Mezi námi jashinisty VI. - Jak to začalo

Dva jashinisté vycházeli z úkrytu. Jedna žena, jeden muž, tak, jak je Jashin přidělil. Neznali se, ale věděli, jaké je jejich poslání. Jestli se stanou přáteli bylo jen na nich, to už jejich bůh nepožadoval. Lidské pocity mu totiž byly víceménně u zadku.
Teprve čtrnáctiletá dívka se mírně ošila.
„Já se jmenuju Noriko Ketsueki,“ pokusila se začít konverzaci, protože mlčení jí bylo očividně proti srsti.
„Hm,“ ozvalo se od jejího společníka.
„A ty?“ zeptala se, když neodpověděl rovnou.
„Já jsem, hm, Hidan,“ řekl otráveně. Mohlo mu být tak patnáct, šestnáct.
Opět zavládlo ticho. Najednou už to Noriko nepřipadalo jako tak dobrý nápad, přidat se k Jashinovi-sama. Jenže to byl jediný způsob, jak se dostat pryč z té hloupé vesnice. Už v pouhých čtrnácti sice pracovala, ale život, který do té doby vedla, ji nebavil. Chtěla uniknout... potom se naskytnula příležitost, a ona ji využila - přidala se k nim. Skoro jako kdyby jí nic jiného nezbývalo. Opustila vše, co znala, a cítila se lépe.
Protože svou vesnici nenáviděla. Nenáviděla sebe, že neuměla ochránit své rodiče - že zavinila jejich smrt - to neunesla. A v Kumogakure ji ta noční múra stále pronásledovala. Jediné řešení byl protě útěk.
V tom se ozval Hidan:
„Tak, hm, Noriko, vidíš, co já?“ pronesl s úšklebkem. Dívka se zmateně vynořila ze vzpomínek. A opravdu. Přímo před nimi projížděl povoz tažený koněm.
„Víš, tak se tomuhle říká?“ uchechtl se.
„Obchodníci převážející zboží?“ zkusila to, pořád lehce vyvedená z míry tím, že tentokrát začal konverzaci on.
„Kdepak,“ zavrtěl posměšně hlavou, jako učitel nad nechápavým žákem.
„Tomuhle se říká... oběť,“ zasmál se tak zvláštně, až z toho Noriko naskočila husí kůže.
„Dívej se a uč se,“ mrkl na ni. A pak se rozeběhl. Dívka se jen šokovaně dívala. Sledovala, jak její společník nemilosrdně vraždí nevinné lidi... jak se přitom radostně směje... při pohledu na krev svých samozvaných nepřátel. Tolik jí to připomnělo smrt rodičů...
Ani nevěděla jak, začaly ji pálit oči a téměř okamžitě se naplnily slzami. Ty jí stekly na tváře a vzápětí padaly na prašnou cestu. Sedla si na zem, aniž by tušila proč. Bylo jí špatně. Zvedal se jí žaludek a měla stažené hrdlo.V uších jí hučelo, přesto ten zvuk nedokázal přehlušit svištění kosy, Hidanův děsivý smích a smrtelné chroptění obchodníků. Slyšela kapání tekutiny a moc dobře věděla, co to je. Vnitřnosti se jí bolestivě zkroutily a křečovitě zatínala pěsti. Měla zůstat ve vesnici. I přes smrt rodičů dokázala žít normální život... ale teď bude muset vraždit a masakrovat přesně jako ti, kteří kdysi napadli Kumogakure. Přesně jako ten kluk, Hidan, co nyní stojí před ní a nechápe, co dělá... Ale ona to ví moc dobře. Lituje se. Za vlastní hloupost.
„Vstávej,“ šťouchl do ní rukojetí kosy. Když ho ignorovala, sedl si k ní.
„To tě tak vykolejila smrt těch dvou?“
„Ne.“
„No tak co děláš? Chtěl jsem ti jednoho nechat, víš, jak učební materiál, ale tys tu seděla, tak jsem ho musel odkrouhnout sám,“ řekl s lehkým úsměvem.
„Hm.“
„Nepřebírej mi hlášky,“ zamračil se naoko a nečekaně ji vytáhl na nohy.
„He?!“ stihla akorát říct, než zase ztratila rovnováhu a tvrdě přistála na zemi. Hidan se hrubě zachechtal a tentokrát pomaleji Noriko opět zvedl.
„Jseš nejnešikovnější člověk, co znám,“ rýpnul si a když se zastavila a zírala na tu spoušť po něm, chytil ji za ruku a nemilosrdně táhl za sebou.
„Přemejšlelas vůbec, když ses k nám přidávala?“ otočil se na ni.
