Syn svého otce 03

3.část: Jak jsem žil?

„Dobrou noc.“ Odpověděla nepřítomným hlasem Sakura k zavírajícím se dveřím, ohromená tím, co právě udělal. Po chvíli se vzpamatovala a vydala se na cestu domů s hlavou plnou myšlenek…

Itachi stál opřený zády o zavřené dveře a zíral do prázdna. Pomalu se začal sesouvat k zemi. Najednou na ní seděl zády stále opřenými o dveře. V hlavě mu vyplynulo mnoho otázek.
„Co to se mnou je? Bylo to jen rozloučení. Tak proč se cítím tak slabý? Srdce mi buší jako po celodenním těžkém tréninku a přitom jsem nedělal nic, při čem bych se namáhal. Jsem celý zpocený a cítím strašné teplo. Chytil jsem snad nějakou nemoc?“ Nechápal, proč se tak cítí. Jen seděl na zemi a přemýšlel o tom. Po chvíli zjistil, že mu již srdce bije pomaleji a že necítí to teplo ani studený pot na těle.
Odsunul své myšlenky na později. Teď na ně neměl čas. Měl důležitější věci na práci. Nahmatal vypínač a rozsvítil. Předsíň byla celkem velká. Když uviděl, že na podlaze je pořádná vrstva usazeného prachu ani se nezul a vyrazil na průzkum jeho nového sídla. Jeho první zastávkou byla kuchyně. Byla zaprášená stejně jako předsíň, ale pěkně zařízená. Přešel do další místnosti.
Další místností byl obývací pokoj. Dominovala mu velká pohovka u které stál vyřezávaný konferenční stolek. Přišel blíž a oprášil ornamenty na stolku aby si je mohl lépe prohlédl. Setřel prach rukou a pozorně se na ně díval. Byl na něm vyřezán drak chrlící oheň. Když se kolem sebe ještě jednou rozhlédl, zjistil, že celý pokoj je zařízen v podobném stylu. Na zděném krbu naproti pohovce stály sošky draků a pár rámečků. Vzal první rámeček do ruky a otřel jeho skleněnou výplň. Pod ní se skrývala fotka čtyř lidí. Pozorně si je prohlížel. Byli na ní muž, žena která držela miminko v náručí a malý kluk. Všichni měli černé oči i vlasy. Usoudil, že jsou to jeho prarodiče, otec a strýc. Zadíval se blíž na svého otce. Nešlo ho nepoznat. Ten samý postoj i výraz ve tváři. Byla to jeho zmenšená kopie.
Itachi se smutně pousmál, položil rámeček zpátky na krb a zkoumal dál dům. Když prozkoumal přízemí, vydal se do prvního poschodí. Nahoře byly čtvery dveře. Koupelna, záchod a dvoje dveře s cedulkami naproti sobe. Na prvních bylo napsáno „Itachiho pokoj“ a na druhých „Sasukeho pokoj“. Jako první zamířil do pokoje svého otce. Když vešel, zavadil rukou o krabici na poličce vedle dveří. Ta spadla a rozvířila usedlý prach. Najednou poletovala všude smítka prachu a naplňovala Itachiho plíce. Ten jakmile je vdechl začal kašlat a odešel z pokoje. Po chvíli se prach zase začal usazovat, a tak opět vstoupil dovnitř. V pokoji byla postel, stůl, u něj stála židle a bylo zde také několik skříní. Pokoj vypovídal o pořádnosti člověka který tu bydlel. Bylo znát, že všechno má své místo, i když to bylo zaprášené.
Itachi zavřel dveře od otcova pokoje a otočil se k Sasukeho dveřím. Chvíli postával a přemýšlel zda má vstoupit. Pak se odhodlal, chytil za kliku a otevřel dveře. Pokoj byl zařízený stejně jako pokoj jeho otce ale bylo vidět, že se odsud odcházelo ve spěchu. Na zemi byly rozházené věci, šuplíky byly pootvírané a na stole leželo nějaké vybavení pro ninjy. To vše samozřejmě pod nánosem prachu. I když byl pokoj rozházený byl útulnější než otcův. Byl vymalován na modro a po zdech visely obrázky.
