Dračí bojovnice 2 "Veselé" Vánoce

Po bitvě s Konohou byli všichni celkově skleslí a mrzutí, jediné, co jim po delší době udělalo radost, bylo příchod zimy a tím i vánoc. Mě to teda nějak veselé nepřipadalo, na vánoce se utratí mnoho peněž a navíc, musí se uklízet a do se děje i teď. Všichni musí povinně uklízet, jak vesnici, tak i své vlastní bydlení. No a ještě připravovat zimní slavnost. Když jsem to dnes ráno uslyšela, myslela jsem, že za tím deb.ilem normálně zajdu a nakopu mu pr.el. A hádejte, kdo mě zastavil? Ano správně, Shiro a ještě k tomu mě začala vysvětlovat, že se to tak děje každý rok. Smířila jsem se s tím a zamířila domů, teď aktuálně jsem určitě neměla v plánu uklízet, spíše odpočívat. Ovšem z mého odpočinku mě opět někdo vytrhl.
"Midori jsi doma?" ozvalo se před barákem.
"Ne, odjela jsem domů… Samozřejmě, že jsem doma!!" zařvala jsem podrážděně.
"Jdeme dovnitř." vešli a již v proměněné podobě zamířili do obýváku.
"Kde máš Kazeho?" zeptal se Akaru.
"Nevím, není to můj pes. Je mi jedno, kde je."
"Aha."
"Midori, musíme jít uklízet náměstí."
"A to řekl kdo?"
"Šéf."
"No a?"
"Měla bys poslouchat Šéfa."
"A to říká kdo?"
"My."
"To mě nezajímá."
"Hlavně, že když mluvíš s tím tvojim oranžíkem, chováš se zcela jinak."
"Samozřejmě. Taky mám proč, je to můj strejda a navíc mi vždycky dá nějaký skvělý úkol."
"A to je důvod, že ignoruješ toho našeho?"
"Jo."
"No jak chceš...my jdeme uklízet, ale zamysli se nad tím, jak se chováš."
"Hm...pokusím se."
Odešli a já zůstala sama, ten vytoužený klid. Ovšem po několika minutách se mi v hlavě začaly přemítat různé otázky ´Nechovám se jako pi.a? Co když mají pravdu? Měla bych se k oběma Šéfům chovat stejně. ´ to byl hlas mé hodné stránky ´Ne, chovám se dobře, pro vesnici jsem toho udělala dost, tak co furt maj za problém? ´a to byla ta zlá. ´Ne, když nepomůžu přátelům, oni pak nepomůžou mně. ´ Prudce jsem se zvedla, až se mi zamotala hlava a zamířila ke dveřím.

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla. Když jsem se dostala na náměstí, ostatní už byli zcela zabráni do práce.
"Lidi!"
"A madam "Nic nemusím dělat a nikoho poslouchat" přišla." řekl naštvaně Aoi a vrátil se k práci.
"Ale no tak lidi, nemůžete být na mě z takové pi.oviny naštvaní."
"Můžeme."
"Tak co mám udělat?"
"Omluvit se?"
"Ok. Chjo… Omlouvám se."
"A?"
"Pomůžu vám s tím."
"A?"
"Nevím."
"Budeme zase přátelé?" doplnil Akaru.
"Jo to taky."
"Áááá Midori, víš, jak bylo těžké se na tebe zlobit?" řekla rozzářeně Shiro.
"Vážně?"
"No abys věděla, tak i když nadáváš, nosíš kosu, vypadáš jako smrtka, zabíjíš, patříš k zabijácké organizaci, tak i přes to všechno, vyřazuješ pozitivní energií a ta pak přechází na nás, konečně jsem si uvědomila, že i když jsi naštvaná nebo se zrovna hádáš, vždy z toho máš svým způsobem radost. Normální smrtelník či drak by byl ze smrti lidí mimo, ale ty jsi ráda, když to vidíš, jsi velice zvláštní člověk a těch by se mělo cenit." skončila svůj proslov.
"Hezké a teď se pustím do práce, ne?"
"Jo."

