Mezi námi jashinisty V. - I přes mrtvoly

Už mohli jít tak dva dny, možná více. Byla zřejmá snad jen jediná věc, a to ta, že když necháte na poušti samotné dva Jashinovi oddané zabijáky, je nad slunce jasné, že se dříve či později vzájemně zmasakrují. Ani jeden k tomu už opravdu neměl daleko. Posledně Noriko Toshirovi málem usekla hlavu.
„Kdy už tam budem'?“ křikl podrážděně jashinista.
„Je to idiotská otázka, ale že jseš to ty, tak ti odpovím. Do Konohy dorazíme do týdne, ale samozřejmě se dá počítat s tím, že přijde písečná bouře, v Listové nebudou souhlasit se způsobem šíření naší víry, nebo dojde saké.“
„Aha,“ utrousil Toshiro.
„Jak inteligentní odpověď... Toshiro, kdo jsi vlastně byl předtím, než jsi začal vyznávat Jashina?“ změnila Noriko drasticky směr, kterým se ubíral hovor. Toshiro se na ni zmateně podíval. Opravdu možná byla trochu namol... o době „před“ Jashinem se spolu zásadně nikdy nebavili.
„No... pracoval jsem v Kirigakure jako dohlížející na Chuuninské zkoušky. Díky jednomu bělovlasýmu jashinistovi jsem se ale stal tím, kým jsem,“ řekl nejdřív rozpačitě Toshiro.
„Hm,“ zamumlala Noriko.
Tak ta je stoprocentně namol, proběhlo jashinistovi hlavou, když se nedočkal žádných urážek na svou osobu.
„A co ty?“ zeptal se ještě trochu rozhozeně.
„Já... jsem z Kumogakure a pracovala jsem ve speciálním výslechovém týmu,“ odpověděla a ke konci se jí lehce zvedly koutky do krátkého, potěšeného úsměvu.
Tak odsud ta sadistická povaha, pomyslel si opět Toshiro.
„Asi to byla zábava,“ poznamenal, aby přerušil to nepříjemné ticho.
„Hm.“
„Dneska jseš vážně hrozně ukecaná,“ ujelo mu dřív, než se stačil zarazit. Noriko ho chytila za kapuci pláště a strčila ho do rozpáleného písku.
„Za co se mi sakra mstíš?!“
„Za nic. Jen mám prostě dobrou náladu.“
„Na úkor těch ostatních,“ dodal jashinista a pomalu se opět zvedl. A pak se zarazil. Chvíli se díval před sebe, jestli se mu to jen nezdá, ale přelud to opravdu nebyl. V dálce se matně rýsovaly dvě postavy, zdánlivě se kroutící a vlnící, což bylo způsobeno hrou rozpáleného vzduchu.
„Hej, Noriko, vidíš to?“
„Jasně. Ale myslím, že to není nic, kvůli čemu bychom se měli znepokojovat.“
„Opravdu?“
„Nezapomněl jsi náhodou? Jsme nesmrtelní.“
„No jo pořád...“
„Toshiro, řekni mi o sobě ještě něco.“
„Fakt tě to tak zajímá?“
„Ani v nejmenším. Ale nudím se.“
„Co chceš vědět?“
„Kolik už jsi zabil lidí?“
„Hm... taková stovka už to bude...“
„Na mě nemáš. Se dneškem to bude přesně dve stě deset.“
„Jak to myslíš?“
„Podívej se před sebe.“
„Přece nevíš, kdo to je...“
„Určitě někdo slabší než já.“
„Ty si teda věříš...“
„Mám proč!“
„Dobře, dobře. A teď já jednu otázku, ať se to vyrovná. V kolika jsi se k Jashinovi-sama přidala?“
„Ve čtrnácti.“
„Páni. To já vlastně teprv nedávno. S kým jsi byla předtím?“
„Už jsi překročil počet otázek.“
„Pak se můžeš zeptat zase ty!“
„Nezájem.“
„Proč?!“
„Je to tajné.“
Noriko se náhle zastavila. Za tu dobu, co se s Toshirem bavili, vzdálenost mezi nimi a tou druhou skupinou se zmenšila na méně než polovinu. Teď už mohli celkem jasně rozeznat jejich tváře.
„Panebože, Noriko, vidíš to?! Jsou to Akatsuki!“
„Ne...!“
„To jsi z nich tak podělaná?“
„Ne!!“
„Aha... ty někoho z nich znáš?“
„Ne,“ řekla Noriko, ale bylo na ní znát, že lže. Toshiro se opět otočil k těm dvěma.
„No jo! Mám pocit, že támhle na toho si taky vzpomínám! To je... Hidan, že jo?! Musíme ho pozdravit!“
„De**le...“
„Co jsem ti zase udělal?!“
„To bys nepochopil,“ sykla jashinistka a rozběhla se naproti dvojici.
„Počkej!“ křikl za ní Toshiro, ale pak se nevěřícně zastavil. I společník bělovlasého se zdál dost zaražený. Noriko k druhému jashinistovi totiž doběhla a zdánlivě šťastně ho objala.
„Tak ráda tě vidím...“
Bělovlasý se na malou chvíli zatvářil bolestně.
„... Hidane,“ dodala, když mu z těla vytrhla kosu.
„Opravdu... neobvyklé setkání,“ poznamenal Toshiro.
„Drž hubu,“ obrátili se na něj vzápětí oba dva.
Zdálo se, že Noriko je už příliš zabraná pokusem o natrhání Hidana na co nejvíc kousků, takže Toshiro přešel ke Kakuzovi.
„To se stane pokaždé, kdy se setkají?“
„Nemám tušení,“ zamručel dotázaný. Jashinista se na něj trochu zneklidněně podíval. Ne, opravdu neznal nikoho se zelenočervenýma očima...
„Ehm... kam jdete vy?“
„Do Konohy.“
„Tak... tak to máme stejnou cestu...!“
„Hm.“
„Půjdeme?“
„Hidan je idiot. Takže jo.“
Zmiňovanému se právě v tu chvíli podařilo osvobodit z Noričiných spárů, takže se dal na zběsilý útěk. Jashinistka se hnala za ním a s šíleným výrazem řvala:
„Já tě zabiju, Hidane!!!“
„Co jí udělal?“ zeptal se znovu Toshiro.
„Nemám tušení.“
To bude dlouhý den... ostatně jako vždycky.