„Asi ne,“ sklonila hlavu a prázdně koukala před sebe. Už nikdy nebude nic jako dřív... Vzpamatovala se a pohled se jí zastavil na jejich stále spojených rukou. Hidan si toho všimnul a rychle ji pustil.
„Promiň, vadí ti ta krev, co?“ omlouval se rozpačitě a raději si rychle zkrvavenou ruku otřel o kalhoty. Noriko se na něj konsternovaně podívala. Pochopil to úplně špatně.

K večeru se před nimi začalo rýsovat město.
„Tohle je Kirigakure,“ informoval Noriko, která se za těch pár hodin již úplně vzpamatovala. Prostě věděla, že se bude muset s osudem jashinistky smířit. Jashin se s dezertéry nijak nepáral. Jednoduše je zbavil nesmrtelnosti a nechal zabít. A o to nestála. Věděla, že musí přežít, že ještě potřebuje dokázat spoustu věcí...
„Posloucháš mě?“ sklonil se nad ní Hidan.
„J-Jasně,“ pokusila se o drsný tón, přesto ale o krok ustoupila.
„Hele,“ začal jednou ze svých oblíbených frází a chytil ji za ramena,“nesnaž se ze sebe dělat něco, co nejsi. Já u Jashina začal, kdy jsem byl ještě menší, než ty. Nemyslím jen výškově. No, prostě mě do tohohle kultu zatáhli, když mi bylo sotva deset a jashinisti mi „omylem“ zabili rodiče. Celkem pravděpodobně se mi stalo to samé, co tobě. A mně nezbylo nic jiného, než je poslouchat. Samozřejmě, že zabijáci nevědí, jak se postarat o malý děcko, co ztratilo rodiče jejich vinou. Ale rozhodli se o mě postarat, takže se to na mně samozřejmě trochu podepsalo. Na krev už jsem si tak zvyknul, že tě ani nedokážu příliš pochopit. Na druhou stranu, rozumím tomu, jak by ses asi mohla cítit. Ale s Jashinem za zády už prostě nemůžeš ustoupit, tak si zkus, ehm, zvyknout, jo?“ dořekl a unaveně si otřel čelo. Na tak dlouhé proslovy prostě nebyl stavěný. Ani nevěděl, jestli tím Noriko opravdu pomohl, nebo spíš přitížil. Ale zachoval se jako správný jashinista a zbaběle se na to snažil nemyslet.
„Díky,“ zamumlala dívka po chvíli chůze. Alespoň teď věděla, že na tom byl kdysi stejně. A to ji drželo.
Když pak došli k bráně Kirigakure, Hidan jí naznačil, ať nic neříká a pozdravil strážné.
„Za jakým účelem chcete navštívit tuto vesnici?“ zeptal se formálně jeden ze dvou hlídačů.
„Nocleh, nákup potřebného vybavení, navštívení pár lidí,“ opáčil stručně Hidan.
„Dobře... nevypadáte zrovna jako možná hrozba... Můžete jít,“ dokončil dialog muž. Jashinista kývl a zatáhl Noriko do vesnice.
„Trošku nepochoil, co myslím tím „navštívit pár lidí“,“ vyslovil samolibě svou myšlenku.
„Ty je chceš... zabít?“
„Pane... Jashine, nehledej za vším vraždu! Ne, já to myslel tak, že zájemce o náš kult pošlu do tajného úkrytu našeho boha. Předtím mu dám samozřejmě značku, aby ho Jashin poznal a ten člověk nás nemohl zradit.“
„Aha... a kromě toho tu budeme dělat co?“
„Zbytek toho, co jsem říkal, je pravda. Takže teď je na řadě najít nějaký hotel. A potom bych zašel do hospody.“
„Huh?!“
„Klídek, jestli nechceš, tak pít nemusíš, ale já... no, už jsem zvyklý. A vypadám starší, ne?“ poplácal ji po rameni s úsměvem.
„Tak dobře,“ odtušila. Hidan jí nějakým způsobem dokázal zlepšit náladu... cítila se jinak. Silněji.
„Co tenhle?“ ukázala na budovu. Nevypadala ani příliš zbohatlicky, ani výrazně určená pro nižší vrstvu.
„Hm, dobrý výběr!“ pochválil Noriko a vesele jí rozcuchal vlasy. Pomalu si začala zvykat na jeho zvláštní povahu. V jednu chvíli psychopat, co bez váhání usekne všem v okolí jejich drahocenné končetiny, a hned v té další milý, usměvavý kluk.
„Ale teď do baru!“ křikl vesele a rozběhl se ulicí plnou lidí, nedbaje na to, že jich polovinu srazil. Noriko ho se zvláštním zápalem následovala. V ten moment jí bylo jedno, co bude za minutu, za hodinu, nebo za den. Cítila se dobře a měla radost ze života. Tak to ale nemohlo být věčně.