Všiml si poličky vedle postele. Dominoval jí další rámeček s fotkou. Vzal ho do rukou a podíval se blíž kdo je na ní. Byl na ní Naruto, Sakura, Sasuke a nějaký starší ninja s šedými vlasy, čelenkou se znakem vesnice přetaženou přes oko a obličej měl zahalený černou látkou až na nos. Typoval, že je to fotka jejich starého týmu. Podíval se blíže na Sasukeho. Vypadal přesně tak, jak mu ho popisoval otec. Natočil rámeček a v jeho skle se při nočním světle odrážela jeho tvář. Prohlížel si sebe a pak zase Sasukeho. Musel uznat, že si byli hodně podobní. Měli stejné vlasy i tvar obličeje, ale Itachi měl plnější rty, menší nos a modré oči. Pousmál se. Teď mu došlo, proč si ho jeho otec tak rád prohlížel. Neviděl v něm jen syna, ale i podobu se svým milovaným bratrem. Odložil fotku a odešel z pokoje.
Kouknul na hodinky. Bylo půl jedné ráno a tak si šel najít nějaké místo na spaní. Místnosti byli moc zaprášené proto vyšel na zastřešenou dřevěnou terasu na kterou vedl vchod z obývacího pokoje. Ta byla obklopena zarostlou zahradou. Nebyla zaprášená ani moc špinavá. Venku bylo celkem teplo, tak si na ní ustlal. Našel deku a z otcovy postele si vzal polštář, který poté venku vyklepal. Vysvlékl se jen do trika a tříčtvťáku a ulehl na zem terasy.
„Zítra budu mít co dělat. Budu to tu muset celé uklidit a později také něco udělat s touhle zarostou zahradou. Doufám, že mám dost peněz na nákup všeho co potřebuji.“ Řekl si sám pro sebe a poté se ponořil do hloubi svých snů.
Ráno ho probudil teplý vzduch a paprsky slunce, které mu dopadaly na tvář. Otevřel oči a pohledem na hodinky zjistil, že je půl deváté. Usoudil, že nemá cenu se válet a vstal. Přitáhl si k sobě batoh, který si s sebou donesl a podíval se do něj. Jeho malý obyvatel tiše oddechoval na jeho oblečení, takže si aspoň z postraní kapsy vytáhl tyčinku, aby zahnal hlad a šel se podívat po oblečení jinam. Zamířil opět do pokoje svého otce. Usoudil, že si jejich postavy v tomto věku byly podobné, a tak se šel podívat, zda by nenašel něco na sebe. Otevřel skříň a začal se prohrabovat oblečením. Nakonec mu padly do oka černé tříčtvrťáky a bledě modré triko se znaky Uchiha klanu na každém rukávu. Vyšel na terasu a znovu zkontroloval svůj batoh. Ten byl beze změny. Usoudil, že obyvatel batohu bude ještě nějakou dobu spát. Dal si na ramena batoh, který našel v otcových věcech a šel do vesnice na nákup.
Vyšel z hlavních dveří, zamknul je a vydal se na průzkum vesnice a zdejších obchodů. Čtvrť Uchihu byla plná lidí. Musel uznat, že po tom incidentu co způsobil jeho otec uplynulo už dost času a lidé zabrali prázdná obydlí po bývalých obyvatelích. Když procházel ulicemi Konohi všichni si na něj ukazovali a šeptali si mezi sebou. Vypadá to, že zpráva o návratu potomka klanu Uchiha se bude šířit dost rychle. Pousmál se a zapadl do prvního obchodu na který narazil. Po dvou hodinách nakupování a obcházení konečně zamířil domů.
Doma vybalil věci a pustil se do úklidu. Šlo to ztuha ale co se dalo dělat? Uklidil postupně kuchyň, obývák, terasu, záchod a koupelnu a taky pokoj svého otce, který poté zabral jako svůj. No co, vždyť byl také Itachi a na dveřích bylo jeho jméno. Na zbytek místností se vykašlal a odsunul jejich úklid na neurčito.
Když skončil s úklidem, zjistil, že už je pět hodin odpoledne. Po chvíli se ozval se hlad, na který při tom uklízení úplně zapomněl. Jelikož se začalo stmívat a trochu se ochladilo, vytáhl Itachi ze svého batohu černou vestu s kapucí a bez rukávů, oblékl si jí, vzal si peníze a šel se najíst někam do vesnice, protože po té dřině se mu nic k jídlu připravovat nechtělo.
Vesnice se utápěla v paprscích zapadajícího slunce, které ji zahalovaly do naoranžovělého pláště. Větřík mírně foukal a jemně načechrával jeho černé vlasy. Celá tato scenérie vnášela do jeho srdce takový příjemný klid. Musel uznat, že se mu ve vesnici líbilo. Ten klid a pohoda, která doslova sálala z každého místa se mu zamlouvala. Připadalo mu, že i kdyby celý svět zešílel, tak toto místo bude dál vést svůj poklidný život. Z jeho rozjímání ho vyrušily povědomé hlasy. Naproti němu na konci ulice šli Sakura s Narutem a o něčem se vášnivě hádali. Neváhal a zamířil za nimi je pozdravit.