Nakonec se z uklízení stala zábava a měli jsme to hotové raz dva, a proto jsme se přesunuli do ulic, ostatní se naši pozitivní náladou nakazili a uklízení jim šlo taky od ruky. Do soumraku bylo z naší vesnice nádherné čisté místo. Zmoženě jsem si sedla na zem u mého domu a podívala se na ostatní.
"Tak a co budeme dělat teď?"
"Uklízet naše příbytky."
"Achjo...budíš, ale pomůžete mi a já pak pomůžu vám."
"Ok."
A tak začalo další uklízení. Celkově nám veškerý úklid zabral asi dvacet hodin, já myslela, že umřu. Skončili jsme až nad ránem a já se polomrtvá skácela na zem v příbytku u Aoie.
´He? Už zase v tý jeskyni? Ne, tohle je jiné, temnější, co se to děje? Opět vidím úplnou p.ču. Vydávám se zase za světlem, ovšem tentokrát postupuji opatrněji. Světlo je stále blíž a blíž, nakonec se dostávám do obrovské místnosti, jsou tam lidé, ale nevidí mě. Uprostřed místnosti jsou...cože? Shiro, Akaru a Aoi?! Co tam dělají? A počkat, ten co stojí před nimi... Kaze a drž v ruce to...kopí?! Ne, ne, ne. Tohle se nemůže stát. Proč se tohle děje?! Ku.váááááááááááááá!!!!!´

"Hej Midori, vstávej!"
"Ne... Nedělej to!!!"
"Vstávej!"
"C-cože?! Uf byl to jen sen, ale počkat." ztěžka jsem se zvedla a pořádně se nadechla.
"Co ti je, jsi celá zpocená."
"Ale nic, jen noční můra."
"Aha."
"Co je v plánu teď?"
"Odpočinek a kolem páté začneme s přípravami slavnosti."
"Ok."
Všichni se rozešli pryč a já taky, zamířila jsem domů a snažila se usnout.
Kolem páté jsme se sešli na náměstí a začali s přípravami, byla to docela sranda, ale mě stále trápil ten sen, zdál se mi znovu, ale tentokrát jasněji. Nedávala jsem najevo můj strach o ně, snažila se jednat normálně…

Na oslavu zimy jsem šla s Akaru a Shiro samozřejmě s Aoiraku. Ovšem stále mě znepokojoval ten sen a navíc, Kaze nebyl k nalezení. Ovšem teď, když byla ta oslava, jsem se snažila myslet pouze na mě a Akaru. Tancovali jsme dlouho a pak kolem půlnoci na zem dopadla první sněhová vločka, všem se rozzářily oči.
"Jé, sněží!" volali všichni.
"Nádhero, Shiro bude nejspíš nadšená."
"To asi ano."
Za několik málo dnů, byly všude hromady sněhu, teď jsem litovala, že nejsem v Akatsuki sídle, tam aspoň bylo teplo. A pak jsem si vzpomněla, musím se k nim stavit před štědrým dnem. Poněvadž ten chci strávit s Shiro a ostatními. To mi ještě připomnělo, že mám zraz se Shiro, půjdeme na nákupy. Prošly jsme celou vesnici a měly hromady dárků, no obzvlášť já, nakoupit dárky pro osm strýčků a jednu tetu a ještě pro otce byla docela fuška, ale nakonec jsem sehnala vše, co jsem chtěla. V Dalších dnech jsem s ostatními zdobila stromečky, okna a vnitřky našich baráků, to byla rovněž sranda. Ale jí si ji moc neužívala, pořád se mi zdál ten sen, začínala jsem to brát jako varování. A dnes je den, kdy musím k otci. Stála jsem u hlavní brány s velkou taškou a loučila se s ostatními.
"Do štědrého dnu zbývají tři dny. To stihnu, na štědrý den mě tu máte."
"Jasně, budeme se těšit."
"Mezitím, se mi prosím postarejte o dům a ještě něco."
"Co?"
"Vyhýbejte se Kazemu, pokud se tu ukáže a držte se stále pohromadě, je vám to jasné? A kdyby na vás něco zkusil, zdrhejte!"
"Co tak najednou?"
"Neptejte se, jen tak učiňte, děkuji."
Proměnila jsem se, roztáhla křídla, zvířila vzduch a sníh a zmizela v oblacích.

