtelnosti ho zahnala tak daleko, že zapomněl na své přátele, své spoluobčany a vydal se cestou nenávisti, krutosti, samoty a strachu.
Bral k sobě mnoho lidí, kteří ho za to milovali, ale on z nich měl pouhou testovací jednotku. Jednoho dne zachtěl po tělu- neboť ovládal zajímavou techniku vtělení do jiného těla- mého žáka, mladého muže, Sasukeho (a Narutovu tvář zalil smutek, tak ji sklonil k zemi). Trénoval ho dlouho a dával mu mnoho nadějí na dokonalého ninju, jenže Sasuke měl svou vlastní touhu, a když na něj jeho sensei zaútočil, zabil ho. Sasuke dal Orochimarovi smrt.
Pokud Ayame nenávidíš smrt, prosím popřemýšlej nad těmito slovy. Pochop, že smrt čeká pro každého a ten, kdo ji chce utéci, dopadne ještě hůř…Tvůj otec tam na tebe čeká a nechtěl by, aby ses trápila…
Omlouvám se, chtěli jste příběh a já řekl tohle…