Když se k nim blížil, jeho očím neuniklo, jak Naruto lehce plácl Sakuru přes pozadí. Vzápětí odletěl na druhou stranu ulice a zastavil se až o protější zeď. Itachi stál a zíral s respektem na Sakuru. Ještě nikdy neviděl tak brutální sílu.
„Ty zatracenec úchyláku, co si myslíš že děláš?“ řvala na něj Sakura se sevřenou pěstí, kterou obklopovalo modré mihotající světlo. Naruto ležel na zemi a měl co dělat, aby popadl vyražený dech, natož aby jí ještě odpovídal. Itachi přistoupil k Sakuře.
„Přeji dobrý večer Sakuro.“ pozdravil. Když ho Sakura zpozorovala, vybavilo se jí jejich včerejší rozloučení a její tvář mírně zrudla. Itachi dělal že si toho nevšiml a otočil se k Narutovi. „ Dobrý večer i vám Uzumaki-san.“ Ten se na něj podíval popadajíc dech a pořád nebyl schopen jediného slova.
„Nikdy bych nečekal, že taková jemně vypadající dívka jako ty, Sakuro, bude mít tak brutální sílu.“ otočil se opět k Sakuře a mírně se na ní pousmál. zrudla ještě víc.
„A co ty tady děláš Itachi, vyšel jsi si na průzkum vesnice?“ Změnila rychle téma Sakura.
„Taky trochu, ale hlavně jsem celý den uklízel svůj dům a už se mi nechtělo vařit. Tak hledám nějaké zajímavé místo, kde bych se mohl najíst.“
„Tak jestli chceš, můžeš jít s námi, měli jsem zrovna namířeno do blízké restaurace na rámen. Naruto tvrdí, že tam vaří nelepší rámen na světě“ řekla Sakura a usmála se na něj.
„Jo to bych mohl, ale nebudu vás dva vyrušovat? Vypadá to, že si máte pořád co říct.“ ušklíbl se a podíval se na Naruta, který se pomalu sbíral ze země. Bylo na něm vidět, že chtěl něco namítnout na Sakuřino pozvání mladého Uchihi, ale byl ihned uzemněn jejím nevraživým pohledem, takže radši mlčel, aby nedostal další ránu, která by ho už pravděpodobně zabila.
„Ale ne, nebude to vadit, my už jsme s naším rozhovorem skončili.“ Usmála se Sakura nevině na Itachiho, kterému z jejího úsměvu přeběhl mráz po zádech. Začal chápat, že by měl dávat pozor jak se k ní bude chovat, nechtěl by totiž dopadnout jako Naruto.
„Tak se k vám tedy s radostí přidám.“ řekl a zakručelo mu v žaludku.
„Vypadá to, že i tvůj žaludek souhlasí“ zasmála se Sakura a všichni tři se vydali na cestu k Ichirakovu stánku s rámenem. Na Narutovi bylo poznat, že mu chůze dělá stále problémy, ale nestěžoval si, protože se mu hlavu naplnila myšlenkou na jeho milovaný rámen.
Asi za pět minut dorazili ke stánku a posadili se na židličky k pultu. Naruto seděl nalevo, Itachi napravo a Sakura seděla mezi nimi.
„Dobrý večer přeji. Co si dáte?“ otázala se jich mladá dívka stojící za pultem.
„Já si dám jeden kuřecí rámen.“řekla Sakura.
„Pro mne taky jeden kuřecí.“ přidal se k ní Itachi.
„A já začnu s pěti vepřovými, holka.“ zazubil se Naruto na dívku.
Itachi nevycházel z údivu a civěl na Naruta. Sakura zahlédla jeho nechápavý pohled, naklonila se k němu a řekla ztlumeným hlasem tak, aby ji Naruto neslyšel: „To se dnes ještě krotí.“ a usmála se na Itachiho. Stařík stojící za mladou slečnou před ně postavil tři misky s rámenem a šel dodělávat další pro Naruta. Všichni si vzali hůlky a pustili se do jídla.