Let proběhl hladce, již jsem přistála u sídla a v lidské podobě vešla dovnitř, všichni mě přivítali tou pravou vánoční atmosférou, dokonce ani Šéf se nezlobil, když jsem nezničila Konohu a dvakrát v neděli nepřišla. Schovala jsem tašku s dárky v pokoji a se všemi se řádně přivítala, poté jsem šla pomoct Konan s večeří. No a pak to proběhlo tradičním způsobem, po večeři jsme si rozdali dárky, bylo to tak krásné a byla jsem ráda, že se jim mé dárky líbily. Já jich také dostala dost a mezitím se odněkud vynořil Tobi s deseti flašky sake. To bych do něj nikdy neřekla, ale ještě před tím, než by stihli nalít Itachimu-san, jsem ho odtáhla do kuchyně.
"Co potřebuješ, Midori?"
"No víš, Itachi-san, každou noc se mi zdá stále stejný sen, ve kterém Kazekage zabíjí mé přátele a já stále nevím, jestli je to pouze noční můra anebo předtucha. Už jednou se mi něco podobného zdálo..."
"A splnilo se to?"
"Jo."
"Nevím, ale pravděpodobně se splní i tohle."
"Cože? M-Musím zpátky!!"
"Teď nikam nemůžeš, podívej se ven, je tam vánice, v tom bys nikde nedoletěla."
"To je fakt."
"Vyrazím co nejdřív."
"Dobře a teď pojď, vrátíme se."
"Jo."
Slavili jsme až do pozdních večerních hodin, Tobi pořád nosil vlašky a my pořád pili, ano i já. Nakonec jsme všichni vytuhli v obýváku…

Ve vesnici:
Někdo zaklepal na dveře Akarova domu.
"A Kaze, to jsi ty, jen pojď dál."
"Jo, dík."
Přišli do obýváku, kde byli ostatní.
"To je Kaze, kde jsi byl tak dlouho?" zeptal se Aoi.
"Pryč. Midori tu není?"
"Ne, je u otce."
"Aha, to mi vyhovuje."
"Počkat Kaze, nezměnila se ti od posledně barva očí? Nepamatuji se, že bys je měl černé."
"Chcípni."
"Cože?"
"Chcípni." mrštil malou lahvičku na zem a sám si zakryl nos a pusu. Do několika sekund se skáceli na zem.
"Výborně, první část plánu vyšla! Teš se, Midori."

V sídle:
"To bylo divné." postavila jsem se a pomalým kolíbavým krokem přešla všechny láhve a lidi, co se váleli po zemi. Chtěla jsem se dostat na vzduch. Vánice již přestala, podívala jsem se vzhůru a zhluboka se nadechla. Na nebi nebyla ani jedna hvězda.
"Zvláštní. Počkat, co když?! Ne k***a, tak proto ten divný pocit!" nezaváhala jsem ani minutu, vyskočila jsem do vzduchu a vrhla se do krajiny pode mnou, v pádu jsem se přeměnila a rychlým tempem zamířila do vesnice.

Tentokrát byl let těžší než obvykle, zpomalovaly mě vzdušné proudy a místy ledový vítr, ale nevzdávala jsem se. Šupiny jsem si obalila tenkou vrstvou magie, aby mi nezmrzly. Nakonec jsem s únavou a vyčerpáním přistála na pevné zemi a ihned se vydala k domu Akaru, nevím proč. Rozrazila jsem dveře, nikde nikdo jen prostřed obýváku ležel krví napsaný vzkaz:

Ten hajzl je dostal, všechny tři. Pokud se k nim včas nedostanu, umřou, ale já nevím kde hledat. Nohy se mi podlomily a já se slzami v očích poskládala na zem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ale pak jsem si vzpomněla na ně, na jejich úsměvy a hlasy, nemohla jsem se vzdát.
"Nebojte se, já vás zachráním." řekla jsem rázně a zvedla se ze země.