„Hm, je to výborné. Nikdy bych nečekal, že rámen je tak dobrý.“ Pronesl nadšeně Itachi a pustil se do jídla s podobnou horlivostí jako Naruto. Oproti tomu Naruto, když uslyšel jeho slova, přestal jíst a s otevřenou pusou se na něj zadíval. Itachi vycítil jeho pohled a přestal také jíst.
„Co se děje Uzumaki-san?“ Řekl Itachi k Narutovi a stejně jako Sakura zadržoval smích, který v něm vyvstával z pohledu na Narutův komicky vypadající obličej plný údivu.
„Ty jsi ještě do teď nejedl rámen?!“ zeptal se ho Naruto a z obličeje mu stále nemizel jeho udivený výraz. „Proboha kde jsi do teď žil?!“
„Na pohraničí Čajové země v dřevěném srubu uprostřed lesa.“ odpověděl mu Itachi s klidem v hlase. „Nejbližší vesnice byla vzdálená jeden den běhu a tak jsem celý svůj život žil jen z toho, co mi poskytl les.“
Narutovi spadla čelist ještě víc. To už Itachi ani Sakura nevydrželi a vybuchli smíchy. Narutovi konečně došlo jak se asi teď tváří. Zavřel pusu a pokračoval s otázkami.
„Tak snad si aspoň někdy byl v té vesnici, nebo ne?“ ptal se pořád udiveně.
„Ne. Vlastně toto je první vesnice kterou jsem ve svém životě navštívil. Občas chodila do vesnice jen matka, ale já jsem s ní nikdy nešel.“ odpověděl Itachi
„A to jsi tam žil s matkou už od narození?“ otočila se k němu Sakura.
„ Ano. Moje matka byla ninjou v skryté dešťové vesnici, ale utekla z ní a nastěhovala se do toho srubu kde dál žila. Jednoho dne, když vyšla před srub našla u svých dveří mladého muže s černými vlasy. Na hlavě měl odznak Konohy a katanu připevněnou na zádech. Ležel tam a spal. Bylo na něm vidět, že je k smrti unavený. Vzala ho dovnitř a položila ho k sobě do postele. Prý prospal celé čtyři dny a když se probudil, nevěděl ani kde je.“ pousmál se Itachi a pokračoval ve vyprávění. Naruto se Sakurou se jen dívali a napjatě poslouchali. „Teprve poté co mu matka vysvětlila, jak se dostal do její postele a jak ho našla, uklidnil se. Začal jí vyprávět co se stalo. Prý to potřeboval někomu říct a ona ho vyslechla. Neodsuzovala ho za to co udělal a nechala ho u sebe bydlet, protože neměl kam jít. Postupem času se do sebe zamilovali, ačkoliv byla matka o deset let starší než on. Nějakou chvilku spolu žili, ale dostali se k nim zvěsti o nově vzniklé zločinné organizaci Akatsuky a tak otec od matky, i když nerad, odešel. Vesnice pro něj byla stále důležitější a matka to chápala. Poté zjistila že je těhotná a o devět měsíců později jsem se narodil já. Matka se mě rozhodla vychovávat sama v té chatce ve které žila. Byl jsem tam od narození. Starala se o mne a začala mě učit to, co uměla ona, takže jsem se již od mládí učil být ninjou. Poté matka zemřela. Nevím zda zemřela na nemoc či zranění, bylo mi tehdy teprve devět let. Pochoval jsem ji za domem. Potom jsem žil sám. Matka měla hodně svitků s Jutsu takže jsem měl co dělat a učil jsem se je sám. Po nějaké době jsem se už neměl co učit, neboť to, co bylo ve svitcích jsem zvládal výborně. Rozhodl jsem se odejít do nějaké skryté vesnice a přidat se k ní. V předvečer mého odchodu však někdo zaklepal na dveře srubu. Za tu dobu co jsem tam žil kolem moc lidí neprošlo. Byl jsem proto ostražitý. Otevřel jsem s kunaiem v ruce. Ve dveřích stál muž. Měl černé vlasy i oči a na sobě měl plášť s červenými obláčky. Ptal se po mojí matce. Usoudil jsem, že je to nějaký její známý a pozval jsem ho dovnitř. Pověděl jsem mu, že je matka mrtvá. Vypadal opravdu zdrceně. Poté se mě zeptal kdo jsem. Řekl jsem mu, že jsem její syn. Tehdy zpozorněl,prohlédl si mě a na tváři se mu objevil úsměv. Řekl mi, že je nejspíš můj otec a zůstal se mnou ve srubu. To, že jsem jeho syn se potvrdilo pár měsíců nato, protože jsem konečně probudil svůj sharingan. Tak mne začal učit on. Asi před půl rokem řekl, že musí jít za svým bratrem a že se musí pokusit zastavit jeho touhu po pomstě a odešel. A já jsem se rozhodl jít do vesnice o které mi tolik vyprávěl. Tak proto jsem ještě nikdy nejedl rámen.“ dokončil své vyprávění Itachi.
„Tak teď už chápu, proč jsi se tak nevěřícně rozhlížel kolem, když jsem tě vedla k tvému domu.“ Řekla Sakura. Itachi přikývl a všichni se dali do jídla, které už mezitím docela vystydlo.
Když dojedli, chtěl Itachi zaplatit a jít domů. Při vytahování peněženky se mu něco začalo vlnit v kapuci za krkem. Naruto i Sakura si toho všimli a upřeli na kapuci svůj pohled. Najednou z kapuce vykoukla bílá hlava a pak něco rychle vyskočilo a sedlo si to Itachimu na krk. Byla to bílá fretka. Přiblížila se k Itachiho tváři a začala ji olizovat.
„Uzume tak už jsi se konečně probrala?“ řekl Itachi, doširoka se usmál a pohladil fretku po hlavě. Ta si jeho pohlazení náležitě užívala. Zachytil pohledy obou přísedících.
„A vy se vlastně ještě neznáte, tohle je Uzume.“ řekl a ukázal na fretku. Ta odvrátila hlavu od svého pána a podívala se na Naruta i Sakuru. Naruto se natáhl, chtěl ji taky pohladit, ale než se nadál kousla ho do prstu. Naruto zasyčel bolestí a ruku rychle odtáhl.
„Promiňte Uzumaki-san, nestihl jsem vám říct, že se s ostatními lidmi moc nesnese.“ omlouval se mu Itachi. „ Uzume, tohle se nedělá. Nesmíš ostatní kousat, pamatuj si to!“ hodil Itachi naštvaný pohled na fretku. Ta se trochu přikrčila a pak mu znovu začala olizovat tvář.
„Dobře, dobře odpustím ti to.“ Smál se Itachi. Pak zašátral v kapse a vytáhl z ní kousek sušeného masa, který podal fretce. Ta se na jídlo okamžitě vrhla. Vzala mu ho z ruky, sešplhala mu z ramen do klína kde se uvelebila a začala maso přežvykovat.
Sakura celou dobu neodtrhla oči od fretky. Byla rozkošná, ale po tom co udělala Narutovi se neodvážila jí pohladit. Itachi zachytil její pohled. „Sakuro, jestli chceš tak teď si jí pohladit můžeš. Když jí, tak si ničeho nevšímá.“ Sakura začala trochu váhavě přibližovat ruku k fretce až se jí dotkla. Fretka na dotyk nereagovala a dál se ládovala masem. Sakura jí začala hladit a na tváři se jí objevil nadšený výraz. „ Kde jsi přišel k tak krásnému zvířátku Itachi.“ ptala se majitele.
„Mám ji už dlouho. Jednou jsem jí našel za svým srubem. Myslel jsem si, že si pro ní přijde maminka, ale když se ani po půl dni neukázala, vzal jsem ji k sobě a vypiplal.“ vysvětloval Itachi a začal Uzme taky hladit. Prsty Sakury a Itachiho se o sebe nechtěně otřely. Sakura rychle odtáhla ruku a zrudla. Itachi dál hladil Uzume.
„Uzumaki-san chcete si jí taky pohladit?“ otázal se Itachi Naruta. Ten si začal přejíždět po pokousaném prstu a zakroutil hlavou.
„Itachi, prosím, neříkej mi příjmením. Nejsem zvyklý na zdvořilosti, takže mi říkej normálně Naruto a tykej mi.“ Řekl Itachimu Naruto způsobem, který naznačoval, že o tom nehodlá smlouvat. Itachi přikývl a zadíval se na Uzume. Ta mezitím dojedla a znovu se vyšplhala Itachimu na rameno. Itachi zaplatil za jídlo a všichni vyšli ze stánku.
„Tak já tedy půjdu domů. Po dnešku jsem dost unavený a půjdu si lehnout. Naruto, Sakuro přeji vám dobrou noc.“ Rozloučil se Itachi, udělal bleskově pár pečetí, ozvalo se velké PUF a zmizel i s Uzume v obláčku kouře.
Naruto se Sakurou chvíli nechápavě zírali na místo kde Itachi před chvílí stál.
Když se kouř rozplynul, Sakura a Naruto se rozloučili a odešli také do svých domovů.